12. ledna zemřela v 63 letech jedna z nejdůležitějších postav evropské radikální levice a jeden z klíčových myslitelů současného marxismu, Daniel Bensaïd.
Daniel sice již několik let trpěl vážnými nemocemi, přesto ale jeho smrt byla v určitém smyslu jako blesk z čistého nebe. Po jeho smrti vyšly nekrology v mnoha francouzských i mezinárodních novinách, kde se psalo o filozofovi, marxistovi, zakladateli Ligue communiste révolutionaire (LCR), důležité postavě IV. Internacionály, revolucionáři. Nepochybně bychom mohli vyjmenovat ještě mnoho dalších kategorií, které by bylo možné vztáhnout k bohatému a nadanému Danielu Bensaïdovi. Jedna z kategorií zůstala poněkud schovaná: dokázal totiž být tím organickým intelektuálem revoluční a komunistické strany, ukázat že tento koncept lze opravdu praktikovat, a že to není jen chiméra. Než se ale dostanu k této klíčové kategorii, chtěl bych jen krátce shrnout biografii Daniela Bensaïda, který je v České republice téměř neznámým myslitelem.
Bensaïd se narodil 25. března 1948 v Toulouse v dosti chudé rodině. Mládí strávil v lidových čtvrtích tohoto města a v Café d‘Amis, kde pracovali jeho rodiče. V Café se scházeli italští antifašisté, francouzští komunisté a starší interbrigadisté. Svoji politickou pouť Daniel začal v mládežnických a studentských organizacích Komunistické strany Francie, ale klíčovým momentem jeho politického života byl květen 1968, který obrátil jeho pozornost k novým politickým tématům, jako protest proti neokolonialismu, feministickou kritiku, devastaci přírody kapitálem či tematizaci problematiky kontroly a moci. Tato témata se po celý život snažil spojit s dalšími „tradičními“ tématy komunistických stran, například s těmi sociálními. Uvědomoval si, že tato integrace je nutná, aby marxismus zůstal živou kritickou teorií a praxí, a hlavně, aby bylo možné vytvořit novou revoluční strategii, která by byla schopna svrhnout kapitalismus a jeho společnost. Bensaïd byl „heterodoxním marxistou“, který se zabýval mnoha mysliteli, jako byl Walter Benjamin, a který rád debatoval s dalšími současnými marxistickými mysliteli, jako Žižek, Negri, Badiou či Harman.
Z praxe května 1968 si vzal hluboké ponaučení o tom, jak nutná je organizace a revoluční strana. V této oblasti se často střetával i s dalšími kritickými filozofy a aktivisty alterglobalizačního hnutí. Daniel považoval revoluční organizaci za klíčovou v rámci strategie bojů. Strana byla podle něj pevným bodem, ke kterému se mohou vztahovat různá hnutí a vytvářet programovou syntézu a společnou strategii. Proto také v roce 1969 založil s Alainem Krivinem a dalšími členy Jeunesse communiste révolutionaire francouzskou sekci IV. Internacionály, Ligue communiste révolutionaire (LCR). Bensaïd byl také internacionalista. V 70. letech přispěl k založení sekce IV. Internacionály ve Španělsku, které bylo ještě v područí Frankovy fašistické vlády, stejně jako pro vznik sekce IV.Internacionály v Brazílii.
Dalším zlomovým obdobím v jeho životě byla 80. a 90. léta, kdy jasně vnímal hegemonii, kterou získal neoliberalismus a pravice. Pro něj osobně to byla doba hořkosti už proto, že mnozí aktivisté a lídři hnutí z roku 1968 a ze 70. let opustili radikální levici a snažili se integrovat do systémových politických stran a hnutí. V knize 1968, fines et suites, napsané s Alainem Krivinem k 20. výročí událostí roku 1968, se jich takto ptal: „Jak je možné, že kacíři se tak rychle obrátili na novou víru? Zdá se skoro, že jejich kacířství bylo jen snobismem.“ I přes všechna zklamání těch let pokračoval v každodenním aktivismu a účasti na aktivitě LCR a ve své filozofické aktivitě v rámci organizace a na akademickém poli.
Nové století přineslo pro všechny nové otázky a nové praxe. Alterglobalizační hnutí, hodnocení revoluční teorie a praxe 20. století, nová témata a nové výzvy. Tato léta byla pro Daniela Bensaïda momentem velké intelektuální a politické aktivity, ačkoliv ho začalo zrazovat zdraví. Ohledně praxe revolučního a trockistického hnutí ve 20. století říkal: „Naše specifické dědictví boje proti stalinismu a despotickému byrokratismu zůstává ještě v mnoha částech aktuální, i přes mnoho nových situacích, které se v posledních patnácti letech ve světě objevily.“ Ohledně dědictví 20.století tvrdil také, že „nezačínáme od ničeho a z ničeho. 20.století tady jednoduše bylo. A bylo by velice nerozvážné na něj zapomenout.“ Dalším klíčovým momentem byl přerod LCR na Novou antikapitalistickou stranu (NPA), což dalo nový impulz francouzské antikapitalistické a revoluční scéně. Nová strana dokázala zaujmout daleko širší vrstvy, než toho byla schopna LCR, a Bensaïd tuto změnu podporoval. Uvědomoval si také, že je nutné vytvořit prostor pro nové členy, dát jim slovo, možnost rozhodovat a řídit stranu bez mentorství „starých revolucionářů z 68. roku.
Mnozí političtí komentátoři a politologové si všimli, že NPA, ačkoliv zůstává plně antikapitalistickou stranou, nemá zakotveno ve stanovách ani v programu jako své východisko marxismus a trockismus. Bensaïd si toho byl dobře vědom, ale tato situace ho vůbec neznepokojovala. Ačkoliv trval na teoretické přípravě členů, tak, aby měli vědomosti a praxi, díky které mohou formulovat a praktikovat revoluční strategii, nepokládal za zásadní, aby strana deklarovala svá východiska ve stanovách. „Nejde o to, abychom podrobili nové členy zkoušce z Přechodného programu z roku 1938. Strategické definice se budou vytvářet v praxi, z živé zkušenosti, způsobem, kterým byly artikulovány strategické debaty v dělnickém hnutí v XIX. a XX. století, v Pařížské komuně, během revolucí v roce 1848, při ruské a čínské revoluci, nebo při Španělské občanské válce či v odboji proti nacistům.“ V návaznosti na to založil na sklonku svého života nadaci Louis Michel a obnovil revue Contretemps, pro vytvoření teoretického zázemí NPA.
Tam se naposled projevilo jeho bytí kacířského revolucionáře a organického intelektuála.
Bensaïd se nikdy nevzdal cíle sjednotit kritickou teorii a revoluční praxi. To se projevovalo nejen v zaměření jeho intelektuálních děl, ale také v tom, že věnoval mnoho času energie pro aktivismus v rámci LCR či NPA. Neměl přístup univerzitního profesora nebo vysokého intelektuála, ale aktivně se účastnil letákování, volebních kampaní, demonstrací. Byl to jeden ze způsobů, jak se nezavřít do slonovinové věže akademické půdy. Byl to také způsob, jak vzdorovat depolitizaci univerzit a vědění, nadvládě jediného (neoliberálního) myšlení. Od 80.let se Bensaïd musel vypořádat s novými situacemi. Jakým způsobem se vyhnout dvěma protipólům stalinistické minulosti, kde organický intelektuál byl často jen převodovou pákou stranické byrokracie v boji o vliv, a neoliberální současnosti, společnosti spektáklu, kde typickým organickým intelektuálem může Alistair Campbell, spin-doctors různých politiků, nebo i velice kvalitní sociální teoretikové jako Anthony Giddens nebe Ulrich Beck? Aniž by bylo možné zodpovědět tuto otázku nějakou šablonovitou odpovědí, mnoho Bensaïdových děl se snaží „žít v odboji vůči současnosti,“ hledat způsoby jak podrýt současnost a její mocenská schématy. Organický intelektuál je tak součástí organizace a hnutí, ve kterém nemá mocenská nebo stranická privilegia, ale který sdílí své vědomosti, vědění a talent s dalšími členy těchto hnutí, aniž by čekal materiální či mocenské výhody.
Jak připomíná Michael Löwy, Daniel Bensaïd se snažil uchopit revoluci způsobem, který byl nový vůči „ortodoxnímu marxismu“. Löwy píše v Bensaïdově nekrologu: „Jeho nahlížení na Marxovo dílo skrz příspěvky Blanquiho, Waltera Benjamina, a Charlese Péguyho, ho dovedlo k názoru, že historie je souborem křižovatek a zlomových bodů, je to pole možného, kde je výsledek nejistý. Třídní boj má v tomto poli zásadní postavení, ale jeho výsledek je nejistý a obsahuje prvek nahodilosti. V jeho asi nejhezčí knize Le pari mé lancolique (Fayard 1997), se vrací k jedné formulaci od Pascala, když tvrdí, že emancipační akce je „prací pro nejistotu, neboli výzvou k budoucnosti.“ Löwy pak uzavírá téma následujícími slovy: „Revoluce tak přestává být nutným výsledkem zákonů historie nebo ekonomických rozporů uvnitř kapitálu, a stává se strategickou možností, etickým horizontem, bez kterého se ztrácí vůle ke vzdoru, věrnost krachuje a tradice bojů se ztrácí.“ Smutek nad ztrátou tak důležitého myslitele, organického intelektuála a kacířského komunisty, který zásadně odmítal redukci myšlenky komunismu na stalinismus, je v Čechách prohlouben i faktem, že žádné z jeho děl nebylo přeloženo do češtiny. Nejméně knihy jako Le pari mé lancolique, Une lente impatience, Marx l’intempestif: Grandeurs et misères d’une aventure critique , či Éloge de la résistance et l’air du temps, by si to zasloužily. Není v naší síle přeložit některou z těchto knih, ale zavazujeme se, že v příštích číslech přinese shrnutí či kritické recenze, které se jich týkají. Je to asi nejlepší způsob, jak si Daniela Bensaïda připomenout.
Jakub Horňáček