Oslavy v sobě nesly znak strachu z protestů pracujících

Rozhovor s Andrzejem Zebrowskim, členem sesterské organizace Socialistické Solidarity Pracownicza Demokracja. Otázky kladly Thomas Franke

Na začátku roku 1989 téměř nikdo nevěřil, že by se stalinistické režimy ve Východní Evropě mohly ke konci téhož roku zhroutit. Ale ve volbách do Sejmu, které se konaly 4. července, byla „Strana“, Polská sjednocená dělnická strana, drtivě poražena. Řekni nám něco o těchto volbách a jejich pozadí.

Pád režimů ve Východní Evropě byl výsledkem kombinace třídního boje a ekonomické krize. Zatímco bohaté západoevropské státy krize rychle překonávaly, byly východoevropské režimy v téměř permanentní krizi, a to i přes to, že někteří lidé tvrdili, že při státním plánování k žádné krizi dojít nemůže. V roce 1979 kleslo polské HDP o 2%, v roce 1980 o 8% a v roce 1981 od 15 – 20%.

Ke změnám začalo docházet díky souběhu zahraničních událostí: drastické zpomalení hospodářství a ekonomická krize; konflikty v nejvyšším vedení SSSR o to, kolik glasnosti a jak moc perestrojky je třeba; dvě vlny stávek polských dělníků v roce 1989, včetně slavné v přístavu v Gdaňsku, kde se zrodilo hnutí Solidarita; první masové demonstrace v SSSR po 60 letech v roce 1988. Posledně jmenované protesty se inspirovaly hnutím Solidarita z let 1980 – 81. Inspirovalo to dělníky po celém světě, ať už stávkovali na těžařských věžích v Severním moři nebo to byla nová odborová hnutí v Brazílii a Africe.

Pověz nám o konkrétní ekonomické a sociální situaci, které museli pracující čelit a o vlně stávek a demonstrací v letech 1988 – 89.

Během 80. let si polští vládcové dobře uvědomovali, co bylo hnutí Solidarita v letech 1980 – 81. Za každou cenu se snažili, aby se toto jejich trauma neopakovalo. Zároveň potřebovali učinit stagnující ekonomiku více konkurenceschopnou a zapojit se více do světového trhu.

Pracující trpěli. Ve frontách se čekalo hodiny na zboží každodenní potřeby. Průměrně strávili členové rodiny při nákupu dvě hodiny denně. Přes 600 000 lidí v produktivním věku opustilo mezi roky 1981 až 1988 Polsko, aby hledalo práci.

Když nárůst cen vyprovokoval dvě vlny stávek v roce 1988, zůstal režim paralyzovaný strachem. Stávky samotné neměly stejný rozsah jako před osmi lety, ale zahrnovaly klíčové skupiny, jako byli horníci a světoznámí přístavní dělníci z Gdaňsku. Do boje se zapojila nová generace mladých dělníků.

Oficiální rozhovory s vůdci Solidarity, známé jako jednání u kulatého stolu, začaly 6. února a skončily 4. dubna 1989. Jejich výsledkem byly první částečně svobodné volby v červnu 1989.

Jednání u kulatého stolu začala jako tajné vyjednávání v druhé polovině roku 1988. Jak se na zprávy o vyjednávání dívali lidé, kteří aktivně bojovali proti režimu ve stávkách a demonstracích?

Nejbojovnější lidé byli silně proti a většina lidí podezřívala vládu. Nebylo jednoduché rozhovory organizovat, protože se proti nim stavěli i mnozí z vládnoucí strany. Nechtěli totiž učinit Solidaritě tolik ústupků.

Ale zájmy vůdců Solidarity a komunistické strany se shodovaly na utlumení bojů a zavedení trhu, respektive na pokračování v jeho zavádění. Už v prosinci 1988 prosadil poslední komunistický premiér Rakowski zákony o privatizaci a o tom, že cizí kapitál může mít ve společnostech stoprocentní podíl. Tyto zákony dovolili státním manažerům a dalším, aby se zmocnili státních firem.

To, co si mnoho vedoucích členů strany myslelo o svém vlastním systému, vyjádřil ministr průmyslu Mieczyslaw Wilczek, když řekl o této privatizaci: „zákon skoncoval s tím posraným komunismem.“

A jak jsi říkal na začátku, nikdo nečekal, že ty režimy padnou. Rakowski se cítil dost silný na to, aby navrhl částečně svobodné volby.

Pokud se na to podíváme, ty volby byly pozoruhodné ve dvou ohledech. Každý ví, že Solidarita získala 160 ze 161 možných křesel a každý byl překvapen, protože komunistická strana se dokonce uchýlila k populistickým trikům jako kandidování „celebrit“ a tak dále. Ale dalším překvapením byla nízká účast. Pouhých 62 procent v prvním kole a jen 25 ve druhém.

Výsledky byly pro režim ještě horší. Solidarity získala všech 160 křesel, což bylo 35 procent z dolní komory (Sejmu), které byly vyčleněny pro svobodné volby. 160 z nich získala v prvním kole a 161. v druhém. Konaly se také svobodné volby do nové horní komory (Senátu). Tady Solidarita získala 92 ze 100 křesel v prvním kole a dalších 7 v druhém. Takže celkem ztratila pouze jedno z 261 křesel v obou komorách.

Garantované mandáty pro vládnoucí stranu a její spojence dopadly nakonec pro režim hrozně trapně. Volební pravidla určovala, že tito kandidáti museli dostat více než 50 procent podpory. Lidé měli prostě vyškrtnout ty, které nechtěli. Takže lidé prostě vyškrtli všechny kandidáty ze seznamu. Jenom hrstka byla zvolena v prvním kole.

Ty volby byly skutečně „my nebo oni“ a velká většina byla proti vládnoucí třídě. Účast v prvním kole byla nízká pravděpodobně proto, že lidé byli otrávení a v každém případě nikdo neočekával, že výsledek bude taková čistka. Těch 25 procent ve druhém kole může být vysvětleno skutečností, že téměř všichni kandidáti Solidarity už byli zvoleni.

Ano, výsledek byl šok pro všechny. Pro vládnoucí stranu dost nepříjemný; pro lidi to byla skvělá zpráva, a u vůdců opozice se radost mísila s úzkostí. Představitelé Solidarity očekávali nějakých 30 procent – místo toho dostali skoro 100. Takže museli přepracovat svou strategii.

Otázka účasti ve vládě se stala reálnou možností a brzy měla být skutečností. Slogan „Váš prezident, náš premiér“ se stal realitou v srpnu, kdy byla sestavena vláda Tadeusze Mazowieckého. Generál Jaruzelski, který vyhlásil v roce 1981 výjimečný stav, se stal prezidentem. Vládnoucí strana si ponechala ministry obrany a vnitra. Někteří významní příslušníci opozice, jako bývalý marxista Karol Modzelewski, se zpočátku stavěli proti sestavení vlády, ale byli postupně přesvědčeni.

Události ve zbytku východního bloku znamenaly pro komunistický režim poslední ránu.

Řekni nám víc o tom, jaký měly v Polsku ohlas události jinde. Volby se odehrály právě v den, kdy dělnické a studentské protesty v Číně byly potlačeny masakrem v Pekingu na náměstí Tien-an-men.

Tady je dobré se podívat pár měsíců zpátky. Solidarita chtěla u kulatého stolu legalizaci Solidarity jako odboru, právo na přístup do médií a kroky ke svobodnějším volbám. Neočekávali, že by byli, nebo mohli být ve vládě.

Vyjednávači také obhajovali sociální záruky a plnou zaměstnanost.

Situace se vyvinula dost rozporným způsobem. Krvavé potlačení revolty čínských studentů a dělníků na Tien-an-men a v ostatních částech Číny ukázalo lidem v Polsku, že by se orgány cítily dost silné, mohly by rozdrtit jejich hnutí silou. Ale bylo stále jasnější, že se polští vládci necítili dost silní. Volby v Polsku ukázaly, jak malou podporu režim měl.

V Sovětském svazu velká hornická stávka zažehla vlnu stávek. Premiér byl donucen vyjednávat se stávkujícími a dělat ústupky způsobem, který připomínal polské hnutí z roku 1980. Ruský vůdce Michail Gorbačev nazval stávky tím největším nebezpečím.

Poté, co byla zformována Mazowieckého vláda jsme byli svědky dramatických událostí ve Východním Německu a Československu –  a ke konci roku v Rumunsku.

Najednou bylo každému zřejmé, že se nebude opakovat výjimečný stav z roku 1981 nebo invaze do Československa z roku 1968.

Ale místo zavádění výhod pro obyčejné lidi ve smyslu životních podmínek jsme měli známý Balcerowiczův plán (pojmenovaný po ministru financí). Ten byl jinak známý jako „terapie šokem“. Od počátku roku 1990 míra nezaměstnanosti strmě rostla. V prosinci 1989 byl počet nezaměstnaných 0,05 procenta. V roce 1991 už nezaměstnanost dosáhla 8,4 procent, jinak řečeno přes 1,5 milionu lidí. V prvních třech měsících roku 1990 byla snížena reálná mzda, příjmy penzistů byly sraženy o 30 procent a u zemědělských domácností o 50 procent.

Jak mohlo ohromné stávkové hnutí požadující socializaci pracovišť v letech 1980-81 skončit Balcerowiczovým plánem?

Odpověď leží v politice hnutí na konci osmdesátých let. Není pravda, že u kulatého stolu chtěl každý šokovou terapii, která byla nakonec zavedena. Chtěli lepší podmínky. Ano, lidé chtěli kapitalismus západního střihu, ale také chtěli dobrý sociální stát. Tehdy bylo nejoblíbenějším modelem mezi aktivisty Švédsko.

O Balcerowiczově plánu samotném rozhodla jen velmi malá skupina lidí kolem premiéra.

Ti, kteří podporovali zlepšení podmínek pro pracující byli oslabeni skutečností, že ke konci roku téměř každý přijímal západní kapitalismus jako odpověď na ekonomickou krizi a zhoršování životní úrovně. Protože Polsko nemělo západní kapitalismus, bylo zpočátku relativně jednoduché říct, že hlavní věcí byla privatizace, trh a přilákání velkých mezinárodních korporací – a slíbit, že životní úroveň pracujících se zlepší později.

Takže slabost režimu Komunistické strany umožnila vůdcům Solidarity vytvořit koaliční vládu s některými z jejích členů a díky tomu bylo jednodušší prodat šokovou terapii. Jaruzelski a ostatní říkali, že kdyby nebyla Solidarita ve vládě, lidé by se vzbouřili a vyšli do ulic.

Místo toho mnozí lidé z bývalého režimu měli dobré pozice na to, aby navázali kontakty se západními bankami a obchodními kruhy. Někteří vedoucí představitelé opozice to udělali také.

Před rokem 1989 mělo Polsko státně kapitalistickou vládnoucí třídu. Nyní mělo mít velkopodnikatelskou a státně kapitalistickou vládnoucí třídu.

Before 1989 Poland had a state capitalist ruling class. Now it was to have a big business and state capitalist ruling class.

Kolik lidí v Polsku dnes interpretuje vývoj od dob kulatého stolu stejným způsobem, jako zradu vedení Solidarity?

Se změnami po roce 1989 nastala velká deziluze. Podle nedávného výzkumu veřejného mínění si 44 procent lidí myslí, že komunistický režim byl lepší než současný stav. O jedno procento méně má opačný názor. To ukazuje, jak je realita západního kapitalismu odlišná od absurdních slibů z roku 1989.

Nezaměstnanost dosáhla před několika lety 20 procent. Minulý rok spadla k asi 8 procentům, nyní s nástupem krize je zpět na 10,7 procentech. V prosinci 2008 bylo propuštěno 5200 lidí denně.

Ti, kteří hledají práci na západě, nacházejí narůstající nezaměstnanost i tam.

Už před deseti lety 50 procent lidí vnímalo negativně slovo „kapitalismus“.

V posledních letech byla slova „liberální“ a „neoliberální“ suverénně nejméně populární slova v polské politice.

Získání demokratických práv v roce 1989 byl úspěch. Problémem je, že je tu minimální demokracie, pokud jde o ekonomický život.

Totéž platí pro otázky jako vstup do války. Velká většina odmítala účast Polska na okupacích v Iráku a Afghánistánu, ale v současnosti je 2200 polských vojáků v Afghánistánu.

Lidé jsou ve vztahu k politikům cyničtí, ať už k „postkomunistickým“ nebo k „postsolidaritářským“ – což je důvod, proč se mnozí neúčastní voleb do parlamentu. V posledních volbách v roce 2007 volilo méně než 54 procent, což je celkem vysoké číslo ve srovnání se 41 procenty z roku 2005.

Lidé si uvědomují, že politici v parlamentu nereprezentují názory většiny.

V průzkumu z dubna 2008 byla lidem kladena otázka, jakou stranu by rádi viděli. 89 procent řeklo, že by chtěli stranu, jejímž cílem by bylo pomáhat chudým a vyloučeným, 62 procent chtělo stranu, která by se zajímala o zájmy pracujících za mzdu, a 59 procent chtělo stranu, která by bojovala za práva žen a menšin, včetně těch sexuálních.

Pokud jde o vypořádávání se se současnou krizí, v průzkumu z tohoto měsíce byla nejčastěji zvolená metoda „zvýšeného zdanění nejbohatších“.

Tisíce pracujících v kominátu Polish Copper (KGHM) hrozili stávkou jen před několika dny, poté co se vicepremiér vyjádřil, že chce KGHM privatizovat. Vláda poté vycouvala.

Takže, slavil vůbec někdo dvacáté výročí pádu starého režimu?

Jistě, mnozí lidé se účastnili oslav. Úřady v mnoha městech organizovaly různé akce – jaké výstavy, koncerty a show zdarma. Největší byla v Gdaňsku s Kylie Minogue, najatou za pár milionů zlotých, která zpívala k desítkám tisíc lidí večer 4. června. Lidé měli skutečně co slavit.

V letech 1989-91 bylo svrženo více vlád než kdykoli od revoluční vlny po konci první světové války. To je důležité, když pomyslíme, že jsme přesvědčování, že ve společnosti jsou možná jen postupná vylepšování.

Změny také nastaly z velké části kvůli obavě z moci organizovaných pracujících. To je pro dnešek důležitá lekce – protože ta moc stále existuje.

V Polsku a zbytku východního bloku masivní odpor ukázal, že ty režimy neměly nic společného s autentickým socialismem.

Ale naše důvody k oslavám jsou jiné než těch, kteří nám vládnou. Dokonce jejich oslavy nesly známku strachu z odporu pracujících.

Oslavy dvacátého výročí voleb 4. června se měly oficiálně konat v Gdaňsku, u slavných bran do doků, které každý viděl ve starých dokumentárních záběrech. Protože vláda se obávala, že by ji plánované protesty dělníků z loděnic ztrapnily před jejími hosty a televizními stanicemi celého světa, pozvali místo toho německou kancléřku Engelu Merkelovou a ostatní politiky do Krakowa v jižním Polsku. Slavnost se odehrála ve starověkém hradě na kopci, v bezpečné vzdálenosti od protestujících.

Neoliberální premiér Donald Tusk se pravděpodobně také obával, že by protesty v Gdaňsku vedly ke zbití demonstrantů policií. Jen několik týdnů předtím, koncem dubna, policie zbila a použila plyn a vodní děla proti dělníkům z Gdaňských loděnic, kteří byli ve Varšavě na protestu za ochranu svých pracovních míst. Někteří z protestujících byli starší dělníci, kteří se účastnili známých stávek z roku 1980, které znamenaly počátek Solidarity.

Tusk se na hradě cítil dost bezpečný, aby ze sebe chrlil absolutní nesmysly, za které by si na jakémkoli veřejnějším místě vysloužil bučení a posměch.

Mluvil o „všech těch anonymních hrdinech velkého polského a evropského dobrodružství … se svobodným trhem“, který nazýval „velkým naplněním snů, že lidé se rodí proto, aby pracovali pro sebe, tak aby mohli vychovávat své děti v míru a bezpečí včetně hmotného zabezpečení“. Mluvil, jako kdyby tu nebyla žádná chudoba, žádná nezaměstnanost a žádná krize.

Zatímco Tusk bavil své hosti v Krakowě, Solidarita zorganizovala demonstraci několika tisíc dělníků v Katowicích. Odboráři protestovali proti vládní politice v době krize. To byla ta nejvhodnější reakce na vládní nesmysly o roku 1989.

Lidé poznali z vlastní zkušenosti, že jak starý režim před rokem 1989, tak nový systém západního stylu jsou náchylné ke krizi a vykořisťovatelské. Vidí, že celý svět je zaplaven krizí. Politika socialismu zdola založená na skutečné dělnické demokracii má potenciálně velkou budoucnost.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •