Zapatisté

Zapatistické hnutí na sebe výrazně upozornilo povstáním 1. ledna 1994. Byl to první krok k demokratizaci země (v Mexiku byl autoritativní režim, kdy instituční revoluční strana – PRI vládla nepřetržitě 71 let až do roku 2000). V souvislosti s povstáním se začíná také intenzivněji hovořit o problémech původních obyvatel, žije zde 80% všech indiánů Severní Ameriky. Z 95 milionů obyvatel samotného Mexika tvoří zhruba 20%. Žijí především v odlehlých a těžce dostupných oblastech státu (především na J a JV země). Díky tomu mají špatný přístup ke zdrojům, více než 30% dětí nechodí do škol, chybí lékařská péče, infrastruktura. Značným problémem je také častá neznalost španělštiny.V průběhu 70. a 80. let proto začínají vznikat nové indiánské organizace, jejich vznik souvisí jak se sociálními problémy, tak s vládní snahou o asimilaci původních obyvatel. Koncem roku 1994 v Mexiku působí 131 indiánských organizací na ochranu lidských práv.

EZLN – kořeny a struktura hnutí

V roce 1983 vzniká ve státě Chiapas Zapatova armáda národního osvobození (Ejército Zapatista de Liberación Nacional, EZLN). Původní zakladatelé byli indiáni, ale také mestici (v kontextu Mexika nazýváni ladinos). V první fázi budování hnutí se seznamují s místní kulturou. Ke komunitám mluvili především indiánští političtí vůdci. Ladinos se drželi stranou a působili jako ideologičtí a techničtí poradci. Zabezpečovali styky s tiskem a vytvořili vojenskou strategii. Zapatisté po celou dobu své existence odmítají vstoupit do oficiální politiky. Domnívají se, že systém politických stran vede ke korupci. Lidé si sice mohou oficiálně zvolit své zástupce, nicméně volby považují za mediálně a propagandisticky zmanipulovanou frašku. Zapatisté také velice silně kritizují neoliberalismus, dokonce pořádali i mezinárodní fóra, které se tomuto fenoménu věnovali. V Mexiku vedla politika neoliberalismu v 80. letech k astronomickému zadlužení země, stát byl na pokraji bankrotu. Vláda se zavázala k liberalizaci a strukturálním reformám, tím došlo k omezení zemědělské reformy. S nárůstem počtu obyvatel došlo ke krachu sociální sítě, což mělo největší dopad na marginalizované skupiny.

Mediálním mluvčím EZLN se stal Subkomandante Marcos, vlastním jménem pravděpodobně Rafael Guillén, vysokoškolský učitel designu a grafické komunikace s hlubokým sociálním cítěním a dobrou orientací v politické filosofii a ekonomii. V latinskoamerickém prostředí má tedy výborné předpoklady stát se profesionálním revolucionářem. EZLN funguje na principu přímé demokracie, zde se inspiruje tradičními způsoby vlády v indiánských komunitách. Legislativní moc mají tedy všichni občané, výkonnou zvolení zástupci. Výchozí politickou strukturou je obecní shromáždění zapatistických vesnic, to si volí zástupce, kteří jsou pověření správou věcí veřejných. Odtud se poté vybírají zástupci do tajných revolučních indiánských výborů, kterých je celkem 6 (jeden pro každou jazykovou skupinu), každý má 16-40 členů v závislosti na počtu obyvatel. Jádro hnutí tvoří politicky aktivní obyvatelé multietnických izolovaných vesnic východního Chiapasu. Jejich vesnice mají spíše rolnický než indiánský charakter. Trpí nedostatkem půdy a čelí represi velkostatkářů, Marcos uvádí že EZLN vzniklo jako domobrana proti jejich soukromým armádám.

Politický profil a nacionalismus

Jak jsem již uvedl, EZLN je apolitická – odmítá účast ve volbách, ale zároveň závažně ovlivňuje dění v zemi. Ideologické základy tvoří klasické myšlení latinskoamerické levice 70. let, dnes bychom ovšem nalezli radikální odlišnosti. Usiluje o reformu politického systému, přičemž klade důraz na občanskou společnost a dialog. Občanské společnosti zapatisté přiřazují historickou úlohu ke změně politického a sociálního uspořádání společnosti. V tomto ohledu je patrný posun od klasického marxleninského postoje ke komplexnějšímu postmodernímu pohledu na společnost. Nejúplnější přehled původních a současných požadavků nalezneme v dohodách ze San Andrés, odtud si můžeme vytvořit obrázek politického programu. Přechodem mezi oběma ideologiemi jsou revoluční zákony. Zde se klade velký důraz na rovnoprávnost žen, což EZLN naplňuje i v praktických aspektech. Sympatie světové veřejnosti si ovšem hnutí získalo snahou řešit problémy původních obyvatel Mexika. Komplexní soubor požadavků, který se týká indiánů je obsažen v již uvedených dohodách ze San Andrés z roku 1996. Hlavní požadavky se týkaly zejména kulturní, sociální a ekonomické oblasti, ovšem jednalo se také o politické autonomii indiánských komunit. Konkrétněji šlo především o zachování a podpory indiánských jazyků a kultur, ale také ochrana přírody. Zde je nutné si uvědomit že indiánská identita je s přírodou velice úzce spjata, ale v kontextu Mexika je patrná jistá rozpolcenost indiánských hnutí k této problematice, protože s rostoucím počtem obyvatel roste poptávka po další zemědělské půdě. Ta bývá často jediným zdrojem příjmů a obživy velké části venkovského obyvatelstva. Nicméně dohody ze San Andrés zkrachovaly v otázce politické autonomie.

EZLN nelze v žádném případě spojovat s nacionalistickým nebo secesionistickým hnutím. Koncept vlasti (patria) v Mexiku nelze ztotožnit s jedním uniformním národem, mexický národ tvoří mnoho různých etnických skupin. EZLN se radikalizovala po roce 1992, kdy došlo ke změně Ústavy, konkrétně článku 27. Díky této změně rolníci již nemohli získat další zemědělskou půdu v mezích zákona. Pro indiánskou komunitu měl tento čin dramatické důsledky a znamenal prohloubení již tak napjaté sociální situace. Povstání se jevilo jako nejúčinnější odpověď proti vládní represi, ovšem nepanovala shoda v tom, kdy se uskuteční. Nakonec byl symbolicky zvolen 1. leden 1994, tedy den kdy Mexiko vstoupilo do severoamerické zóny volného obchodu (NAFTA) společně s Kanadou a USA. Existoval plán, že podobné armády povstanou ve středím Mexiku a dojde k obsazení hlavního města, ale k tomu nakonec nedošlo. Největším úspěchem bylo obsazení města San Christobal de las Casas a únos guvernéra Domínguéze v Chiapasu. Z vojenského hlediska šlo o katastrofu, ovšem politický úspěch byl obrovský. Naopak vláda ztratila legitimitu svým tvrdým zásahem, kdy došlo k leteckému bombardování indiánských vesnic. Vláda byla dokonce kritizována komisí OSN pro lidská práva za podporu paramilitárních skupin, které vraždily sympatizanty zapatistů. K nejznámějšímu masakru došlo ve vesnici Acteal, kde skupina Paz Y Justicia (mír a spravedlnost) povraždila za přihlížení policistů 45 indiánů během mše v kostele. Nátlak národního i mezinárodního tisku byl natolik silný, že se oficiální vládní síly musely stáhnout. Oblast povstání byla uzavřena a prakticky odříznuta od zbytku státu.

Mezi zapatisty a vládou probíhaly jednání a to se střídavými úspěchy i neúspěchy. Ovšem v roce 1996 krachují díky požadavkům na autonomii. Ta v pojetí zapatistů neznamenala nezávislost, ale politickou, ekonomickou, sociální a kulturní autonomii s právem vytvořit vlastní politické struktury, soudní systémy atp. na základě tradičních kulturních norem, hodnot a zvyků původních obyvatel. EZLN usilovala o garanci pozvednutí těchto práv na ústavní rovinu a o respektování práva vytvářet vlastní legislativu, která by byla rovnoprávná s legislativou členských států. V červenci 1997 schválil chiapaský parlament zákon o právech a podpoře indiánských obyvatel, který zahrnuje politickou, ekonomickou, kulturní a sociální autonomii bez narušení integrity státu. Do roku 2001 další jednání s vládou   neproběhly (až v tomto roce došlo k revizi mexické Ústavy a byl formulován vágní zákon o indiánských právech). Zapatistické vesnice v Chiapasu vyhlásili tzv. vesnickou autonomii. Zástupci státní správy a samosprávy byli vyhnáni za vojenské checkpointy a celá oblast se prakticky spravuje sama. Došlo k vytvoření vlastních politických orgánů, které jsou napojeny na EZLN. V samosprávných centrech – tzv. aguascalientes je aplikována přímá demokracie. Samozřejmě, že vesnická autonomie znamená také odstavení od vládních financí. Nicméně díky mezinárodní solidaritě a díky vládním i nevládním organizacím se ve státě Chiapas začala budovat kvalitnější sociální síť. Staví se zde kliniky, školy a zemědělské produkty mají prostřednictví fair trade zajištěný odbyt.

Virtuální revoluce

Zapatisté využívají od začátku střetu pro šíření informací ze zóny konfliktu internet. Díky tomu se vytvořilo solidární hnutí po celém světě. V souvislosti se zapatisty se hovoří o virtuální revoluci. Jejich povstání patří mezi mediálně nejúspěšnější antisystémové počiny v novodobých dějinách lidstva. EZLN je založena na horizontální solidaritě prostřednictvím národních i mezinárodních formálních i neformálních sítích označovaných jako netwar.

Zdroje:

Mácha, P. (2003): Plamínek v horách, požár v nížině : indiánské povstání v mexickém Chiapasu. Brno, Doplněk.

Ramirez, G., M. (2008): The Fire and the Word: A History of the Zapatista Movement. San Francisco, City Lights Publishers.

Scherrer, Ch. (2003): Ethnicity, Nationalism and Violence: Conflict Management, Human Rights, and Multilateral Regimes. Ashgate Publishing, Norfolk.

Babb, S. (2004): Managing Mexico: Economists from Nationalism to Neoliberalism. Princeton University Press, New Jersey.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •