Nacionalismus – rozděl a panuj

Národní útlak, rasismus a etnické násilí je dědictvím národního státu a kolonialismu, říká Simon Basketter. A boje, které vytváří, jsou rozporné.


Šokující scény, kdy se vzájemně zuřivě napadají chudí lidé v regionu Chinjang v západní Číně, jistě vyvolávají pocit, že napětí mezi jednotlivými národy a etniky je něčím nevysvětlitelným.

V médiích se tyto konflikty běžně presentují jako důsledek vzájemného soužití více národů. Tímto způsobem se vysvětlují konflikty v Severním Irsku, Rwandě, bývalé Jugoslávii a nyní v Číně.

Konflikty mezi národy jsou obvykle chápány jako nadčasové. Avšak národní stát je relativně nový vynález, který je spjat s rozvojem kapitalismu. Od doby svého zrození v Evropě v 16. století do dnešního dne vidíme národní státy, které bojují o území, jež nazývají „svým teritoriem,“ a o kontrolu nad tamními lidmi.

Nově se objevující kapitalistická třída, která sama sebe chápala jako právoplatného vládce nových států, potřebovala vytvořit ideu, která by její vládu ospravedlňovala. A tak revolucionáři, kteří koncem 18. století prolomili ve Francii feudální řád, vyvinuly sofistikovanou ideologii národa, občanství a práv, která s ním přicházejí.

Avšak v jejich myšlení existoval rozpor. Národní stát byl prezentován jako nejlepší způsob organizace společnosti. Ale byla tu i významná část buržoasie, která se aktivně snažili zabránit tomu, aby se z jejich vlastního národa vytvořil nějaký silnější stát. Byly to skupiny úzce propojené s dominantní mocí.

Snaha silných států uplatnit taktiku „rozděl a panuj“ rozdělením lidí podle národa, etnika či náboženství, je taktika stejně stará, jako samo budování impérií.

Není náhodou, že země, které dnes zažívají národnostní a etnický útlak, jsou týmiž zeměmi, které byli až donedávna součástí cizího impéria.

Britové prováděli v Indii politiku, kde proti sobě úmyslně poštvávali hinduisty a muslimy, aby tak podkopali buržoasní anti-koloniální hnutí. Tato politika vedla k vlnám výtržností, násilí a doslova hororových scén, kterým Britové jen přihlíželi.

Impéria

Politika tohoto však není využívána jen k udržování impérií – vládnoucí třída ji ráda používá i doma.

Vždy, když společnost prochází nějakou krizí, začne vláda hledat vhodného obětního beránka. Poté se pokouší obrátit oprávněnou zlobu lidu proti nějaké slabší skupině obyvatel.

Růst evropských impérií v 19. století šel ruku v ruce s pěstováním nacionalismu. Britský režim začal oslavovat „velký národ“ skrze státní vzdělávací systém, který vštěpoval dětem do hlavy slavnou britskou historii.

Britská střední třída měla silnou motivaci, aby se s britským nacionalismem ztotožnila. Britská byrokracie, která zpravovala impérium v zámoří, mluvila anglicky. Prostor pro budování kariéry tak byl otevřen anglické a skotské střední třídě mnohem spíše než irským katolíkům, natožpak indickému či africkému lidu.

Pro britské vládce bylo rovněž užitečné povzbuzovat britský šovinismus proti irským přistěhovalcům v naději, že rozdělená dělnická třída nebude schopna efektivně bojovat.

Revolucionář Bedřich Engels koncem 19. století poznamenal, že britská média se všemožně snaží přesvědčovat dělníky, že irští přistěhovalci jsou hlavní hrozbou pro mzdy a pracovní podmínky anglických dělníků.

Engels také říkal, že britská vládnoucí třída se snaží v britském dělníkovi vypěstovat pocit nadřazenosti vůči irskému dělníkovy a v irském dělníkovy zase pocit, že britský dělník je hlavním nepřítelem irského dělníka.

Naši vládci využívají rozdělení dělnické třídy k utlačování všech a ne jen těch diskriminovaných. Ta část dělníků, která je oslavována ideologií, tím ve skutečnosti nezíská téměř nic.

Chudí běloši z jižních států USA nezískali z rasismu ve 20. století vůbec nic. A to navzdory tomu, že většina z nich přejala předsudky vládnoucí třídy.

Protestantští dělníci v Severním Irsku, kteří pracovali za dvě a půl pence na hodinu, se dívali shora na dělníky pracující za dvě pence. Byli to chudí lidé, kteří se shora dívali na ještě chudší lidi – byli chudí navzdory pocitu nadřazenosti nad „katolickými nepřáteli.“

Avšak i ta nejstrašlivější impéria narážela ve svém úsilí šířit nacionální předsudky na odpor.

Lidé se proti šovinismu a rasismu často stavěli, a to díky procesu boje za lepší životní úroveň. I v těch nejextrémnějších situacích tu vždy byli lidé, kteří se postavili proti těm, jež je chtěli rozdělit.

Z historie známe spoustu příběhů o lidech, kteří během persekucí např. chránili své sousedy před zfanatizovaným davem a před státním terorem. Je zřejmé, že nacionalismus je užitečným nástrojem utlačovatelů. Avšak také se může stát prostředkem, jímž utlačovaní utlačovatelům vrací úder.

Útlak na sebe může brát podobu diskriminace etnických a náboženských skupin. Tyto skupiny pak shledávají, že je s nimi zacházeno jako s občany druhé kategorie. Dostávají se do konfliktu se státem a začínají se organizovat na národnostním základě.

Když utlačované skupiny protestují proti diskriminaci, stát to prezentuje jako neloajalitu. A tak v nich stále posiluje pocit odcizení.

To, co začíná jako obrana postavení uvnitř existujícího státu, končí často jako nesmlouvavý požadavek odtržení. Takováto hnutí jsou vesměs vedena střední třídou, která se cítí nejvíce znevýhodňována tím, že je vyřazována z politické moci, zaměstnání a vyššího vzdělání.

Aby však mohla dosáhnout svého cíle – založení vlastního státu – musí střední třída vybudovat hnutí, které bude zahrnovat také chudé lidi. Socialisté by měli vždy stát na straně utlačovaných a podporovat autentická národněosvobozenecká hnutí.  Solidaritou s těmi, kteří bojují proti globálnímu útlaku, můžeme získat mnoho.

Avšak zároveň si musíme být vědomi toho, že v některých případech může vést útlak k rozhodujícím bojům, které mohou vyhlídky na sjednocení dělnické třídy oddálit.

Za takovýchto okolností nese odpovědnost za veškeré krveprolití utlačovatelský stát. Socialisté mají důležitý úkol zasahovat a argumentovat v těchto hnutích proti tomu, aby bylo na cizí dělníky hleděno jako na nepřátele utlačovaných.

Národně osvobozenecká hnutí musí být souzena podle toho, zda jejich úspěch přinese výhody dělnické třídě, či zda poslouží imperiálním zájmům.

Indické hnutí za nezávislost, boj Vietnamců proti USA a odpor Palestinců vůči izraelskému apartheidu, to jsou jasné příklady národně osvobozeneckých hnutí, která by levice měla podporovat. Všechna tato hnutí podporují demokracii a škodí zájmům imperialismu.

Podpora práva na sebeurčení neznamená nutně volat po okamžitém odtržení bez ohledu na konkrétní okolnosti.

Národně osvobozenecká hnutí totiž také mohou sloužit jako zbraň konkurenční imperiální mocnosti. To byl třeba příklad polského národně osvobozeneckého hnutí, které během 1. světové války spolupracovalo s imperiálním Německem. Ke stejné situaci došlo také v 90. letech, když kosovští vůdci uzavřeli spojenectví s USA a západními mocnostmi proti Srbsku.

Dalším aspektem je časté používání reakčního nacionalismu a záměrné vykořisťování jazykově či nábožensky odlišných skupin, což vede k oslabování osvobozeneckého hnutí.

Pod heslem protestantské nadřazenosti byla v Irsku koncem 90. let 18. století britskou vládou vědomě založen tzv. Oranžistický řád, aby ji pomáhal v likvidaci irského národního hnutí.

Pracující jsou v permanentní válce proti šovinismu. Na jedné straně jsou tu pochmurné názory, které nás svazují a vyvolávají v nás pocit slabosti, beznaděje a strachu. Na druhé straně tu jsou ideje solidarity a naděje na změnu.

Vliv zpátečnických názorů je závislí na úrovni kolektivního boje a na schopnosti a připravenosti socialistických organizací předkládat politické argumenty.

To znamená stát pevně proti útlaku. Avšak také to znamená hledat politické subjekty, které by mohli být potenciálními spojenci pracujících na cestě ke svobodě.

http://www.socialistworker.co.uk/art.php?id=18433

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •