Mezinárodní solidarita v ulicích Prahy

V polovině května Praha zažila odborářskou demonstraci proti dopadům krize na ty, kteří krizi nezavinili, tedy na pracující. V projevech zde zazněla ostrá kritika bývalé Topolánkovi vlády a jejích kroků, s čímž nelze než souhlasit. Nicméně jsem v projevech zaznamenal I projevy optimismu, týkající se současné vlády premiéra Jana Fischera, které ovšem podle mého nejsou zcela na místě. Je sice pěkné, že bylo ze strany premiéra přislíbeno, že s odbory bude jednáno, další cíle této vlády již tak pozitivní nejsou. Mám na mysli například nulový nárůst mezd ve státním sektoru či seškrtání výdajů na vědu a výzkum o bezmála 25% v příštím roce.

Na mě osobně spíše než přísliby nové vlády pozitivně působila samotná akce. Zde mám na mysli především její internacionální charakter, na akci bylo zastoupeno 17 odborových konfederací z 11 zemí, například z Itálie či Francie, ale i ze zemí nesoucích si, stejně jako Česká republika, neblahé dědictví minulého režimu – nedůvěra a nechuť k odborové organizovanosti – např. z Bulharska, Rumunska, Slovinska a dalších. A co jsem měl možnost si všimnout, nejednalo se o zastoupení formální, nýbrž skutečné, kdy na demonstraci bylo vidět kontingenty nasraných (pardon, ale nejlépe to vystihuje skutečnost) lidí, na něž krize skutečně tvrdě dopadá, nikoli pouze delegace odborových předáků.

Obdobné akce ve stejnou dobu probíhaly i v dalších městech, jenom v Berlíně bylo ve stejnou dobu v ulicích 100 000 lidí. Je tedy potěšující, že odpor proti dopadům krize se stává stejně globálním jako krize samotná.

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •