Historik, který rozdával letáky

27. ledna zemřel ve věku 88 let americký historik a celoživotní aktivista Howard Zinn.

Howard Zinn se narodil v Brooklynu a jako mladík bojoval jako příslušník amerického letectva v II. světové válce. Na tu dobu vzpomíná v rozhovoru na Democracy Now: „ Válka se blížila ke svému konci. Byl duben 1945 a válka skončila v květnu.

Do konce války tak zbývalo jen pár týdnů a všichni věděli, že to je jen pár týdnů a naše síly postupovaly přes Francii do Německa. Ale kolem malého městečka Royan na západním pobřeží Francie se potloukala skupina německých vojáků a letecké velitelství rozhodlo, že je budeme bombardovat. Dvanáct set těžkých bombardérů přelétlo přes městečko Royna a shodilo napalm.To bylo vůbec první použití napalmu na evropském území. Nevěděli jsme kolik bylo zabito lidí a kolik jich bylo hrozivě popáleno. Účastnil jsem se toho stejně jako všichni vojáci bezmyšlenkovitě, mechanicky, uvažoval jsem, že jsme na té správné straně, oni jsou na té špatné, takže můžeme dělat, cokoli chceme a je to v pořádku. Ale až poté, po válce, když jsem četl o Hirošimě a o tom, čím si ti, kteří ji přežili, prošli, potom jsem začal přemýšlet o tom, jaké dopady má bombardování na lidi. Až poté jsem si uvědomil, jaké to je být na zemi když vedle vás začnou dopadat bomby. Jako bombardovací pilot jsem létal 6 mil nad zemí a nemohl jsem ani zaslechnou nářky či vidět krev.  A to je moderní válka.”

K pochybnostem o morálnosti militarismu ho vedla jak zkušenost s výše popsaným bombardováním městečka Royan, tak také debaty kolegou pilotem, trockistou, který se snažil organizovat americké vojáky.

Poválečné období jen utvrdilo Zinnovy postoje. Přidal se k American Veterans Committee , kde se angažoval ve snaze zabránit politickému ospravedlnění studené války. Byl pod stálým dohledem FBI a dvakrát byl kvůli svým postojům vyslýchán. Díky Armádnímu zákonu ale mohl jako vysloužilý voják studovat na univerzitě za státní peníze, což ho uchránilo před represemi, které zasáhly odborářské hnutí. Na konci 50. let se přestěhoval do Atlanty, kde nastoupil jako učitel na černošské ženské škole Spelman, a začal se angažovat v hnutí za občanská práva. To nakonec vedlo k tomu, že mu nebyla „prodloužena smlouva“. Doktorát získal  na Columbia University.

Právě angažmá v hnutí za občanská práva a pozdější odpor proti válce ve Vietnamu učinilo Zinna veřejně známým. Skutečnou proslulost, a to nejen ve Spojených státech, získal Zinn svou knihou „People’s History of United States“. V ní se dívá na dějiny USA zdola, pohledem obyčejných lidí, vražděných indiánů či utiskovaných menšin. Jeho kritici na něj často útočili tím, že říkali, že bere mladé generaci idoly a hrdiny. Na tom jim Zinn odpověděl: „Víte, říkáme dětem, že Kolumbus byl hrdina, velký mořeplavec, ale tenhle Kolumbus ponižoval, unášel a zabíjel Indiány, aby se dostal k zlatu. Máme mladým lidem říkat, že Theodor Rossevelt byl velký president a státník, když to byl ve skutečnosti obyčejný válečný štváč, který se vyžíval ve vojenských výpravách a který gratuloval americkému generálovi k masakru na Filipínách? Myslím si, že tou odpovědí je upřímnost. Mladé lidi bychom neměli obelhávat… A neměli bychom jen hanět tradiční hrdiny, ale naopak přijít s novými… Místo Theodore Roosevelta řekněme mladým o Mark Twainovi. Každý zná Marka Twaina jako autora Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, ale ve školách už se neučí o tom, že ten samý Mark Twain byl viceprezidentem Anti-Imperialist League, která odsuzovala masakr na Filipínách, kterému Roosevelt tleskal.“

O Howardu Zinnovi byl v roce 2004 natočen dokument pod názvem „You can’t be neutral on a moving train“. U oficiálních historiků a komentátorů působil vždy rozpaky či hněv. Nevěděli, kam historika-aktivistu zařadit, jak s ním naložit. Nezapadal do schémat ani myšlenkových, ani co se jeho chování týkalo. Dobrou zprávou je, že se k českému vydání připravuje jeho výše zmíněná kniha „People’s History of United States“. I když je jen jednou z dvacítky, které Zinn za svůj život napsal, je jistě tou nejdůležitější a nejvlivnější. Doufejme, že si ji co nejdříve budeme moci přečíst co největší množství českých čtenářů.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •