Dubnové teze II

Noví komunisté zdědili po svých předchůdcích zálibu v chovu koček (zleva: Lenin, Matoška)“Dubnové teze” byly původně psané pro on-line noviny Deník Referendum, šéfredaktor však zabránil zveřejnění ilustrační fotky a druhé části textu, protože považuje kladné reference k Leninovi za nepřipustné. Je nám ctí prezentovat zmíněné artefakty své čtenářské obci. Vaše redakce Solidarity

Bilance dění v české kotlině za poslední 3 měsíce, aneb nový český špalíček. Namátkou: rasismus, homofobie a politická neprozíravost. Díl druhý.

2. část. Jak by řekl Vladimír Iljič, „Všechno souvisí se vším!“ – budiž nám to mottem pro nadcházející řádky, které jsou doplněným souborem zdánlivě nesouvisejících událostí a komentářů k nim. Čapek někde napsal, že úkolem novináře je bojovat proti všeobecnému zapomnění soustavným omíláním téhož. Pojďme si tedy i my zopakovat, co se u nás stalo za poslední dobu vypovídajícího a co z toho můžeme vyvodit.

– Pokračování  března –

6) Duškův, ne Čechův národ

Co má na kauze Dušek nejděsivější vypovídající hodnotu, se ukázalo až po vyslovení nepřijatelných výroků: 1) neschopnost odborů Duška okamžitě odstranit z vedení; 2) způsob, jakým výroky rezonovaly v médiích, ve vedení Českých drah a na ministerstvu: všichni svorně dokazovali, že nejsou homosexuály – na tom se ukázal odpor k homosexualitě v ČR. Věc tedy nekončí Duškem odborářem, máme co do činění s celou společností Dušků.

7) Účastníkům živého řetězu v ul. Politických vězňů

Srovnávat nacismus a komunismus je krajně nevkusné a ideologické. Pikantní je skutečnost, že liberální nedochůdčata, která se dnes rozhodla stát „za nás“ na stráži před totalitou, rozumí demokracii na způsob slov „S komunisty se nemluví“, jak nasvědčuje totožné jméno novosvazácké organizace. Varuji vás proto důkladně, nechcete-li přijít o pochvalu na modrém výboru, přestaňte se bavit i se mnou!

8) Politický pantheon

(a) Český Berlusconi
Topolánek je politik berlusconiovského typu. Dokládají to jeho výroky na adresu židů a homosexuálů; k jeho komentářům ke křesťanství řekněme na okraj, že i stalinista se vyjadřoval na adresu církve inteligentněji než předseda ODS. Zdá se, že ačkoli vyvolá podobné chování politika ve společnosti stále určitou nevoli, je to přesto chování celkověji vzato žádoucí: vše je zlehčováno, politik nemá naprosto žádné morální hodnoty – to je na pořadu dne společenské přitažlivosti. Potvrzuje se tak názor, který dnešní Itálii považuje za nemilou předzvěst celosvětového vývoje: spějeme k fašismu s lidskou tváří, neboli k formě autoritativního kapitalismu, v jehož čele nadále nestojí vážný Mussolini, ale nevkusně laškující Topolánek a Berlusconi. Fašismus liberálního střihu, k němuž se blížíme, nás nechá dělat veškeré možné prasečiny a naučí nás spatřovat v možnosti konání těchto politiky legitimovaných obscénností veškerou svoji svobodu. Protože se spokojíme s touto prasečí svobodou, vzdáme se svých svobod politických a dalších; předpokládaný trend dokládá soudobý nezájem o politiku a nízká volební účast – nahlodávání základních kamenů demokracie. V opozici Mussolini : Berlusconi má Paroubek teoreticky blíže k prvnímu, zatímco Topolánek prakticky vyhovuje druhému, tedy kritériu fašisty nového typu. Paroubek zaostává. Vzhledem k tomu, že – jak poznamenal Hegel a doplnil jej v tom Marx – dějiny se opakují jednou jako tragédie a podruhé jako fraška, lze očekávat, že následující vývoj zvýhodní cestu berlusconiovského fašismu nové doby, tedy cestu Topolánkových pohrobků. Tato fraška může dospět ještě k tragičtějším koncům, jak Hegela a Marxe doplnil Marcuse. Takové hrozbě můžeme předejít jedině obnovením diskuze o radikálně emancipačním projektu; tedy diskuze o tom, čemu se dnes díky neblahé sovětské zkušenosti jen nerado říká KOMUNISMUS (viz Berlusconi, nebo komunismus). Obnova politické etiky je rovněž úkolem radikální levice: v době všeobecné úplatnosti zákonodárců nás může inspirovat pověst „neúplatného“, kterou si vydobyl Robespierre.

(b) Filip postrádá filipa
Naši parlamentní komunisté jsou buď nekoneční pokrytci nebo komunisty vůbec nejsou. Předsedu Filipa dohání v rozhovoru s Tachecí do úzkých primitivní otázka vztahu humanismu a násilí, snaže se obhájit tezi o prodchnutí Lenina humanismem. Filipovi jsou násilná revoluční opatření příkladem překonaného, tedy toho, co již není hodné následovat. Připusťme na moment protimluv „nenásilná revoluce“, který jako mýtus uchovávají sametoví revolucionáři. Co je však instituce generální stávky, kterou listopadová mírumilovná revoluce užila; není stávka výsostně násilným projevem? Na příkladu se snažím ukázat, že násilí nelze redukovat na rozbíjení oken a věšení reakcionářů; násilí je pojem zahrnující leccos, v neposlední řadě stávající zřízení, které bylo ustaveno a je udržováno obrovským množstvím násilí. Tedy zpět k otázce věrohodnosti našich a jiných podbízivých reformních komunistů: Pokud chceme něco změnit, nesmíme nepočítat s užitím násilí v rozhodující chvíli. Dle Filipa je Marxova a Leninova kalkulace s násilím přežitkem, jak jsme ale viděli, opak je pravdou: to co je dnes na Marxovi a Leninovi možná nejaktuálnější je právě násilí, s jehož užitím otevřeně počítají jejich teorie. Musíme překlenout období, kdy se radikální levice legitimizuje v soudobých politických strukturách tím, že přistupuje na jejich pravidla a odmítá revoluční násilí. Musíme obnovit antisystémovou pověst komunistické strany. Při opětovném a důkladném promýšlení revoluční teorie je třeba rezignovat na parlamentně-demokratický požadavek podbízení se občanovi v rámci volební soutěže. Všechny karty, včetně karty užití násilí, budeme mít vyloženy. Vedle nutné kritiky některých ohledů marxismu se pokusme dostát upřímnosti jeho nejlepších teoretiků a praktiků. Nesnadná to práce.

– Duben –

9) Silniční teror

Diskuze o revolučním teroru je pro dnešního liberálně naladěného občana stále nepřijatelná. Nic nepřevyšuje cenu života, proto jsou oběti ve jménu čehokoli nemyslitelné. Jaké oběti však tento „humanismus“ trpí mimochodem? Kupříkladu každodenní teror na českých silnicích, kde lidé umírají jako za války. Tyto problémy jsou však zapovězeny politické působnosti, nejsou vnímány jako řešitelné; kdokoli přijde s regulativními návrhy, je prohlášen za totalitáře. Žižek proto připomíná robespierrovskou koncepci ctnosti skrze teror. Jak bychom uplatnili toto pojetí na našem silničním příkladu? Proveditelnost řešení závažného problému předpokládá přiměřené nástroje prosazování norem, řečeno s Leninem, přiměřený teror. Stávají-li se silnice masovým hrobem, nemůžeme spoléhat na spásnost reklamních spotů varujících před dopady nehod. Zosobněním systémového „teroru“ proti silničnímu teroru mohou být rozsáhlá dopravní omezení a přesměrování osobní dopravy na dopravu veřejnou, tvrdé sankce dopravních přestupků apod. – Už slyším výtky: „Dobře, Lukáši, ale takhle to řešit nelze, snad si nemyslíš, že by to nějaká vláda realizovala, navíc by si tím omezil řidičskou svobodu“. Vida, takové výhrady prozrazují neupřímnost názoru, který jsme prve nastínili: člověk, pro kterého je nemyslitelné někoho obětovat, neváhá obětovat kvanta lidských životů modle silničního provozu a svobodné volbě dopravního prostředku. Tedy se zdá, že původci výhrad proti „totalitářům“ nejsou než ztělesněním liberálního cynismu. Nechme tentokrát stranou děsivější oběť, kterou provádí liberalismus ve jménu našich silničních svobod, životní prostředí.

10) Internacionála poradců

(Američtí poradci v žoldu Nečase a Paroubka před debatou vOtázkách V. Moravce.) Dříve to byli sovětští inženýři, dnes to jsou američtí poradci. Politická debata v pozdním kapitalismu se smrskla na souboj zákulisních agentur, tedy na formální schopnost opanovat veřejné mínění, know-how vějiček. Zapomněli jsme však dvě lekce z dějin: 1) bělohorská prohra byla prohrou žoldnéřské armády, vojem lidí nezaujatých na našem boji; 2) se sovětskými inženýry jsme nikdy nepochodili, nebyli s to uznat jiné klimatické podmínky v české kotlině, radili nepřirozeně a fraškovitě opakovat postupové vzorce z VŘSR ve změněných historických podmínkách. Konečně neschopnost politiků poradit si bez placené zahraniční pomoci je dokladem nenápaditosti a prázdnosti naší epochy. Možná bychom potřebovali politiky, jakými byl Robespierre, který si sám připravoval řeči, jejichž obsah rezonuje ještě dnes; nebo Lenin, s jehož nasazením se nemůže nikdo měřit. Do uvadlé doby však nelze dosadit impulsivní osobnosti; politická reprezentace, která najímá zahraniční služby na svoji kampaň, je přece jen věrným obrazem bezradné občanské základny. Ale o nesmyslnosti nabírání nových tváří do politiky až příště.

K dalšímu vývoji vizte články mých kolegů a moje, především k Mikešovi (Rasismus v Ladově kraji: http://denikreferendum.cz/clanek/2961-rasismus-v-ladove-kraji) a k Mádljugend (Berlusconi, nebo komunismus: http://denikreferendum.cz/clanek/3128-berlusconi-nebo-komunismus).

Popiska k fotce: Noví komunisté zdědili po svých předchůdcích zálibu v chovu koček (zleva: Lenin, Matoška)

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •