Ekonomie blázince VI: Rostoucí vykořisťování (2.část)

Ve skutečnosti se v dnešní době tyto řeči o kratší pracovní době na oplátku za zvýšenou intenzitu práce zřídkakdy uvádí do praxe. V Japonsku se udržovala roční pracovní doba na 2 100 hodinách po více než deset let, přičemž jeden pracující muž z šesti pracuje více než 3 100 hodin. Manažeři v Británii stále preferují nutit stávající pracovníky do delší pracovní doby spíše než přijímat nové pracovníky, takže průměrný manuální dělník pracuje v průměru devět hodin přesčasů týdně, zatímco šéfové v odvětvích jako jsou vysoké školy se snaží maximálně, aby pro zaměstnance prosadili delší pracovní týden a kratší dovolené. Zaměstnavatelé v Německu, poraženi v jejich pokusu potopit dohodu o 35-hodinovém týdnu, se nyní všelijak snaží o zakotvení nedělní práce v zákoně. Reiner Hoffmann z Evropského odborářského institutu řekl Financial Times, že “hlavním předmětem zájmu evropských zaměstnavatelů je snížení jednotkových mzdových nákladů na minimum v zájmu konkurenceschopnosti.” To znamená, že se snaží přinutit pracovníky přijmout “flexibilnější” rozvržení pracovní doby, s větším podílem práce na směny, více práce o víkendech a přijetí systému “ročního počtu odpracovaných hodin”, který nutí zaměstnance pracovat delší pracovní týden než obvykle, kdykoli se to hodí zaměstnavateli.

Existuje jednoduchý důvod, proč trend je dnes znovu k prodloužení spíše než snížení pracovní doby. Marx v Kapitálu poukázal na to, že existují meze toho, do jaké míry zvýšení intenzity práce dokáže vyrovnat tlak na míru zisku.

Připomeňme, že tyto tlaky vznikají, protože celková výše zaměstnané pracovní síly v celém systému se nezvyšuje tak rychle jako investice – ba že může dokonce začít klesat v absolutních hodnotách. Ale ať už jsou nuceni pracovat sebevíce, malá skupina pracujících nemůže produkovat tolik nadhodnoty jako velká skupina

Ukazuje to jednoduchý příklad. Předpokládejme, že existuje jeden milión pracovníků, z nichž každý pracuje osm hodin denně, přičemž čtyři hodiny z nich jsou dostatečné pro splácení zaměstnavatele za náklady na jejich mzdy. Kapitalistická třída od nich dostane ekvivalent čtyř milionů hodin nadhodnoty za den.

Co se stane v případě, že pracovní síla je snížena na 100 tisíc v důsledku nových technologií, které zvyšují produktivitu na desetinásobek?

Pracující mohou nyní pokrýt náklady na své mzdy za desetiny čtyř hodin – to jest za 24 minut. Zaměstnavatelé nyní získají neuvěřitelných 7 hodin a 36 minut nadhodnoty z každého pracujícího. Ale celková nadhodnota z pracovní síly jako celku se nezvyšuje. Naopak klesá ze 4 x 1 milion = 4 milionů hodin na 100 tisíc x 7 hod. 36mins = 760 tisíc hodin. A i kdyby se na pracující tlačilo tolik, že by pracovali dvakrát tak tvrdě, tak by se výše práce poskytující nadhodnotu zvýšila pouze o dalších 12 minut za pracujícího – nebo pouhých 12 minut x 100 tisíc = 20 tisíc hodiny dohromady.

A tak kapitalisté nakonec zjistí, že jejich schopnost vyrovnat pokles míry zisku tím, že zvyšují produktivitu jejich zaměstnanců, je omezená. A když se to stane, budou nesmírně v pokušení pokusit se prodloužit pracovní dobu. Vždyť v našem příkladu každá další hodina, kterou by pracující museli bezplatně pracovat navíc, zvyšuje o 100 tisíc hodin čistou pracovní dobu na nadhodnotu – až pětkrát tolik jako nutit je pracovat dvakrát tvrději.

V praxi jsou kapitalisté samozřejmě málokdy schopni nutit pracující pracovat delší dobu, aniž by jim dali něco na oplátku. Obvykle se platí vyšší mzda za přesčasy. Ale často ji považují za dobrou koupi, protože mnoho pracujících se bude chybně smířit s nízkými hodinovými sazbami, pokud jen dostanou dost přesčasů, aby mohli vyžít.

(c) “Zbídačení”

Třetím způsobem pro kapitalisty, aby se pokusili zvýšit svou úroveň zisku, je syrové zkrácení mzdy nebo, jak tomu řekl Marx, “absolutní zbídačení pracujících”. Na základě této Marxovy formulace vzniklo mnoho nejapných útoků na jeho ekonomickou analýzu, protože údajně tvrdil, že pracující mohou v kapitalismu jen chudnout. To je například důvod, který udává William Keegan, ekonomické sloupkař novin Observer, pro zamítnutí Marxových myšlenek v jeho knize “Strašidlo kapitalismu”.

Marx ale netvrdí, že mzdy v kapitalismu vždy klesají. Žil v Anglii ve třetí čtvrtině 19. století, kde viděl, že tomu tak rozhodně není. A on výslovně odmítl “železný zákon mzdy” německého socialistického vůdce Lassalla, který tvrdil, že mzdy nikdy nemohou stoupat. Místo toho Marx argumentoval, že kapitalisté se budou snažit čelit tlaku na snižování míry zisku snižováním podílu výroby, který slouží na živobytí pracujících. Když se celková produkce zvedla, bylo to naprosto v souladu s omezeným zvyšováním životní úrovně pracujících. Mohlo probíhat “relativní zbídačení”, během kterého podíl pracujících z výroby klesal, aniž by sami pracující na tom byli stále hůře.

V praxi se kapitalisté často snaží získat od pracujících zvýšení produktivity výměnou za omezené zvýšení mezd. Takže pracující v hlavních evropských zemích získali v 70ých a 80ých letech malá zlepšení své životní úrovně i v období krizí. Ale platili za tato zlepšení zvýšením směnové práce, zvýšenou únavou a zvýšeným stresem.

Tak například v r. 1978 v průzkumu 26letých mužů v Británii 38 z nich procent uvedlo, že se cítili při práci pod silným nervovým napětím; průzkum z r. 1982 ukázal, že 19 procent mužů a 23 procent žen odvádějících málo kvalifikovanou či nekvalifikovanou práci ” pociťovalo emocionální napětí”; výzkum z r. 1980 zjistil, že pracující na místech, kde stroje udávaly tempo práce, “udržovali vysokou úroveň adrenalinu i mimo pracovní dobu… Dělníci si stěžovali na neschopnost uvolnit se a odpočinout po celodenní práci. Kromě toho se označili za příliš unavené na interakce s partnerem a dětmi po celodenní práci”.

Tento obraz se evidentně stále zhoršuje. Průzkumy švédských odborů ukazují, že podíl pracujících, kteří cítili, že jejich práce nosí s sebou “vysoký stupeň stresu nebo duševní námahy”, vzrostl z 9 procent v r. 1970 na 15 procent v r. 1980, zatímco počet lidí stěžujících se na stres “do určité míry” rostl z 22 procent na 37 procent, přičemž většina z toho vinila “zvýšené tempo práce”.Švédský institut pro sociální výzkum zjistil “neustálý nárůst podílu obyvatel se stresujícími pracovními podmínkami”. Japonské průzkumy ukázaly, že namísto snížení zatížení “vede rostoucí používání robotů a dalších mikroelektronických technologií k více přesčasů, kratší dovolené a většímu psychickému stresu v továrnách a závodech”. A v Británii ukazuje nedávný průzkum manažerů od psychologa Davida Lewise, že “kancelářští pracující jsou pod přílišným stresem a jejich pracovní týden se posouvá směrem k japonskému modelu s 12ti hodinami denně a večery plnými práce”… “kancelářský personál pracuje tvrději než kdy předtím, přestávky na oběd se snížily na 20 minut”.

Může se dosáhnout bodu, kdy kapitalistům už nestačí zvyšování zisků pouhým stlačením podílu pracujících na výrobě a začnou se snažit o absolutní snižování mezd. To se děje v USA za posledních 20 let. Průměrné mzdy klesly, neboť zaměstnavatelé si vynutili od odborů “ústupky” včetně zkrácení mezd a sledovali strategii “závodů na útěku”, při které přesouvají továrny z oblastí se silnými odbory do regionů se slabými odbory, přičemž snižují mzdy až o polovinu.

Nyní probíhají pokusy o stejnou strategii v Británii, při které přechod na “subdodavatele” slouží k tlaku na zaměstnance přijmout nižší mzdy v oblastech, jako jsou úklid, stravování, úseky státní správy a tak dále. Pokud tyto metody přestávají fungovat, firmy hrozí přesunem výroby do zahraničí, do zemí, kde jsou pracující méně dobře organizovani a mzdy jsou nižší.

Tendence ke zvýšení “absolutní nadhodnoty”, “relativní nadhodnoty”“zbídačení” nejsou “zákony kapitalistického hospodářství”, pokud se tím míní, že jde o nevyhnutelné trendy, kterým nelze odolat. Jsou to spíše metody, kterých kapitalisté používají, když se míra zisku dostala pod tlak. Ale jsou to také metody, které nevyhnutelně vyvolají odpor pracujících, což vede ke zvýraznění rozporů ve společnosti a k větší pravděpodobnosti rozsáhlého třídního boje.

kapitola 14 – Nikdy dost hnusný

Aby zabránili poklesu svého zisku a ochránili se před krizí, snaží se kapitalisté zvýšit míru vykořisťování.Jedna ze zásad monetaristické verze neoklasické ekonomie stanoví, že pokud jsou v tomto směru úspěšní, mohou krizím zabránit. Dostatečným snížením mezd se údajně dosáhne bodu, ve kterém „marginální náklady výroby“ klesnou pod ceny, obnoví se ziskovost, kapitalisté začnou znovu investovat a trh zboží poroste, dokud nenastane plná zaměstnanost. Klíč k řešení krizí je tak prý ve zlomení „odborového monopolu“ nad prací, který zabraňuje stlačení mezd.

Celé dějiny kapitalismu však ukazují, že zvyšování míry vykořisťování krize neodvrátí. Nastaly jak v zemích, kde jsou odbory velice slabé či vůbec neexistují, tak i v zemích, kde jsou naopak velice silné. V raných 30. letech slabost britských a amerických odborů – a jejich faktická neexistence ve fašistické Itálii – k zastavení náhlé krize nijak nepomohla. V 80. a 90. letech nezabránilo oslabení odborů v Británii a USA za Thatcherové a Reagana recesi mnohem hlubší, než byla ve 40., 50. a 60. letech, kdy byly odbory daleko silnější. Jedním z významných přínosů keynesiánských ekonomů ve 30. a 40. letech byl proto poznatek, že srážení mezd může krize spíše prohloubit, než ukončit.

S nástupem krize roste nezaměstnanost, protože firmy nemohou prodat vyrobené zboží. Srážení mezd zmenšuje celkový trh spotřebního zboží a tudíž lze prodávat méně zboží. Bezprostřední efekt při krácení mezd – či při zvýšení produktivity bez zvýšení mezd – je tedy širší mezera mezi vyrobeným a tím, co si lze koupit. To znamená prohloubení krize.

To by se samozřejmě nestalo, pokud investice automaticky stoupnou na kompenzaci jakéhokoli poklesu ve spotřebě způsobeného krácením mezd. Poptávka po nových továrních halách a strojích může nahradit poptávku po spotřebním zboží. Mechanismus, který by zajistil, že pokles ve spotřebě se automaticky vyrovná vzrůstem investic, ovšem neexistuje. Navíc, pokud podniky očekávají pokles spotřeby, spíše se obávají zúžení trhu pro své zboží a sníží své investice, aby se vyhnuly zavíraní továren, které by případně vyrobily více než by bylo možné prodat.

Ortodoxní neoklasičtí ekonomové na drtivou kritiku keynesiánců nikdy nebyli schopni odpovědět. Vše co s ní kdy dokázali udělat, bylo tvrzení, že pokud se krize nevyřeší sama, je to kvůli nedostatečnému krácení mezd způsobeným odporem odborů.

Slabinu však měli i keynesiánci – slabinu, která se objevuje i u některých marxistů ovlivněných keynesiánstvím, jako jsou Američané Paul Baran a Paul Sweezy. Nedokázali vysvětlit, proč by investice měly zůstat tak nízké, aby vedly k prohloubení krizí a k snižování boomu. Důvodem je, že keynesiáni uznávají mnohé z ortodoxní „neoklasické“ ekonomie, a tak nemohou vidět, že je to svázáno s dlouhodobým tlakem srážejícím zisky, který nemůže být zastaven krácením mezd. Sám Keynes mluvil o poklesu v oblasti, kterou nazýval „marginální efektivita kapitálu“, a očekával jeho pokračování i v budoucnu. Většina následovníků opustila tento postřeh a bazírovala na těch částech jeho díla, která krize dávala za vinu psychologickému stavu podnikatele spíše než tendenci vlastního kapitalistického systému. Pokud se podniky pustí do investic, je to prý kvůli „přirozené bujnosti“ – samovolnému nutkání pro aktivitu spíše než pasivitu. Pokud je však tato přirozená aktivita potlačena a spontánní optimismus ustupuje … podnik bude „chřadnout až zajde docela“, takže „krize a deprese se bude zostřovat“ .

Keynesiánci tudíž tvrdí, že tendence k propadům může být zastavena limitovanou intervencí vlády do hospodářství, ve snaze vytvořit pozitivní očekávání budoucích vyhlídek mezi podnikateli. Během propadu, tvrdí, by vláda měla vydávat peníze a odrazovat od krácení mezd. Touto cestou by se vytvořil trh pro zboží umožňující firmám rozšiřovat svou produkci a povzbudit investice vytvořením zdání, že trhy budou nadále růst. Zvýšené bohatství, vytvořené když se hospodářství vzpamatovává z propadu, by mělo, jak dále tvrdí, umožnit nárůst jak mezd pracujících, tak zisků.

Keynesiánské myšlenky vládly hlavnímu proudu ekonomického myšlení celé čtvrt století po velké krizi ve 30. letech, s krizí v polovině 70. let však svůj vliv ztratily. Vysoký stupeň vládní intervence ve všech vedoucích ekonomikách krizi zastavit nedokázal a zdálo se, že jediným výsledkem bylo navrstvení vysoké hladiny inflace nad rostoucí nezaměstnaností. Takřka všechny vlády a podnikatelé se vrátili ke staré ortodoxii, která tvrdila, že odpověď na krizi leží v kombinaci protiodborářských zákonů a rostoucí nezaměstnanosti, která bude držet mzdy dole.

Ekonomové ovlivnění keynesiánstvím jako Galbright z USA a William Keagan, Will Hutton a Paul Ormerod z Británie, byli schopni prorazit s znovuzrozenou starou ortodoxii, ale přesto nemohli ukázat jakoukoli správnou cestu k ukončení vzrůstající prudkosti krizí. Jejich vlastní lék v nízkém investování spočíval v tlaku na Británii a Ameriku, aby kopírovaly metody německého a japonského hospodářství – přestože tyto ekonomiky prošly několika vlastními krizemi. A chtěli stejné zadržování mezd jako monetaristé, až na to, že žádali vládní mzdovou politiku, než že by jednoduše ponechali trh, aby dělníky ožebračil sám.

V jedné věci se ale Keynes nemýlil. Udržování nízké spotřeby zvedá pravděpodobně význam jakékoli krize. To znamená, že je tu rostoucí disproporce mezi možnou produktivitou ekonomiky a spotřební hladinou populace. Investice musí vyplnit dokonce ještě větší propast, má-li být všechno vyrobené zboží prodáno. Pravděpodobnost vzniku situace, ve které se nemůže nic prodat, ve které je růst „nadvýroby“ větší, tak narůstá.

Pokud míra zisku není dostatečně vysoká, aby takové investice přinesla, nastává hluboká krize. Kapitalisté se tak ocitají v situaci Hlavy 22. Pokud zvýší vykořisťování v zájmu zvýšení zisků, propast, kterou je nutno vyplnit, neustále roste. Pokud sníží vykořisťování v zájmu expandování trhu spotřebního zboží, míra zisku klesá a investice nejsou dostatečně vysoké na zastavení krize, která tak jako tak propuká

Toto dilema vzniká, protože akumulace dostoupila takového stupně, že nastává obrovský kontrast mezi stupněm produkce a množstvím pracovních sil. Výsledkem je, že pracovní síly nejsou s to vytvořit dostatečný zisk, aby srovnaly potřebnou hladinu investic, což vede kapitalisty k zastavení investic a k tomu, že firmy nejsou s to prodat vše, co vyrobí.

V rozumné společnosti by takové dilema neexistovalo. V ní je potřeba vyrobeného zboží, pokud je prioritou společnosti blahobyt mas. Avšak motivem současného systému není lidský blahobyt. Ti, co ovládají kapitál, se chovají tak, aby co nejvíce vydělali, aby rozšířili své držení kapitálu. Právě proto se ohromný sektor produkujícího kapitalistického aparátu zpomaluje.

Zhoršování krizí není důsledkem lidských chyb nebo přírodní katastrofy. Spíše je to chyba zabudovaná v systému, ve kterém je uspokojování lidských potřeb skrze produktivní práci podřízeno honbě kapitalisty za akumulací stále většího bohatství. Krize ukazují, Marxovými slovy, že „kapitalistický výrobní způsob naráží ve svém rozvoji výrobních sil na překážku, která nemá co dočinění s bohatstvím jako takovým“ a že „skutečnou hranicí kapitalistické výroby je sám kapitál.“

To je důvod, proč krize způsobují takové rozpaky prokapitalistickým ekonomům jakéhokoli druhu. Dokonce i ti ekonomové a politici, kteří chtějí systém reformovat, berou jeho základní rysy za dané a proto končí s pohledem na rostoucí nezaměstnanost, prohlubující se bídu, „konec celoživotních zaměstnání“, rostoucí nejistotu a ještě větší tlak na usilovnější práci jako na přírodní jevy podobné zemětřesením či bouřkám, kterým nemůžeme zabránit a s nimiž se musíme naučit žít 

 

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •