Trockij rozvinul svou Teorii permanentní revoluce během ruské revoluce roku 1905. V této době prakticky všichni marxisté, od Kautského přes Plechanova po Lenina, věřili, že pouze vyspělé země jsou připraveny na socialistickou revoluci. Zhruba řečeno argumentovali, že moc dělnické třídy bude vzrůstat rovnoměrně s technickým pokrokem ve výrobě. Zaostalé země musí projít těmi samými stupni vývoje jako vyspělé země. Pouze po dlouhém procesu průmyslového rozvoje a přechodu přes buržoasní parlamentní režim bude dělnická třída dostatečně vyzrálá, aby mohla pomýšlet na socialistickou revoluci.Všichni ruští sociální demokraté – jak menševici, tak bolševici – předpokládali, že Rusko se přibližuje k buržoasní revoluci, jakožto vyústění rozporu mezi kapitalistickými výrobními silami na jedné straně a autokracií, feudálním držením půdy a dalším feudálním přežitkům na druhé straně. Menševici z toho vyvozovali, že buržoasie musí být nutně vůdcem revoluce a musí se zmocnit politické moci. Sociální demokraté by tedy měli podporovat liberální buržoasii a zároveň hájit zvláštní zájmy dělníků v rámci kapitalismu – např. boj za osmi-hodinovou pracovní dobu a jiné sociální reformy.
Lenin a bolševici souhlasili, že revoluce bude mít buržoasní charakter a že její cíle nemohou překročit limity buržoasní revoluce. „Demokratická revoluce nepřekročí možnosti buržoasních společensko-ekonomických vztahů…,“ psal Lenin v roce 1905. Nebo: „…tato demokratická revoluce nebude slábnout, ale bude sílit až vyústí v nadvládu buržoasie.“ Lenin se k tomuto tématu vracel znovu a znovu.
Tyto názory Lenin změnil teprve během únorové revoluce 1917. Např. ještě v září 1914 psal, že ruská revoluce se musí omezit na tři věci: ustanovení demokratické republiky (kde bude zaručena rovnost občanů, právo na sebeurčení pro všechny národy apod.), konfiskace statků velkých statkářů a ustanovení osmihodinové pracovní doby.
V čem se Lenin fundamentálně lišil od menševiků bylo jeho naléhání, aby dělnické hnutí zůstalo nezávislé na liberální buržoasii – aby byla buržoasní revoluce dotažena dál, než by si sama buržoasie přála.
Trockij byl stejně jako Lenin přesvědčen, že liberální buržoasie nemůže sama o sobě vybojovat všechny revoluční vymoženosti, a že agrární revoluce – klíčová součást buržoasní revoluce – může být provedena pouze spojenectvím dělnické třídy a rolníků. Avšak nesouhlasil s tím, že by rolníci mohli vytvořit vlastní nezávislou politickou stranu, argumentujíce, že mezi rolníky jsou ostré majetkové rozdíly a rozpory.
„Všechny historické zkušenosti“ … psal … „ukazují, že rolnictvo je naprosto neschopné vystupovat jako nezávislá síla.“ Jestliže ve všech revolucích, počínaje německou reformací, podporovali rolníci jednu nebo druhou frakci buržoasie, v Rusku, díky sílící dělnické třídě a konservatismu buržoasie, budou rolníci nuceni podporovat proletariát. Revoluce nebude omezena cíly samotné buržoasie, ale revoluční iniciativa již začne přecházet do rukou proletariátu. Trockij píše: „Proletariát roste a sílí rovnoměrně s tím, jak se rozvíjí kapitalismus. V určitém smyslu znamená rozvoj kapitalismu přibližování se k proletářské diktatuře.
Avšak den a hodina, kdy proletariát uchopí moc, nezávisí přímo na úrovni výrobních sil, ale na podmínkách třídního boje, na mezinárodní situaci a mnoha dalších subjektivních faktorech: tradici, iniciativě, připravenosti k boji …
V ekonomicky zaostalých zemích může proletariát klidně získat moc dříve než ve vyspělých zemích. V roce 1871 proletariát získal moc v maloburžoasní Paříži. Pravda, jen na dva měsíce, avšak bylo to dříve než ve vyspělých kapitalistických centrech v Anglii či v USA. Představa, že vítězství diktatury proletariátu závisí přímo na technické úrovni výrobních sil je předsudek, odvozený od extrémně zjednodušeného „ekonomického“ materialismu. Takovéto pojetí není marxismu vlastní.
Ruská revoluce vytváří podmínky, za kterých může moc přejít do rukou proletariátu dokonce ještě předtím, než se stačí rozvinout buržoasní liberalismus.“
Jiný důležitý prvek této teorie je internacionální charakter nastávající ruské revoluce. Začala sice na národní úrovni, avšak dokončena může být jedině vítězstvím revoluce ve vyspělých zemích:
Jak daleko může dojít socialistická politika dělnické třídy v ekonomických podmínkách Ruska? S jistotou můžeme říci jen jedno: Před proletariátem by se kupily nepřekonatelné překážky, až by byl spoután technickou zaostalostí země. Bez přímé státní podpory od evropského proletariátu nemůže dělnická třída Ruska udržet svou moc.
Základní prvky Trockého teorie se dají shrnout do šesti bodů:
1. Buržoasie, která se objevila na scéně pozdě, je fundamentálně odlišná od svých předchůdců před jedním či dvěma stoletími. Je naprosto neschopná provést revoluční odstranění feudálního a imperiálního útlaku. Nedokáže zničit feudalismus, dosáhnout národního osvobození a demokracie. Buržoasie zde není žádnou revoluční silou, nýbrž brzdou revoluce. Je to naprosto konservativní síla.
2. Rozhodující revoluční role tak připadá proletariátu, ačkoli ten může být mladý a početně slabý.
3. Rolnictvo – neschopné samostatné akce – bude následovat města. Bude bojovat pod vedením průmyslového dělnictva.
4. Důsledné řešení agrární otázky, národnostní otázky a překonání sociálních a imperiálních pout, brzdících ekonomický rozvoj, bude nutně přesahovat rámec buržoasní politiky. Demokratická revoluce přerůstá v revoluci socialistickou – nastává permanentní revoluce.
5. Dovršení socialistické revoluce omezené na jeden národ, či zemi je nemyslitelné … Socialistická revoluce se stává permanentní revolucí v novém a širším smyslu slova. Konečné vítězství revoluce znamená vítězství nové společnosti na celé planetě. Je reakcionářské pokoušet se budovat „socialismus v jedné zemi.“
6. Vítězství revoluce v zaostalé zemi povede k propuknutí bouří ve vyspělých zemích.
Maovo vítězství
Ve vítězství Maa nehrála průmyslová dělnická třída vůbec žádnou roli. Dokonce ani členská základna komunistické strany nebyla složena z dělníků. Maův vzestup šel ruku v ruce s tím, jak se strana oddělovala od dělnické třídy. Koncem roku 1926 bylo minimálně 66% členů tvořeno dělníky, dalších 22% intelektuály a pouze 5% rolníky. V listopadu roku 1928 kleslo procento dělníků o více než 4/5, a oficiální záznamy říkají, že jádro strany nebylo tvořeno průmyslovými dělníky. Roku 1928 strana přiznala, že dělníci tvoří pouze 10% členů. Roku 1929 to bylo již 3%, v Březnu 1930 2,5%, v září tohoto roku dokonce 1,6% a v podstatě nula procent na konci téhož roku. Od té doby až do Maova vítězství neměla strana žádné dělníky.
Během Maova vzestupu byli dělníci ve strategii komunistické strany tak bezvýznamní, že strana ani neshledala za nutné uspořádat národní sjezd odborů, který se konal naposledy před 19 lety roku 1929. Nikdo se ani nepokoušel získat podporu dělníků. Z jejích deklarací je patrné, že v klíčových letech 1937 – 45 strana ani nepomýšlela na to, že by mohla podporovat nějakou stranickou organizaci v oblastech kontrolovaných Kuomintangem. Když v prosinci 1937 kuomintangská vláda nechala popravit dělníky, kteří šli na stávku, nebo třeba jen agitovali pro stávku během války, mluvčí komunistické strany řekl v rozhovoru, že strana toto jednání vlády zcela schvaluje. Po vítězství v občanské válce mezi Komunistickou stranou a Kuomintangem, neexistovala v podstatě žádná stranická organizace v Kuomintangských oblastech, přestože zde ležela všechna průmyslová centra v zemi.
Maovo dobytí měst odhalilo více než cokoli jiného, že se Komunistická strana zcela rozešla s třídou průmyslových dělníků. Komunističtí lídři udělali vše, aby předešli povstání dělníků v předvečer svého příchodu. Např. krátce předtím než padl Tientsin a Peking, velitel z fronty učinil prohlášení: „[řeč k lidu] V zájmu udržení klidu a pořádku kuomintangští úředníci, policejní personál, kraje, správy hlavních měst a venkova, všechny ostatní vládní instituce, oblasti, města, vesnice či posádky Pao Chia …. budou zachovány a všichni zůstanou ve svých dosavadních funkcích …“
V době, kdy rudá armáda překračovala řeku Jang-Ce, tj. před obsazením velkých měst ve střední a jižní Číně (Šanghaj, Hankow, Canton), Mao a Chu Teh stále prohlašovali: „Doufáme, že dělníci a zaměstnanci ve všech odvětvích budou pokračovat v práci a že obchod bude fungovat jako obvykle… úředníci kuomintangu, provincií, městské i okresní správy na všech úrovních, či delegáti „Národního Shromáždění“, zákonodárci, členové obecní rady, policejní posádky, a vůdci organizací Pao Chia… zůstanou na svých postech a budou poslouchat příkazy Lidově osvobozenecké armády a Lidové vlády.“
Dělnická třída musela jen nečinně přihlížet. Report z Nankingu 22. Dubna 1949, tj. dva dny před obsazením Lidově osvobozeneckou armádou, popisuje situaci tímto způsobem: „Obyvatelstvo Nankingu neprojevuje žádné známky nadšení. Jen u řeky je vidět hloučky zvědavců, kteří sledují ozbrojený boj na opačné straně řeky. Obchod pokračuje jako obvykle. Některé obchody jsou zavřené, ale to jen proto, že scházejí zakázky…“
Měsíc na to psal zpravodaj New York Times ze Šanghaje:
„Rudá Armáda začala vyvěšovat plakáty, vyzývající občany ke klidu a ujišťující, že se není čeho obávat.“
V Cantonu: „Po vstupu do města komunisté navázali styky s policejní stanicí a vyzvali policisty, aby zůstali na svých postech a nadále udržovali pořádek.“
Castrova revoluce
Případ, ve kterém ani dělnická třída ani rolnictvo nehrálo žádnou důležitou roli a kde rozhodující úlohu sehrála inteligence střední třídy, byl vzestup Fidela Castra. C Wright Millsova kniha Listen Yankee, která je více méně monologem kubánských vůdců, hned na začátku říká, čím revoluce nebyla: „… revoluce sama nebyla bojem … mezi námezdními dělníky a kapitalisty… Naše revoluce nebyla vedena odbory, námezdními dělníky velkých měst či dělnickými stranami… námezdní dělníci ve městech nejsou uvědomělými nositeli revoluce…“
Rolnictvo bylo v Castrově armádě zastoupeno jen velmi řídce. Ještě roku 1958 měl Castro něco kolem 180 ozbrojených mužů a v době Batistova pádu narostl tento počet jen na 803.
Castrovo hnutí tvořila střední třída. Všech 82 mužů, kteří se v prosinci roku 1956 pod Castrovým vedením přeplavili z Mexika a vylodili se na Kubě a všech 12 mužů, kteří přežili boje v Sierra Maestra, pocházeli ze střední třídy.
Castrův program na počátku nijak nepřesahoval hranice liberálních reforem, přijatelných pro střední třídu. V článku v časopise Coronet v Únoru 1958 Castro uvedl, že neplánuje žádné vyvlastňování ani znárodnění majetku cizích investorů: „Osobně shledávám, že znárodňování je přinejlepším velmi nešikovný nástroj. Nemyslím si, že by oslabení soukromých firem nějak posílilo stát. Jakýkoli pokus o hromadné znárodnění by navíc bránilo našemu hlavnímu cíli – co možná nejrychlejší industrializaci. Cizí investoři budou proto u nás vždy vítáni a chráněni.“
V květnu 1958 ujišťoval svého životopisce Duboise: „Hnutí 26. července nikdy nemluvilo o socializaci ani o znárodňování průmyslu. To je zcela neopodstatněná obava z naší revoluce. Říkáme od prvního dne, že bojujeme za Ústavu z roku 1940, která poskytuje záruky, práva a závazky všem, kdo se podílí na výrobě. Zaručujeme svobodu soukromým podnikům, cizímu kapitálu a mnoho dalších ekonomických, sociálních a politických práv.“
Ještě 2. května 1959 na ekonomickém kongresu organizací amerických států v Buenos Aires Castro prohlásil: „Nijak nebráníme soukromým investicím… Věříme, že zkušenosti a nadšení soukromých investorů budou užitečné i pro nás… Společnosti s mezinárodním kapitálem budou mít u nás stejná práva jako domácí firmy.“
Bezmocnost bojujících společenských tříd: dělníků a kapitalistů, rolníků a statkářů, slabost typická pro střední třídu a neomezená moc nové Castrovy elity, která neměla žádné vyhraněné ekonomické zájmy, vysvětluje snadnost, s jakou byl umírněný Castrův program (1953 – 58), založený na soukromém vlastnictví, změněn na radikální program státního vlastnictví s centrálním plánováním. Teprve 16 dubna 1961 Castro prohlásil, že revoluce byla socialistická. Podle slov presidenta republiky – dr. Oswalda Doricose Torrada, lidé „jednoho krásného dne… zjistili, že to, za co celou dobu bojovali a co podporovali, byla vlastně socialistická revoluce.“ Tato skvělá formulace dokonale charakterizuje povahu těchto bonapartistických manipulací. Lidé jsou zde považováni za objekt historie a nikoli za uvědomělý subjekt.
V čem se teorie mýlila?
Zatímco konservatismus a zbabělost nově vzniklé buržoasie (Trockého první bod) se zcela potvrdily, tak očekávaná revoluční povaha mladé dělnické třídy (bod číslo dva) zdaleka tak samozřejmá není. Důvody není těžké pochopit. Převládající ideologie ve společnosti, je ideologie vládnoucí třídy. Převaha nových neuvědomělých dělníků, s jednou nohou na venkově, je v mnoha případech velkou překážkou pro vývoj samostatných dělnických organizací. Chabé zkušenosti a negramotnost jejich slabost ještě prohlubují. To záhy vede k další slabosti – k jejich závislosti na vůdcích, kteří sami dělníky nejsou. Odbory jsou v zaostalých zemích téměř vždy vedeny „outsidery“. Tak to můžeme vidět např. v Indii.
Prakticky všechny indické odbory jsou vedeny osobami, které nemají žádné zázemí v průmyslu – „outsideři“ … Mnoho těchto outsiderů zastává více postů v různých odborech. Jeden z největších odborových leaderů uvedl, že předsedá asi 30-ti odborům. Zároveň však dodal, že obvykle není nic, s čím by jim mohl pomoci!
Slabost a závislost na outsiderech vede ke vzniku osobních kultů. Mnoho odborů jsou stále zvyklé podporovat nějakou osobnost a tento člověk pak odbory ovládá. Rozhoduje o veškeré jejich politice a akcích. Odbory jsou pak známé jako jeho odbory. Dělníci na takového vůdce pohlížejí jako na někoho, kdo je chrání a hájí jejich zájmy. Považují ho za svého ochránce a jsou ochotni ho kamkoli následovat. Je to jakési uctívání hrdinů. Takovýchto hrdinů je v hnutí celá řada. Dokáží sice pomoci dělníkům hájit některé jejich zájmy, ale nedokáží budovat samostatnou demokratickou organizaci. Dělnické hnutí tak uvízlo na mrtvém bodě a tento stav bude trvat, dokud se dělníci nepostaví na vlastní nohy a nepřestanou žalostně spoléhat na vynikající osobnosti.
Jiná slabost dělnického hnutí v mnoha zaostalých zemích je jeho závislost na státu. Např. v Indii stát soustředil ve svých rukou mnoho funkcí, které ve svobodné společnosti připadají na odbory. Stát (a nikoli kolektivní smlouva mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci) má např. rozhodující úlohu při jednání o mzdách a dalších pracovních podmínkách. To je nutný důsledek ekonomické zaostalosti na jedné straně a slabosti dělníků na druhé straně.
A v Latinské Americe reprezentanti odborů se snaží dosáhnout svých cílů prostřednictvím zásahů a příkazů vlády.
Nejdůležitějším faktorem předurčujícím, zda bude dělnická třída v zaostalých zemích revoluční nebo ne, je aktivita dělnických stran – především komunistické strany. Kontrarevoluční role stalinismu v zaostalých zemích však způsobila, že je nutné začít budovat dělnické hnutí znovu od začátku.
Nové výrobní síly, napojené na mezinárodní ekonomiku, musejí překonat pouta feudalismu a imperialismu. Rozpor mezi kapitalistickými výrobními silami a feudálními výrobními vztahy se projevují především rozšiřováním rolnických rebelií, sílením národních hnutí a bojem za vyšší životní úroveň.
Potřeby výrobních sil a bouřícího se rolnictva nemohou vést k pouhému svržení jha feudalismu a imperialismu. Uplatňují se tu ještě další tři faktory:
1. Zeslabení světového imperialismu jako důsledek rostoucích protikladů mezi vojenskou silou a zničujícím efektem vojenských intervencí – zvláště kdyby byly použity zbraně jako vodíková bomba.
2. Rostoucí význam státu v zaostalých zemích. To je jeden z triků historie, že když společnost dozrává ke společenské změně a třída, která je tradičním nositelem této změny, schází, pak ji nahradí nějaká jiná složka společnosti. A tou je velmi často stát. Státní moc za takových podmínek sehrává velmi důležitou úlohu. Růst významu státu odráží celonárodní, či spíše nadnárodní charakter dnešní světové ekonomiky.
3. Rostoucí význam inteligence, jež se stává vůdcem národa a hlavně, která dokáže ovlivňovat masy. Tento poslední bod je nutné rozvinout.
Inteligence
Revoluční inteligence v nově se objevujících národech se stala dokonce ještě důležitějším faktorem než v carském Rusku. Protože soukromé buržoasní vlastnictví pochopitelně krachuje a imperialismus je nesnesitelný, tak státní kapitalismus – díky nerozhodnosti imperiálních mocností, rostoucího významu státního plánování, ruskému vzoru, organizované a disciplinované práci Komunistických stran – pro ni vytváří novou společenskou funkci. Protože tvoří jedinou nespecializovanou složku společnosti, rekrutuje se z řad inteligence elita „profesionálních revolucionářů“, kteří jakoby přicházejí hájit „zájmy celého národa“ v protikladu k ostatním třídám, které sledují jen své zájmy. Inteligence je také hlavním nositelem národní kultury, na kterou dělníci a rolníci nemají ani čas ani vzdělání.
Inteligence také citlivě vnímá technickou opožděnost svých zemí. Protože je ve styku s vědeckým a technickým světem 20. století, jsou znechuceni zaostalostí vlastního národa. Toto cítění je ještě posilováno místní nezaměstnaností intelektuálů. Kvůli všeobecné ekonomické zaostalosti mají intelektuálové pouze jedno uplatnění – práce ve státních službách. A i těchto pracovních míst je nedostatek.
Inteligence věří v efektivitu, zahrnující také efektivitu sociálního inženýrství. Usiluje o reformy shora a touží po budování nového světa na úkor lidu, spíše než po osvobozeneckém boji uvědomělých a svobodně sdružených lidí. Hodně jim záleží na rozvoji a pokroku, ale velmi málo na demokracii. Ztělesňují industrializační úsilí, akumulaci kapitálu, národní obrození. Jejich moc přímo vyplývá ze slabosti a politické bezvýznamnosti ostatních společenských tříd.
Toto vše činí totalitární státní kapitalismus velmi atraktivním cílem pro intelektuály. A vskutku, intelektuálové jsou hlavními nositeli komunismu v nově vznikajících národech. „V Latinské Americe nalezl komunismus nejvíce příznivců mezi studenty a střední třídou“ píše odborník na Latinskou Ameriku. Na kongresu komunistické strany v Indii v Amritsaru (1958 březen/duben), pocházelo přibližně 67% delegátů z jiné třídy než proletariátu a rolnictva (střední třída, statkáři, drobní obchodníci). 72% z nich mělo universitní vzdělání.
Odražená permanentní revoluce
Tytéž síly, které podle Trockého teorie mohou vést k socialistické dělnické revoluci, mohou také, při absenci proletářského revolučního subjektu, vést k opaku – ke vzniku státního kapitalismu. Správné pochopení toho, co má v teorii universální platnost a co je náhodné (jako aktivita dělnické třídy), nás přivede k závěru, že státní kapitalismus odklonil lidstvo od permanentní revoluce. Kolaps stalinistických režimů v Rusku a ve Východní Evropě, transformace Maovy Číny do tržního kapitalismu, desintegrace stalinistických a maoistických hnutí dříve sdružených v internacionále, otevírá prostor pro vývoj autentické permanentní revoluce popsané Trockým.
Žijeme v době zdlouhavého a pomalého probouzení dělnických hnutí ve třetím světě.
Viděli jsme dělnickou třídu v Íránu, organizující se v šórách (dělnických radách) a provádějící generální stávky, což vedlo až ke svržení diktátora Šáha. Viděli jsme dělnickou třídu v Jižní Africe, která zničila režim apartheidu. Byli jsme svědky vzniku nového ozbrojeného dělnického hnutí v Jižní Koreji. Rovněž jsme byli svědky největší generální stávky v celé Brazílii.
Bude nějakou dobu trvat, než překonáme hluboký úpadek levice, způsobený desetiletí trvající reakcí – fašismem a stalinismem. Ale nyní máme otevřenou cestu pro skutečnou permanentní revoluci.
