Volby a antivolby

Předčasné volby do poslanecké sněmovny staví před antikapitalisty otázku koho volit a zda vůbec jít k volbám.


Hurá, hurá, ozvalo se po červnovém hlasování, když Topolánkova vláda přišla o důvěru a její ministři si museli balit kufry. Radost to byla oprávněná. Prosazování radaru proti vůli většiny občanů, neoliberální dogmatismu, který nepřipouštěl, že nějaká krize přichází a později neschopnost najít jinou odpověď než volný trh a útoky na práva zaměstanců, priovatizace ČSA, zdravotní a důchodové reformy.

Pád vlády ale znamenal nutnost mít nějakou strategickou představu, jak dál. V prvních momentech ale byla sociální demokracie více než překvapena z úspěchu své iniciativy. Nakonec se zrodila tzv. úřednická vláda Jana Fišera, která stělesňuje velkou koalici specifického druhu. Její ministr financí Eduard Janota připravil škrty v rozsahu, jaké by si žádná politická strana, snad s výjimkou TOP 09 a část ODS, nikdy nedovolila představit. Jedná se o masivní útok na to, co zbylo ze sociálního státu. Ministr obrany Martin Barták (ODS) a ministr zahraničí Jan Kohout (nominovaný za ČSSD) společně navrhují prodloužení a rozšíření české mise v Afghánistánu. Pikantní na tom je to, že ČSSD ve svém předvolbením programu požaduje postupné stahování a její stínový ministr zahraničních věcí, Lubomír Zaorálek, řekl, že když už udělali tu chybu a vojáky do Afghánistánu poslali, nemusí na této chybě stále trvat. Barták pak v úterý 7. září dojednal smlouvu s Izraelem o prohloubení vojenské spoluprace. Česká republika tak navazuje užší vojenské styky se státem, který relativně konzervativní lidskoprávní organizace Human Rights Watch podezřívá z válečných zločinů, a který již 40 let uplatňuje politiku etnického čištění na okupovaných územích.

I ministryně zdravotnictví Dana Jurásková pokračuje v Julínkově politice a vvěrně naslouchá Julínkově pravé ruce, náměstku Šnajderovi (ODS). Jedinou podivuhodností je ministr Kocáb, který našel nové zázemí vyhozeným squatterům z Milady, když se město Praha rozhodlo tento squatt zlikvidovat. U měšťáků vzbudilo toto gesto vlnu nevole a „sktečné obavy o bezpečnost“, ktdyž se squatteři přestěhují do centra Prahy. To je ale tak všechno, co bylo na Kocábově činu hezké. Jeho motivace vycházela spíše ze starého rčení, že tonoucí se stábla chytá. Do vlády ho totiž prosadila Strana zelených, která se potácí pod pětiprocentní hranicí.

Zelení ne

Právě Zelení byli ti, kteří drželi Topolánkovu koaliční vládu v ministerských křesle a právě rozkol u nich vytvořil předpoklady pro její pád. Svou roli v tom měla i Iniciativa Ne základnám, která od počátku své existence měla v sobě značnou část zelených straníků či jejich sympatizantů.

Strana, kterou zdědil Ondřej Liška po Martinu Bursíkovi, jen težko může získat dostatečnou pdoporu pro vstup do PS, ačkoliv je její členové i sám úřadující předseda snaží, co můžou. Jak napsal ekologický právník Petr Kužvart v reakci na dopis Ondřeje Lišky: „byl jste členem vlády, jež zaváděla protilidové „reformy“ neoliberálního stylu a dokonce přímo na Vámi řízeném ministerstvu za Vašeho působení byla připravena a zveřejněna „Bílá kniha terciárního vzdělávání“, tedy pamflet předznamenávající neoliberální degradaci vysokých škol. Zjevy jako Petr Matějů pod Vaším vedením tento veskrze rošťácký, destruktivní dáreček snaživě připravovaly k uskutečnění. Vaše lavírování kolem radaru v Brdech je rovněž všeobecně známé.

Kde berete smělost mi dnes svým e-mailovým dopisem nabízet nápravu politického klimatu, kterému jste se tak dokonale a chtivě sám přizpůsobil? Odkud čerpáte veskrze nedůvodnou naději, že Vám po Vašich minulých činech a slovech jako volič uvěřím, že to nyní opravdu myslíte vážně a poctivě? Sdělte mi jediný pádný důvod… Žádný takový nevidím!

A Strana zelených? Proč zradila své voliče, nachytané už před třemi lety na to, že bude usilovat o změnu stylu v politice a o řadu veskrze potřebných změn ve společnosti? Proč tato strana svou ubohou a málo přesvědčivou účastí dovolovala vládě složené z jednoho vysloužilého knížátka (Stranou zelených nominovaného!!) a řady vyslovených kámošů z mokré čtvrti tak dlouho vládnout a škodit?“

Změna klimatu v české politice, kterou si Zelení dali jako předvolební heslo, je hezká, ale těžko mohou klima měnit ti, kteří k tomu současnému poslední tři roky přispívali.

Při slavnostním spuštění své kampaně na Kampě v neděli 6. září se předseda Liška pustil do TOP 09 a Karla Schwarzenberga. Byli to právě Zelení, kteří tuto postavu přivedli do křesla ministra zahraničí, kde schvaloval izraelské „užití síly“, což znamenalo bobardování civilních objektů bílým fosforem. Že by se napravili? To asi těžko. V otázce radaru jsou stále váhaví a místo jasného odmítnutí nesmyslného a škodlivého projektu by ho začleňovali do struktur NATO a EU. Nic nepomůže ani to, že lídr Plzeňského kraje Martin Čáslavka prohlašuje, že on osobně bude proti schválení. V programu to takto nestojí.

Sjednocená pravice?

Na počátku léta se spekulvalo o možném spojení pravice a menších tzv. liberálních stran. Kromě vznikající TOP 09 učinily liberálové pokus spojit svoje síly na platformě OF 09. Uvažovalo se o možné volební koalici ODS + TOP 09 + OF 09, která by obsáhla pravici a liberální střed. Pak by došlo k tomu, že by volby mohly být prezentovány jako „civilizační střet“ mezi Západem a Východem, mezi Washingtonem a Moskvou, jak by to mnozí pravicoví novináři pojali. Ovzlášť před 20. výročím 17. listopadu bychom se mohli těšit, a určitě se i dočkáme, antikomunistického běsnění a strašení. Dost možná právě proto, aby noví vládcové nemuseli čelit otázkám o tom, kam jsme se za těch dvacet let dostali.

K sjednocení nedošlo jednak díky ambicím předsedů malých stran a jednak díky tomu, že část lidí v ODS nebyla ochotna vzát se svých šancí na na zvolení. Jejich místa by totiž museli připadnout právě novým koaličním partnerům. Programově se část ODS s liberály rozhcházela také v otázce Lisabonské smlouvy.

Levice, ach jo

Zatímco na svět dopadá ekonomická krize, je levice neschopná přijít s nějakou srozumutelnou, přesvědčivou a radikální alternativou. ČSSD, stejně jako její sesterské strany Socialistické internacionály, spoléhá na návrat ke keynesiánské metodě, ale jen tak, aby to příliš nepoděliso kapitál. Konec konců už se ze socdem stává stále více středová strana s jemnou příchutí levicovosti v podobě rétoriky a některých ekonomických opatřeních (např. progresivní zdanění). K radaru zaujala strana negativní stanovisko až poté, co Iniciativa Ne základnám předvedla jedny ze svých nejlepších demonstrací. Bohužel zůstává socdem jedinou stranou, která se může postavit ODS a jejímu liberálnímu fanatismu.

O KSČM se mluví každému antikapitalistovi velmi těžce. Je to břímě, které leží na celé levici. Strana, jejíž aparát se soustředí jen na své vlastní přežití, na to, aby se toho hlavně moc neměnilo a jeho funkcionáři nemuseli nic moc dělat. Politicky je strana rozpolcená. Na jedné straně nostalgikové, vzpomínající na minulý režim. Strana si po revoluci převedla všechny členy z bývalé KSČ, stejně jako majetky. Se starými členy zůstalo i staré a dnes velmi silně konzervativní myšlení, nacionalismu, homofobie, odkazy ke slovanské vzájemnosti a podobné ideologické přežitky z 19. století. To se pak těžko dá věřit předsedovi strany, Vojtěchu Filipovi, že KSČM je úplně jiný subjekt.

Druhé křídlo, není schopno vytvořit analýzu minulého režimu a následně ji prosadit jako politickou linii strany. Místo toho jeho představitelé při hodnocení minulosti často upadají ke klišé o selhání jednotlivců či obecně „korumpující“ povaze moci bez hlubší, a u komunistů očekávatelné, třídní analýzy. Místo toho se obracejí k modelům participativní ekonomiky po vzoru Argentiny a vytvářejí program hybridního kapitalismus, kde si nebudou konkurovat jen soukromé společnosti, ale i kolektivně vlastněné společnosti. Bohužel nás tento model nezbaví dnes natolik vážné tendence kapitalismu k cyklickým krizím, nemluvě o dalších otázkách.

Mám jít k volbám?

Vybrat si proto ve volbách, ať už budou kdykoli, není z výše uvedených důvodů vůbec snadné a ani příjemné. Pokusím se vysvětlit svou pozici. Budu volit KSČM. Ne proto, že bych byl její fanoušek, ale kvůli tomu, aby vedle ČSSD existovala v poslanecké sněmovně další strana, která na socdem bude zleva tlačit a ta si nedovolila uhnout tolik doprava. Nemám žádné iluze v sílu a politickou orientaci KSČM. Ale není nikdy jiný.

Další můj důvod je solidarita s těmi, pro které je KSČM poslední opoziční stranou v české politice. To je pro ni konec konců jediná záchrana. Jen si představte, že by se opakovala situace jako tenkrát ve Francii v roce 1981, kdy vstoupili do koaliční vlády se socialisty. Ztratili auru opozičníků a dnes se potácejí na okraji politického spektra.

Volby nejsou nástrojem, ve kterém bychom něco zásadně ovlivnili, ale můžeme některým věcem zabránit. Výhra ODS by znamenala, že za krizi by platili všichni kromě horních 10 000. Zhoršení životní úrovně jak nemajetných rodin, tak mladých lidí, studentů je něco, čemu bychom měli zabránit.

Už od pádu Topolánkovy vlády je celá společnost upnutá k předčasným volbám. Dochází tak k silné demobilizaci. Volby to rozhodnou, rozdají nově karty a pak uvidíme, zda ti „naši“ vyhrají. Bez aktivity zdola ale žádná změna nenastane. Proto jít k volbám je jen doplněk k úsilí o aktivizaci a zapojení co nejvíce lidí do všech možných protestních hnutí.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •