Hliněné nohy české politiky

Politická situace po zrušení předčasných voleb se zdá ve fázi “stand by”. Nicméně pod povrchem je možné vidět určité dynamiky jak na levici tak na pravici. V této situaci má důležitou roli dočasná vláda Jana Fischera, která pravděpodobně vydrží až do řádných voleb, které budou na konci května 2010. Tato vláda není nepolitická, jelikož v Parlamentě se opírá o širokou koalici ODS, ČSSD, Strany zelených a Top ´09. Jednotliví ministři byli navíc jmenováni politickými stranami, a samotná osoba Jana Fischera není neutrální: jde o vysoce postaveného byrokrata, plně integrovaná do politických a hospodářských elit, vládnoucí v ČR. Fischer je ztvárnění buržoazie, která nemá jednu “vlastní” stranu, ale dokáže prosazovat své zájmy skrz velice široké spektrum stran. I její akční rádius je plně determinován stranickými sekretariáty.

Vláda Jana Fischera: neopodstatněná popularita?

Vláda Jana Fischera se v posledních týdnech snažila prosadit vlastní politickou agendu. Premiér se snažil nastavit stranám harmonogram jmenování komisaře do Evropské komise, ale především se snažil, ve spolupráci s ministrem financím Eduardem Jantou, nastavit dlouhodobé parametry ekonomické politiky skrz tkz. Janotův balíček 2. Ačkoliv v první případě se strany přizpůsobily, v druhém, podstatnějším případě, naopak pokus pohřbily. Fischer se sanží kapitalizovat dva důležité faktory: na jedné straně cítí určitou podporu, která chybí systému politických stran jako takovému, a na druhé se snaží využít situace, kdy v Parlamentě neexistuje alternativa současnému stavu a současné vládě. Jak již bylo řečeno, Fischer a jeho vláda nejsou neutrální, ale jsou, i v personální rovině, představiteli vysoké byrokracie a buržoazie, která se přímo chopila vlády, ačkoliv v Palramentě si musí vydobít hlasy stran.

V této situaci je naprosto paradoxní podpora, která je přisuzována Fischerově vládě ve výzkumech veřejného mínění:  tato vláda totiž schválila a prosadila rozpočtový balíček, který zvýšením nepřímých daních a snížením mezd ve veřejné správě, negativně dopadne na nízké a střední vrstvy. Bylo by třeba udělat přesnou sociologickou analýzu ohledně této podpory. Jedna z hypotéz se týká mediálního charakteru vlády, která je nadále představována jako vnější současnému politickému a stranickému estabilishmentu, který je dlouhodobě jako celek zdiskreditovaný v očích veřejnosti.  Ačkoliv vláda, v hospodářské, energetické, zahraničně-politické, a zdravotnické oblasti vede politiku, která je proti zájmům pracujících a středně-nízkých vrstev, toto negativní vymezení vůči stranám pravděpodobně stačí pro vytvoření určitého konsenzu ve veřejném mínění.

Pravice: Top ´09 jako pravé křídlo ODS?

Nakonci listopadu proběhl zakládající sjezd nové pravicové strany, Top ´09. Sjezd Top ´09 byl jen týden po programovém sjezdu ODS, který skončil naprostým fiaskem, jelikož schválení střednědobého programu bylo odloženo na leden. Ve srovnání byl sjezd Top ´09 švýcarskými hodinkami: schválil programové priority, personální obsazení předsednictva a stanovy strany nejen dle harmonogramu ale také “bulharskými” procenty. Staro-nové přeskupení na pravici ale kopíruje politické schéma, platné od roku 1996: dvě velké catch all party (ODS a ČSSD), dvě střední strany s dost přesným sociálním zaměřením (Top ´09 a KSČM) a lidovci na hranici vstupu do Sněmovny.

Top ´09 může být důležitým spojencem ODS, jelikož se svým silně neo-liberálním hospodářským programem a konzervativním nádechem dokáže oslovit zhruba 10% voličstva z pravého spektra, pro které je dnešní Ods je příliš rozmělněná, popřípadně ideově vyprázdněná. Tato strana navíc se dokázala navíc chopit tématu státního dluhu, proti kterému se zdvihla mediální histerie, silně podporovaná ministerstvem financí (nicméně Janota sestavoval rozpočty ČR od druhé poloviny ´90.let). Dokáže tedy oslovit určitou část podnikatelské vrstvy, ale také vyšší vrstvy dělnické třídy, která nepřestává věřit, že snážení státního dluhu, výdajů na důchodce a nezaměstněné či popřípadně snížení daní je i v jejím zájmu. Důležitou jejího část voličstva jsou také vysokoškolsky vzdělané vrstvy. Na druhé straně Top ´09, vzhledem k tomu že není catch all party a snaží se efektivně zmobilizovat užší část voličstva, skoro otevřeně opovrhuje neproduktivními vrstvami obyvatelstva, například důchodci (pokud zrovna nemá šlechtický titul).

Na druhé straně ODS se musí snažit zmobilizovat různorodé vrstvy voličů a musí uvnitř strany držet pohromady různé ideologické proudy a množství partikulárních zájmů. Top ´09 může být užitečná Ods v tom, že dokáže tu ideologičtější a neo-liberálnější část pravicového voličstva, pro které je program Ods málo pravicový, strana vyprázdněná a kteří ještě pociťují sklamání nad vládou Miroslava Topolánka. ODS ale na programovém sjezdu ukázala, že jí Top ´09 vzala některé ideové body, že další se neosvědčily (viz rovná daň a poplatky u lekáře), jiné se zase stávají čím dál méně účinné (antikomunismus), a že strana postrádá vizi jak oslovit volicě na pravici a na středu. Ods totiž strácí důležité pozice, které měla i u průměrně vydělávajících středoškoláků a vysokoškoláků, u určité části fordistických pracujících a také mezi studenty. Sjezd ukázal, že oposice vůči Topolánkovi není dostatečně silná na to, aby ho svrhla, nicméně ani Topolánek není schopen efektivně řídit Ods. Na rozdíl od Jiřího Paroubka není schopen integrovat do jednotného fungování strany různé ideové zájmy a rozpory, ohledně směřování hospodářství, v tématu Evropy a v zahraničně-politické oblasti, ale také v ekologické oblasti. V ODS lze vidět různé ideologické proudy: například Ods Jižní Moravy a některých dalších regionů by se chtěla spíše přiblížit modelu CDU/CSU (popř.britských konzervativců), na severu Čech spíše převládá orientace na způsob “dělání politiky” v haiderovském stylu, a křídlo bývalých klausovců by chtělo sbližovat spíše stranu s polským Právem a spravedlnost. Navíc Ods je konglomerát různých partikulárních zájmů.

Tato situace není ale zdaleka ojedinělá v typu stranách, které se nazívají catch all party, a které se snaží obsahovat širokou škálu voličstva. Úkolem předsednictva je integrovat různé ideologické proudy a partikulární zájmy do jednotné akce strany a do přijatelného, a alespoň částečně konzistentího, programu. Zásadní také je najít i úzký okruh témat, které by stranu sjednotily.  To se dlouhodobě Mirkovi Topolánkovi nedaří z několika hledisek: z hlediska mocenského dal vnitřní oposici najevo, že i v případě že by ODS vyhrála volby, nemůže počítat s významějším zastoupením v exekutivě, v dozorčích radách státních podniků a v managerských funkcích státních podniků. Vnitřní oposice tak de facto má jen omezený mocenský zájem na výhře ODS, a naopak za určitých okolnostech si může přát porážku v přijatelných mezích (Ods druhá, s zhruba 25% hlasů), aby mohla sesadit předsedu. Oposice v ODS je dnes dostatečně silná na to, aby mohla částečně sabotovat volební kampaň své strany. Z programového hlediska ODS chybí sjednocovací positivní body, které by nahradily přímou daň, poplatky ve zdravotnictví a americký radar. Strana není ochotna klást důraz na vlastní zdravotní koncepci, v rozpočtové politice nedokázala najít shodu (např. v problematice státního dluhu), a i v zahraničně-politické rovině je nejednotná. Disponuje ale celou škálou negativních vymezení (proti Rusům, proti bolševikům, proti “černým pasažérům sociálního státu”, proti “bruselské byrokracii”), na které se bude snažit stavit předvolební kampaň. Dá se také čekat zvýšená aktivita na mediálním poli, kde se bude snažit skrýt své programové slabiny a nejednotnost strany, společně s vytvářením kauz proti politickým protivníkům.

Celkově vzato česká pravice je v podstatně horší kondici, než jinde v Evropě, a pravděpodobně podlehne ve volebním zápase. Bude vyvíjet snahu vytvířet negativní kampaň vůči svým protivníkům, a také využít určitého politického kapitálu vlády Jana Fischera. Nicméně dá se očekávat dost úzká porážka (4 až 6 křesel v PS)a povolební skro-patová situace.

Levice: Renta z chyb protivníka?

Česká strana sociálně demokratická má potenciálně úplně stejné problémy jako Ods, a jak se v minulosti ukázalo dokáže jimi být naprosto paralyzovaná. Její voličské jádro je navíc menší a méně stabilní než v případě Ods, takže i výkyvy mohu být výraznější. Nicméně v současné době předsednictví strany pod velením Jiřího Paroubka dokáže plnit funkce, které se nedaří Mirkovi Topolánkovi: mocensky integrovat všechny důležité ideové proudy ve straně, a najít úzkou škálou programových bodů pod kterými sjednotit předvolební akci strany. Půjde pravděpodbně znovu o zdravotnictví a poplatky, jejichž zrušení příznačně Čssd nevyžadovala po současné vládě, kde má relativní většinu, o prosazení některých dílčích opatření (13.důchod, minimální valorizacemezd ve státním sektoru, nemocenská, atd.). Čssd má sice ohromné programové rozpory, nemá plán na řešení krize, často se dostává do nesnází kvůli partikulárním zájmům jednotlivých stranických baronů, ale předsednictvu se úspěšně daří držet tyto rozpory pod prahem výbuchu.

Popravdě řečeno předsednictvo Čssd se dostalo několikrát do nesnází, např.ve volbě místopředsedkyně strany, na regionální úrovni (Ústecký, Karlovarský, Jihočeský a Středočeský kraj), či v legislativní činnosti. Nic co by odkazovala k mezi levici  rozšířenému mýtu “dobré” členské základny naproti “zlým a žlutým” funkcionářům (nota bene, v této perspektivě by členská základna byla sice “dobrá” ale naprosto politicky neschopná), ale spíše konflikty mezi různými zájmovými skupinami uvnitř strany. Čssd má tak vysokou pravděpodobnost vyhrát volby a sestavit vládu. Nicméně bude záležet na schopnosti předsednictva zda udrží jednotu strany i ve vládě, kde většinou dochází k exkalaci vnitřních konfliktů.

Co se KSČM týče, ta je spokojená se svojí politickou posicí “levého křídla” ČSSD a se zaměřením především na neproduktivní vrstvy obyvatelstva. Komunistická strana se bude pravděpodobně snažit dosáhnout v povolebním vyjednávání sestavení vlády Čssd s její nepřímou kontrolou za výměnu některých programových ústupků a postů ve státní sféře. Pokud vezmeme v úvahu krajské vlády KSČM a Čssd, tak komunisti nedosahují významných programových ústupků Čssd, a v mnoha případech se o to ani nesnaží. Nemají totiž alternativní vizi vedení kraji a navíc jsou strukturálně závislí na soc.dem. z hlediska koaličního potenciálu: zatím co Čssd může vytvořit koalici podstatně s kýmkoliv, Ksčm je strukturálně závislá, co se k přístupu  k moci týče, na Čssd. Tato závislost došla do takového stádia, že Ksčm rezignovala i na oposiční rétoriku a praxi v některých krajích, kde není u vlády. Např. na Jihu Moravy existuje krajská vláda ČSSD a ODS, vůči které ale Ksčm nemá námitek a neděláji žádnou oposici. Je příznačné, že po roce od krajských voleb se v některých orgánech české buržoazie (Hospodářské noviny, týdeníky Euro a Ekonom) oběvují články, které pochvalný tónem ujišťují, že i po vstupu Ksčm do krajských vlád se na chodu krajích a s nimi spojených obchodech skoro vůbec nic nezměnilo, že se naopak dosáhlo k menší konfliktnosti co se týče některých oblastí jako zdravotnictví. Krajské vlády Čssd a Ksčm se v jejich očích osvědčily jako výborné regulátorky ohnisek (nikdy příliš velkých) sociálních konfliktů.

Hliněné nohy české politiky

V rámci analýzy politické situace nelze nezmínit křehké základy, hliněné nohy, na kterých se staví. Dlouhodobě jsou v očích veřejnosti politická elita a její instituce nevěrohodné. Sama politická elita se často jeví jako hasteřivá, vyprázdněná, pozbívající jakékoliv vize a myšlenek. Vláda, která se nazývá nepolitickou, dosud dokázala na vymezení se vůči politické elitě vytěžit značný politický konsensus. Není tudíž vyloučeno, že různými prostředky (např.korupčními aférami) dojde k pokusu útoku na současnou politickou elitu a jejího svržení. Mohla by ji nahradit nová jména i politické strany. K těmto úvahám mě vedou materiály a prohlášení různých asociací podnikatelů, produktivních vrstev a částečně i odborů, které již nevnímají politické strany jako rovné partnery a vyčítají jim neschopnost, neakčnost a také malou legitimitu v očích veřejnosti.

Není totiž vyloučeno, že se různé rozporuplné zájmy těchto vrstev a buržoazie spojí, a budou se snažit nahradit současné politiky jinými, a hlavně zmenšit přístup k moci a vytvořit jiný, většinový, volební systém. Takové pokusy, vytvořit strany mimo etablované politické kruhy, byly již učiněny jinde v Evropě se střídavými úspěchy a neúspěchy. Nicméně hliněné nohy českých politických kruhů, jejich neoblíbenost, klientelismus, a neakčnost, přímo svádí k takovému pokusu.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •