Média a revoluce

Média z pohledu marxisty tvoří součást pomyslné zápasnické arény mezi třídami. Gramsci rozvádí tento obraz svými tezemi o boji o hegemonii. Vládnoucí třída vlastní výrobní prostředky, které produkují kapitál. Pohyb kapitálu formuje odcizený svět, kde se vztahy mezi lidmi mění ve vztahy mezi věcmi.
Člověk je odcizen své práci, ostatním lidem a sobě samému. Člověk se sám stává součástí stroje, který sám vytváří. Nad tímto strojem nemá žádnou kontrolu, pohyb kapitálu je autonomní. Tento pohyb kapitálu vytváří falešné vědomí, jehož součástí je například teze, že současný stav se nedá změnit, teze o špatné přirozenosti člověka, o tom, že války mezi lidmi vždy byly a budou a přejímání odcizených vztahů kapitálu jakožto vztahů přirozených a existujících od věčnosti. 
Nástroje socializace jako rodina, škola jsou součástí procesu vytváření tohoto falešného vědomí. Podobnou úlohu sehrávají podle marxistů kapitalistická média. U těch je existence názorů, které obhajují kapitalistický řád, dáno nejenom faktem, že vydavatelé vlastní soukromé firmy, ale i samotným vědomím redaktorů médií, kteří jsou socializováni v kapitalismu. L. Althusser nazývá tyto prostředky ideologickými státními aparáty, narozdíl od aparátů represivních.
Marxisté ale tvrdí, že existuje i druhé vědomí, vědomí antikapitalistů, které se tvoří především mezi lidmi vytvářejícími hodnoty – námezdně pracujícími, proletáři. V jednadvacátém století je nutné se vymezit vůči tvrzení, že proletáři jsou pouze dělníci v továrnách. Proletář je definován jakožto člověk, který z důvodů vlastního přežití je nucen prodávat svoji práci za mzdu. V dnešní době by tam tedy patřil i například středoškolský učitel, sestra v nemocnici, nebo právě novinář. Proletářovo vědomí utváří nejen kapitál, ale také jeho přímý zážitek tvorby v soukolí kapitalismu, kdy se stává svědkem toho, jak se jeho živá práce v kolektivu mění ve věc, reifikuje se. Podle Gramsciho se tak v rámci jednoho člověka – proletáře tvoří takzvané protikladné třídní vědomí. Jeden člověk tak může zastávat progresivní i zpátečnické názory, může být například antirasistou a sexistou. Co se týče vztahů k médiím, i novinářovo vědomí je takovýmto protikladným třídním vědomím.
Proletářské třídní vědomí se utváří nejen přímou zkušeností s tvorbou hodnot, ale také zápasem za lepší životní podmínky. Práce proletáře je totiž zbožím. Proletář je tedy v kolonce „náklady“. Kapitál má tendenci snižovat náklady na minimální možnou míru. Stále tedy existuje tendence ke snižování mezd, zvyšování pracovní doby, snižování bonusů, zhoršování podmínek práce atd. Proletáři mají tendenci se proti tomuto stavu bouřit. Vznikají tak stávky za lepší ekonomické podmínky. Pokud jsou protesty dosti velké, mohou přerůst v rebelie politické. Pokud např. policie zasáhne proti stávkujícím, mohou protestující vznést požadavky na prošetření, odvolání šéfů policie, demisi vlády atd., a to jsou již stávky politické. 
V historii můžeme poukázat například na stávku tiskařů v Petrohradě v roce 1905, jejíž původní požadavek byl, aby byla placena práce na znamínkách v interpunkci. Tato stávka se šířila, přidávaly se další lidé z jiných zaměstnaneckých oblastí a nakonec vyvrcholila revolucí a, poprvé v dějinách, vznikem dělnických rad – sovětů. V těchto radách byli zastoupeni petrohradští dělníci, se zdůrazněním faktu, že byli přímo odpovědní těm, kteří je zvolili a přímo odvolatelní. 
Tento scénář se opakoval v měřítku celého státu v listopadu 1917. Vznikly sověty dělnických a vojenských zástupců a objevily se silné prvky podnikové samosprávy. Tato samospráva však nevydržela dlouho. V Rusku existovaly specifické podmínky, pro socialistickou revoluci málo vhodné. Marx vždy mluvil o tom, že revoluce musí vypuknout ve vyspělých zemích. V Rusku nastalo to, co Lev Trockij nazval kombinovaným vývojem. Na jedné straně zde byly nejmodernější podniky, např. Putilovovy závody v Petrohradě, s ideologicky vyspělým proletariátem. Na druhé straně se jednalo o zemi takřka středověkou, kdy většinu tvořilo nevyspělé rolnictvo, které podle Marxe nemůže být nositelem socialistické revoluce. V Rusku nastaly podmínky občanské války, kdy nejlepší dělníci opustili továrny a šli bojovat na frontu – a mnoho z nich jich tam padlo. Mnoho z nich také přestalo být dělníky a začali zastávat byrokratické funkce v novém dělnickém státu. Průmysl byl v troskách, začal hladomor. Revoluce byla izolovaná, přičemž ruští marxisté (bolševici) počítali s tím, že bude pouze roznětkou pro revoluce, které vypuknou ve vyspělejších západních zemích. To se však nestalo, například revoluce v Německu 1918-19 byla krvavě potlačena. Nastal tak stav, kdy bolševici byli pod tlakem objektivních podmínek nuceni přijímat antidělnická opatření a omezovat vliv sovětů. V roce 1921 tak již nemůžeme hovořit o dělnické republice v Rusku. Postupně zvítězila byrokracie v čele se Stalinem, dělnická demokracie byla potlačena a stát se změnil v totalitní soukolí. Současní marxisté nazývají režim v Rusku od roku 1928 až do jeho pádu státním kapitalismem.
Revoluce v Rusku nazýváme revolucí sociální, protože moc přešla do rukou jiné třídy. Existují však také revoluce politické, kdy ekonomická vládnoucí třída zůstane zachována, režim se však například podaří podstatně demokratizovat. Příkladem takové revoluce je revoluce v Československu v roce 1989. Podstatná část středních kádrů v podnicích zůstala na svých místech, často jen využili svého postavení k tomu, aby privatizované podniky přešly do jejich rukou. Nastala však svoboda slova, byly umožněny svobodnější parlamentní volby a otevřely se hranice. Vznikla Občanská fóra, a to i v podnicích, kde by mohla potenciálně plnit úlohu sovětů v Rusku. Byla to však revoluční elita v čele s Václavem Havlem, která prohlásila, že revoluce do ulic nepatří, Občanská fóra v podnicích byla rozpuštěna.
Když porovnáme obě revoluce, 1917 a 1989 v Rusku, zjistíme jeden podstatný rozdíl. Český disent nebyl levicový – kromě malých kroužků kolem Egona Bondyho a Petra Uhla. Tisk, který vydával, byly malonákladové samizdaty. V Rusku existovalo silné socialistické hnutí a  ruští bolševici vydávali velkonákladové noviny Pravda.
Gramsciovský ideologický zápas o intelektuální hegemonii je jeden z aspektů každé revoluce. V revoluci se často pro-kapitalistické vědomí do značné míry spontánně posouvá směrem k vědomí socialistickému. Stále se však jedná o Gramsciho protikladné třídní vědomí. Etablovaní novináři mainstreamových novin nejsou výjimkou. Proto podle marxistů musí existovat nezávislý pól mimo tato mainstreamová média, který poukazuje mimo kapitalismus.
Co se týče současného stavu světa, mnoho nezávislých novin vychází v rámci takzvaného alterglobalizačního hnutí. Protikladné třídní vědomí je totiž nerovnoměrné. Někteří lidé mají více předsudků, a někteří lidé se posunují více směrem k vědomí antikapitalistickému. Nejpokročilejší lidé jsou marxisty nazýváni avantgardou a značná část z nich pak tvoří antikapitalistické hnutí.
Existují nezávislá periodika feministická, ekologická, protiválečná, odborová. Marxisté však tvrdí, že je třeba jednotné organizace, která sdružuje všechny tyto myšlenkové proudy. Tato organizace pak vydává vlastní periodikum, jehož úkolem není pouze šířit antikapitalistické myšlenky, ale zároveň budovat tuto organizaci. Pro marxisty existuje primát praxe. To znamená, že organizace, jež noviny vydává, musí být organizací, jež je aktivní v alterglobalizačním hnutí, v jeho částech protiválečných, antirasistických, feministických a odborových. Spontánně vzniklé vědomí proletářů a studentů, jež se bouří proti odcizenému světu, se tak slévá s teoretickým vědomím organizace, které se snaží podchytit zápasy lidí proti kapitalismu v minulosti a přenášet tuto zkušenost do současnosti.
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •