Odbory, neoliberalismus a co dál

16. května bude Praha jedním ze 4 evropských měst, kde proběhnou demonstrace svolané Evropskou konfederací odborů (ETUC) za jiné řešení krize, než to, které nabízí vlády jednotlivých zemí a Evropská komise. Děje se tak zhruba rok poté, co svět zasáhla finanční a hospodářská krize, na kterou evropské odbory reagovaly rozdílně a nekoordinovaně. Je určitě uvítání hodné, že ETUC se rozhodla navrhnout a realizovat společné evropské demonstrace, nicméně není možné nevidět pochybnosti nad způsobem akce, programem a celkovou vizí demonstrací.
Pochybnosti vyvolává mobilizační plakáty a materiály ČMKOS, kterými české odbory zvou na demonstraci. Hlavním mobilizačním heslem je vyjádření nesouhlasu vůči úpravám zákoníku práce, které navrhl dnes již bývalý ministr práce a sociálních věcí, Petr Nečas. Tyto návrhy nejsou veřejnosti dosti známé, nebyly ani projednané dnes již neexistující Topolánkovou vládou, a tudíž nejsou na pořadu dne ani ve sněmovně ani v senátu. Odbory správně poukazují na mýtus, že český trh práce je málo flexibilní (statistiky Eurostatu ukazují, že propuštění zaměstnance v ČR je méně nákladné a složité než v drtivé většině zemí EU), a že flexibilita se v jiných zemích stala synonymem pro nejistotu, snižování práv, a oklešťování sociálního státu. Je ovšem poněkud kuriózní, že odbory zvou na demonstraci proti neschváleným návrhům ministra již padlé vlády, když v poslanecké sněmovně pokračují plnou parou jiné, „proti krizové“, plány, které vyvolávají velké pochybnosti a obavy. Jde především o plán z dílny ODS na snížení sociálních odvodů, které má sloužit k snížení ceny práce v ČR. Snížení odvodů tudíž nepůjde zaměstnancům do čistého platu, ale jen sníží náklady zaměstnavatelům. Odbory ještě v únoru a březnu verbálně brojily proti těmto návrhům, které podkopávají příjmovou stránku sociálního a důchodového pojištění, které jsou v současnosti v plusu. Je průzračné, že pravice chce snížit příjmy, aby se důchodový a sociální systém dostal do ztráty, a tím vyvolat zdání nutnosti reformy a privatizace důchodového a sociálního systému. Proti návrhům se také stavila před pádem Topolánkovy vlády ČSSD, která je ale bude tolerovat v rámci protikrizového plánu výměnou za zavedení šrotovného. Platí snad toto příměří i pro ČMKOS?
Zneužívání krize nejsou jen nápady Petra Nečase, které mají velice mlhavou budoucnost. Zneužívání krize a jejich dopadů je něco, co se děje dennodenně, a s čím je konfrontován téměř každý. Je to především strach o práci, o příjem, o bydlení, o výši důchodu, či o zachování práv všech druhů. V posledních měsících narostla v skutku raketově nezaměstnanost, která pravděpodobně dosáhne hranice 10%, firmy zmrazují či snižují platy, pravice se snaží prosadit opatření, která podrývají ještě více daňovou progresi a příjmy státu, a vlády nákladně zachraňují banky a podniky s následným zadlužením, které zaplatí hlavně nízko a středně příjmové vrstvy, čímž socializují ztráty. Je tedy podivuhodné, že ČMKOS skoro ignoruje tyto jevy a nesnaží se prosadit skrz mobilizaci alternativní návrhy, které by zajistily jistotu pracovních míst, platů a bydlení, tedy těch záležitostí, které nejvíce trápí zaměstnance.
Bohužel i na evropské úrovni se odborářské centrály zdají poněkud zamrzlé. V Evropě vidíme celou řadu místních bojů za zachování pracovních míst, proti delokalizaci, snižování platů či oklešťování práv. Např. v Británii byla velká demonstrace proti G-20, několik závodů bylo obsazeno dělníky, aby se zamezilo jejich delokalizaci, ve Francii, Řecku a Itálii byly mohutné demonstrace i generální stávky, a celkově lze v Evropě vidět množství bojů na místní a regionální úrovni. Těmto bojům ale často chybí viditelnost (pokud si ji nevybudou, jako v případě zadržení manažerů ve Francii), koordinace, širší podpora a vize, což omezuje jejich efektivitu. Konfederace, ať státní či evropské, ale právě tady chybí, ačkoliv zrovna spojovat, vytvářet zázemí a viditelnost úsilí zaměstnanců je jejich hlavním úkolem. Naopak mnohé konfederace mluví a přemýšlí jak zachovat sociální smír, který byl a je dlouhodobě neprospěšný pro zaměstnance a pracující.
Jak přiznávají samotné odborové svazy, od 90. let stagnují platy, či stoupají hodně pod růstem produktivity práce (viz. Česká republika), mnohá práva se omezila či zprivatizovala, odborová přítomnost v soukromém sektoru je dlouhodobě na ústupu a rozšířila se flexibilizace. Tyto zásadní uzly ukazují jak tripartitní model vyjednávání a důraz na sociální smír postupně opotřebovávají mzdy, efektivitu odborů a práva všech. Pokud dnes mluvíme o krizi, či zhroucení neoliberalismu, není možné nemluvit i o zhroucení forem vztahu mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, který neoliberalismus vytvořil, a který evropské odbory do značné míry převzaly. Není divu, že tyto vztahy byly nevyvážené a tíhnoucí na stranu svých tvůrců. Evropské odborové konfederace zůstávají ale vůči těmto poznámkám hluché a slepé.
Evropské demonstrace svolané na polovinu května podporuji aktivně, a vyzívám i ostatní k podpoře. Je to ale podpora velice kritická. Kritická k programové platformě, která je nejasná, neodpovídající na potřeby a obavy zaměstnanců, a zmatená. Podpora je kritická i ke způsobu akce (přišla pozdě) a k pozadí, ve kterém se tvořila. Dnes vidíme (a jak jsme již několikrát ukázali na těchto stránkách) jak pravicový způsob, tak sociálnědemokratický způsob (ne)vládnutí ekonomii nedokázal odpovědět na klíčové otázky současnosti a blízké minulosti a nedokáže ani navrhnout řešení krize, ve které se svíjí dnešní kapitalistická ekonomika. To se bohužel týká i důležitých odborových konfederací, které se musí vyrovnat s nelichotivými výsledky svých aktivit za posledních 20 let a snažit se odpovědět na dnešní situaci. Žádná z dnešních politických, odborových a společenských sil nemá v kapse řešení dnešní situace. Je však na nejvýše aktuální hledání a prosazení jiného ekonomického modelu, alternativnímu jak kapitalismu, tak takzvanému reálnému socialismu, který by dokázal odpovědět na nevyřešené otázky současné evropské i světové společnosti. Jde o různé typy krizí, kterým budeme v budoucnosti čelit (krize ekologická, energetická, demografická, hospodářská), jde o války, o přerozdělení bohatství, o vytvoření stabilnějšího a spravedlivějšího ekonomického modelu s vědomím, že ten současný nedokáže najít dlouhodobé odpovědi na již zmíněné otázky, a byl za posledních 20. let zasažen nejméně desítkou krizí mezinárodního charakteru a dvěma až třemi krizemi globálního charakteru.
Z tohoto úhlu pohledu mohou mít odbory důležitou roli, pokud dokážou kriticky zhodnotit svoje působení za posledních 20 až 25 let, které nepřineslo kýžené výsledky. Pokud odbory dokáží znovu radikálně a konfliktně zastupovat práva zaměstnanců a všech pracujících, pokud se dokáží podívat na výzvy a problémy budoucnosti a pokud se dokáží dívat nezaujatě na hranice a strukturální nedostatky kapitalistické ekonomiky, mohou se stát silnější a efektivnější. Odbory se mohou stát jednou z laboratoří společenské přeměny. V evropském odborovém hnutí již dnes vidíme svazy či organizované struktury odborářů, které si tyto otázky kladou a snaží se na ně odpovědět. Jak již bylo řečeno, dnes nemá nikdo řešení v ruce. Nicméně již dnes existuje celá řada zajímavých návrhů či fungujících praktik, které sice ještě nejsou dostatečné pro celkovou přeměnu, ale ukazují, že alternativy jsou možné. Odbory se mohou stát jeden z důležitých pilířů vytváření jiné společnosti zdola, jak se o to pokusila i v nedávné minulosti mnohá hnutí, ať již myšlenkově či organizačně. Jde tedy o to vytvořit, a v České republice obzvlášť, síť organizací a jednotlivců, která by našla společnou vůli hledat alternativní řešení současné krize s respektem vůči autonomii jednotlivých organizací.
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •