My Prahu nedáme, radši ji nesmyslně rozprodáme?

V jedné písničce se zpívá: „my Prahu nedáme, radši ji zbouráme“. Byla by velká škoda jí zbourat a velká škoda je ji i rozprodat. Ale děje se to všude, i v jiných městech u nás. Pozemek se prodá soukromé firmě, která zde postaví, co chce. Má totiž peníze a ty se mnohým lidem, kteří nám vládnou, líbí mnohem víc, než to, že se v městech vyskytují prostranství, která jsou nezastavěná, kde rostou stromy a lidé se mohou posadit na lavičky a užít si klidu i třeba v již o kousek dál rušném městě, jakoby prostor, z kterého neplynou peníze, neměl žádnou hodnotu.

Příroda i v silně zastavěných územích měst je potřeba a má mnoho funkcí, např. uklidňuje, hygienickou, protože zachytává prach a nečistoty, kterých je hodně, zvyšuje vzdušnou vlhkost v parném létě, je úkrytem pro různé živočichy, vytváří kyslík, snižuje hluk, atd. Ale není to jen příroda, která se tu ničí, i staré domy jsou často překážkou pro úplatků lačné panstvo. Pokrok je třeba, ale jestli pokrokem lze nazývat např. to, že na místě bývalých kasáren na Náměstí Republiky byl postaven hned naproti obchodnímu domu Kotva a v blízkosti obchodního domu Bílá labuť, velký obchodní dům Palladium, tak tedy nevím. Neúctu ke starým a vzácným domům, které nám ukazují minulost a jsou svědectvím o činnosti našich předků lze spatřovat i v tom, když je dovoleno firmám vybourat jejich vnitřek a ponechat jen fasádu, za níž se skrývá chladná prosklená krychle či kvádr, či necitlivá rekonstrukce. Jiné domy se pro změnu nechávají zchátrat opuštěné třeba restituentem, či majitelem, který se o ně nestará a tak pomalu odcházejí do zapomnění, až už třeba zbude jen konstatování statika, že už je pozdě, nebo politiků, že oprava by stála příliš. A jaká je další budoucnost těchto pozemků, pod starými domy, nebo těch nezastavěných k odpočinku mezi trochou přírody? Prosklené budovy, často zvané administrativní, určené jako prostor pro kanceláře a obchody májí na sobě hodně dlouhou dobu plachty s nápisem „K pronájmu“ či „For rent“, aby rozuměli i bohatí zahraniční obchodníci. Tyto prosklené budovy se staví, aniž by se dopředu vědělo proč a jestli bude zájem o pronájem. Chybí dostupné byty pro obyčejné lidi, kterým z kapes nekoukají miliony, ale na to se nehledí, protože chudí jsou chudí a na ty se přece kouká z patra, z těch převratné peněžní zisky neplynou. V prosklených budovách je v zimě zima (hodně se topí kvůli únikům tepla) a v létě vedro (musí se hodně používat klimatizace) a v halách s recepemi se hodně svítí i ve dne a tudíž jsou často velmi ekologicky nepříznivé a energeticky náročné. Z míst, kde tyto budovy jsou, mizí i tzv. genius loci, což znamená duch místa, jakýsi zvláštní pocit, dotyk minulosti, času, zážitků a představ.

Památkáři často protestují proti záměrům investorů, avšak jejich hlasy zůstávají úředníky a politiky často nevyslyšeny. Dovoluje se ničení historických budov a zákoutí města Prahy, která je v seznamu UNESCO. Takto hospodaří zvolení politici s jim svěřeným majetkem.

Kasárna Jiřího z Poděbrad, zvaná Josefská na Náměstí Republiky

Vznikla v letech 1799-1800 v budovách bývalého kapucínského konventu u kostela sv. Josefa. V letech 1857-1861 na místě konventu vzniklo ve stylu romantické neogotiky s románskými prvky hlavní křídlo do náměstí a jízdárna při ulici Na Poříčí. V této podobě se areál dochoval donedávna, pomineme-li zjednodušení hlavní fasády při opravě v sedmdesátých letech 20. století.

Po listopadových změnách se armáda z objektu vystěhovala a stát se rozhodl kasárna s pozemkem prodat. Souhlas s prodejem udělila vláda v roce 1995 a podepsal ji V. Klaus. V roce 1996 byl areál prodán firmě European Property Development za 50 milionů marek. Součástí kupní smlouvy byl i projekt, který předtím nebyl konzultován s orgány památkové péče. Záměr počítal s výstavbou obrovského administrativě-obchodního kolosu, který by svou velikostí a objemem překonala stavby v okolí včetně obchodního domu Kotva. V červenci 1999 byly jízdárna a hlavní budova kasáren prohlášeny kulturní památkou. S tím okamžitě vyslovil svůj nesouhlas investor, který to považoval za zkrácení svých práv a závažnou komplikaci, která mu neumožní realizovat záměry přestavby kasáren na zmíněné centrum. Na začátku roku 2000 představila firma EPD nový návrh přestavby, který byl prezentován i zástupcům Klubu Za starou Prahu. Z návrhu bylo patrné, že investor nevzal na vědomí skutečnost památkové ochrany hlavních budov areálu. Záměr i přes památkovou ochranu budov počítal s jejich faktickou likvidací. Tento případ, jak píše Klub za starou Prahu, je i precedent v přístupu k zákonem chráněným kulturním hodnotám v srdci historického jádra Prahy. Připustit jejich likvidaci by znamenalo veřejně popřít platnost zákona č.20/1987 Sb. o státní památkové péči a tím nastoupit cestu, která by vedla k možné likvidaci jakékoli „nevhodně umístěné“ kulturní památky. Poslední dějství boje o kasárna by tak mohlo být prvním obrazem posledního dějství boje o historické jádro Prahy.

O politické podpoře multifunkčního areálu hovoří konzervátor Národního památkového ústavu Josef Štulc: „Tuto kauzu jsme prohráli, do jisté míry i proto, že měla masivní politickou podporou zejména starosty Bürgermeistera.“  „Pan Štulc ať se neplete do politiky“ vzkázal Bürgermeister. A jak přestavba dopadla, můžeme posoudit sami. Jednu dobu se uvažovalo i o tom, že by v bývalých kasárnách mohla být národní knihovna. Nyní vnější podoba bývalých kasáren nevypadá moc historicky a ozdobné prvky na ní vypadají jako z umělé hmoty (možná jsou).

My Národní a Copa centrum

Copa centrum, tak se bude nazývat to, co se na bývalém volném prostoru se stromy a lavičkami postaví. Bude v něm nákupní galerie, restaurace, kanceláře a luxusní rezidence. Má zde být 250 parkovacích míst v podzemních garážích, což přivede více aut do znečištěného centra Prahy. Původně patřil tento pozemek Dopravnímu podniku hl.m. Prahy (akcionářem je magistrát), který ho v roce 2000 prodal společnosti COPA Retail Sebastiana Pawlowského za 425 milionů . Na serveru Reflex.cz se píše, že Útvar rozvoje hl. m. Prahy dostal za úkol stanovit zastavovací podmínky určující rozměry budoucí budovy. Jednou z nich je maximální výška objektu 28 metrů. To odpovídá výšce okolních domů. Jenže v konečném, městem schváleném projektu je „COPA Centrum Národní“ o 6 a půl metru vyšší. Jak se to dělá, aby mohl investor porušit zadání v tak zásadním bodě? Požádá o změnu územního plánu, což je dnes běžné. Takovou změnu schvaluje zastupitelstvo, a nikoliv příslušný odbor. V tomto případě vzali zastupitelé novou výšku (34,45 metru místo původních 28 metrů) na vědomí s dodatkem, že památkáři se k tomu mají vyjádřit zvlášť. Národní památkový ústav (NPÚ) vydal odborné stanovisko (k výšce zamítavé, a to v průběhu kauzy celkem třikrát), zatímco výkonný orgán – odbor kultury a památkové péče magistrátu (OKPP) se vyjádřil, že bere navržené výšky (34,45 metru) v potaz, ale že případně může požadovat „výškovou korekci“. Pod oběma lejstry je podepsán šéf odboru Jan Kněžínek. A výtky NPÚ, že je objekt hmotově náročný a převyšuje všechny okolní domy, definitivně zamítla Ing. Zídková z OKPP: „COPA Centrum Národní, obchodně administrativní objekt… je z hlediska zájmů státní památkové péče přípustná bez podmínek.“ Přitom stanovisko Útvaru rozvoje stejného města a stejného magistrátu je jednoznačné: Celková snaha o zvyšování hladiny zástavby v centru Prahy je pro město kontraproduktivní. Na serveru Za starou Prahu Richard Biegl objasňuje, jak je možné, že jsou stanoviska památkářů ignorována: „Územní plán je velmi povšechný a není problém jej účelově měnit, podrobnější závazné regulativy, jako je výška římsy nebo objem stavby, neexistují a navíc není instituce, která by tohle všechno mohla garantovat, neboť magistrátní sekce útvaru rozvoje byla z původní silné a na městu nezávislé instituce Útvaru hlavního architekta degradována na odbor bez skutečných pravomocí. Vznikl tím ideální prostor pro investorská dobrodružství, jakým je i připravované COPA Centrum vedle Máje. Bez systémové změny se tedy v brzké době nic moc nezmění. Změnu by měli logicky iniciovat nebo alespoň provést komunální politici. Problémem však je, že ti jsou za dnešní stav odpovědní nejvíce. Z vývoje posledních patnácti let je bohužel zjevné, že jim situace bez závazných pravidel vyhovuje. Začarovaný kruh? Svým způsobem ano, minimálně do doby, než tuto harmonii sfér někdo nebo něco naruší. Bylo by načase, aby se o to už konečně někdo doopravdy pokusil.“

Sebastian Pawlowski, švýcarský podnikatel, který vlastní pozemek a staví Copa centrum není v Praze neznámou postavou. Vlastní zde desítky domů a další má v pronájmu. Je majitelem firmy Mediacop vydávající časopisy Týden a Instinkt. Jeho žena je sestrou podnikatele Charlese Butlera, který byl významným sponzorem strany Evropští demokraté Jana Kasla. Osobně se zná i s V. Klausem. Pawlowski má dle Reflexu v dlouhodobém pronájmu či vlastnictví prakticky celé území mezi Mánesovým a Karlovým mostem na Malé Straně,  velké komerčně stravovací areály – luxusní restaurace Kampa Park, Hergetovu cihelnu a navazující Zbrojnici. Pawlowski byl do roku 2007 majitelem Škodova paláce, který si od něj pronajímal magistrát, který sem přesunul asi většinu úředníků. Tento palác vlastnil ČEZ (z části vlastněný státem), který zde měl sídlo. Rozhodl se ho ale prodat. Předkupní právo mělo ze zákona město Praha. Proč ho nevyužila a dovolila, aby ho koupil Pawlowski, který ho magistrátu pronajal na 20 let za 4 a půl miliardy? Pawlowski, respektive jeho firma Copa retail ho odkoupil od Čezu za 850 milionů, a to, jak uvádí Hospodářské noviny, až poté, co Praha vymyslela projekt sestěhování magistrátu. V říjnu 2007 se ale změnil vlastník této společnosti, což potvrzuje obchodní rejstřík a novými společníky se staly 3 firmy , které jsou personálně propojeny. Všechny vznikly v roce 2007. Společným vlastníkem těchto společností je Guyana Holding, sídlící v Lucembursku. Právě tam odcházejí firmy kvůli výhodnému daňovému režimu. Z tamních rejstříků nelze zjistit, kdo stojí za touto společností. Neví to ani primátor Prahy Pavel Bém. „Pro mě ale není důležité, kdo co vlastní, spíše co dělá, jak je to kvalitní, dobré a prospěšné a pochopitelně, kolik to stojí,” řekl Bém. Poté, co mu HN položily otázky, podle svých slov dokonce po vlastníkovi osobně pátral. Prý neúspěšně.

Park u Edenu

I přes protesty lidí a ekologických organizací se park bez povolení vykácel a místo něj bylo postaveno nákupní centrum. Dle serveru econnect.cz, nebyl projekt správně posouzen z hlediska vlivů na životní prostředí, stavební úřad postupoval podle neplatného územního plánu a územní rozhodnutí vydala podjatá úřednice, jejíž bratr sháněl pro investorskou firmu některá dílčí povolení. Nepomohlo ani zrušení územního rozhodnutí, které z důvodu několikanásobného překročení zákona zrušil Vrchní soud a později znovu ministr pro místní rozvoj Pavel Němec. Sklamal i stát, Ministerstvo pro místní rozvoj, které nakonec uznalo námitky občanů, ale nijak nekonalo, aby zabránilo kácení i Inspekce životního prostředí, která byla několikrát marně vyzvána, aby park ochránila před zničením do doby, než bude jasno ve věci územního rozhodnutí, předběžným opatřením – zákazem kácení dřevin. Místo aby se park rozšířil a vylepšil, a  zlepšilo se tamní ovzduší a krajina s nedostatkem zeleně, upřednostnil se zájem investora.

Vnitroblok domů na Václavském náměstí v ohrožení

Domy i stromy, které se ve vnitrobloku mezi Václavským náměstím a ulicemi Jindřišská, Panská a Na Příkopě nacházejí, ještě stojí. Ale jak dlouho, když blok domů u Václavského náměstí byl prodán za 800 milionů kč firmě Welwyn Company, která chce část z nich zbourat, vykácet zeleň a na jejich místě postavit obrovské administrativně-obchodní centrum? Plánují se i 3 patra podzemních garáží. Zmizet má dle serveru lidovky.cz 11 domů a dalších 13 domů se má stát jeho součástí. Dle Richarda Biegela z Klubu Za starou Prahu, jsou už povoleny demolice památkově chráněných staveb. „Princip, že se z historických budov nechají jenom uliční průčelí a jeden barokní palác a zbytek se prostaví administrativním centrem, které navíc vystupuje takovými věžemi do panoramatu a výrazně přesahuje okolní zástavbu, je pro jakékoli historické město zničující, pro Prahu zvlášť,” řekl Biegel. Do Prahy přijeli inspektoři UNESCO, aby kontrolovali dopady několika staveb na pražskou památkovou rezervaci a velmi se zajímali i o tento případ. “Ze Seznamu světového kulturního dědictví nás nemohou vyškrtnout, pokud nepoškodíme historický půdorys města. Tento velice ambiciózní projekt se ocitá na hranici snesitelnosti,” řekl pro MF Dnes předseda české sekce poradního orgánu UNESCO Josef Štulc.

Příběh z Jihlavy

 Nejen Praha se potýká s Investory, kterým necitlivé stavby prochází. Na serveru idnes.cz se píše o Jiřím Simonovi z Jihlavy, který bojoval proti stavbě obchodního a zábavního centra City Park, spáchal sebevraždu. Jeho oběšené tělo našli nad jedním z vchodů do komplexu. Neúspěšně protestoval proti jeho velikosti a umístění. V dopise na rozloučenou napsal: „Již nechci dále žít ve společnosti, kde se nemohu dovolat svých práv.“ Jeho dům sousedil s obchodním komplexem. Investoři chtěli Simonův dům odkoupit za 4,5 milionu. On požadoval milionů dvacet. „To ale nebylo, že táta chtěl peníze, on se hlavně nechtěl stěhovat. Chtěl tady žít. Představte si, že si pořídíte baráček, opravíte ho a máte s ním spoustu plánů. Pak přijde někdo a chce to koupit. Táta řekl ne. A kdybyste mě teda utlačili, dejte mi čtyřikrát tolik, abych byl do konce života bez starostí. Jenže oni si chtěli koupit i tátovu mlčenlivost, to bylo ve smlouvě,“ řekl jeho syn Jakub. Z prodeje nakonec sešlo. Dům pana Simona po jeho smrti někdo vykradl. Kromě jiného se z domu ztratil počítač s daty ke sporu s centrem včetně fotografií ze stavby.

Chátrající domy

Domů, které se nechávají chátrat, je hodně a nejen v Praze. Příkladem jsou např. bývalé lázně Kyselka na Karlovarsku, které chátrají 15 let, několikrát změnili majitele a jsou v havarijním stavu.

Bývalé lázně v Praze na Albertově jsou příkladem kdysi významného domu Jeho kauza se zviditelnila díky squaterům, kteří jej v roce 2009 obsadili a poté byli potrestáni, zatímco italský majitel, který se o ně nestará a nechává je chátrat, potrestaný nebude.Na rohu ulic Křížovnické a Kaprovy je dům s bustou Jaroslava Heyrovského. Cenná výzdoba byla jedním z důvodů, proč byla stavba v roce 1999 vyhlášená kulturní památkou. Delší dobu tam nikdo nebydlí. Má vytlučená okna a chátrá i zevnitř. Kdosi uřezal litinové zábradlí na schodišti, vytrhal rozvaděče i kabely. Ze špatně zabezpečeného domu pomalu mizí cenná výzdoba. Hlavním viníkem současného stavu jsou změny majitelů po roce 1990. Nejdříve restituce, pak několik přesunů mezi zahraničními firmami. Současný majitel Stars Invest s r.o. z Nizozemska na dopisy památkářů a radních Prahy 1 nereaguje.

Šlechtova restaurace ve Stromovce

Na jejím místě stával barokní královský letohrádek, restaurace v něm vznikla na konci 18. století. Od roku 1882 ji provozoval Václav Šlechta. Byla to oblíbená výletní kavárna a restaurace. Koncem sedmdesátých let jí poškodil požár a od té doby chátrá. Nyní jí má ve správě magistrát. Praha 7 tvrdí, že po dokončení tunelu Blanka restauraci začne opravovat. Ale proč ji neopravili dřív? Času na to měli spoustu. Je ale i otázka, jestli se o to pokusí, a jestli se nezřítí až se tunel Blanka, který pod ní i Stromovkou vede, uvede do provozu. Stromovka se totiž již při ražbě tunelu na 2 místech propadla a domy na Letné, kde se tunel také hloubí, jsou z vnitřku bytů i z vnějšku domů vyztuženy trámy a přes to vznikají v domech trhliny. Co se s domy stane, až tunel bude v provozu, se neví.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •