Trváme na tom: Vaši krizi nezaplatíme!

Pokračuje vlna protestů v evropských zemích proti způsobu, jakým chtějí vlády řešit krizi. A nezáleží na tom, jaké politické barvy tyto vlády jsou, všechny navrhují řešit krizi mohutnými státními zásahy a investicemi podle teorie „socializovat ztráty a náklady, privatizovat výdělky“, snížit daně či zlehčit jejich placení, a vyplacení jednorázových almužen zaměstnancům a důchodcům. 

Ve Francii proběhla 29. ledna de facto generální stávka. Všech osm nejvýznamnějších odborových svazů společně vyhlásilo na 29. ledna den akcí, stávek a demonstrací proti reformám a řešením krize, které překládá Sarkozyho vláda. Demonstrace byly jedny z největších za posledních 20 let, plně srovnatelné s protesty proti CPE v roce 2006. Francií prošlo na 195 demonstračních průvodů, které přilákaly mezi jedním miliónem (odhad policie) a děva a půl milióny lidí (odhad Confédération générale du travaille). Účast na demonstracích byla tedy vysoká, a odborářství předáci mluví jednoznačně o úspěchu. Nicméně míra účasti na pracovištích již nebyla tak jednoznačně úspěšná. Docela vysoká čísla byla ve státní správě (mezi 25 a 40% účasti) ve školství (mezi 50 a 65% účasti) či v dopravě (32%) nebo na železnici (42%). Dosti jiná čísla ale jsou v soukromém sektoru, například v Credit lyonnaise stávkovalo jen 16% zaměstnanců, v Peugeotu asi 10% a v Citroenu zhruba 15%. Velký rozdíl mezi účasti na demonstracích a na pracovištích nám vysvětluje Alain Renault, generální tajemník dopravních odborů CGT: „Již několik let čelíme krokům, které omezují právo na stávku. Je tady strategie utišení sociálního konfliktu. A když většina lidí má smlouvu na dobu určitou, tak je jasné, že je dennodenně pod tlakem. Proto mnozí volí místo účasti ve stávce účast na demonstraci, kde mohou vyjádřit svůj názor bez strachu z postihu.“
Prvního února proběhla také demonstrace svolaná v Seville Izquierdou Unidou (Sjednocenou levicí) a Andaluskou komunistickou stranou (Partido comunista de Andalucia, PCA) na ochranu zaměstnanosti a na vyjádření nesouhlasu s politikou vlády Luise Rodrigueze Zapatera. Demonstrace se účastnilo na 20 tisíc lidí, i přes návalové deště, které zasáhly Andalucia v těchto dnech. Koordinátor IU a europoslanec Cayo Lara prohlásil: „Levice této země, zastoupená dnes tady, se nezastaví do té doby, než bude svolaná generální stávka proti tomuto ekonomickému modelu, který je už teď rozbitý, a který není schopen zastavit krvácení v podobě nezaměstnanosti, kterou je Španělsko dennodenně postižené.“
Pokračování protestů proti krizi je naplánované také v Itálii. Na 13. února svolaly generální stávku několik odborových svazů, mimo jiné i kováci z Fiom-CGIL a státní správa. Předpokládají se stotisícové či miliónové protesty po celé Itálii. Odbory CGIL, největší a nejaktivnější v boji proti krizi, již vytvořily kalendář mobilizací proti vládní ekonomické politice a za radikální přerozdělení bohatství, který vyvrcholí velkou demonstrací plánovanou na sobotu 4. dubna. Cíl CGIL je dostat do Říma podobné množství lidí jako v roce 2002, kdy tři miliónová demonstrace vyjádřila nesouhlas se změnami zákoníku práce. Berlusconiho vláda tehdy odstoupila od tohoto záměru.
Protesty související s krizí se odehrávají také ve Velké Británii, a to především v rafinériích. Bohužel tyto protesty se podobají spíše válce mezi chudými, poněvadž britští zaměstnanci protestují proti portugalským a italským zaměstnanců, kteří dostali na tři stovky pracovních míst v rafinérii Total v Lindsey. Ačkoliv mnohdy s rasistickým podtextem, stávky a protesty v Británii poukazují na již dlouhá léta existující sociální dumping v rámci Evropské unie, kdy zaměstnanci z chudších zemí EU jsou náhradou za pracující ve vyspělejších zemích, jelikož jsou ochotni přijmout menší plat a méně práv na pracovišti. Odboráři a hnutí nebyli ale schopni odpovědět adekvátně na již několik let trvající problém sociálního dumpingu (stačí pomyslet např. na delokalizace průmyslu do nových zemí EU či na stereotypy jako polský instalatér), což je mimochodem jeden z důvodů, proč zaměstnanci z ciziny jsou mnohdy viděni jako škodiči a zloději práce. Je tudíž nutné zpochybnit jeden z pilířů současné podoby Evropské unie, neboli volný pohyb kapitálu, který v posledních 10-15 letech byl jednou z hlavních kauz sociálního dumpingu.
Velkou novinou v rámci protestů proti krizi jsou protesty ve východní Evropě. Jde především o aktivity v Lotyšsku, kde proběhly největší protesty od nezávislosti, a v Estonsku, kde odbory hrozí stávkou kvůli zvýšení minimální mzdy. Další protesty proběhly v Bulharsku.
Ze současných i minulých protestů, o kterých jsme se snažili informovat, jako jedni z mála v ČR, vyplívá, že je rozšířená určitá nespokojenost s politikami, které by měly řešit krize, ale že protesty dosud nebyly schopné se koordinovat na evropské úrovni, která je dnes o dost zásadnější než ta národní v rámci ekonomie, a často také formulovat konkrétní požadavky. Tento velký limit současných protestů by mohl nakonec vést ke krachu protestního hnutí, protože by se protesty mohly zdát bezvýsledné.

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •