Zelená, nikoliv černá planeta

Na změně neblahého stavu životního prostředí dnes záleží každému soudnému člověku, a těch je podle mého názoru většina. V první části článku se soustředím na dva konkrétní kroky, které můžeme pro stav životního prostředí učinit. Za prvé je to oblast dopravy. Automobilová doprava je dnes jednou z nejméně racionálních záležitostí. Přitom se jen v Praze zvýšil počet automobilů od roku 1991 do roku 2006 o 178 % a stále se zvyšuje. Osobní automobily jsou oproti železniční dopravě, tramvajím a autobusům v poměru ke své přepravní kapacitě nesmírné náročné na výrobu, zabírají místo a jejich provoz těžce zatěžuje emisemi životní prostředí. Podle posledních údajů globální emise CO2 zaznamenaly na počátku 21. století „strmý vzrůst“.

Pokud by se kapacita, která je vkládána do výroby a provozu automobilů, vložila do výroby a provozu rychlých a levných prostředků hromadné dopravy, lidé by se nemuseli pro mnohem lepší životní prostředí vzdávat svého pohodlí, právě naopak. Cestovat rychlovlakem, jaké jsou dnes například v Japonsku a ve Francii je rychlejší a pohodlnější než cestovat vlastním automobilem. Hromadná doprava by byla díky většímu počtu přepravených cestujících také levnější. Nákladní dopravu na větší vzdálenosti mohou nahradit vlaky téměř stoprocentně. Bez aut by byla města hezčí a krajina bez dálnic méně ohyzdná. Co se týče prvního kroku, osobně hlasuji pro zrušení magistrály, která dělí Václavské náměstí od Národního muzea.
I takto vzniklý podstatně menší počet automobilů, které mají přeci jen oproti hromadné dopravě výhodu větší flexibility, lze ještě více omezit, aniž bychom omezili jejich používání. Můžeme si představit koncept, kdy kdokoliv chce použít auto, prostě si ho vypůjčí, odjede potřebnou vzdálenost a systém zaznamená počet ujetých kilometrů. 
Problém tak nemusíme vnímat tak, jak to nastiňují některé ekologické skupiny, což pak zneužívají odpůrci v argumentaci proti ekologům obecně. Nemusíme se chtít vzdát technologie a chtít „zpátky na stromy“, a stále můžeme prosazovat hlubinně ekologický program.
Jádro pudla je ovšem v systému, ve kterém žijeme. Na živelně vybudovaném automobilovém průmyslu mají zájem automobilová a ropná lobby. Nejvíce tedy prosazení tohoto konceptu brání povaha systému, založeném na produkci pro zisk, nikoliv pro lidské potřeby.

Čistá elektřina

Druhou velice diskutovanou ekologickou otázkou je jaderná energie. V roce 2005 bylo ve 31 zemích světa 443 jaderných reaktorů a dalších 28 bylo ve výstavbě. V roce 2004 produkovalo 34 % veškeré elektřiny jaderné elektrárny. V České republice běžely čtyři bloky v JE Dukovany, 2 bloky v JE Temelín. 
Kromě nebezpečí nehody, nutno říci že díky zlepšením bezpečnostním opatřením při stavbě i provozu hrozící s menší pravděpodobností než v osmdesátých letech, kdy vybuchl Černobyl, existují další rizika. Známá zastánkyně jaderné energetiky Dana Drábová tvrdí, že její odpůrci „ohnivě věří, že její dny jsou sečteny, ježto vznikla jenom jako politický fíkový list pro jaderné programy.“ Že jsou jaderné elektrárny často pozadím pro vojenské programy je ovšem do velké míry pravdou. 
Dalším aspektem je povaha provozu jaderných elektráren. Kvůli bezpečnosti musí panovat v jaderné elektrárně takřka vojenský režim. Zaměstnanci mají tak mnohem menší možnost hlásit se o svá práva a stávkovat než zaměstnanci například uhelných elektráren.
Alternativu k jaderné energii nastiňuje autor článku „Čistá elektřina“, otištěném v časopise 100+1: „Po vybudování výkonných přenosových systémů by se v budoucnu ze severní Sahary mohla stát zásobárna elektrické energie nejen pro Středomoří, ale pro celou Evropu. Teoreticky by k pokrytí celosvětové spotřeby elektřiny stačilo vybudovat solární zařízení na ploše rovné velikosti Rakouska.“ 

Utopia, is this my utopia?

Marx se vyhýbal rýsování konceptů budoucí socialistické společnosti, dával přednost poukazu na její reálně vzniklé zárodky, jako byla například Pařížská komuna. Návrhy, které jsem zde podal se nesnaží být takovouto utopickou předpovědí, pouze jsem se snažil poukázat na to, co je již dnes technologicky možné, brání tomu však systém, ve kterém máme tu čest žít. 
Jak zdůrazňuje například J.B. Foster, Marx a Engels se ekologií zabývali: „Marx a Engels hodně psali o ekologických problémech, a potřebě je v socialismu překonat. To zahrnovalo diskuse o krizi půdy v devatenáctém století, což vedlo Marxe k tomu, že vyvinul svou teorii o metabolickém zlomu mezi přírodou a společností. Svou analýzu založil na práci německého chemika Justuje von Liebiga a poukázal na fakt, že půdní živiny (dusík, fosfor a potassium) byly odstraněny z půdy a převáženy stovky a stovky mil do měst, kde znečišťovaly vodu a vzduch a přispívaly k chatrnému zdraví dělníků. Toto rozbití nutného metabolického cyklu mezi přírodou a společností pro Marxe nevyžadovalo nic méně než „obnovení“ ekologické udržitelnosti pro blaho „budoucích generací.“ Marx sám napsal „Člověk žije z přírody, a musí s ní udržovat dialog, pokud nemá zemřít. Říci, že fyzický a duševní život je napojen na přírodu prostě znamená, že příroda je napojena sama na sebe, protože člověk je součástí přírody. 
V České republice preferuje podle posledních průzkumů strany, které nechtějí řešit otázky ekologie všemocnou neviditelnou rukou trhu, většina lidí. ČSSD hodlá volit 35,2 % lidí, KSČM 11,8 % lidí a Stranu zelených 5,1 % lidí. To dává dohromady 52,1 % a přepočteno na mandáty je to 124 mandátů Nutno ale dodat, že obě strany levice jsou pro jádro a s prolomením těžebních limitů by asi problém také něměly. 
Ovšem důležitější než parlament je pro prosazování požadavků, jdoucích proti logice kapitálu, hnutí zdola. V České republice jsme v tomto ohledu za západními státy stále pozadu, tradice sebeorganizování zde byla přerušena léty stalinismu. Členové zelených stran a nevládních organizací se koncentrují především na lobování u státních orgánů. Přesto zde můžeme pozorovat určitý progres. Aktivisté strany Zelených se totiž zapojují do protiradarového hnutí, na demonstracích jsme několikrát mohli vidět transparenty jejich regionálních organizací. To kopíruje vývoj v zemích, kde je hnutí dál než v ČR – posun od monotematických kampaní, jak byly typické v 80. letech minulého století k jednomu velkému antikapitalistickému hnutí, které slučuje různé politické proudy. Organizace, kterým jde o zásadní společenskou přeměnu, jako je Socialistická Solidarita, tak mají možnost nabízet k diskuzi svou ekologickou vizi.
Starý řecký filosof prohlásil „vše plyne“.O to více to platí v kapitalismu. To je nadmíru dynamický systém, a rychle se vyvíjí ekologické vědomí lidí i ekologické technologie. Politický i technologický vývoj nám tedy dává právo k optimismu. Právo k naději, že si pro sebe nevytvoříme říši, jakou budovali skřeti v Pánovi prstenů.
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •