Ekonomie blázince IV – Kapitalistická ekonomie a hospodářská krize

Projevy krize

Projevy krize

Přes plýtvání a devastaci životů lidí za kapitalistické krize se pokouší většina mainstreamových ekonomů tvářit, že k nim nedochází. Řídí se “zákonem” vypracovaným francouzským ekonomem jménem Jean Baptiste Say, který žil před dvěma sty lety. Tvrdil, že krize je nemožná, protože pokaždé, když někdo prodává výrobek, někdo jiný ho kupuje. Tento zákon je součástí dnešní “mezní” neboli „neoklasické” ekonomické školy.

Tvrdí, že “neviditelná ruka” trhu automaticky zajišťuje, aby bylo možné všechny vyrobené zboží i koupit, že “nabídka” se rovná “poptávce”. Ceny zboží, říká, působí jako signály říkající kapitalistům co vyrábět. Tato “teorie” je základem veškeré dnes tak módní chvály na adresu trhu z úst politiků na celém světě. To je jejich ospravedlnění pro odstranění regulací, privatizaci průmyslu a prohlášení, že socialismus je “zastaralý”.

Tato “teorie” je plná děr. Cenové “signály” nikdy nemohou hladce spojit výrobu a poptávku, prodej a nákup. Výroba je vždy proces probíhající v čase. “Cenové signály” nevypovídají o tom, jaká bude poptávka po dokončení výroby, ale jaká byla poptávka, než výroba začala.

Tento časový faktor způsobuje obrovské problémy, a to i u nejjednodušších forem zbožní výroby, jako je pěstování obilí velkým počtem drobných zemědělců. Je-li jeden rok špatné počasí úroda je slabá, pak ceny skutečně rostou. To však nevede k větší produkci obilí v tomto roce. V reálném světě (na rozdíl od světa teoretiků trhu) musí zemědělci s osevem plodin počkat do příštího jara. Mohou reagovat na “cenové signály” výsevem větší plochy než v minulosti. Ale pokud stejné počasí nevydrží shodou okolností i další rok, bude jediným výsledkem produkce více obilí než spotřebitelé potřebují. Nejznámější takový problém se nazývá prasečí cyklus”, protože se chovatelům prasat opakovaně stává, že buď poptávka po vepřovém převyšuje počet prasat, která mohou nabízet k prodeji, nebo množství prasat jimi nabízených k prodeji je mnohem větší než ochota lidé kupovat vepřové. Ale podobné vzestupů a pádů vždy trápily všechny druhy zemědělské výroby.

Cykly nezmizí, když se místo na svět drobných zemědělců podíváme do světa obřích kapitalistických firem. Naopak se zhorší. Průmyslová výroba nezačíná jen několik měsíců před konečnou spotřebou. Předpokládá obrovské investice do fixního kapitálu, výstavbu továren a instalaci strojů během několika let. Jelikož je “volný trh”, nemůže být žádná koordinace mezi soupeřícími firmami. A tak je střídaní “nadvýroby” a “nadměrné poptávky”, krize a konjunktury, ještě výraznější než v čistě zemědělském systému.

Jediný způsob pravověrných jak obejít problém je ignorovat ho. To otevřeně přiznal Leon Walras, jeden ze zakladatelů “mezní teorie”. “Vyřešíme tento problém”, napsal, “čistě a jednoduše tím, že zde ignorujeme prvek času”. Ekonom Roy Radner, který se v druhé polovině 60tých let pokoušel matematicky dokázat, že konkurenční tržní hospodářství vytváří rovnováhu – stabilní poměr mezi tím, co se vyrábí a co se požaduje – byl nucen konstatovat, že je to nemožné. To totiž předpokládalo, že by členové takového systému museli plánovat předem, jak by reagovali na všechny možný události kdykoli v  budoucnu. Došel k závěru, že se model dokonalé rovnováze “zcela zhroutí”, protože něčeho takového nejsou lidé schopni. Ve skutečnosti se dosáhne rovnováhy mezi výrobou a spotřebou ne hladkou, efektivní, bezbolestnou třžní operací nabídky a poptávky, ale násilným záchvatem – krizí.

Dvě školy pro-kapitalistických ekonomů to uznaly. Velká krize ve 30ých letech vedla některé ekonomy, nejznámější z nich je John Maynard Keynes, k odmítnutí této humpolácké verze Sayova zákona. Keynes byl zastáncem kapitalismu – sám získal velký majetek spekulacemi na burze – ale chtěl ho zachránit sama před sebou. Převzal většinu teoretického rámce dominantní “mezní” ekonomie. Ale tvrdil, že pokud je systém ponechán sám sobě, nastávají krize, během nichž klesají jak odbyt zboží, tak i výroba, takže “nabídka” a “poptávka” si jsou rovné pouze proto, že jsou obě na velmi nízké úrovni.

To ho vedlo k zamítnutí uznané pravdy své doby – a té naší více než o 60 let později – že hospodářství automaticky prosperuje, jen kdyby vlády přestaly “strkat svůj nos” do ekonomiky. Keynes měl naopak názor, že jen vládní zákroky mohou zastavit krize. Ve 40ých, 50ých a 60ých letech byly tyto názory začleněné do pozměněné verze “mezní teorie”, jež v této podobě byla ortodoxií vlád všech odstínů a na katedrách ekonomie. John Samuelson, nositel Nobelovy ceny, který napsal nejprodávanější učebnici ekonomie této doby, se v ní chlubil, že už nikdy nedojde ke krizím: “Národní úřad pro ekonomický výzkum se sám připravil o jednu ze svých nejdůležitějších pracovních náplní, totiž hospodářské cykly.”

Taková víra ve vládní intervence v systému nepřežila velkou recesi 1974-76. Ekonomové a politici, kteří hlásali keynesiánské teorie za předešlých 30ti let, změnili doslova přes noc svůj názor. Jak poukázali američtí ekonomové Mankiw a Romer, byl “keynesiánský konsensus” nahrazen návratem ke staré myšlence, že “trhy jsou vždy vyrovnané” a “neviditelná ruka vždy vede ekonomiku k efektivní alokaci zdrojů”. Ekonomové a politici nyní do různé míry přešli na doktrínu tzv. “monetarismu”. Ta tvrdí, že vládní intervence není nezbytná, ale že naopak vlády nesmí zasahovat, s výjimkou pro udržení na uzdě celkového množství peněz v ekonomice a na zastavení “nepřirozených monopolů” jako např. odborů, když bránily životní úroveň.

Triumfální návrat staré ortodoxie na konci 70ých a v 80ých letech byl ve znamení návratu k předpokladu, že trh vždy dokonale vyrovná nabídku a poptávku. Tato důvěra byla nejvíce ztělesněná v thatcherovském křídle britské Konzervativní strany a v těch, kteří přijali podobné myšlenky v zemích bývalého Východního bloku a Třetího světa. Ale přijali ji i mnozí, kteří byli tradičně na levici. Ale existoval málokdy propraný rozpor v samotných názorech thatcheristů. Byli totiž zcela jasně pod vlivem druhé disidentské školy, tzv. “rakouské školy”, jejíž nejznámějším protagonistou byl Friedrich Hayek.

Ode vždy vystupoval proti keynesiánství a státním zásahům, s odůvodněním, že vedou k “tyranii” a ohrožují “dynamiku” trhu. Ale nikdy nepřijal neoklasickou, mezní teorii a její popření krize. Uznával, že systém je nevyhnutelně náchylný k ničivým vzestupům a pádům a označil “rovnováhu” za “poněkud nešťastný výraz”. Hayek také připustil, že trh často vede k opaku toho, co lidé chtějí: “…její [konkurence] výsledky jsou nepředvídatelné a celkově se liší od těch, o které někdo úmyslně usiloval či mohl usilovat.” “Trhem způsobený spontánní řád nezajišťuje, že potřeby, které obecný názor považuje za nejdůležitější, jsou vždy splněny před těmi méně důležitými.”

Hayek trval ve svých nejotevřenějších chvílích na tom, že trh nevede k hladké rovnováze mezi nabídkou a poptávkou, ale postupuje cestou toho, co jeho “rakouský” kolega Joseph Schumpeter označil za “kreativní destrukci”, a vede nikoliv k ekonomické rovnováhy, ale k ekonomickému “řádu”. To však není moc přitažlivá ekonomická doktrína pro politiky hledající voliče nebo ideology hledající příznivce. “Kreativní destrukce” se koneckonců týče živobytí – a někdy i života – milionů lidí. Takže verze Hayekových myšlenek, kterou dnes obvykle kážou, je hybrid, ve kterém “neoklasický” pojem hladké rovnováhy nahrazuje myšlenku “kreativní destrukce”. Prezentují nám vizi, že okamžitě nastane prosperita, jakmile lidé bez výhrad akceptují trh.

To se slíbilo i lidem v bývalém Východním bloku, poté co v 80ých letech staré stalinistické ekonomiky vstoupily do hluboké krize. Tvrdilo se jim, že trh přinese “hospodářský zázrak” podobný tomu, který údajně zažilo Západní Německo v 50ých a 60ých letech – a to za “400 nebo 500” dní. Stejný vzkaz poslal Mezinárodní měnový fond zhruba 60ti nebo 70ti zemím “Třetího světa” ve svých “programech strukturálních uprav”. A hlavní sdělení britské Konzervativní strany ve všeobecných volbách 1992 nebylo jiné. Slíbili, že hospodářské oživení nastane, jakmile se vrátí k moci se svým programem dalšího šíření trhu.

V každém případě nenásledovala rovnováha, ale ničení. V případě východoevropských zemí to znamenalo zničení mezi 20 a 40 procent průmyslu v největším hospodářském propadu v lidských dějinách. V zemích Afriky nastaly masivní škrty v životní úrovni lidí a kontinent, který před 20ti lety byl schopen nakrmit všechny své obyvatele, se stal domovem milionů hladovějících. V případě Británie jsme viděli nejhorší krizi od roku 1930.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •