Jsou státní zákazy řešením?

4. března tohoto roku zamítl Nejvyšší správní soud v Brně vládní návrh na zákaz Dělnické strany. Z pěti bodů předložené obžaloby neuspěl ani jediný. Stoupenci DS v soudní síni na verdikt reagovali jásotem a rozvinutím stranické vlajky. Předseda Tomáš Vandas pak před budovou soudu mohl ujistit dvacítku svých věrných spolubojovníků, že „Dělnická strana v boji proti systému zvítězila.“
Většina odborníků považuje vládní obžalobu za šlendrián. Zarážející je již samotný rozsah dokumentu – pouhé čtyři strany. Relevantní argumenty se zakládají pouze na skutečnosti, že DS nenahlásila úřadům své dvě loňské akce – v Hradci Králové 16.8. a v Litvínově 18.10. Je pravda, že se v návrhu mluvilo i o propojení strany s neonacistickým Národním odporem (ovšem bez jakýchkoli důkazů, kterých je přitom více než požehnaně). Stejně tak nařčení DS ze snahy o odstranění demokratického systému nebylo podepřeno žádnými solidními rozbory projevů na demonstracích apod.

Neonacisté mohou právem slavit. Se státními zákazy je to ale ošemetné. Ačkoli mnoho lidí, kteří vystupují proti neonacismu, se zákazem Dělnické strany souhlasí, mělo by také rozhodnutí i svou stinnou stránku. Tou je zavedení precedentu, kdy pro určité názory je skupina lidí označena za „extremisty“ a jejich organizování zakázáno. Pokud odhlédneme od faktu, že Vandas a spol byli připraveni založit stranu novou s pozměněným názvem, takže by jim zákaz vynesl jen status mučedníků, neučinilo by to ani jeden krůček k odstranění neonacistické hrozby.
V dějinách lze najít mnoho příkladů, kdy krize kapitalismu začala otvírat dveře k jak k pozitivním, tak negativním alternativám. Ne náhodou se německá revolucionářka Rosa Luxemburgová vyjádřila v tom smyslu, že lidstvo má před sebou dvě alternativy: socialismus nebo barbarství. Luxuemburgová byla zavražděna jednotkami FrieKorps v roce 1918. Nikdy nezažila hrůzy II. světová války a nacistického běsnění. Nicméně její odhad byl správný. Levice, která se nedokázala sjednotit, otevřela cestu nacismu.
Dnes začíná být situace podobná jako při velké krizi z konce 20.let. Společně s chudobou ve třetím světě a tím i zesílenou migrací na jedné straně a masivním propouštěním na straně druhé, se otvírá prostor pro rasismus a xenofobii. Viník se pak hledá v těch nejvíce utlačovaných a bezbranných, jako jsou menšiny a ilegální přistěhovalci. 
Státní zákazy neřeší samu podstatu, ze které nacismus vzešel. To je krize kapitalistického systému, který je založen na honbě za ziskem. Ve své praxi i ideologii staví proti sobě kapitalismus pracující, studenty a nezaměstnané různých ras a náboženství, různých státních příslušností proti sobě do vzájemné konkurence. Konkurovat si mají v bydlení, ošacení a v zaměstnání. Neonacismus tak jen využívá rozdělení, které vytvořil už kapitalismus a dále jej vyostřuje. Nejde tedy o to zakazovat či nezakazovat neonacistické organizace, ale postavit se rasistům v ulicích v počtu, který jim ukáže, že jejich názory tu nejsou vítány, a bojovat proti příčinám, ze kterých se rasismus a xenofobie rodí. 
Kapitalistický stát a media s oblibou používají nálepky „extremismus“. Tento pojem má zkrátka říci, že něco je nebezpečné, nežádané a že by si s tím neměl nikdo nic začínat. Už se pak je těžko dá rozlišit, zda tito „extrémisté“ chtějí kvůli barvě kůže plošně vyhlazovat nebo zda tvrdí, že soukromé vlastnictví není svatá kráva a může být omezeno v zájmu všech. Podporovat proto státní zákazy by bylo krátkozraké. O to důležitější je postavit se rasismu i v každodenním životě a samozřejmě přispět k tomu, aby demonstrace proti takových organizacím, jako je Dělnická strana, byly co největší.
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •