Srbsko: Cesta k horkému podzimu

Éra kupování si sociálního smíru v Srbsku pomalu končí. Devět lete zničující privatizace, podkopávání práv dělníků a ztráty zaměstnání milionu lidí (v zemi, která má něco přes 7 milionů obyvatel) vede ke vzrůstajícímu odporu pracující třídy vůči neoliberální politice současné vlády. Období, následující po revoluci 5. října roku 2000, se vyznačovalo nadějí, že nový režim „demokratického bloku“ přinese do srbské společnosti pozitivní změny. To byl hlavní důvod, proč se pracující připojili k opozičním protestům, které nakonec donutili Miloševiče akceptovat výsledky voleb a odstoupit.

Okamžitě poté spustila nová vláda svůj neoliberální program – privatizaci státem vlastněných firem a otevření se světovému trhu. Výsledkem bylo prohlubování již tak velmi hluboké sociální nerovnosti. Nicméně sociální smír byl zajišťován obrovskými zahraničními půjčkami a přílivem cizích investic. Dělnické protesty slábly a obvykle probíhali jen na lokálních úrovních, což umožňovalo politickým představitelům, aby je snadněji ukonejšili falešnými sliby a symbolickými částkami peněz.

Avšak globální kapitalistická krize zasadila této logice tvrdou ránu. Zahraniční investice dokázaly částečně oživit a místy dokonce rozšířit výrobní sektor. Dokud byl globální finanční trh jakž takž stabilní a ochotný půjčovat peníze a dokud bylo možné rozprodávat státní majetek, byli naši vládci více méně schopní udržovat business podle plánu. Ale v momentě, kdy tyto zdroje vyschly, se všechno změnilo.

Vláda byla nucena jednat s MMF o poskytnutí půjčky 3 miliard euro. Následovalo zmražení mezd a penzí. Projednávání nových strategií útoků na životní úroveň dělnické třídy je prakticky na denním pořádku.

Prvního července ztratilo více než 200 000 lidí nárok na zdravotní péči.               

Vzdor

Koncem roku 2008 jsme byli svědky rostoucího počtu bojů. První bod obratu přišel koncem dubna, když se zvedla vlna stávek kvůli hladu, který zasáhl srbská průmyslová centra. Tehdy si stávkující textilní dělníci v přímém televizním přenosu uřízli a snědli vlastní prsty! Nějaký čas po těchto zoufalých sebepoškozujících činech nabral odpor mnohem militantnější a útočnější podoby – dělníci začali blokovat ulice, hlavní silnice, železnice a dokonce začali okupovat městské radnice a továrny. V tuto dobu se v celém Srbsku konalo asi 30 stávek.

V červenci pak také došlo k první okupaci továrny, kdy se dělníci zmocnili jihovýchodní evropské firmy vyrábějící autobusy – Ikarbus – a požadovali mzdy a investice do výroby. Od konce října, kdy došlo k privatizaci této továrny, klesly mzdy o 30% a dělníci pouze chtěli dostat nezaplacené únorové mzdy. Co více, nový vlastník chtěl propustit 490 z celkového počtu 720 dělníků. Firemní bankovní konto bylo již půl měsíce zablokováno kvůli dluhům. Jak poznamenal jeden dělník, který odmítal vrátit manažerům klíčky od firemního vozu: „Vzali nám všechny naše peníze a zničili naši továrnu, nyní již nedostanou ani kousek z jejího vybavení.“ Boj o Ikarbus byl hlavní událostí, která vydláždila cestu k horkému podzimu a která nás popohnal kupředu – událost, která jasně ukázala hlubokou politickou a ekonomickou nestabilitu, které poříjnové Srbsko čelí. Nyní potřebujeme v tomto boji překonat sami sebe a snažit se vytvořit autentickou alternativu pracující třídy.

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •