Štrasburk – fiasko nebo pouhá předehra?

Ve Štrasburku se slavilo. A stálo to za to. Debaty o tom, zda se víc vyfikla Michelle Obamová nebo Carla Bruniová-Sarkozyová pokračovaly ještě dlouho. Rodinné foto, procházky po mostě, šampaňské a v pozadí jedna velká streetparty. Sjeli se na ní tisíce lidí nejen z Evropy, ani oni nezůstali v oslavách pozadu. O nezbytnou zábavnou pyrotechniku se starala policie a mnozí po jejím dojemném zásahu neudrželi slzy. NATO slavilo kulaté výročí – šedesát let od svého založení. Kocovina na sebe nenechala dlouho čekat.

Štrasburk, Kehl, Baden-Baden – dějiště výročního summitu na francouzsko-německých hranicích mělo symbolizovat jednotu Aliance a pokrok, kterého Evropa za laskavého přispění Spojených států dosáhla. Dva rivalové z druhé světové války společně hostí schůzku představitelů zemí demokratického světa. 
No, dopadlo to nakonec trochu jinak. Už týden před začátkem summitu byl v ulicích cítit první slabý závan oné jednoty a pokroku, zvýšená přítomnost policie byla očividná a obnovené hraniční kontroly se postaraly o takovou kuriozitu, jako hromadná kontrola dokladů v tramvajích a autobusech hromadné dopravy. 

Organizace nebo zmatek?

Mobilizace na protesty začala ale už dlouho předtím. Mezinárodní výzvu Ne NATO – Ne válce z října 2008 podpořily stovky organizací z pětatřiceti zemí. Organizace ovšem byla od počátku trochu zmatená. Ve Štrasburku a okolí nakonec vzniklo několik kempů, většina na dobu od 1. do 5. dubna; probíhal kontra-summit, různá menší shromáždění a workshopy, blokády přístupových cest a řada dalších akcí. Jedinou společnou událostí byla mezinárodní demonstrace v sobotu 4. dubna. Nebylo ovšem úplně jasné, kdo ji vlastně svolává. S místními úřady, které nepovolily její konání kdekoli ve městě, komunikovali francouzští aktivisté. Nakonec se dospělo k rozhodnutí, zřejmě klíčovému pro to, jak celý protest nakonec dopadl, přistoupit na návrh alternativního místa. Demonstrace byla tedy svolána na předměstí Štrasburku – na ostrov uzavřený z jedné strany řekou Rýn, z druhé dopravním kanálem, jedinou přístupovou trasou zůstaly dva mosty.

Jeden voják – osm demonstrantů

Přípravy ovšem nezanedbalo ani těch pár desítek prezidentů, premiérů a dalších, kvůli kterým se Štrasburk a Baden-Baden na několik dní obrátily vzhůru nohama. Sarkozy si přijel pro poplácání po ramenou za návrat Francie do vojenských struktur NATO, Albánie a Chorvatsko si odbyly svoji premiéru, vybíral se generální tajemník, Ukrajině a Gruzii se dostalo ujištění, že dveře jsou stále otevřené; ovšem to celé se mělo odehrát ve stínu praktické ukázky té ohromné a bezpochyby pozitivní změny ve stylu a směřování americké zahraniční politiky po nástupu nové administrativy. Změna to musela být nejspíš naprosto zásadní, tak zásadní, že se zřejmě odehrávala v režimu Přísně tajné a veřejnost se o ní vůbec nedozvěděla. Hlavní známou misí Baracka Obamy bylo totiž přesvědčit Evropu, aby vyslala další bojové jednotky do Afghánistánu a zajistila tak nerušené pokračování bushovské války proti terorismu. 
Jednání o Afghánistánu nakonec skončila rozhodnutím, že Evropa vyšle dalších 5000 vojáků a policistů, hlavně na pomoc při výcviku afghánské armády. Jakkoli to bylo veřejně prezentováno jako shoda a úspěch americké diplomacie, jednalo se ve skutečnosti pro Obamu o fiasko. Bojové jednotky, o které hlavně šlo, mu evropští spojenci poskytnout odmítli. A zatímco se rýsovaly obrysy oné pětitisícovky, v ulicích se pohybovalo přes 20 000 německých a francouzských policistů, kteří měli bránit dějiště summitu před asi 40 000 demonstranty ze všech koutů (nejen) Evropy. Na každého jednoho odsouhlaseného vojáka osm protestujících a čtyři policisté s rozkazy udržet je co nejdál od jednacích sálů a také od sebe navzájem. Vrcholné summity NATO jsou nejen populární, ale také efektivní.

Boje v ulicích – policie a…

Ze sobotních protestů se ti, kteří nebyli na místě, mohli dovědět prakticky jediné – hotel, lékárna a několik autobusových zastávek lehlo popelem, v těch krátkých záběrech, které se objevily ve zprávách, město tak trochu připomínalo válečnou zónu. Ovšem ani ti, kteří se akcí účastnili, nemají většinou o moc lepší pocit. Co se nepovedlo?
Mnozí z těch, kteří se chystali účastnit demonstrace, se na místo jejího konání ani nedostali. Policie blokovala mosty a ulice měst a na některých místech prakticky znemožňovala jakýkoli pohyb. Lidé byli naštvaní a nervózní, na policii, na organizátory. Masivní nasazení slzného plynu, gumových projektilů, policejní taktika, jejímž cílem bylo rozdělit jakékoli větší skupinky, vedla k chaosu. Policejní násilí skutečně předčilo očekávání. 

…Black Bloc

Ovšem hlavním problémem byl Black Bloc. Na každé akci by mělo platit, že každý účastník má možnost zvolit si míru rizika, kterou podstupuje. Kdo se účastní blokády či jiné přímé akce, počítá s rizikem zatčení a tvrdšího zásahu proti sobě, jiný půjde na povolenou demonstraci a další zůstane jen u konference, když vidí policejní přítomnost ve městě. Black Bloc ve Štrasburku předvedl, že tohle rozhodnutí nebude respektovat. Stávalo se, že ze skupinky lidí stojících před policejními zátarasy s transparenty, ve snaze dostat se na místo demonstrace, se vynořilo několik maskovaných mladíků, hodilo pár lahví a kamenů do policejních řad a ztratilo se mezi těmi, kteří se rozhodně na provokování policejního zásahu necítili. Dá se čekat, že někteří z nich si po této zkušenosti další protesty odpustí. 
Vypálený hotel a lékárna v jedné z nejchudších čtvrtí ve Štrasburku se staly další připomínkou toho, že protiválečné hnutí má před sebou důležitou debatu. Lidé nejsou v ulicích proto, aby vyjádřili svůj názor. Jsou tam proto, že chtějí zastavit vraždění a utrpení, jejichž symbolem se staly Guantanamo, Abu Ghrajb, Irák, Gaza. Ve chvíli kdy poklidné demonstrace odsouvané dál a dál od míst, kde se cokoli děje, nestačí, je třeba změnit taktiku. Ovšem je třeba také rozlišovat shannonské letiště, odkud odlétají vojenská letadla do Iráku, od lékárny ve Štrasburku.
Pohled mnoha účastníků shrnul John Rees na druhém dni kontra-summitu: „Nevidím nikoho, kdo by tvrdil, že hotel Ibis je jedním z desíti největších symbolů imperialismu naší doby. A nemůžu souhlasit ani s ničením zastávek a telefonních budek v dělnických čtvrtích. Ale říkám tohle. Pokud my sami nejsme radikální, pokud my nejsme ti, kteří konfrontují moc, pokud my neřekneme, že tady je prostor pro odpor, potom lidé půjdou tam, a ne s námi. Potřebujeme masové hnutí, hnutí za mír, ale musí to být radikální hnutí. Hnutí odporu, rozhněvané hnutí, které nebude tolerovat to, že překážejí tomu, aby se k nám připojili desetitisíce nenásilných protestujících. A pokud v tom budou pokračovat, tak musejí pocítit reakci lidí, kteří nebudou tolerovat, aby jim bylo upíráno právo protestovat.“

Nová Aliance, nová militarizace Evropy

Debata o lekcích, které nám daly protesty ve Štrasburku, ještě pokračuje. Zároveň začíná debata o příštím summitu NATO. Na něm by měla být představena nová Strategická koncepce na dalších deset let. Jakým směrem bude namířena, je zřejmé. V závěrečné deklaraci právě skončeného summitu se dočteme mimo jiné toto: Silná kolektivní obrana našich obyvatel, území a sil je hlavním účelem Aliance a zůstává naší nejdůležitější bezpečnostní otázkou. Schopnost Aliance konfrontovat existující a objevující se bezpečnostní hrozby 21. století posílí pokračující transformace NATO, včetně zajištění plně připravených a rozmistitelných sil schopných provádět plné spektrum vojenských operací a misí na svém území i mimo něj, na jeho periferii i ve strategické vzdálenosti. Aliance stále víc směřuje ke spolku expedičních sil schopných zasáhnout kdykoli a kdekoli – „na periferii i ve strategické vzdálenosti“. Společně s Lisabonskou smlouvou, která podřizuje společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU Severoatlantické alianci, „která zůstává základem kolektivní obrany jejích členů“, to vytváří novou perspektivu, ve které se budou protesty proti válce pohybovat. 
Brzy uvidíme, jestli byl štrasburský summit fiaskem, na němž se Spojeným státům nepodařilo přesvědčit Evropu, aby očekávaným způsobem podpořila jejich vojenské dobrodružství ve stále více nestabilním Afghánistánu, nebo jestli byl jen završením šedesáti let studenoválečné a post-studenoválečné éry a předehrou pro transformaci do paktu 21. století. Uvidíme také, jestli byly protesty proti summitu fiaskem, které se nepodařilo organizačně zvládnout a jimž dominovala nesmyslná extempore Black blocu, nebo předehrou pro širokou platformu, která se smysluplně a účinně postaví NATO a nové militarizaci Evropy. Každopádně dvě hesla, která rámovala celé letošní protesty proti NATO, zůstávají: Ne NATO – Ne válce; 60 let stačilo!

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •