Mooreův bestiář

Michael Moore představil 5. a 6. září na Filmovém festivalu v Benátkách svůj nový snímek Capitalism: A Love Story (Kapitalismus: Milostný příběh). Světovou premiéru předcházela atmosféra velkého očekávání a zvědavosti diváků a novinářů, a samotná přítomnost Moora zastínila plejádu filmových hvězd, které přijely na 66. edici benátského festivalu. A s ohledem na recenze kritiků a reakci diváků Moore nezklamal.

Moore se ve svém díle soustředí na nedostatky kapitalismu, na vypuknutí současné krize a na reakce politiků a byznysmenů na nastalé problémy. Jednou z kvalit filmů ale tkví v tom, že snímek má velký přesah, nesoustředí se jen na současnou krizi, ale na fungování, problémy a rozpory kapitalismu, jehož součástí je samozřejmě i krize. Jak vysvětlil samotný tvůrce, koncept a tvorba filmu vznikla ještě před vypuknutí krize, která se stala tvůrci dalším z podnětů pro jeho práci. Výchozí bod pro snímek je situace bývalých průmyslových měst (např. v Ohiu), či potíže obyčejných lidí s dostupností zdravotní péče. K popisu nefungujícího kapitalismu pak režisér dodává situaci lidí, kteří se museli vystěhovat ze svého domu pro neplacení splátek bankám, různé situace z amerického soudnictví a vězenství, či spekulace firem a koncernů na životních a zdravotnických pojištění svých zaměstnanců. Moore zaměřuje svoji kameru na celou řadu případů či dennodenních situací, a vytváří tak bestiář současného amerického kapitalismu. Ze snímku je patrné, že právě tento bestiář není výsledkem krize, která rozšiřuje a zesiluje určité jevy (např. ztrátu zaměstnání, zdravotního pojištění, či domova), ale je vlastní období prosperity a konjunktury, kdy tyto jevy budí jen malou či žádnou pozornost médií a veřejnosti. Současný bestiář je podle Moorea výsledkem neoliberálních politik, které vedly americké vlády od Reanalda Regana až po George W. Bushe. Nad Obamou zůstává vyset nejistota, naděje i nedůvěřivost režiséra, který ale vidí hlavní prvek možné změny v mobilizaci lidí zdola.

Další narativní prvek filmu je bezesporu „osvětlení mocných“. Moore honí s kamerou za zády různé kongresmany/nky, byznysmeny/nky a představitele různých korporacích, firem a bank, a až s rozkoší je dostává do úzkých či do napětí. Moore se snaží setřít make-up těch nahoře, moci. Na plátně se střídají ušmudlaní a zpocení manažeři, bezduché a mlčící kongresmanky, arogantní makléři, úplatní soudci a vymahači, bankéři neschopní vysvětlit svoje kroky a platy. Je to moc na hony vzdálená od té, kterou se snaží znázornit média: brilantní, kompetentní, schopná rychlých rozhodnutí a nakloněna k lidem. Bez protekce PR agentur a mainstreamových novinářů je tato moc malá až směšná: král je nahý a impotentní. Moore se pravděpodobně zaměřil na „slabé články a slabé chvilky“ mocných. Tento postup ale nepočítá a neanalyzuje obraz moci, ale je spíš satirou uvnitř dokumentárního filmu. Stojí za to podtrhnout dokumentární, protože režisér používá a ztvárňuje množství dat a informací, které potvrzují jeho pověst dobrého hledače informací.

Mezi třídním bojem a donquijotstvím

Další zásadní rovinou film je jak jinak režisér samotný a jeho estetika. Moore je hlavní hrdinou svých dokumentárních filmů a jeho postava, svojí estetikou, příběhem a jazykem, je zásadním prvkem pro vnímání díla. Postava režiséra je centrální v skoro každém záběru: drobeček s baseballovou čepicí a přímým jazykem ukazuje příběhy či honí mocné v jejich sídlech a palácích. Moore ztvárňuje svojí postavou celou řadu kolektivních typů, stereotypů a osudů, skrz které divák vnímá dění na plátně. Režisér pochází z bývalého průmyslového města Flynt, jeho tloušťka, jazyk a oblečení odkazují na stereotyp dělníka těchto bývalých průmyslových bašt. Jeho přímý jazyk a myšlení odmítá jakoukoliv hlubší úvahu, která je viděna spíš jako kouřová clona mocných, zahalující pravdu a realitu. Tento jazyk a myšlení je hodně vzdálené od vyjadřování levicových politiků a akademiků, plné neznámých slov a abstraktních obratů, i od stylizace happyendového proroka vlastní současnému americkému prezidentovi. Oslovuje naopak početnou škálu publika, jehož otázky Moore často převzal. Pro Moora von Flynt krize nezačala pádem banky Lehman&Brothers, ale deindustrializací v 80. letech, která ho hodila do existenciální nejistoty. Lidé okolo něj byli příliš mladí na penzi, ale příliš staří na nový život, nedostatečně bohatí a vzdálení. Krize je vyvrcholení vývoje, jehož začátek režisér spojuje s Reaganovou administrativou, a zpochybnění i posledních znaků jejich skomíravé příslušnosti k middle-class: automobil, vlastní dům, a zdravotní pojištění placené zaměstnavatelem. Ve filmu je jedinou hranou rolí právě ta, kterou ztvárňuje režisér, který je výborný herec, ale nikoliv, jak mu předhazují konservativní média, mystifikátor.

Ve filmu se Moore tedy ptá, kde jsou moje prachy? Nemyslí tím jenom nepředstavitelnou kopu dolarů, nutných pro záchranu různých finančních a bankovních domů. Má tím na mysli i nemalou část příjmu, kterou jeho postava každý měsíc, již třicet let, postupuje bankám pod rouškou splátek hypoték, půjček či penzijního připojištění. Hlavní postava filmu vytváří s postavami „těch nahoře“ vztah, který balancuje mezi třídním bojem a don quijotstvím. Mezi postavou Moora a příslušníky vládnoucích vrstev zeje propast co do oblečení, jazyka a uvažování. Moore se je snaží, často úspěšně, dostat do úzkých přímými a údernými otázkami, zatím co oni mlčí či používají floskule. Ztrapňují se před kamerou, na obrazovkách, kde mají vždy vypadat výborně a bezchybně.

Nicméně Moore se jeví ve svém úsilí osamocen. Je přerostlým don Quijotem, který útočí na větrné mlýny s pomocí kameramana Sancho Panzy, zatímco publikum se výborně baví v doprovodu popcornu a Coca-Coly. V souladu s charakterem hrdiny Cervantesova románu je vyvrcholení filmu: osamocený Moore oblepí policejní páskou sídlo newyorské burzy a megafonem sděluje makléřům, že jsou obklopeni a zatčeni. Stačí vzpomenout rozdíl mezi tímto záběrem a celou řadu jiných dokumentárních filmů: namátkou zmíním záběry ze Surplusu od Erika Gandiniho, kde na pozadí záběrů protestů proti G-8 v Janově 2001 je slyšet jeden z lepších projevů Fidela Castra. Vše vrcholí, když hlas zvolá „Un muendo mejor es possible“ a na obrazovce demonstranti ničí McDonalda či policejní dodávku. A právě vzpoura je tolik hledaná a chtěná Mooreovou postavou, ale zdá se skoro nedosažitelná. Nakonec režisérovi-hercovi nezbývá než volit Demokraty, plně spoluodpovědné za vývoj posledních 30ti let, a Obamu, člověka esteticky i myšlenkově tak vzdáleného. A také doufat, že se lidé zmobilizují a svojí přímou účastí něco změní.

Otázka moci a nadvlády

Velká slabina filmu je právě v těchto končinách. Moore se sice snaží zesměšnit určité představitele moci, ale již se neodváží ztvárnit a analyzovat moc jako takovou se svými mechanismy nadvlády a governance. Postava, a tady je další podobnost s don Quijotem, chce vzpouru, a nechápe, proč k ní nedochází, když mocní jsou tak směšní a kapitalismus tak hrozný. Prostě Moore nevidí, či ho nezajímá, soudobé „dobrovolné otroctví“, díky kterému široké vrstvy obyvatelstva jsou nespokojeny se stavem veřejných věcí a s podmínkami svých životů, nicméně pokračují nadále v práci a životu v rámci kapitalismu, aniž by hledali alternativu. Moore ani neztvárňuje mechanismus governence, díky kterému, například, jeho film není společensky nebezpečné dílo hodné cenzury, ale naopak výhodné zboží zábavy, spoluvyrobené se Sony, a distribuované Paramountem. Tyto otázky a tento materiál zůstává otevřený pro alternativní a kritické umění, neřku-li pro novou uměleckou avantgardu. Jsou to otázky moci a governance, výroby a kreativity, médií a umění, vztahů nadvlády. Pro umělce a umělkyně, jež se nespokojí tyto věci jenom popsat, ale kteří a které svým dílem a kreativitou chtějí vytvořit alternativu současné společnosti. Doufajíc, že příště pro makléře z Wall Street nepůjde jeden potrhlý režisér-postava, ale velká demonstrace jeho diváků.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •