Světová krize – čas na obnovu masového hnutí

Je to již téměř rok, co ve Spojených státech vypukla finanční krize, která přerostla do celosvětové ekonomické recese. Po několika měsících nejistoty o pracovní místa a výši platu, vyšli, společně s dalšími evropskými odboráři, masově do ulic také odboráři čeští. Demonstrace v sobotu 9.května tak byla vůbec první masovou odpovědí zaměstnanců na dopady recese a na její důsledky. I do Čech tak alespoň částečně dorazilo echo evropských protestů, které probíhaly v posledních měsících. V dnešním příspěvku bych se chtěl zaměřit na reakce, jak establishmentu, tak nevládnoucích vrstev na současnou ekonomickou krizi, ze tří pohledů: globální konkurence, corporate governence – řízení firem a hospodářství, a z pohledu vytvoření alternativních center hospodářství a moci.

Globální konkurence, jaká budoucnost pro Evropu?

Neustále omílaná fráze o tom, že krize je pro některé příležitost, se zdá alespoň částečně platná i dnes. V posledním roce a měsících je možné vidět zásadní restrukturalizaci v mnoha sektorech hospodářství: ať už jde o bankovní sektor, stavebnictví, automobilový a strojní průmysl, kognitivní kapitalismus či zemědělství. V těchto sektorech dochází k výraznému zúžení počtů aktérů, ke koncentraci výrobních prostředků a k vytváření nových, a k přesunutí pozornosti na tzv. nové trhy. Velice podnětnými příklady jsou G-20 a restrukturalizace automobilového průmyslu. Při londýnské G-20 bylo možné vidět potvrzení speciálního vztahu USA, Čína, vyspělé asijské země a Indie, zatímco ostatní státy, včetně těch evropských se zmohly jen na defenzívní akci, která nakonec vedla de facto k fiasku summitu. V automobilovém průmyslu lze vidět nastartování procesu, kde by měly zůstat na světě 5 až 6 automobilových koncernů, z toho 2 až 3 asijských, 1 ruský, 1 americký a 1 evropský. Před takovou zásadní restrukturalizací se tzv. hospodářské a politické elity Evropy vzmůžou na prosazení šrotovného, neboli nic neřešící krátkodobé náplasti.

Jak ukazují i případy z jiných ekonomických odvětví, tato krize posune výrazně centrum světového kapitalismu do severního a středního Pacifiku. Tato dynamika je dlouhodobá, a Evropská unie se na ní snažila reagovat dvěma způsoby: stagnací mezd, aby evropské výrobky uspěly v globální konkurenci, a vypracování Lisabonské strategie, která měla za hlavní cíl transformovat hospodářství Evropské unie na kognitivní kapitalismus. Krach obou strategií je v plné nahotě: stlačení mezd podkopalo domácí trhy a ve státech, kde bylo důrazně prosazováno ( viz. Německo) vede k hluboké recesi. Cíle Lisabonské strategie nebyly splněny, mimo jiné i pro odpor studentů a kognitivních pracujících, kteří odmítají další transformaci vzdělání na zboží. Dnešní elity Evropské unie tak musí věřit, že krize je jen cyklickou záležitostí a nevede k většímu přesunu poměru sil v celosvětovém hospodářství. Proto také zavádějí jen krátkodobá opatření, která jsou ale neužitečná, v situaci kdy stojíme před hlubokou krizí a pozdější stagnaci, jako v případě Japonska 90. let.

Krize také ukazuje, že vládnoucí třída Evropské unie, neví jak dále. Vede zákopovou válku v globálním hospodářském a politickém systému v době, kdy se jiní mocní aktéři, jako Čína či USA, snaží vést válku pohyblivou. Jsou schopní defenzívy a doufají, že vydrží nápory. Spoléhají na to, že dokážou ještě kousat, ale nemají vizi kam jít. Globalizace a krize totiž tlačí Evropu do kolejí, které ji přísluší: středně velkého trhu, středně velké vojenské mocnosti s nejistým politickým vedením, hospodářství, které má určitý rozměr, ale které je nuceno co nejvíce externalizovat a stlačovat náklady. Dnešní vládnoucí třída tomuto scénáři nenabízí alternativy, jen dokáže mlžit.

Vytvořit opravdu jinou Evropu tudíž může jen hnutí, které radikálně kritizuje současnou globalizaci. Z tohoto pohledu je zajímavý pohled na Latinskou Ameriku, kontinent, který má podobné rysy i celosvětovou úlohu jako Evropa dnešní či budoucí. Tamější umírněně levicové vlády sice občas dokážou dosáhnout nějakých dílčích výsledků, celkově ale trpí mechanismus globalizace, nadvládu korporací a podřízenost globálním hospodářským institucím jako WTO. Na druhé straně ale existuje také hnutí, které se chce dostat z takové globalizace ven, skrz například vytvoření ekonomického a politického latinskoamerického prostoru, který by byl částečně odpojen od globalizovaného hospodářství. Nejedná se o nějakou levicovou formu protekcionismu ale o vytvoření alternativního prostoru, který by nebyl podřízen parametrům a účelům globálního kapitalismu, kde by ekonomická spolupráce nepodléhala mechanismům a pravidlům světového trhu. Domnívám se, že podobná snaha zdola a shora může být velice podnětná i pro Evropu a Středomoří.

Corporate governance, neboli levný sociální smír

Řízení hospodářství, podniků a koncernů, tvz. corporate governance, je jedna z hlavních příčin globální krize. Důsledky takového řízení, jehož jediným zájmem je růst zisku, růst akcií na burze a stlačení nákladů jsme již několikrát popsali. Jde především o stagnaci a stlačení mezd, o privatizaci veřejných statků či externalizaci nákladů na jiné systémy a subjekty, jako příroda a společnost. Tento způsob je vlastní nejen neoliberalismu, ale kapitalismu jako takovému, ačkoliv jiné kapitalistické modely hospodářství, jako keynesiánství, se snaží o jeho soustavnou korekci. Nutnost změny corporate governance si uvědomuje mnoho vlád, a snaží se o něj, např. větší regulací finančních trhů. Zajímavá situace je v tomto ohledu v USA, kdy se do restrukturalizace hospodářství snaží zapojit stát a organizace zastupující zaměstnance.

Pokud vezmeme případ třech zkrachovalých gigantů automobilového průmyslu, tak restrukturalizace je vedena státním zásahem, penězi odborů, obzvlášť penzijních fondů zaměstnanců, a za pomoci externího investora. Záchrana Chrysleru je z tohoto pohledu učebnicová: penzijní fondy zaměstnanců, které jsou vytvořeny při odborech, koupily 55% akcií automobilky, externí investor je minoritní a stát poskytl půjčku nutnou na záchranu podniku za podmínky restrukturalizace výroby a vedoucí role externího investora v koncernu. Zaměstnanci tak sice papírově mají majoritu podniku (někdo v USA mluvil o socialismu), nicméně vztahy moci zůstali nedotčené. Zaměstnanci totiž nemohou skrz penzijní fondy přímo ovlivňovat chod firmy, musí akceptovat management investora a vzdali se mnoha práv, např. do roku 2015 nemohou stávkovat. Navíc bude záležet na jejich produktivitě, zda jejich důchody zůstanou zachovány. Samotný investor riskuje velice málo, jelikož vstoupil do firmy jen za málo peněz, a většinu investic zaplatí stát. Obamova administrativa je tento model záchrany a řízení podniků ochotna použít i v jiných odvětvích, a mluví se o něm např. i při záchraně německé automobilky Opel. O vazbě platů na akcie burzy uvažují také další vlády, jako ta Nicolase Sarkozyho, ta německá, či vláda Berlusconiho. V případě USA je také zajímavé si všimnout jak Obamova administrativa má podobný modernizační, nikoliv emancipační ráz, který již měli minulé vlády levého středu v Evropě (např. ta Schroederova, Blairova, Zapatery či Prodiho). Obama prosazuje skrz stát a státní pokladnu modernizaci amerického průmyslu, vůči které byla dosud důležitá část americké buržoazie skeptická.

Radikální změna corporate governance, která by odvázala hospodářství od parametru zisku, a naopak by ho spojila s parametrem užitku, dosažení společenských cílů, plánu, přímého zapojení zaměstnanců a společnosti do chodu firem, je pro mě zásadní otázka, která je nepřehlédnutelná v momentě, kdy je snaha spojit platy zaměstnanců ještě více s krátkodobou maximalizací zisku, např. skrz vyplácení části platu akciemi podniku. Je nutné podotknout, že začátek této cesty je v přijetí tripartitního vyjednávání odbory a v přijetí totožných cílů managementu. Odbory by si ale měly všimnout, že tripartitní vyjednávání v drtivé většině zemí nebylo schopno dosáhnout slibovaných cílů (např. vyšších platů, či většího poddílu na produktivitě práce), ale vedlo k přesnému opaku. Další prohloubení takového mechanismu tudíž nemůže být snad ani moc věrohodné před očima zaměstnanců.

Contre-pouvoir

Přijetí tripartitního systému v Evropě je spojené s abdikací evropského dělnického hnutí býti součástí contre-pouvoir, konceptu mající kořeny ve studentském a dělnickém hnutí ze  roku 1968, a který lze přeložit jako vzdorovláda v rámci tehdejších států. Dělnické hnutí tím abdikovalo také na corporate governance, kde by mělo přímý hlas v řízení firem, jak ukazuje zkušeností jako consigli di fabbrica v Itálii. Podle mě je rekonstrukce contre-pouvoir v dnešních podmínkách a z materiální zkušenosti krize tím zásadní cílem dnešní radikální levice v Evropě a ve světě. Contre-pouvoir míním sociální sílu, která by měla své kořeny v nevládnoucích třídách, neboli v zaměstnancích nízké a střední vrstvy, v kognitivních pracujících, studentech, důchodcích, v části vrstev osob samostatně výdělečných, tzv. flexibilních pracujících. Contre-pouvoir by měla být schopná vyvíjet efektivní vzdor vládnoucím vrstvám, prosazovat své zájmy a získat hegemonii ve společnosti s vidinou překonání kapitalistické společnosti. Z tohoto výčtu je asi jasné, že dnes neexistuje strana ani organizace či odbory, které by dnes byly schopny dát takovýto impulz.

Pro mě tedy otázka zní, jak dát konkrétní odpověď lidem na dopady a následky krize a jak s nimi, na základě zkušenosti krize, začít vytvářet vzdorovládu zdola. V Evropě je tento úkol jen těsně lehčí: vidíme určité množství přímých bojů za zaměstnání na místní úrovni, jako stávky, okupační stávky, zadržení manažerů nebo jiné radikální ale také sdílené formy boje. Nezanedbatelnou sílu mají i hnutí studentů a kognitivních zaměstnanců. Lze vidět významná hnutí proti rasismu, nebo za ekologii, či přítomnost masovější alternativní kultury. Po organizační stránce vznikají zajímavé strany jako NPA ve Francii, nebo vytváření sítí alternativního hospodářství. Nicméně stále zůstává otázka co dělat tady v ČR, a zda či na co by se měla zaměřit česká radikální levice v rámci krize. Zatím zdá se máme sílu na organizovanou přítomnost na odborových akcích, jako v sobotu, nebo na organizování happenignů, jako ten v pátek před Pražskou burzou. Pocit ale je, že by bylo spíše potřeba obsadit tu burzu se stovkou naštvaných nezaměstnaných, a dát tak znovu konkrétní smysl třídnímu boji.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •