Rozhovor: Vydírání, ponižování a vykořisťování

Německé fabriky na Plzeňsku zacházejí s lidmi jako americké fabriky s emigranty (ale i Američany) a nadnárodní společnosti s dělníky ve třetím světě. Situace je však podobná ve všech továrnách v tzv. západních demokraciích. Jak se projevuje? Absolutním bezprávím, tedy pracovním poměrem, který má jasné rysy novodobého otroctví. Svědectví o této situaci podává padesátisedmiletá žena, která z pochopitelných důvodů nechce být jmenována. Budeme jí tedy říkat Anna. Anna prošla celou řadou těchto fabrik a její vyprávění připomíná zážitky dělníků z počátku dvacátého století.

Co se ve vašem pracovním prostředí změnilo po roce 89? 
„Téměř nic. Řekla bych, že je to dokonce horší, než to bylo za komunistů. Před rokem 89 ženy ne že nemohly, dokonce nesměly pracovat na nočních směnách. Braly se ohledy na matky s dětmi. Dnes těhotenství a péče o dítě představuje těžko překonatelnou překážku. Alespoň tedy pro lidi v mém okolí. Moje dcera má dvě děti. Aby mohla pracovat, musí chodit na noční. To znamená, že v noci pracuje, ráno přijde vypravit děti do školy, pak musí uvařit, vyprat, uklidit. Pak si na chvíli lehne a v noci jde zase do práce. Manžel dělá v počítačové firmě, ten na noční nemůže.“ 
Jaké jsou zkušeností vaší dcery se zaměstnavateli?
Stejně ponižující, jako ty moje. Nedávno mi říkala, že jí v Elmontu (fabrika na výrobu kabelů) rozsadili s kamarádkou, jako na základní škole. Mají totiž zakázáno se spolu bavit. Pokud zákaz poruší, tak je rozsadí, nebo musí zaplatit pokutu. Kolegyním, které musely zůstat doma s nemocnými dětmi zase zablokovali píchačky. Takže když se vrátily do práce, nedostaly se přes vrátnici a v kanceláři jim řekli, že dostaly výpověď. Ženy si tam ale především ničí zdraví. Při letování drátků vdechují kouř z roztaveného cínu. 
Jaké jsou vaše osobní zkušenosti?
Ještě horší. Továrny nás tady připravují nejen o důstojnost, ale jak říkám, především o zdraví. 
Nejdřív jsem pracovala v Diosu. Vyráběli jsme baterie do mobilních telefonů. Z důvodu obav majitele, že bychom mohli vylít vodu na baterky, jsme měli zakázáno pít! Takže v létě při třiceti- stupňových vedrech tam často jezdila sanitka a odvážela dehydrované lidi, co to nevydrželi a omdleli. Na toaletu jsme měli povoleno chodit jen, když zahráli určitou melodii. Různé skupiny chodily na různé melodie.  
Kamarádka dcery, která dělala v Plzni u Japonců v Panasoniku, zase dostává červenou vlaječku na klopu. Vlaječka indikuje, že dotyčná má měsíčky a může tedy častěji na toaletu. Když na toaletu potřebují ostatní, pokaždé se musí dovolit. 
Dále jsem pracovala v Elmontu, kde je teď moje dcera a kde se při osmihodinových směnách nesmí slovo promluvit. Ale směny jsou ve skutečnosti mnohem delší. Nutí totiž všechny dělat přesčasy. Když je nedělají, tak nemají nárok na prémie. Plat bez prémií a osobního ohodnocení dělá jen 8 000 Kč měsíčně! Z toho se nedá přežít. Aby lidi nepřišli o prémie, chodí do práce, i když jsou nemocní. 
Poslední kapka pro mě v Elmontu byl požadavek šéfa, který po nás chtěl, abychom se nazpaměť učili nějaký blábol, který jsme k práci vůbec nepotřebovali. Text jsme se měli naučit doma přes víkend a šéf nás z toho v pondělí zkoušel jako malé děti. Byla jsem svědkem toho, jak kolegyni, která seděla vedle mě, šéf ponižoval, když přišel na něco, co si nepamatovala. Když přišel ke mně, tak jsem mu řekla, že mu na ten papír kašlu, a že se hlouposti, které k práci nepotřebuji, jako opice učit nebudu. Ať si to zkouší na někoho jiného. Bohužel všichni ostatní si to ze strachu o práci nechali líbit. Ten den jsem si začala shánět novu práci a podařilo se mi to. Když jsem chtěla dát v Elmontu výpověď, tak mě šéf bránil v odchodu. Musela jsem si sehnat lékařské potvrzení, že danou práci nemohu vykonávat, abych se odtamtud dostala okamžitě a nemusela čekat dva měsíce na výpovědní lhůtu. 
Sehnala jsem docela dobrou práci, ale měla jsem smůlu a musela na operaci. Léčba se protáhla na čtyři měsíce. Jelikož jsem byla ještě ve zkušební době, tak mi neprodloužili pracovní smlouvu. Bylo mi padesát čtyři a dva roky jsem nemohla sehnat práci, proto když mi nabídli místo ve fabrice na třídění odpadu, v Transformu, tak jsem ji vzala. Když jsem poprvé vstoupila do haly, kde se třídil odpad, tak se mi málem podlomila kolena. Byla to doslova černá díra. Před deseti lety někdo fabriku zapálil. Od té doby to tam bylo v rozpadu a zdi byly černé od kouře. Černou halou se linul pronikavý a štiplavý smrad. Měli jsme třídit odpadky z plastu, ale na pásu jezdily i zdechliny, krysy v rozkladu, ovce, kůže z ovcí, střeva ze zabíječky, použité hygienické vložky, barvy, ředidla a další chemikálie. Výpary z toho všeho jsme dýchali. Nedali nám roušky a rukavic byl naprostý nedostatek. V zimě balíky jezdily mokré od sněhu. Voda se smíchala s tím svinstvem a my jsme se v tom probírali. Během chvíle se nám rukavice rozleptaly. Já jsem odmítala se toho bez rukavic dotknout, ale ostatní, kteří tam již léta pracovali, na mě koukali jako na cimprlínu. Když jsem se za nás za všechny s vedením hádala, tak mě ze zaměstnanců nikdo nepodpořil. V té špíně jsme dokonce i jedli svačiny. Lidi tam už na to byli tak zvyklí, že vůbec neprotestovali. Jak není práce, tak si lidi nechají prostě všechno líbit.
Odpad do fabriky vozili z Německa. Po tom, co jsme z toho vybrali recyklovatelný odpad, tak to vyváželi na skládku u Stříbra. Ta skládka měla vydržet třicet let. Za rok byla plná! Ale fabrika za odvoz toho svinstva z Německa inkasovala miliony. Jenže já si stejně myslím, že to byla jen pračka na peníze majitele Schneidera, který měl jinak uzenářskou firmu. Protože měl tak špatné jméno, začal uzeniny prodávat přes firmu Uzeniny Zeman. To mi řekla prodavačka v uzeninách, když jsem jí řekla, ať mi nedává nic od Schneidera. A to není jen „jedna paní povídala“. Informovalo o tom i místní zpravodajství (www.regionplzen.cz) v článku s názvem „Ze Schneidera se mnohde stává Zeman“.
http://www.regionplzen.cz/zpravodajstvi/ekonomika.asp?id=314139
Za dva měsíce v Transformu jsem se přiotrávila kyselinou hippurovou a musela zase do nemocnice. Po návratu jsem chtěla být u hygienické kontroly ve fabrice, ale ta se hlásí dopředu, jinak se do fabriky nedostane. Takže když přijde, je všechno vymeteno a pásy s tím sajrajtem nejezdí. To přeci není žádná kontrola! Domluvila jsem si s nimi tedy schůzku a chtěla je osobně fabrikou provést a na vše upozornit. Na schůzku jsem dorazila o hodinu dříve, ale zastihla jsem je už jen, jak s úsměvem fabriku opouští. Z Transformu jsem odešla se zničenými průduškami a bez koruny odškodnění. Dokonce se mi snažili naznačit, jestli jsem se náhodou nepřiotrávila doma. 
Zmíněné fabriky jsou stále v provozu?
Dios a Elmont jsou stále otevřené, ale Transform zkrachoval. Zaplať pánbů, ta fabrika stála mezi bytovkami. Lítal tam bílý prach a dým z výroby palet. Ten je prý horší než uhelný prach, který se dá vykašlat, ale ten plastový se zapíchá do plic a na sliznici. Lidi, co tam pracovali déle, budou mít určitě rakovinu. 
Budete ty továrny, které ještě existují, žalovat?
K čemu? Nemám na právníka a takhle je to stejně všude. Lidi to berou jako samozřejmost. Dostala jsem alespoň částečný invalidní důchod. Když jsem poslouchala příběhy lidí na pracovním lékařství, kde se léčí z nemocí, které si způsobili v zaměstnání, tak jsem dopadla ještě dobře. Také jsem mohla mít olovo v krvi, jako jeden mladík, nebo jsem mohla mít rakovinu plic, jako další pacient. Jsou to opravdu hrůzy, čemu jsou lidé v továrnách vystavováni. A všem je to jedno. Tak k čemu nám ten převrat sakra byl? Žijeme zase jak otroci, jen páni už si neříkají soudruzi ale demokraté. To má být demokracie, svoboda? Přijde mi to jako systém legalizující organizovaný zločin vykořisťování lidí, kteří nemají odvahu se bránit. Jsme zase v milosti a nemilosti elity hrabivých vlastizrádců. 
Jak je to s odbory?
Žádné nemáme. Jasně nám řekli, že kdo by chtěl zakládat odbory, tak poletí. A tam, kde odbory mají, tak jsou to odbory k smíchu. V Diosu odbory byly, ale když jsme si stěžovali, tak nám předsedkyně řekla, ať neblbneme, že má dva roky do důchodu, a že tam chce vydržet. 
Co byste vzkázala mladé generaci?  
Nenechte sebou tak mávat jako my. Síla zvyku, přizpůsobivost, strach převlečený za cynizmus vám zničí život. Je mi padesát sedm a co jsem z toho života měla? Makáme tady jak otroci, aby se pár arogantních pánů nahoře mělo dobře. Mám zničené zdraví a důchod, z kterého stěží nakoupím. 
Situace na Plzeňsku v Čechách rozhodně není lokálním problémem.
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •