Mnozí nezadrželi slzy. Slzy nikoliv nostalgie, ale ztraceného mládí, desítek let námahy, vítězství, porážek, hořkostí a radosti. Na posledním sjezdu Ligue communiste revolutionnaire ale nostalgie ani smutek nebyl patrný. Liga se 5. února rozpustila, a ukončila tím svojí více jak 40ti letou existenci na francouzském politickém kolbišti. LCR se zrodila hned po převratných událostech roku 1968, kdy se staří trockisté ze IV. Internacionály rozhodli založit organizaci spolu s mladými aktivisty z května ´68. 40 let bojovala ve Francii za práva pracujících, studentů, za lidská a občanská práva nejen ve Francii, a samozřejmě také proti zvrhlému systému Sovětského svazu.
„La LCR est morte, vive le NPA!“ Tento slogan pravděpodobně nejlépe vystihuje atmosféru třech kongresových dnů LCR a nově NPA. Právě 6. a 7. února vyvrcholil proces vytváření Nouveau Parti Anticapitaliste, který trval víc jak rok, během kterého se do NPA přihlásilo na 10 tisíc lidí, z toho jen 3 tisíce bývalých členů LCR, a byly vytvořeny stovky místních výborů. Právě tyto výbory vytváří dostatečně hustou síť po celém francouzském území na to, aby NPA mohla vyvolat a vést sociální konflikt a alternativní politiku na místní a celostátní úrovni. Co se týče členů a organizaci, tak se hodně diskutuje o vazbu mezi LCR a NPA. NPA je určitě kvalitativně jiná než stará LCR, nicméně lze vidět i silnou personální vazbu, např. 45% členů ústředního politického výboru, vrcholného orgánu strany mezi sjezdy, jsou bývalí členové LCR.
Založení NPA bylo reakcí LCR na stagnující stav členů a organizace. Na jedné straně totiž existuje široká část společnosti, která s LCR sympatizovala, což ukázaly i výsledky minulých prezidentských voleb, kdy kandidát LCR, Olivier Besancenot, dostal více jak 4% hlasů, či výzkumy veřejného mínění, podle kterých je Besancenot jednou z nejpopulárnějších osobností francouzské politiky. Na druhé straně LCR nedokázala přitahovat dostatek nových lidí, a zapojit je do práce v organizaci, což ale také odkazuje na stěžejní rys voličů a příznivců Besancenota: hlas či obliba je spíš daná vyjádřením protestu a odporu vůči současnému stavu, než nějakou konkrétní snahou či plánem na přeměnu společnosti a na angažovanost. A právě přeměnit protestní výkřik v aktivitu ve prospěch společenské alternativy je jednou z největších výzev nové strany.
Vztah lídra, Oliviera Besanconota, se stranou je právě jednou z nejdůležitějších otázek, která se sice na sjezdu přímo neřešila, ale zůstávala vždy přítomná. Olivier Besancenot je totiž známou a mediální tváří, a bylo tudíž samozřejmé, že bude jedním z mluvčí NPA. Sjezd ale zvolil další tři mluvčí, kteří ale riskují, že budou zastíněni medializací Besancenota. Dalším problémem může být příliš velké zosobnění strany s mluvčím. Nicméně sjezd se věnoval většinu svého času jiným problémům. Především se delegáti snažili kriticky shrnout vytváření strany: ačkoliv 10 tisíc členů je dobrý výsledek, i díky tomu, že členská základna je o poznání mladší než ta bývalé LCR. Je nutné ale říct, že stále existují slabá místa v rámci organizace: žen je jen 35% členstva a strana nedokázala přitáhnout dostatečné množství lidí z banlieues (předměstí – pozn. redakce), migrantů, mladých s nejistým pracovním místem, a z dalších diskriminovaných vrstev.
Důležitá transformace nastala i na programovém a ideovém poli. LCR byla totiž francouzskou sekcí IV. Internacionály, a obecně nejdůležitější sekcí v rámci této Internacionály. Nicméně NPA již není trockistickou organizací. Podle Alaina Krivina, jednoho z nejdůležitějších funkcionářů jak LCR tak NPA, se bývalí členové LCR se nevzdávají své trockistické minulosti, ale považují ji vesměs dnes již za nedostatečnou a zastaralou. Proto si z ní berou ta nejlepší ponaučení a zkušenosti pro práci v nové straně. NPA ale beze sporu je revoluční a antikapitalistickou organizací. V programovém prohlášení se hlásí k překonání kapitalismu a k vytvoření Socialismu XXI. století, který by byl efektivní alternativou současnému kapitalismu. Socialismus XXI. století by neměl odpovídat jen na požadavky pracujících, ale musí také odpovědět na ekologickou otázku, na otázku lidských a osobních práv a na to jak nastolit mír v mezinárodních vztazích. NPA ve svém programu provádí jasnou a nekompromisní kritiku kapitalismu, a jasně říká, že neexistuje dobrý a akceptovatelný kapitalismus.
Svoji radikalitu NPA ale projevuje také silně na veřejnosti, skrz organizování debat, vydávání tisku a vytváření sociálního konfliktu. V tomto posledním bodě ale lze vidět limit, společný i pro další radikálně levicové strany: NPA není schopna nastartovat sociální konflikt většího rozměru, ale spíš se přidává k bojům jiných nestranických organizací. NPA vidí aktivitu svých členů především v osvětě, diskusi a ve fungování jejich členů v dalších nestranických organizacích, kde by prosazovali radikalizaci bojů a propagovali antikapitalistické myšlení. NPA se tudíž konfiguruje jako strana, která chce oslovit jak normální lidi (většina nových členů nemá za sebou předchozí členství v nějaké politické či levicové organizaci, jako odbory), ale také chce sdružovat aktivní osobnosti jiných nestranických organizací a působit na tyto organizace skrz ně. Tento postup může mít ale výrazný limit, protože strana tímto způsobem ztrácí schopnost sama a nezávisle vytvářet sociální konflikt a alternativní praktiky. Navíc velké levicové a nestranické organizace se nenechávají příliš ovlivňovat stranickými orgány, a je tudíž riziko, že strana nastavená na takovém principu se postupně stane jen svědectvím bojů, a ne jejich vytvářením, a jen mechanismem v rámci zastupitelské demokracie. To je koneckonců vidět na vztahu NPA a dalších levicových sil s odbory: strany nedokážou odbory radikalizovat a přinutit k formulaci alternativního společenského plánu pro boj s krizí, a omezují se jen na sepsání dokumentů a prohlášení, která ale nemají moc velký efekt.
Na sjezdu se také diskutovalo o evropských volbách, jelikož Komunistická strana Francie (PCF) a Strana Levice (PG) nabídly NPA vytvoření společné kandidátky do Evropského Parlamentu. PCF a PG chtějí totiž vytvořit blok, který by sdružoval levicové strany, které bojovaly proti Evropské ústavě během referenda v roce 2005. NPA se ale k tomuto pokusu staví dost vlažně jak z programových, tak z pragmatických důvodů. Mezi levicovými silami, které odmítly Evropský traktát, totiž panuje neshoda v několika klíčových otázkách: NPA především chce plnou nezávislost na Francouzské socialistické straně (PSF), zatímco PCF a PG v minulosti tvořili a zdá se, že budou tvořit i v budoucnosti vládní koalici s PSF. Navíc není jasné, jestli by se tyto strany shodly na společném programu pro volby do Evropského parlamentu. Další zásadní otázkou je také samotný význam takové kandidátky, protože významná část PCF a celá PG vidí společnou kandidátku jako předstupeň k vytvoření francouzské Die Linke, což NPA odmítá. Vlažnost nástupkyně LCR je také dán čistě pragmatickými důvody: PCF je totiž v permanentní krizi voličských preferencí, PG ještě nikdy samostatně do žádných voleb nekandidovala, takže její volební přínos je nejistý, zatímco NPA by se do Evropského parlamentu měla dostat i sama, a získala by pravděpodobně i více mandátů než ve společných kandidátkách radikálně levicových sil. V posledních dnech je pravděpodobnost vytvoření společné kandidátky téměř nulová, protože sjezd NPA skoro definitivně odmítl tuto hypotézu a PCF a PG již prý mají sestavené kandidátky, kde si rozdělily hlavní místa.
Jak se dotýká vznik NPA radikální levice v Evropě? Především je důležitý samotný vznik nového a důležitého antikapitalistického aktéra v jedné z nejdůležitějších zemí Evropy. NPA již začala navazovat kontakty s dalšími antikapitalistickými stranami a organizacemi a v programovém prohlášení se zmiňuje o vytvoření nové Internacionály, ačkoliv žádný konkrétní záměr či plán na překonání IV. Internacionály zatím není. Evropská radikální levice má ale nového partnera, který ji snad pomůže k vytvoření a prosazení alternativy vůči kapitalistické společnosti, Socialismus XXI. století. NPA si je dobře vědoma, že nejdůležitější boje se dnes vedou na evropské a světové úrovni, nicméně zdá se, že nemá jasný nápad či návrh, který by pomohl evropské levici a sociálnímu hnutí lépe uchopit tuto dimenzi, a rozšířit možnosti bojů právě na evropské a světové úrovni.
Suma sumarum, NPA má všechny předpoklady pro to, aby se stala významnou společenskou silou ve Francii a v Evropě, a aby byla inspirací pro další antikapitalisty po celém světě. Záleží na tom, nakolik dokáže rozvinout svoje potenciály, jak se postaví vůči vlastním limitům, a zda dokáže revoluci a překonání kapitalismu nejen deklamovat ale také praktikovat. Naštěstí není v těchto výzvách sama. Nezbývá než popřát hodně štěstí a odvahy do současných i budoucích bojů.
Založení NPA bylo reakcí LCR na stagnující stav členů a organizace. Na jedné straně totiž existuje široká část společnosti, která s LCR sympatizovala, což ukázaly i výsledky minulých prezidentských voleb, kdy kandidát LCR, Olivier Besancenot, dostal více jak 4% hlasů, či výzkumy veřejného mínění, podle kterých je Besancenot jednou z nejpopulárnějších osobností francouzské politiky. Na druhé straně LCR nedokázala přitahovat dostatek nových lidí, a zapojit je do práce v organizaci, což ale také odkazuje na stěžejní rys voličů a příznivců Besancenota: hlas či obliba je spíš daná vyjádřením protestu a odporu vůči současnému stavu, než nějakou konkrétní snahou či plánem na přeměnu společnosti a na angažovanost. A právě přeměnit protestní výkřik v aktivitu ve prospěch společenské alternativy je jednou z největších výzev nové strany.
Vztah lídra, Oliviera Besanconota, se stranou je právě jednou z nejdůležitějších otázek, která se sice na sjezdu přímo neřešila, ale zůstávala vždy přítomná. Olivier Besancenot je totiž známou a mediální tváří, a bylo tudíž samozřejmé, že bude jedním z mluvčí NPA. Sjezd ale zvolil další tři mluvčí, kteří ale riskují, že budou zastíněni medializací Besancenota. Dalším problémem může být příliš velké zosobnění strany s mluvčím. Nicméně sjezd se věnoval většinu svého času jiným problémům. Především se delegáti snažili kriticky shrnout vytváření strany: ačkoliv 10 tisíc členů je dobrý výsledek, i díky tomu, že členská základna je o poznání mladší než ta bývalé LCR. Je nutné ale říct, že stále existují slabá místa v rámci organizace: žen je jen 35% členstva a strana nedokázala přitáhnout dostatečné množství lidí z banlieues (předměstí – pozn. redakce), migrantů, mladých s nejistým pracovním místem, a z dalších diskriminovaných vrstev.
Důležitá transformace nastala i na programovém a ideovém poli. LCR byla totiž francouzskou sekcí IV. Internacionály, a obecně nejdůležitější sekcí v rámci této Internacionály. Nicméně NPA již není trockistickou organizací. Podle Alaina Krivina, jednoho z nejdůležitějších funkcionářů jak LCR tak NPA, se bývalí členové LCR se nevzdávají své trockistické minulosti, ale považují ji vesměs dnes již za nedostatečnou a zastaralou. Proto si z ní berou ta nejlepší ponaučení a zkušenosti pro práci v nové straně. NPA ale beze sporu je revoluční a antikapitalistickou organizací. V programovém prohlášení se hlásí k překonání kapitalismu a k vytvoření Socialismu XXI. století, který by byl efektivní alternativou současnému kapitalismu. Socialismus XXI. století by neměl odpovídat jen na požadavky pracujících, ale musí také odpovědět na ekologickou otázku, na otázku lidských a osobních práv a na to jak nastolit mír v mezinárodních vztazích. NPA ve svém programu provádí jasnou a nekompromisní kritiku kapitalismu, a jasně říká, že neexistuje dobrý a akceptovatelný kapitalismus.
Svoji radikalitu NPA ale projevuje také silně na veřejnosti, skrz organizování debat, vydávání tisku a vytváření sociálního konfliktu. V tomto posledním bodě ale lze vidět limit, společný i pro další radikálně levicové strany: NPA není schopna nastartovat sociální konflikt většího rozměru, ale spíš se přidává k bojům jiných nestranických organizací. NPA vidí aktivitu svých členů především v osvětě, diskusi a ve fungování jejich členů v dalších nestranických organizacích, kde by prosazovali radikalizaci bojů a propagovali antikapitalistické myšlení. NPA se tudíž konfiguruje jako strana, která chce oslovit jak normální lidi (většina nových členů nemá za sebou předchozí členství v nějaké politické či levicové organizaci, jako odbory), ale také chce sdružovat aktivní osobnosti jiných nestranických organizací a působit na tyto organizace skrz ně. Tento postup může mít ale výrazný limit, protože strana tímto způsobem ztrácí schopnost sama a nezávisle vytvářet sociální konflikt a alternativní praktiky. Navíc velké levicové a nestranické organizace se nenechávají příliš ovlivňovat stranickými orgány, a je tudíž riziko, že strana nastavená na takovém principu se postupně stane jen svědectvím bojů, a ne jejich vytvářením, a jen mechanismem v rámci zastupitelské demokracie. To je koneckonců vidět na vztahu NPA a dalších levicových sil s odbory: strany nedokážou odbory radikalizovat a přinutit k formulaci alternativního společenského plánu pro boj s krizí, a omezují se jen na sepsání dokumentů a prohlášení, která ale nemají moc velký efekt.
Na sjezdu se také diskutovalo o evropských volbách, jelikož Komunistická strana Francie (PCF) a Strana Levice (PG) nabídly NPA vytvoření společné kandidátky do Evropského Parlamentu. PCF a PG chtějí totiž vytvořit blok, který by sdružoval levicové strany, které bojovaly proti Evropské ústavě během referenda v roce 2005. NPA se ale k tomuto pokusu staví dost vlažně jak z programových, tak z pragmatických důvodů. Mezi levicovými silami, které odmítly Evropský traktát, totiž panuje neshoda v několika klíčových otázkách: NPA především chce plnou nezávislost na Francouzské socialistické straně (PSF), zatímco PCF a PG v minulosti tvořili a zdá se, že budou tvořit i v budoucnosti vládní koalici s PSF. Navíc není jasné, jestli by se tyto strany shodly na společném programu pro volby do Evropského parlamentu. Další zásadní otázkou je také samotný význam takové kandidátky, protože významná část PCF a celá PG vidí společnou kandidátku jako předstupeň k vytvoření francouzské Die Linke, což NPA odmítá. Vlažnost nástupkyně LCR je také dán čistě pragmatickými důvody: PCF je totiž v permanentní krizi voličských preferencí, PG ještě nikdy samostatně do žádných voleb nekandidovala, takže její volební přínos je nejistý, zatímco NPA by se do Evropského parlamentu měla dostat i sama, a získala by pravděpodobně i více mandátů než ve společných kandidátkách radikálně levicových sil. V posledních dnech je pravděpodobnost vytvoření společné kandidátky téměř nulová, protože sjezd NPA skoro definitivně odmítl tuto hypotézu a PCF a PG již prý mají sestavené kandidátky, kde si rozdělily hlavní místa.
Jak se dotýká vznik NPA radikální levice v Evropě? Především je důležitý samotný vznik nového a důležitého antikapitalistického aktéra v jedné z nejdůležitějších zemí Evropy. NPA již začala navazovat kontakty s dalšími antikapitalistickými stranami a organizacemi a v programovém prohlášení se zmiňuje o vytvoření nové Internacionály, ačkoliv žádný konkrétní záměr či plán na překonání IV. Internacionály zatím není. Evropská radikální levice má ale nového partnera, který ji snad pomůže k vytvoření a prosazení alternativy vůči kapitalistické společnosti, Socialismus XXI. století. NPA si je dobře vědoma, že nejdůležitější boje se dnes vedou na evropské a světové úrovni, nicméně zdá se, že nemá jasný nápad či návrh, který by pomohl evropské levici a sociálnímu hnutí lépe uchopit tuto dimenzi, a rozšířit možnosti bojů právě na evropské a světové úrovni.
Suma sumarum, NPA má všechny předpoklady pro to, aby se stala významnou společenskou silou ve Francii a v Evropě, a aby byla inspirací pro další antikapitalisty po celém světě. Záleží na tom, nakolik dokáže rozvinout svoje potenciály, jak se postaví vůči vlastním limitům, a zda dokáže revoluci a překonání kapitalismu nejen deklamovat ale také praktikovat. Naštěstí není v těchto výzvách sama. Nezbývá než popřát hodně štěstí a odvahy do současných i budoucích bojů.
