Tři kapitoly boje proti hnědé hrozbě

30. ledna 1933 se Hitler stal německým kancléřem. Nebylo to nevyhnutelné. Dva měsíce předtím, v listopadu 1932, získala Sociálnědemokratická strana Německa (SPD) 7,2 milionů hlasů a komunistická strana (KPD) 6 milionů hlasů. Dohromady tedy získaly 13,2 milionů hlasů, zatímco nacisté měli 11,7 milionů hlasů – tedy o 1,5 milionů hlasů méně. Ještě významnější byla navíc kvalita stoupenců dělnických organizací v porovnání se stoupenci nacistů. Slovy Trockého: „Na vážkách volební statistiky váží tisíc fašistických hlasů stejně, jako tisíc komunistických. Avšak na vážkách revolučního zápasu tisíc dělníků velkého podniku představuje stokrát větší sílu, než tisíc úředníků, kancelářníků, jejich žen a tchýní. Hlavní sílu fašistů tvoří lidský prach.“

Bohužel, vedoucí představitelé těchto dvou masových organizací naprosto selhali.

Tváří v tvář hrozbě nacismu spoléhala SPD na německý stát a jeho policii, že ochrání demokracii. Dokonce ještě poté, co se Hitler stal předsedou vlády, Otto Wels, vůdce SPD, ujišťoval lid, že není čeho se obávat: „Nový kabinet se neskládá jen z národních socialistů. Je to pouze koalice německých nacionalistů s národními socialisty. Pouze 3 z 12 členů vlády jsou nacisté, ostatních 9 jsou konzervativci. Hitler navíc složil presidentovy přísahu, že bude ctít Výmarskou ústavu. A Wilhelm Frick, nacistický ministr vnitra, prohlásil, že odmítá zákaz komunistické strany a že nebude bránit svobodě tisku!“ O dva měsíce později byla samozřejmě komunistická strana zakázána a socialističtí kandidáti byli zatčeni.

Když se 23 března rozšířila Hitlerova neomezená moc i do Říšského sněmu, Otto Wels byl sice proti, ale bylo mu jasné, že strana, působící jako zákonná opozice může nabídnout pouze nenásilný odpor proti režimu. Wels řekl: „Volby 5. března daly většinu hlasů vládním stranám a ty tímto dostaly možnost vládnout podle textu a v duchu ústavy… My akceptujeme jejich současnou vládu jako fakt. Avšak podpora lidu je také politickou silou a my bychom o ni neměli přestat žádat.“

Představitelé KPD nebyli o nic lepší. V souladu se Stalinovou směrnicí prohlásili, že sociální demokraté jsou sociálfašisté, tedy že není žádný kvalitativní rozdíl mezi nacisty a sociálními demokraty. Proto Remmele, vůdce komunistické frakce v Říšském sněmu, mohl 14. října 1931 prohlásit, že po Hitlerovi přijde na řadu Remmele. „My se těchto pánů fašistů nebojíme. Musí být zničeni jako první (Správně! Od komunistů).“

Trockij se vší vášní naléhal na německé dělníky, aby čelili přicházející hrozbě, kterou Hitler představoval. 23 Listopadu napsal pamflet nazvaný „Německo – klíč k mezinárodní situaci“. V něm říká: „Na tom, v jakém směru dojde k rozuzlení německé krize, bude záviset na mnoho — mnoho roků netoliko osud samotného Německa (což je již samo sebou velmi mnoho), ale i osud Evropy, osud celého světa. Příchod „národních socialistů“ k moci znamenal by především vyhubení výkvětu německého proletariátu, zničení jeho organizací, vyrvání z něho víry v sebe a v svou budoucnost. Ďábelská práce italského fašismu ukázala by se pravděpodobně mdlou a téměř humánní zkouškou proti práci německého národního socialismu v souvislosti s mnohem větším vyzráním a zaostřením sociálních protiv v Německu… Deset proletářských povstání – deset porážek, následujících jedna za druhou, nemohlo by způsobit takové vykrvácení a zeslabení německé dělnické třídy, jak by ji oslabil její ústup před fašismem v nynější chvíli, kdy jest ještě před řešením otázky, kdo se má státi pánem v německém domě… Klíč mezinárodní situaci leží v Německu.“

Tři dny poté, co Trockij napsal „Německo – klíč k mezinárodní situaci“, píše další silnou výzvu a varování německým dělníkům s názvem „Pro dělníky“, kde vyzívá ke vzniku jednotné fronty proti fašismu. Píše tyto naléhavá slova: „ Komunističtí dělníci, jsou vás stovky tisíc, miliony. Nemůžete všichni utéci z Německa. Není pro vás ani dost cestovních pasů. Jestliže zvítězí fašismus, bude drtit vaše lebky a páteře jako obrovský tank. Vaše záchrana spočívá jen v nemilosrdném boji. Pouze boj společně se sociálnědemokratickými dělníky může přinést vítězství. Pospěšte si komunističtí dělníci, máte velmi málo času!“

28. května 1933 v článku nazvaném „Německá katastrofa: zodpovědnost vedení“, psal znovu: „Bezpříkladná porážka německého proletariátu je nejdůležitější událostí od vítězství ruského proletariátu.“ A 22. června 1933 dodal: „Současná katastrofa v Německu je nepochybně nejhorší porážkou dělnické třídy v historii.“                                                                                                                           

Lekce z Británie

Roku 1974 začali lidé přicházet na úřad práce. Za pouhé tři roky vzrostla nezaměstnanost z 600 000 na 1,6 milionu. Mzdy klesaly a poprvé od konce války se začala snižovat životní úroveň. S chudobou a nedostatkem se začali vytvářet vhodné podmínky pro růst nacistické Národní fronty (NF). Roku 1976 získala NF v místních volbách 44 000 hlasů. Národní strana, další nacistická strana, získala dvě křesla v obecní radě v Blackburnu. Roku 1977 ve volbách do Horní komory Parlamentu získala NF 119,063 hlasů (5%, ve srovnání 0,5% v roce 1973) a ve 33 volebních obvodech vytlačila Liberály až na třetí místo. Podle výzkumu University Essex by NF v této době mohla získat až 25 poslanců parlamentu.

V srpnu 1977 organizovala NF pochod skrz Lewisham, městský obvod v jihovýchodním Londýně, kde žije velká černošskou populací. SWP (sesterská organizace SocSol – pozn. red.) zorganizovala 2 000 svých členů a mobilizovala dalších 8 000 místních dělníků a mladých lidí, s nimiž společně prorazili policejní kordon a fyzicky zastavili fašistický pochod.

Aktivita SWP v Lewishamu byla odsouzena prakticky všemi mluvčími Labour Party. Michael Foot, pozdější náměstek premiéra, řekl: „Nemůžete zastavovat nacisty tím, že je budete napadat a útočit na policii. Nejméně efektivní způsob boje s fašisty je, chovat se jako oni.“ Ron Hayward, generální tajemník Labour Party, naléhal na všechny své členy, aby se drželi stranou od extrémně levicových a extrémně pravicových organizací. Neviděl žádný větší rozdíl mezi demonstranty SWP a mezi fašisty NF.

Události v Lewishamu v srpnu 1977 posloužily jako odrazový můstek pro založení Anti-Nazi League (ANL) v listopadu 1977.

ANL byla jednotnou frontou založenou SWP, Peterem Hainem, Ernie Roberts z Labour Party a dalšími poslanci jako Neil Kinnock, Audrey Wise a Martin Flannery, kteří byli na levém křídle Labour Party.

ANL se stala nesmírně populární. V boji proti NF si získala mladé lidi – věkovou skupinu, která se stala její největší oporou. V dubnu 1979 před volbami organizovala ANL svůj první karneval v Londýně. Jeho úspěch předčil všechna očekávání. Téměř deset kilometrů dlouhého pochodu z Trafalgarského náměstí na hudební festival ve Victoria Parku se zúčastnilo 80 000 lidí. Další velké karnevaly proti rasismu s rokovou hudbou se konaly v Manchesteru (35 000 lidí), v Cardiffu (5 000 lidí), Bradfordu (2 000 lidí) a znovu v Londýně (100 000 lidí). Volební podpora NF se poté zcela zhroutila. V Leedsu klesla o 54%, v Bradfordu na 77%.

ANL byla široce podporována odbory. V dubnu 1978, ještě před karnevalem, zde byli tito podporovatelé: 25 obchodních rad, 50 organizacích Labour Party a bezpočet odborových organizací. Po karnevalu jich ještě mnoho přibylo.

Pod tlakem ANL fašisté nikdy nezískali zpět podporu, kterou měli v letech 1976 – 77. Zopakujme, že v roce 1976 získala NF 44 000 hlasů v Leicesteru a rok poté 119 000 hlasů v Londýně.

Naše politika boje proti fašismu má dvojí cíl: útočit na krysy, ale také zničit kanály, ve kterých se krysy rozmnožují. Boj proti fašismu není sám o sobě dostatečný. Je nutné zároveň bojovat proti nezaměstnanosti, snižování mezd a strádání, které vytváří podmínky pro růst fašismu. Jedna demonstrace vyjadřující jednotu těchto dvou cílů byla organizována zdravotními sestrami, které agitovali proti nacistům a zároveň za obranu národního zdravotnického systému.

SOS Racisme ve Francii

Ve volbách roku 1947 získala Front National (FN) sotva 0,74 % hlasů. V roce 1981 to bylo dokonce ještě méně – 0,5 %. Ale po zvolení socialistického Francoia Mitterranda presidentem se situace radikálně změnila. Dostavilo se obrovské zklamání. Nezaměstnanost se více než zdvojnásobila a FN začala rychle narůstat. V roce 1984 získala ve volbách 11% hlasů – čili 2 miliony. V březnu 1986 po parlamentních volbách měla již 35 poslanců – stejné množství jako komunistická strana. Po změně volebního systému sice FN přišla o své poslance, ale měla přes 1000 členů zastupitelstva a kontrolovala čtyři malá města v jižní Francii. Ve všeobecných volbách v červnu 1997 získala FN 5 milionů hlasů, neboli 15 % hlasů.

Proč NF v Británii tak radikálně upadla, zatímco ve Francii hnutí prudce rostlo? Toto nelze vysvětlit na základě odlišných objektivních podmínek ve Francii a v Británii.

Počet černochů ve Francii je přibližně stejný jako v Británii – 5 až 6 %. Úroveň nezaměstnanosti se nemění. Úroveň třídního boje byla ve Francii mnohem vyšší než v Británii, neboť Británie zrovna zažívala období dlouhého a hlubokého úpadku proletářského boje.

Tak jak vysvětlit rozdíl mezi osudem FN a NF? Nezbývá nám, než jej hledat v subjektivních faktorech. V Británii byla ANL. Ve Francii působil jako hlavní organizace proti nacismu SOS Racisme. Její lídr, Harlem Desir, argumentoval proti konfrontaci s FN s odůvodněním, že bychom jen „hráli Le Penovy do karet“. H. Desir se řídil veřejným míněním a očekával podporu z levého i pravého křídla organizace. Ačkoli SOS Racisme svolávala demonstrace, nikdy se ani nepokusila o fyzickou konfrontaci s FN.

Role Mitterranda v úpadku SOS Racisme byla obrovská. Uvažme jen, že Mitterrand působil během války jako vysoký funkcionář ve vládě Maršála Pétaina – vládě, která kolaborovala s nacisty a která deportovala 70 000 židů do plynových komor. Poté, co se Mitterrand stal presidentem, každý rok při příležitosti výročí maršálovy smrti pokládal věnec na hrob tohoto „velkého francouzského vlastence“. Další věnec položil na tento hrob Le Pen.

Tak se politická nezávislost projevila v neschopnosti efektivně nacistům čelit.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •