Být součástí globálního trhu

Globální recese zdevastovala bývalé stalinistické země východní Evropy. Andreja Živković zkoumá povahu těchto ekonomik a sleduje kořeny jejich problémů.

Duch hospodářské krize, která se přehnala východní Evropou a Ruskem, byl cítit již při  loňské oslavě výročí revoluce z roku 1989. Svržení režimů jedné strany v roce 1989 bylo všeobecně považováno za vítězství volného trhu nad centrálním plánováním a socialismem a to i mnoha levicově orientovanými lidmi. Mnozí byli přesvědčeni o tom, že s revolucí přichází doba prosperity a růstu – nikoliv ekonomické devastace, která probíhá dodnes. Tak co se vlastně stalo?

Za prvé, takzvané komunistické státy východní Evropy byly vším jiným, jen ne socialismem. Jádrem socialismu je myšlenka, že pracující lidé mohou dosáhnout svobody jen svým vlastním úsilím, přičemž ovládnou výrobu společenského bohatství a podrobí ji demokratické kontrole tak, aby sloužila lidským potřebám. Stalinské státy východního bloku oproti tomu nebyly vytvořeny lidovou revolucí nebo pod dělnickou kontrolou, ale vítězstvím Stalinovy Rudé armády nad nacistickým Německem. Ve skutečnosti sovětské síly odmítaly pomáhat místním osvobozeneckým bojům, a dokonce i sami potlačovaly hnutí odporu proti upadající nacistické moci, jež se začala objevovat v zemích jako Bulharsko a Německo.

Hlavním kritériem pro poválečné členství v komunistické straně byla poslušnost vůči Moskvě, což vedlo k přílivu kariéristů a bývalých nacistických kolaborantů, zvláště v těch zemích, kde tvořili komunisté jen drobnou menšinu, jako třeba v Rumunsku. Ekonomiky zemí východního bloku byly přetvořeny po vzoru stalinského Ruska. Dělníci v těchto režimech – stejně jako v Rusku – byly vykořisťováni novou vládnoucí třídou státních úředníků a manažerů.

Začlenění do kapitalistické soustavy

Jednalo se o “státně kapitalistické” ekonomiky – řízené nikoli konkurencí mezi jednotlivými firmami, nýbrž vojenským a ekonomickým soupeřením se Západem. Po druhé světové válce však všechny státy prováděly těžké intervence v  ekonomickém životě, zahrnující znárodňování průmyslu, usměrňování investic do prioritních sektorů a ochranu klíčových průmyslových odvětví od přímé konkurence na světovém trhu. Takže východní blok nebyl žádnou výjimkou, jak je to vykreslováno dnes, ale spíše extrémní formou téhož ekonomického systému, který fungoval po celém světě.

V 50. a 60. letech dosáhly centralizované státně kapitalistické režimy vyšší míry růstu než jejich západní konkurenti s větší mírou tržní konkurence. Ale upřednostňování vojenských výdajů na úkor investic do výroby byly hlavní příčinou pozdější stagnace. V rámci uzavřených státně kapitalistických ekonomik zemí východního bloku – a to i v případě ekonomiky o velikosti bývalého Sovětského Svazu – byly jen omezené vnitřní zdroje, které mohly být využity k akumulaci. Vládci se opakovaně snažili tento problém vyřešit tím, že násilně udržovali nízkou míru spotřeby dělníků ve snaze zvýšit míru investic. To mohlo mít jen jediný výsledek. Reakcí bylo nakonec vždy buď povstání, nebo revoluce, jako v Berlíně v roce 1953, v  Maďarsku v roce 1956, v Polsku v roce 1970-1 a 1980-1.

Státně kapitalistické režimy byly proto nuceny se více začleňovat do světového trhu, aby tak mohly získat masivní půjčky na zaplacení dovozu nových technologií, které jim měly umožnit konkurovat Západu. Tento vývoj začal v Jugoslávii v 50. letech a do východní Evropy se začal šířit od 70. let. Tím se však státně kapitalistické země staly dvojnásobně zranitelnými. Na jedné straně byl jejich další rozvoj závislý na rytmu světové ekonomiky. Na straně druhé znamenala závislost ekonomických vstupů a výstupů na světovém trhu, že pokud zahraniční zdroje vyschly, státně kapitalistické země neměly žádné prostředky, jak zachránit svou domácí ekonomiku.

A právě k tomu došlo. Projekt ekonomického růstu zaměřeného na export byl zničen velkou globální recesí v letech 1974-5 a 1980-1. Navíc, i přes svou začleněnost do obchodu s kapitalistickými zeměmi, byly stalinistické režimy zaskočeny fungováním mezinárodně propojené ekonomiky, která vyrostla během post-válečného boomu. V 70. letech již žádná národně organizovaná kapitalistická ekonomika nemohla doufat, že získá podporu z nějakého marshallova plánu, která by jí pomohla uspět na globálním trhu. Tomu již dominovaly nadnárodní korporace, podporované USA, EU a  Východní Asií, usilující o rozhodující kontrolu nad světovým trhem.

Vzrůstající závislost na světovém trhu jako zdroji financování ekonomického růstu a současně neschopnost se na tomto trhu prosadit, vedla nutně ke stagnaci a upadání do dluhové pasti. A to již v 80. letech – před konečným pádem těchto režimů. Nakonec bývalí byrokraté komunistické strany nadšeně přijali zásady neoliberalismu. Myšlenka otevření se zahraničnímu kapitálu byla považována za řešení problému investování. Dříve vedl dovoz technologií společně s neschopností udržet export na výši importu k  velkému deficitu obchodní bilance, což vedlo k růstu zahraničního dluhu. A nyní se tu nabízela možnost využít přímé zahraniční investice (PZI) jako způsob, jak zlepšit vývozní schopnost ekonomiky a splatit dluh. Jak roku 1989 poznamenal generál Wojciech Jaruzelski, architekt puče proti odborovému svazu Solidarita v Polsku na počátku roku 1980,že zavedení trhu je jediným způsobem, jak přimět dělníky, aby zaplatili plnou výši nákladů na přestavbu ekonomiky, nutné pro úspěch v mezinárodní konkurenci.

Nový systém

Jakmile vyšlo najevo, že se revoluce proti režimům jedné strany v roce 1989 zastavila u bran továren, ministerstev a vojenských kasáren a že základna moci zůstala nedotčená, mohla vládnoucí třída zahodit své stranické legitimace a upevnit kontrolu nad bývalým státním majetkem prostřednictvím vnitřní privatizace. Státní úředníci se stali poradci západních nadnárodních společností a členy ve správních radách západních bank a dceřiných společností, zatímco ředitelé získali dobrá místa v nově vytvořených satelitních firmách, vzniklých díky privatizaci podniků. Elitě se v nové ekonomické situaci dařilo velmi dobře, ale zato životní úroveň drtivé většiny lidí v průběhu 90. let dramaticky klesla. A zatímco privatizace plnila kapsy ředitelům a úředníkům, starý problém s  investicemi nijak nevyřešila.

První vlna privatizace zahrnovala ta nejkonkurenceschopnější odvětví výroby, jako například výrobu automobilů. Ale integrace do výrobní sítě nadnárodních společností nevedla nutně k urychlení rozvoje místního průmyslu. Během druhé vlny privatizace začal cizí kapitál obsazovat velkoobchod a  maloobchod, dopravu a komunikace, finanční služby a bankovnictví. Ze státních monopolů se staly soukromé monopoly. Ani tyto sektory však k vývozu příliš nepřispěly. Na místo toho má tato forma investic tendenci zvyšovat objem dovozu. Příliv zahraničních investic a úvěrů tak vytváří vysoce nestabilní formu rozvoje, založeném na nárůstu soukromých dluhů a obchodních schodků, závislé na trvalém přílivu levných úvěrů. Toto je nejjasněji vidět na nedávném rozmachu spotřeby v Bulharsku, Rumunsku, Srbsku, Chorvatsku, Maďarsku a Pobaltí.

Takže boom po roce 2000 byl postaven na písku. Hloubka propadu těchto ekonomik za nynější recese jen ukazuje souvislost exportní krize a finanční tísně. Velký propad nastal také v těch oblastech, které vyrábějí pro nadnárodní společnosti – v České republice, Maďarsku, Slovensku a Slovinsku.

Úvěrové Bubliny

Úvěrové bubliny mají katastrofální důsledky tam, kde je růst založen především na spotřebě a úvěrových bublinách, jako je Ukrajina a pobaltské státy. Krize zadluženosti ze 70. a 80. let nyní udeřila znovu s ještě větší intenzitou a navíc ještě doprovázena neudržitelným deficitem obchodní bilance. Západoevropské banky v tomto regionu půjčili již asi 994 miliard liber a to, o co mohou přijít je jen za rok 2009 257 miliard liber. Vyděšeny vidinou, že dojde k nové vlně krachů bank, nalévaly do nich západní státy ohromné množství peněz, aby situaci západních bank vylepšily. Výsledkem je, že se nyní spekulativní kapitál s chutí vrací na “nové trhy”. Nový domeček z karet je postaven a opět jsou to dělníci z Východu i ze Západu, po kterých se žádá, aby platili jak dluhy západních bank, tak nové kolo spekulací.

Stejně jako na Západě, i zde čelí zaměstnanci státního sektoru a důchodci zmrazování mezd a důchodů, zatímco miliony lidí čelí nezaměstnanosti a chudobě. Dluhová krize také otevírá dveře k návratu Ruska do Evropy. Po finanční krizi v  letech 1997-8, Rusko znovu znárodnilo klíčová energetická aktiva, jež využívá k soupeření se západními ekonomikami a šíření vojenského vlivu v regionu. V roce 2008 vedlo válku proti Gruzii a vloni v zimě přerušilo dodávky plynu na Ukrajinu. Nyní nabízí miliardy dolarů dluhy zmítanému Srbsku proti MMF a západnímu vlivu na Balkáně. Východní Evropa se tak opět stává objektem ekonomického a vojenského soupeření konkurenčních velmocí. Lidový odpor tak není jen obranou proti útokům kapitalistů, jež nutí zaměstnance platit za krizi, ale je také bojem proti hrozícím válkám, vyprovokovaných imperiálními mocnostmi. Z těchto důvodu by socialisté měli znovu oživit staré heslo:,,Ani Washington, ani Moskva, ale mezinárodní socialismus!”

Přeložil Zoltán Danihel

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •