Změna? Ale kdeže!

Změna, naděje, obamománie. To jsou nejčastější slova, která v souvislosti s novým americkým prezidentem slýcháme. Ukončí prý destruktivní politiku svého předchůdce G.W. Bushe a to jak doma, tak v zahraničí.
Už zajímavá byla změna Obamova názoru na nejkontroverznější žoldáckou armádu Blackwater, která o Obamovi lecos vypověděla. Blackwater je známá beztrestným střílením do iráckých civilistů. Jeden ze známějších incidentů se odehrál v lednu 2007, kdy ozbrojenci Blackwater postříleli 17 civilistů, mezi kterými byly ženy a mladý student medicíny, na náměstí v Bagdádě. A opět za to nikdo nebyl potrestán. Jak to? Američtí zabijáci mají právní imunitu. Jejich lobby je tak dobrá (tj. zámožná), že jim zajišťuje právní nedotknutelnost. Obama jako senátor byl proti tomu nechávat Blackwater tímto způsobem v Iráku operovat. Jakmile se však stal prezidentským kandidátem, ticho po pěšině.

Obama samozřejmě nedošel k těmto názorůlm z čista jasna. Veškerá prohlášení byla pečlivě připravena jeho lidmi. A tady se dostáváme k podstatě toho, co se skrývá za novou “nadějí”.
Jeho tým je složen s lidí, kteří podporovali invazi od Iráku a jeho okupaci. Někteří dokonce spolupracovali s neokonzervativci na tzv. Projektu pro nové americké století. 

Viceprezident Joe Biden

Biden hlasoval pro válku v Iráku. Jako předseda zahraničního výboru amerického Senátu řídil slyšení, kde se „zvažovaly” možnosti války. To byl rok 2002. Z celého dlouhého průběhu debat jako by bylo předem jasné, že Biden má zacíl válku podpořit. Odmítl totiž svědectví dvou klíčových svědků, bývalého šéfa zbrojních inspektorů OSN Scotta Rittera a Hanse von Sponecka, který byl 32 let v diplomatických službách a byl vedoucím iráckého programu při OSN. 
Oba muž shodně tvrdí, že dali Bidenovi jasně najevo, že jsou připraveni kdykoliv svědčit. Ritter věděl o zničení iráckých zbraní hromadného ničení více, než kterýkoli jiný Američan a byl tedy v unikátní pozici, pokud šlo o odhalení dezinformací a otevřených lží, které produkoval Bílý dům. Von Sponeck se tou dobou vracel z Iráku, kde na severu monitoroval rebely z Ansar al Islam, tj. to tak zvané napojení na Al-Kajdu. Kdyby ho výbor předvolal, mohl vypovědět, že místo toho, aby tato skupina se Saddámem spolupracovala, tak proti němu bojovala. Navíc by asi sdělil také to, že tato skupina operovala v iráckém Kurdistánu, který byl pod ochranou USA. V článku v britském Guradianu z 22.července von Sponeck naspal: „Důkaz o spolupráci mezi Al-Kajdou a Irákem neexistuje, pro trénink operativců ani pro podporu Ansar al-Islam…Americké ministerstvo obrany a CIA vědí naprosto přesně, že Irák dnes nepředstavuje žádné nebezpečí pro nikoho v oblasti, o Spojených státech samých ani nemluvě. Říkat něco jiného je nepoctivost.“ Diplomatický jazyk je znát. Běžně se takovému postupu říká lež. Minimálně tato dvě svědectví zaznívala více jak půl roku před tím, než na Bagdád dopadly první bomby.
Tím, že Bidenův výbor odmítl svědectví obou mužů, tak posvětil Bushovi lži a pomohl přivést USA do války. Dokonce Biden osobně podporoval a opakoval falešná prohlášení administrativy, která měla pomoci ospravedlnit následnou invazi. Na půdě Senátu 10. října 2002 zopakoval, že Saddám Husajn „vlastní chemické a biologické zbraně a snaží se získat zbraně atomové.“
Během války to byl opět Biden, kdo pomáhal podpořit šílený nápad na rozdělení Iráku na tři části podle náboženského a etnického klíče, tj. provést tzv. balkanizaci jednoho z nejsilnějších arabských států. 

Vedoucí kabinetu Rahm Emanuel 

Illinoiský kongresman Rahm Emanuel je jasným signálem, že clintonovská éra neoliberálních jestřábů bude v nové administrativě dobře zastoupena. Emanuel je totiž bývalý Clintonův poradce. Je tvrdý zastáncem izraelské politiky „cílených zabití“ a dobrovolně se přihlásil ke spolupráci s izraelskou armádou během vláky v Zálivu v roce 1991. Emanuel byl jediným členem illinoiské delegace Demokratické strany, který hlasoval pro invazi do Iráku a na rozdíl od mnohých svých kolegů, kteří dnes své rozhodnutí zpochybňují, si trvá stále na svém. Jako člen Výboru Demokratické strany pro volby do Kongresu navrhnul 22 kandidátů, z nichž je jeden podporoval rychlé stažení vojáků z Iráku, a odmítl poskytnout klíčové finance strany na podporu protiválečných kandidátů. Philip Giraldi ze serveru Antiwar.com ukázal, že Emanuel „obhajuje rozšíření armády USA o dalších 100 000 vojáků a vytvoření domácí výzvědné služby, které by byla obdobou britské MI5. Nedávno také vyjádřil podporu pro povinný polovojenský výcvik všech Američanů mezi 18 a 25 rokem.“ 

Ministryně zahraničí Hillary R. Clintonová

Většina medií se dlouhou dobu zabývala jen konfliktem mezi Obamou a Clintonovou. Ale fakt, že se o možném spojení mluvilo už v době nejvyostřenější části kampaně na kandidáta Demokratické strany na úřad prezidenta, vypovídá něco o tom, za jakých okolností Obamův tým svou představu zahraniční politiky formuloval a utvářel. 
Clintonová je představitelkou kontinuity politiky svého manžela, kterou bezmezně podporovala, ať už šlo např. o válku proti Iráku v 90. letech, včetně Iraq Liberation Act (zákon o osvobození Iráku) z roku 1998, který otevřel cestu pozdější invazi. Jako senátorka nejenže hlasovala pro válku, ale pomáhala Bushově administrativě s jejím propagandistickou kampaní ještě před zahájením útoku. „Saddám Husajn pracuje na opětovném vybudování svých zásob chemických a biologických zbraní, svých raketových kapacit a nukleárním programu…Poskytoval také pomoc, podporu a útočiště teroristům včetně členů Al-Kajdy…Chci zajistit, aby se Saddám Husajn nemýlil ohledně naší národní jednoty a naší podpory prezidentovi vést americkou válku proti teroristům a zbraním hromadného ničení,“ prohlásila v říjnu 2002. 
„Člověk, který sliboval, že nás vyvede z 28 let Bushů a Clintonů se zásobuje clintonovci,“ napsala komentátorka New York Times Maureen Dowd 16. listopadu 2008. A dodala k tomu: „Jeden by se mohl ptát, jak může [Obama] dát Hilary na starost, aby napravila zahraniční politiku a svět rozdělený válkou, když pro tuto válku, aniž by četla zprávy tajných služeb, hlasovala?“
Clintonová neusoupila ani o chlup ze své podpory ofenzivní zahraniční politické taktiky. Při vzpomínkách na to, jak její manžel zvažoval, zda zaútočit či nezaútočit na Jugoslávii, v roce 1999 řekla: „Naléhala jsem na něj, aby bombardoval… Nemůžeme to nechat jen tak být na konci století, které zažilo holocaust. Na co bychom měli jinak NATO, než na to, aby bránilo náš způsob života.“ Škoda, že nikdo nebránil životy těch lidí, kterým padaly tehdy na hlavu bomby. 
V této souvislosti pak je třeba poukázat na zajímavý jazykový jev. Při výročí bombardování Bělehradu se mluvilo o „bombardování režimu Slobodana Miloševiče.“ Možná by mě nějaký vojenský expert vyvedl z omylu, ale dodnes jsem si myslel, že bombardovat se dají mosty, nemocnice, školy, elektrárny – zkrátka ta nejdůležitější místa pro naprosté zničení nepřítele, ale režim? Orwell by měl asi na tváři lehce ironický úsměv, kdyby shlédnul vysílán České televize, ve které toto slovní spojení často zaznívalo.  

Přítel na telefonu Madeleine Albrightová

Ačkoliv nemá žádnou oficiální funkci, patří Albrightová mezi nejvlivnější postavy nové administrativy. Je neoficiálním poradcem výše zmíněné Hilary Clintonové, jako svého druhu přítel na telefonu. Ale nejen to. Obama poslal Albrightovou jako svého vyslance na summit G20 na začátku listopadu 2008. 
„Přesvědčit skeptiky, že prosazování demokracie není jen maska pro imperialismus nebo recept na chaos, jaký vidíme na Blízkém Východě,“ napsala 11.listopadu 2008 do listu Huffington Post. Albrightová ví, co říká. Byla tototiž ona, která stála za přípravou a prováděním operací na Balkáně. 
Nejslavnější se ale rozhodně stala Albrightová svou nadšenou podporou pro ekonomickou válku proti obyvatelům Iráku. Když jí Lesley Stahlová v pořadu 60 minut konfrontovala s faktem, že sankce jsou zodpovědné za smrt „půl milionu dětí…více než umřelo v Hirošimě,“ Albrightová odpověděla: „Myslím si, že to bylo těžké rozhodnutí, ale cena – myslíme si, že to za to stálo.“

Náš posel Richard Holbrooke

Stejně jako Albrightová patří i Holbrooke mezi veterány americké politiky. Za Clintona dělala velvyslance v OSN a mezi jiným „proslul“ svou podporou indonéské genocidě ve Východním Timoru. V té době byl jmenován presidentem Craterem na oddělení Východní Asie a Pacifiku na ministerstvu zahraničí. Vzdor blokádě autorizoval nové zbraňové dodávky pro režim diktátora Suharta. Mnoho expertů tvrdí, že v té době dosáhly masakry ve Východním Timoru úrovně genocidy. 
Holbrooke byl další významnou osobou, který se podílel na bombardování Jugoslávie. Bombardování srbské televize, při kterém zahynulo 16 jejích zaměstnanců, označil za významné vítězství. Muž, který toto bombardování nařídil, byl Wesley Clark, který je také součástí Obamova zahraničně politického týmu. Bombardování a operace, které Clark jako vrchní velitel NATO nařídil, označuje Amnesty International za válečné zločiny.
Ani u Holbrooka nemůže chybět podpora válce v Iráku. Krátce poté co bývalý ministr zahraničních věcí Colin Powell přednesl svůj projev v OSN, kde předkládal zfalšované důkazy o tom, proč je potřeba válku podpořit, pronesl Holbrooke tato slova: „Byla to ukázka špičkové diplomacie Colina Powella a jeho kolegů…není potřeba podruhé hlasovat, abychom šli do války….Saddám je nejnebezpečnější vládce na světě, je hrozbou pro celý region a může být ještě větší hrozbou, pokud získá zbraně hromadného ničení a my máme legitimní právo konat.“
Při výčtu postav samozřejmě nesmíme zapomenout na starého bushovce Roberta Gatese, který zůstává v úřadu ministra obrany. Spekuluje se sice o tom, že by ho v úřadu mohl vystřídat Richard Danzig, což by nebyla příliš výhra, neboť Danzig byl Clintonův ministr námořnictví.

Mýtus lidumilných Demokratů

Při podrobném pohledu na dějiny USA zjistíme, že Demokraté s Republikány vyrovnali skóre vice než jednou. Např. Evropany milovaný president Wilson nabyl tak populární ani doma ani v latinské Americe. Během voleb Američanům slíbil, že USA rozhodně nevstoupí do I. světové války. Mezí léty 1914 a 1918 Wilson intervenoval v Mexiku, na Haiti, na Kubě a v Panamě. Skrze vojenskou přítomnost přinutil obyvatele Nikaragui a Haiti akceptovat jim vybrané vůdce. Haiti je dodnes okupováno zájmy USA, což prezident Clinton vojensky podtrhnul v roce 1994.
Demokrat Truman demonstroval sílu Sovětskému svazu shozením dvou atomových bomb na civilisty v Japonsku. A válkou v Koreji připravil o život další 2 miliony civilistů. Demokrat Kennedy, ke kterému je Barrak Obama často přirovnáván, zahájil tajné bombardování Vietnamu a všemožně se snažil udusit kubánskou revoluci. Carter autorizovat CIA k financování nikaragujských zabijáků Kontras. A během geopolitické hry, kterou se Zbigniewem Brzezinskim (opět postavou v Obamově týmu) v Afghánistánu hráli proti SSSR, vychovali a vyzbrojili mudžahadýni.
V zahraniční politice je tak Obamova administrativa těsně spjata jak s administrativou Bushovou, tak s minulostí své strany, která v mnohém neliší od politiky Republikánů.
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •