Od 12. odpoledne do 13. ledna ráno postihlo Port-au-Prince nejhorší zemětřesení za 200 let, zničilo město a zabilo nespočet lidí. Zemětřesení dosáhlo až 7.3 stupně Richterovy stupnice s nejméně 30 otřesy, z nichž měl každý sílu větší než 4,5. Epicentrum leželo 25km západně od hlavního města. Zemětřesení srovnalo se zemí špatně zkonstruované domy, hotely, nemocnice a dokonce i některé vládní budovy včetně prezidentského paláce. Pád tolika domů vyslal k nebi oblak dýmu, který visel nad městem a na zdecimované ulice z něj pršel prach. Podle některých odhadů mohlo z metropole o 2 milionech obyvatel zemřít až dvě stě tisíc lidí. Přeživší zatím žijí na ulicích a bojí se vstoupit do domů, které ještě stojí.
Prezident René Préval vyjádřil zoufalou prosbu o mezinárodní humanitární pomoc. Situaci v Port-au-Prince popsal jako „nepředstavitelnou. Zřítil se parlament, daňové úřady, školy i nemocnice, v některých školách je mnoho mrtvých, nemocnice jsou přecpané. Je to katastrofa.“ Slabá Prévalova vláda není schopna na situaci adekvátně reagovat a Spojené Národy, které mají na Haiti své jednotky o počtu 9 tisíc lidí, na situaci naprosto nejsou připraveny. Dva nejvyšší velitelé vojsk OSN zemřeli v jejich zříceném hlavním sídle. Podle očitých svědků jen hlídkují těžce ozbrojení vojáci u svých kasáren, ale neposkytují obyvatelstvu ani minimální pomoc. Mluvčí Mezinárodního Červeného kříže Paul Conneally prohlásil, že 3 miliony lidí z 9 milionů Haiťanů budou potřebovat mezinárodní pomoc jen k tomu, aby přežili.
Historické souvislosti
Zpravodajství médií je poznamenáno téměř kompletním oddělováním neštěstí a informací o politických a historických souvislostech. V dnešním světě lze těžko mluvit čistě o „přírodní katastrofě“, jelikož zemětřesení jsou v tomto regionu známou věcí a lze významně omezit jejich důsledky. Tak se např. v r. 2005 třásla země stejnou silou jako nyní v Haiti v japonském městě Fukuoka. Město se nachází v seizmicky méně aktivní části země, do té doby považované za jednu z nejméně ohrožených, a mělo 2,5 milionu obyvatel. Umřel přesně jeden člověk. Proč bylo podle starosty města 60% domů v Port-au-Prince špatně zkonstruovaných i pro život v tektonicky stabilních regionech? Proč na místě, kde je zlomová linie, neexistují zvláštní opatření pro stavby domů? Velká většina budov byla postavena z betonu bez kovového zpevnění. Při otřesech se domy rozpadly na těžké kvádry, které zabily a zranily obyvatele. Koneckonců v Pétionville, nejbohatší obci Haiti a severním předměstí Port-au-Prince, se zhroutila jedna jediná budova – místní škola. A jak se stalo vůbec, že Port-au-Prince vyrostlo z malého města s 50 000 lidmi v padesátých letech ve velkoměsto se 2 miliony zoufale chudých obyvatel? Proč je země neštěstím zcela paralyzovaná? Abychom porozuměli těmto skutečnostem, musíme se blíže podívat na druhou zlomovou linii – imperiální politiku na Haiti.
Vzpoura
Od začátku Francouzské revoluce v r. 1791 do roku 1804 bojovali obyvatelé nejdříve proti britským a španělským útočníkům a pak za zrušení otroctví a za nezávislost od Francie. Haiti je jedinou zemí, která vznikla vzpourou otroků. Otrokáři utekli se svými otroky a v r. 1809 se jich 10 tisíc usadilo v New Orleans ve Spojených státech. Jako celá řada dalších zemí ani USA neuznaly nově vzniklý stát a otálely s tím 60 let, neboť i zde fungovalo otrokářství. Naopak uvalily po Francii i Spojené státy ekonomické embargo na Haiti, které trvalo do roku 1863. Francie si 1825 pod hrozbou další vojenské intervence vynutila kompenzaci – 90 milionů zlatých franků za ztrátu otroků! Na splácení si museli Haiťané půjčit u francouzských a amerických bank a v dnešních penězích by se jednalo celkem o více než 20 miliard dolarů. Byly spláceny až v roce 1947. Pak USA Haiti přímo okupovaly. Americký prezident Woodrow Wilson prosazoval národní sebeurčení pro bělochy v daleké střední Evropě, aby oslabil imperiální soupeře Německo a Rusko. Ale na „svém vlastním dvorečku“ takové nesmysly netrpěl. Během 19ti let, od r. 1915 do 1934, vládla americká vojska brutálním potlačením vzpour, kontrolovala hospodářství a vládu, aby „chránila americké a zahraniční zájmy“. V r. 1918 odmítl haitský parlament Roosveltem napsanou ústavu, která přenechala kontrolu nad zemí i formálně USA, a za trest byl rozpuštěn. Mariňáci zavedli nucené práce na stavbu silnic, obsluhovali se ze státní kasy na „splácení dluhů“ a založili Haitské národní vojsko, které jim pomohlo v potlačování vzpour. Než vojska zemi opustila, etablovala finanční systém, který zaručil, aby veškeré zisky proudily mimo ostrov. Během Druhé Světové války přišli američtí agronomové s programem pěstování kaučukovníků na výrobu gumy pro zbrojný průmysl. Program selhal a tisíce zemědělců přišly o půdu.
Papa Doc
V r. 1957 si zvolili Haiťané prezidentem odboráře Daniela Fignolého. Vládním kruhům ve Spojených státech byl podezřelý, do tří týdnů iniciovaly jeho sesazení, pak dosadily do úřadu diktátora „Papa Doc“ Duvaliera a později jeho syna „Baby Doc“ Duvaliera. Vedli zemi od roku 1957 do roku 1986, aby z ní vytvořily antikomunistickou protiváhu blízké Kuby. „Papa Doc“ vytvořil milice Tonton Macoutes, které terorizovaly jeho odpůrce a zabily jich tisíce. Pod vedením Washingtonu otevřel „Baby Doc“ v sedmdesátých a osmdesátých letech zemi americkému kapitálu, který sliboval ze země udělat „americký Tchaj-wan“. Nával zemědělských výrobků Spojených států převálcoval místní zemědělskou výrobu. Výsledkem toho bylo, že stovky tisíc lidí skončilo ve slumech v Port-au-Prince, kde pracují za neuvěřitelně nízké mzdy v exportních zónách Spojených států. V osmdesátých letech Haiťané povstali a svrhli vládu Duvalierů. Ten utekl na palubě amerického vojenského letadla – do Francie. Konečně v r. 1990 si mohli zvolit za prezidenta bývalého katolického kněze Jeana- Bertranda Aristida, Ten sliboval pozemkovou reformu, pomoc zemědělcům, obnovení lesů, investice do infrastruktury a zvýšení mezd a odborářská práva.
Puč
Spojené státy za George Bushe otce odpověděly tím, že v roce 1991 podpořily puč, který zbavil Aristida moci. V roce 1994 Bill Clinton zvoleného prezidenta znovu dosadil do úřadu – ale s podmínkou, že podpoří neoliberální plán, který Haiťané nazývali „plán smrti“. Vydírali ho tím, že zabíjeli jeho stoupence – během 3 let 4 tisíce. Aristide se části programu Spojených států ubránil, nejdůležitější bylo, že rozpustil armádu, která tradičně ohrožovala demokracii. Ale byl přinucen vydat určitá ustanovení, která podkopala jeho nadějné reformy. Pak, když Aristide odmítl plně poslechnout a žádal reparace ve výši 21 miliard dolarů, Spojené státy začaly být netrpělivé. Uvalily na Haiti ekonomické embargo, které zemi zadusilo a pracující zahnalo do ještě hlubší bídy. Přesto vyhrála Aristidova strana v r. 2000 víc než 90 procent mandátů v parlamentu. Od července 2001 Bush mladší podporoval smrtící čety elit, které utočily na policejní stanice, vládní úřady a Aristidovy stoupence. Nakonec v únoru 2004 svrhly vládu a Aristida unesly.
OSN
Skutečná moc nebyla před nynějším zemětřesením v rukou vlády, ale v Spojenými státy podporovaných okupačních vojsk Spojených národů. Vedle Korey za Korejské války, Konga, kde v r. 1960 vydaly prvního demokraticky zvoleného předsedu vlády jeho vrahům, a prvního tažení proti Iráku v roce 1991 je Haiti jednou z nejhanebnějších kapitol dějin OSN. Po Aristidově svržení se dohodly USA se starou koloniální mocností Francií a s Kanadou, aby Spojené národy poslaly na Haiti okupační oddíly, oficiálně pod brazilským vedením, Ty nastolily loutkovou vládu Gerarda Latortue, která znovu pokračovala v plnění neoliberálních plánů. Latortuova vláda byla zkorumpovaná – 4 miliardy dolarů, které země po ukončení embarga obdržela, zmizelo v kapsách Latortua a jeho přisluhovačů. Režim zrušil reformy, které nastartoval Aristide, a degradace a zbídačení země nabralo na rychlosti. Protesty krvavě potlačily znovu policie a smrtící čety, zatímco vojska OSN buď přihlížely anebo samy zabíjely. V říjnu 2004 brazilský velitel vojsk OSN generál Heleno Ribera vysvětloval v rádiu svou misi: „Musíme zabit bandity.“ Bandity myslel, stejně jako americká a potažmo světová média, Aristidovy stoupence. Ve volbách v roce 2006 Haiťané zvolili Aristidova dlouholetého spojence René Prévala. Ale Préval byl příliš slabý, kolaboroval s americkými plány a nebyl schopen čelit rostoucí sociální krizi. Spojené státy a Spojené národy Prévalovu vládu de facto obešly a posílaly peníze „nevládním organizacím“. „Haiti mělo v té době největší počet nevládních organizací na světě,“ říká Yves Engler. Většina financí pro tyto organizace proudila přes National Endowment for Democracy. Tuto „nevládní organizaci“ založili v r. 1983 na rozkaz prezidenta Reagana, aby převzala po CIA úkol finanční podpory politických sil hodících se Spojeným státům. Je financována z valné části přímo americkým Kongresem. Jeden z jejích zakladatelů řekl v r. 1991 novinám Washington Post: „Hodně toho, co děláme my dnes, dělala CIA před 25 lety tajně.“ Prévalova vláda se proměnila v politický fíkový list, v jehož zákrytu rozhodovaly imperiální velmoci a jejich rozhodnutí pomáhaly uskutečňovat nevládní organizace. Mimo jiné poslaly USA svůj přebytek rýže, čímž zničily místní pěstitele rýže, kteří se z velké části stěhovali za neexistující prací do chudinských čtvrtí Port-au-Prince.
Obama
Nejdřív Bushova a nyní Obamova administrativa využily sociální a přírodní krize k tomu, aby pokračovaly v realizaci neoliberálních ekonomických plánů. Obama administrativa odpustila Haiti 1,2 miliardy z dluhu, ale nezrušila celý dluh – země stále platí obrovské sumy Inter-American Development Bank. Odpuštění dluhu je klasickou výkladní skříní, která zakrývá Obamovu reálnou politiku na Haiti, která je stále stejná. V úzké spolupráci s novým Zvláštním zmocněncem SN pro Haiti, bývalým prezidentem Billem Clintonem, Obama podporuje ekonomický program karibského turismu, textilních manufaktur a oslabování státní kontroly ekonomie pomocí privatizace a deregulace. Clinton v podstatě vytvořil plán, podle nějž se má sever Haiti proměnit v turistické hřiště, které by mělo ležet co nejdál od slamů v Port-au-Prince. Clintonův plán pro Haiti zároveň počítá s expanzí manufaktur, které profitují z levné pracovní síly. Spojenými státy garantovaný bezcelní obchod a export usnadní návrat manufaktur na Haiti. Clinton si pochvaloval možnosti rozvíjení manufaktur při prohlídce textilních závodů vlastněných a provozovaných nechvalně známou Cintas Corp. Ohlásil, že George Soros nabídl 50 milionů dolarů pro nový průmyslový park, který pomůže vytvořit 25 tisíc pracovních míst. Clinton na tiskové konferenci vysvětlil, že Haitská vláda může vytvořit „více pracovních míst snížením cen obchodu včetně nájmů.“
Politický risk
Jedním z důvodů proč Clinton mohl tak bezostyšně oslavovat nízkomzdové manufaktury je, že Spojené státy – podporované oddíly SN – zamezily jakémukoliv odporu. Zbavily se Aristida a jeho žádosti o zvednutí minimálních mezd. Vykázaly jej ze země, terorizovaly jeho zbývající podporovatele a znemožnily jeho politické straně Fanmi Lavalas, nejoblíbenější v zemi, kandidovat. Díky tomu se mohl Clinton chlubit obchodníkům: „Politický risk na Haiti je nyní menší než kdykoliv za mého života.“ Stejně jako to dělaly předešlé americké vlády, Obamova administrativa pomáhala Haitským elitám, sponzorovala mezinárodní korporace, využívala levné pracovní síly a oslabovala možnost haitského státu regulovat společnost a trestala jakýkoliv politický odpor. I v senátních volbách v létě 2009 úřady znemožnily kandidaturu straně Fanmi Lavalas a vojáci OSN zastřelili protestujícího. Vyhlášení bojkotu voleb stranou Fanmi Lavalas vedlo k účasti pouhých 3 až 4 procent voličů.
Ashley Smithová, přeložila Markéta Bidlová,
značně přepracoval Thomas Franke
Záchrana? Rasismus
Nikdo by neměl propadat iluzi, že by se „mezinárodní společenství“ nyní pro změnu řídilo zájmem Haiťanů. Jelikož se vyhýbají historickým souvislostem, média a politici nyní šíří skrytě nebo otevřeně rasistické stereotypy. Americká ministryně zahraničí Clintonová mluvila o „biblické katastrofě, která pronásleduje Haiti a Haiťany“. Komentátor New York Times Brooks viní z bídy Haiťanů vúdú, „sociální nedůvěru“, nedostatek osobní zodpovědnosti a špatnou výchovu. Televizní kanály chrlí titulky o násilnostech a nechají k tomu běžet obrazový materiál, kde není ani stopa násilí. Se zprávou o tom, že prý obyvatelé Port- au-Prince z netrpělivosti staví barikády z mrtvol, přišel ráno v pátek Schwarz z Time. Nejenže je dosti nelogické, že by někdo stavěl barikády, protože čeká rychlejší pomoc. Taky ten fotograf nějak nebyl schopen dodnes dodat fotky dokládající jeho tvrzení. Agentura Bloomberg píše v titulcích o násilnostech, ale v textu o nich jen fantazíruje velitel amerických vojsk, mluví se jen o jednom mrtvém, kterého zastřelila policie kvůli „rabování“, zatímco mluvčí Amerického Červeného kříže říká: „Neměli jsme vůbec žádné problémy s bezpečností.“ Ve fotkách na stejném odkazu je vidět pouze jedna ozbrojená osoba – hlídač obchodu. Ve videu titulovaném „Haitské násilí ztěžuje záchranářské úsilí“ se jen recyklují fámy a opět tisková prohlášení velitele amerických vojsk. Mladá fronta přináší na adrese idnes.cz/rvacka video „Haiťané se poprali o pomoc shozenou z helikoptéry“. Lidé zoufale čekající na potravu a vodu se celkem nechovají hůře než Pražané při slevách, než vytáhne klacek někdo s pruhovanou signálně oranžovou vestou, kdo evidentně patří k nějakým „pořádkovým silám“. Objevily se i dvě fotky agentury Reuters s muži držícími nuž. V obou případech však drželi čepel směrem dolů jako by chtěli něco rozřezat, ne jako zbraň. Agenturami probleskla i zpráva o dvou Dominikácích, kteří „byli postřelení při rozdávání humanitární pomoci“. Avšak v dominikánských novinách se objevily zprávy, že je asi postřelili policisté.
„Násilí“
Tento obraz se stále opakuje: násilí vychází výlučně ze strany haitské policie či jejích milic. „Chrání soukromý majetek“ proti lidem, kteří zoufale hledají prostředky na přežití pro sebe a pro lidi kolem sebe, kteří často trpí hroznými zraněními, čekají na amputace atd. Hlavní dva zdroje fám o násilnostech jsou americký velitel „záchranných prací“ Keen a šéf haitské policie Andreso a média je ochotně šíří. Mladý nezávislý americký novinář Anselm Herz napsal toto: „Šířili tematiku násilností ode dne po zemětřesení. V ten večer se mnou [CNN] vedl rozhovor… [Mezitím] jejich zpravodaj mluvil krátce s Mariem Andresem, šéfem haitské národní policie, který varoval před šířícím se násilím ze strany všech těch vězňů, kteří utekli z vězení v den zemětřesení… Začal jsem vysvětlovat, že jsem prošel trosky věznice. Že podle svědků policie mnoho vězňů zabila, když se dali na útěk. A že jsem doteď neviděl žádné násilí ani o něm neslyšel. Věznice byla strašlivé místo… Byli v ní někteří skuteční násilníci? Ano. Ale též v ní bylo hodně politických vězňů a lidé, kteří nikdy neměli spravedlivý soud… Brzy [CNN]… pustil reklamu. Haiťané na ulici nemají kvůli vězení starosti. Jídlo, voda, palivo, léky a přístřeší je všechno co slyším… Do dnešního dne, od září, kdy jsem dorazil v Haiti – včetně situace po zemětřesení – jsem neviděl jediný násilný incident. Stanové tábory po celém městě… strádají, ale jsou úplně klidné… Viděl jsem pár haitských tahanic – nejsou to rvačky, ne jako ty kruté údery opilců každou noc na ulicích texaského Austina, odkud jsem. Třeba strkají a popadnou co můžou. Udělali byste to samé být hladoví. Jedu křížem krážem městem na zadním sedadle motorky-taxíka s kamerou v ruce a všichni pomáhají. Vyměnil jsem bez problémů 250 dolarů. Ani jeden Haiťan se kterým jsem mluvil nebyl svědkem násilností… Co titulky novin popisují jako rabování pro mně vypadá jako získávání životně důležitých zásob ležící ladem.“
Paranoia
Takových svědectví je celá řada. Dr. Evan Lyon je lékař a pracuje pro americkou nadaci: „Nejsou žádné problémy s bezpečností. Jsem celý den se svými haitskými kolegy, bydlím u kamaráda v Port-au-Prince… Pohybujeme se po městě až do dvou, do tří hodin do rána každý den, abychom evakuovali pacienty a dopravili zásoby. Nejsou tu hlídky OSN. Nejsou tu vojáci USA. Není tu haitská policie. A není tu násilí. Není tu žádné nebezpečí.“ Další svědectví nezávislého reportéra: „Ani jednou jsme neviděli jediné agresivní či násilné chování. Naopak, viděli jsme, jak sousedé pomáhali sousedům a přátelé přátelům a cizincům. Viděli jsme sousedy, jak hrabali holýma rukama v troskách při hledání zasypaných obětí. Viděli jsme tradiční léčitele při ošetřování zraněných…“ Takovouto paranoiu označuje americká autorka Rebecca Solnit za „paniku elit“. Ve své knize „A Paradise Built in Hell“ (Ráj v pekle) popisuje, jak po velkých katastrofách vždy spontánně vznikají společenství, která ve vzájemné solidaritě čelí nově vzniklým situacím. Oproti tomu panikaří elity, protože predátorské jednání kapitalistických firem považují za výraz lidské přirozenosti. Bez jejich monopolu na násilí, bez státu, nutně vypukne všeobecné násilí. Opírá se přitom o „kalamitní sociologii“, která začala ve 40ých letech minulého století na popud americké vlády, když chtěla předpovídat situaci po případné atomové válce. Jedná se však o více než o paniku. Zřejmě americká vláda šířila fámy o násilnostech, aby zdůvodnila svou faktickou vojenskou invazi země.
Na dlouho
Vlivná pravicová Heritage Foundation ani ne 24 hodin po zemětřesení zveřejnila text, ve kterém označila nastalou situaci jako „příležitost pro USA“ zásadním způsobem zasahovat do politického systému země, zlepšit obraz Spojených států v regionu a využit zemi geopoliticky proti Chávezovi ve Venezuele. Text má 4 hlavní návrhy: poslat vojsko, jmenovat George W. Bushe do čela projektu americké pomoci, vojenský obklopit haitské pobřeží a zabránit tak příjezdu utečenců do USA a podmiňovat pomoc neoliberálními reformami. Obama těmto požadavkům ve všem vyhověl. 12 dní po zemětřesení operovalo více jak 20 tisíc amerických vojáků na haitské souši i ve vodách kolem Port-au-Prince. Bush s Clintonem předsedají Haiti Fundu. Americké lodě obkličovaly Haiti a po vzdušném prostoru Haiti letí letadlo ne s pomocí, ale vysíláním pro rádio, že Haiťané nejsou ve Spojených státech vítáni. A americká vláda poslala do Haiti Mezinárodní měnový fond s nabídkou úvěru o 100 milionech dolarů za předpokladu, že se zmrazí mzdy ve veřejném sektoru. Invaze záměrně zpomalila pomoc zasypaným, zraněným a hladovějícím Haiťanům. USA převzaly kontrolu nad letištěm v Port-au-Prince a blokovaly přílety letadel s pomoci, aby do země dostaly své vojáky a politiky. Ministryně zahraničí USA Clintonová blokovala na 3 hodiny letiště, nejdříve, aby vystupovala na tiskové konferenci v Port-au-Prince, poté aby jí letadlem dopravili z Dominikánské republiky nové šaty. Francie, Karibské společenství, Lékaři bez hranic a Potravinový program OSN jsou mezi těmi, kteří si stěžovali na odklonění letů. Ministr obrany USA Robert Gates zdůvodnil možnými „nepokoji“, že helikoptéry a letadla neshazují pomoc v těžce dostupném terénu. Úřady USA a OSN varovaly záchranáře, aby nerozdávali pomoc bez vojenského doprovodu. Statisíc lidí je stále bez pomoci, zatímco záchranářské týmy hledají pouze v hotelech s cizinci a v oblastech, které se dají dobře zaplotit. Člověk získá dojem, že USA Haiťany záměrně vyhladoví buď k tomu, aby vyprovokovaly nepokoje, které by ospravedlňovaly další trvání jejich vojáků v zemí, anebo aby oslabily možný odpor proti jejich neoliberálním plánům. USA také naléhaly na haitskou vládu, aby vyhlásila zákaz vycházení a stanné právo. Clintonová vysvětlila, že „by to dalo vládě obrovskou autoritu, která by v praxi připadla nám.“ A Alejandro Wolff, americký velvyslanec při OSN, komentoval vojenskou přítomnost v Haiti slovy: „Jsme tu nadlouho.“
Thomas Franke
