Národní útlak a národněosvobozenecká hnutí

Skutečnost, že marxisté jsou internacionalisté pracující na celosvětovém sjednocení pracující třídy, neznamená, že jsou lhostejní k národnímu útlaku. Naopak jsou jeho tvrdými odpůrci. Např. Marx byl celoživotním obhájcem nezávislosti Polska utlačovaného Ruskem a Irska utlačovaného Velkou Británií. Můžeme v tom vidět rozpor: internacionalisté podporují národní hnutí. Nicméně zásadní otázkou zůstává, jak má být mezinárodní jednoty dosaženo.


Předně, marxisté jsou pro dobrovolnou, nikoli nucenou mezinárodní jednotu a dobrovolná jednota zahrnuje právo na odtržení. Národní útlak vytváří rozdělení mezi pracující třídou utlačujícího národa a národa utlačovaného. Toto rozdělení může být vyléčeno pouze, jestliže pracující třída utlačujícího národa bojuje za sebeurčení národa utlačovaného. 

 

Dále, národní útlak vytváří určité ideologické pouto mezi pracující třídou a vládnoucí utlačujícího národa a mezi pracující a vládnoucí třídou národa utlačovaného. Oba tyto svazky mohou být rozlomeny pouze, jestliže se pracující třída postaví národnímu útlaku, zvláště když vytvoří svůj vlastní stát.
Odpor k veškerému národnímu útlaku je tedy podstatnou součástí skutečného internacionalismu.
Růst imperialismu dělá tuto otázku ústřední pro socialistickou strategii. Koncem 19. století hrstka vyspělých kapitalistických zemí přeměnila většinu Afriky, Asie a Latinské Ameriky ve své kolonie či polokolonie. Tou dobou velká část evropského socialistického hnutí otevřeně podporovala či v lepším případě pasivně přijímala tento vývoj.
Byl to Lenin, kdo viděl, že imperialismus nevyhnutelně plodí boj za národní osvobození a kdo tvrdil, že pracující třída vyspělých zemí musí ustavit spojenectví s národně osvobozeneckými hnutími proti imperialistickým vládnoucím třídám.
Dnes se podstata imperialismu poněkud změnila a ve většině případů byla těmto koloniím přiznána formální nezávislost, zatímco tlak světového obchodu zajišťuje, že jejich ekonomické vykořisťování pokračuje. Ale to neznamená, že by národně osvobozenecké boje byly záležitostí minulosti. Na příkladu Palestiny je vidět, že boj za národní osvobození stále pokračuje. A tento boj má od marxistů jednoznačnou podporu. Nicméně, „bezpodmínečnou“ neznamená nekritickou. Ani hájit národní svobodu neznamená přeceňovat její význam. Důsledkem národní nezávislosti je buržoazní demokracie, ne socialistická, dělnická, a národní revoluce není socialistickou revolucí, dokud není vedena pracující třídou.
Dokonce ani potom se nemůže udržet, dokud se nestane součástí mezinárodní revoluce. Toto je velmi důležité, neboť období po roce 1945 bylo svědky úspěchu národních revolucí vedených buržoazií či maloburžoazií, které se sami označovaly za socialistické či komunistické. Čína, Kuba, Vietnam, Angola, Mosambik, Zimbabwe jsou jen některé z řady těchto případů.
Ani v jednom z těchto případů nepřišla pracující třída skutečně k moci, i když mnoho levičáků usilovalo o nahrazení boje pracující třídy za tato antiimperialistická hnutí jak ve vyspělých zemích, tak v zemích Třetím světě – postoj, který plodil opakované zklamání, jak jeden za druhým zklamávaly tyto režimy naděje, které do nich byly vkládány.
Marxisté tedy odmítají všechny formy národnostního útlaku a podporují boj za národní osvobození, ale činí tak jako internacionalisté, ne jako nacionalisté. Nespojují se s buržoazním nacionalismem, nebo pronášejí kritiku jeho limitů. Hlavním cílem je vytvořit hnutí, ve kterém bude možné budovat revolučně socialistický proud, který bude sto v pravou chvíli přeměnit revoluci národní na revoluci socialistickou.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •