Výhry i prohry levice

Po jarních volbách do Evropského parlamentu, obyvatelé různých evropských zemích šli na konci září či na začátku října znovu volit.

Asi nejviditelnější volby posledních měsíců byly ty německé, ale nepochybně byly důležité i ty řecké a portugalské. Probere nejdříve jednotlivě tyto volby, a v druhé části článku se budu snažit načrtnout nějaké obecné trendy v posledních volebních klání.

Německo: vítězství pravice díky propadu SPD

Německé volby byly klíčové v evropském rámci, a jejich výsledek byl víceméně očekáván. CDU/CSU vysoce zvítězila nad sociálními demokraty z SPD. Nicméně i ona ztratila hlasy: procentuálně její hlasy klesly o 1% (dostala 33,8%), což v číslech znamená 2 milióny ztracených hlasů. Tyto hlasy víceméně dokázala získat liberální strana (FDP), která získala o 1,8 miliónů hlasů více (neboli plus 5%). Blok CDU/CSU a FDP dostal v absolutních číslech o pár stovek tisíc hlasů méně než v roce 2005. Nicméně to stačilo, aby tento blok získal většinu v Bundestagu, zatímco v roce 2005 převážil nesourodý blok SPD s Die Linke a Zelenými. Odliv hlasů SPD k absentismu učinil „zázrak“: počet hlasů, který byl v roce 2005 pokládán za propad středo-pravicových stran, stačil na výhru v roce 2009, která je vnímaná jako malý triumf.

Klíčový se tedy stal propad sociálních demokratů. SPD během 4 let ztratila 11% preferencí a 6 miliónů hlasů. Tato ztráta byla částečně kompenzována růstem hlasů strany Zelených a Die Linke. Grünen dostali o 8oo tisíc preferencí a 2,6% hlasů navíc. Výrazný úspěch zaznamenala Die Linke: získala o milión preferencí a o 3% hlasů navíc. Pro Die Linke bylo významné, že dokázala zaznamenat výsledky nad 5% i v západních spolkových zemích (např.v Bavorsku 6,5%), i když tradiční volební bašty v zemích bývalé NDR mají stále nezastupitelnou váhu, jelikož tam Die Linke často dostává více jak 20% až 25%. Tento výrazný úspěch ale nedokázal kompenzovat ztrátu SPD: středo-levicový blok, který není politicky sourodý, ztratil 4 milióny hlasů.  Pro SPD platí, že se jedná o jednu z největších ztrát v rámci historie evropských socdem stran vůbec.

Portugalsko a Řecko: výhra socdem je z nouze ctnosti

V protiproudu vůči silnému oslabení evropských socdem stran jdou výsledky voleb v Řecku a Portugalsku. Pasok byl v Řecku několik let v opozici vůči velice nepopulárnímu premiérovi Karamanlisovi a jeho straně Nové demokracie. Pasok získal většinu 160 křesel v 300 člené Sněmovně. Získal o více než 5% hlasů navíc, zatímco dvě radikálně levicové řecké strany, stalinistická KKE a koalice Syriza, udržely více méně pozice z předchozích voleb (zhruba 12% hlasů). Polarizace voleb a nejasnosti programového základu nakonec poškodily radikální levici: ještě před 6 měsíci volební výzkumy dávaly v součtu oběma stranám 20% až 25%.  Jen lehce, a pod očekávání, vzrostly hlasy nacionalistické koalice Laos, která dostala nad 5% hlasů.

Podobná situace je v Portugalsku. Tam vládnoucí sociální demokracie dokázala omezit ztráty a vyhrála volby, nicméně ztratila většinu v Parlamentu. Lehce posílila radikálně levicová koalice Bloco de Esquerda (Levicový blok), která získala circa 10% hlasů a 16 poslanců. Tím se Bloco, který je součástí Evropské antikapitalistické levice, stal 4. politickou sílou v zemi. Další radikálně levicová koalice mezi maoistickou Komunistickou stranou Portugalska a stranou Zelených dostala zhruba 7,5% hlasů. Obě koalice dokázaly profitovat ze ztrát sociálních demokratů. Ti jsou teď v situaci, kdy se budou snažit sestavit menšinovou vládu, která se bude opírat o koalice vytvořené ad hoc k projednávaným zákonům. To umožňuje socdem provádět velice ohebnou politiku a dostává to do zapeklité situace obě radikálně levicové koalice: je možné, že se budou snažit vyjednat prosazení některých zákonů, ale budou, z hlediska koalic, ve znevýhodněné situaci. Socdemáci totiž mají vždy možnost obrátit se na středové a pravicové subjekty v parlamentu. Úspěchy sociálních demokratů jsou v obou zemích vnímány médii i veřejným míněním jako určitá z noze ctnost: je to negativní hlas, jehož obsah je především negativním vymezením vůči pravici a středu, než naděje a program pro reformní změnu společnosti. Obzvlášť v Řecku, ale také v určité míře v Portugalsku, bylo vítězství sociálních demokratů vnímáno  bez naděje na nějaké změny. Je tedy otázkou nakolik toto „žití z renty“ a z chyb pravice je perspektivní a dlouhodobé. Pokud se řecká a portugalská pravice dokáže reorganizovat programově i mobilizačně, tak je možné, že i řečtí a portugalští socdemáci se dostanou do obdobné situace jako jejich „soudruzi“ ve zbytku Evropy.

Zákopová válka na všech frontách

Půjčíme-li si od Gramsciho termíny „zákopová válka“ a „blietzkrieg“ pro popis politické situace, tak současná politická scéna Evropské unie se vyznačuje zákopovou válkou mezi bloky pravého a levého středu. Oba bloky fungují v rámci určitého politického a hospodářského mainstreamu, což činí programovou náplň jejich vládnutí dosti podobnou. Ani jeden blok zatím nedokázal vytvořit hegemonii, která by mu umožnila trvalejším uchopení moci, než je střídání vládnoucích koalic. Vidíme jak oba bloky oslovují víceméně polovinu voličstva, a tato situace je dostává, společně s přijetím mainstreamu v rámci kterého hodlají fungovat, do „zákopové války“. Vytváří se bloky jen s malou většinou v Parlamentě, které během několika měsíců ztrácejí aktivní podporu svých občanů (nejsou tedy schopni vytvářet hegemonii) a vládnout jen skrz moc, která rychle ztrácí legitimizaci. V posledních dvou letech se současná „zákopová válka“ (jejíž původ sahá do druhé poloviny 80. let) trochu pohnula na úkor sociální demokracie. Její „vojáci“, neboli voliči, mohutně opouštějí frontu, a jsou jen částečně nahrazováni přírůstky hlasů stran alternativních sociální demokracie (např. Die Linek a Grünen, Europe ecologie ve Francii, Italia dei valori v Itálii) či přesunem v rámci křídel vně sociálnědemokratických stran samotných.

Současná taktická výhoda pravice se sestává tedy z „zběhnutí“ druhé strany. Pravo-středový blok má větší schopnost udržovat své voliče či zmenšovat ztráty, ale nedokáže významně zvyšovat své voličstvo. To sice stačí na dočasnou převahu, se sklonem k patovým situacím, které jsou koneckonců pro „zákopové války“ charakteristické.

Nové prvky blitzkriegu pro pravici

I přes celkovou stagnující situaci „zákopové války“ lze vidět určité prvky  „pohybové války“. Na pravici je lze vidět i v různých částech Evropy, které jsou mezi sebou i dosti rozdílné. Jde o nové radikálně pravicové strany, které často opustily tradičně fašistickou či neonacistickou rétoriku a image. To ovšem neznamená, že tyto politické síly opustily určitý horizont zavedení rasové segregace a autoritářskou vládu. Jde o strany jako je PPV (Strana svobody) Geerta Wilderse, BZÖ a FPÖ v Rakousku, BNP ve Velké Británii, Dánská lidová strana, Vlaams blok v Belgii, Liga severu v Itálii, Jobbik v Maďarsku, Právo a spravedlnost v Polsku a další. Navíc některé velké středo-pravicové strany převzaly rétoriku radikální pravice, jako Sarkozyho UMP, či Partido popular ve Španělsku. Programová výplň většiny těchto stran je boj proti imigrantů, zachování tradičních rodin  a boj proti kriminalitě. „Blietzkrieg” používám ze dvou důvodů. Především tyto strany dokázaly vniknout mezi vrstvy, které tradičně volily středo-levicové bloky, např. bílí mužští (ale také ženští) členové fordisticko-dělnických vrstev, živnostníci a další příslušníci maloburžoazie. Programové obsahy těchto stran často dokáží získat mediální a společenský ohlas a dokonce hegemonii v rámci těchto vrstev. Programový obsah těchto stran často reaguje na dopady globalizace na společnosti (a hlavně na pracující). Například jde o „ochranu sociálního státu”, islamofobie (maskovaná mnohdy slovy o svobodě a právech žen), či o protekcionismus a isolacionismus. Tyto strany mnohdy slibují návrat k minulosti, jejich politickým programem je nostalgie po neexistující minulosti, která má zaručit „bezpečnost“, „pořádek“ a „prosperitu“. Jde také o vytvoření hierarchií, taktéž vlastní minulosti (např. té koloniální) mezi domorodci a přistěhovalci. Slibují návrat k řádu a komunitarismu v dobách roztříštěné a individualistické společnosti, brojí proti multikulturalismu a relativismu.

Zakořenění těchto stran mezi středními a lidovými vrstvami není ale dán především jejich programovou rétorikou. Tyto strany dokázaly zpolitizovat pocit nejistoty, který v současné době ovládá číselně důležité sektory těchto vrstev. Po druhé světové válce získaly střední a dělnické třídy v západní Evropě důležitá práva a i určitý blahobyt. Neoliberální ekonomické recepty, ke kterým se mnozí členové z těchto vrstev přidali s vidinou navýšení svého osobního bohatství (třeba i na úkor některých práv), společně s globalizací a změnami ve světovém kapitalismu, ale vytvořili situaci, kdy jsou práva okrajována a blahobyt těchto vrstev neroste. Ba naopak v některých evropských zemích, např. ve Francii či ve Spojeném království, lze pozorovat sociologické fenomény jako declassement, neboli pocit sestupu ve společenském žebříčku  a v blahobytu mladší generace v porovnání s generací jejich otců. Neschopnost reformní levice řešit tento základní problém se tak stal zásadní předpokladem zpolitizování pocitu nejistoty stranami „nové pravice“.

V takové situaci může být tedy klíčový příspěvek radikální levice, která bude alternativou k sociální demokracii. Nejde o to hodit záchranný kruh sociálním demokratům, potopit se s nimi na společné lodi, jak to dokázala Rifondazione v Itálii, Izquerda unida ve Španělsku či PCF ve Francii. Radikální levice by se měla snažit zpolitizovat po svém pocit nejistoty dělnických a středních vrstev a vytvořit jednotu mezi těmito vrstvami a novými vrstvami na okraji společnosti (např. migranti, flexibilní pracující, alternativní umělci atd.), s cílem získat hegemonii na levici, svrhnout sociální demokracii z trůnu, který si nárokuje ze setrvačnosti. Určité úspěchy lze vidět v tomto smyslu ve Francii, kde se NPA snaží vytvořit právě jednotu mezi obyvateli banlieues (předměstí) a tradičními dělníky, či v Německu, kde se Die Linke stává čím dál zásadnější v rámci levice. Nelze si tedy než přát, aby tyto alternativní projekty dále rostly, „šlapaly na paty“ evropské sociální demokracie.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  • 0
  •  
  •  
  •  
  •  

Výhry i prohry levice

Po jarních volbách do Evropského parlamentu, obyvatelé různých evropských zemích šli na konci září či na začátku října znovu volit.

Asi nejviditelnější volby posledních měsíců byly ty německé, ale nepochybně byly důležité i ty řecké a portugalské. Probere nejdříve jednotlivě tyto volby, a v druhé části článku se budu snažit načrtnout nějaké obecné trendy v posledních volebních klání.

(Pokračování textu…)

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  • 0
  •  
  •  
  •  
  •