Nucená práce

Další část z knihy Tonyho Cliffa Státní kapitalismus v Rusku.

V Rusku existuje mnoho forem nucené práce. Například ředitelé průmyslových závodů, dolů či dopravních podniků uzavírají smlouvy s předsedy kolchozů, jimiž je zavazují dodat určitý počet zaměstnanců. O těchto formách nucené práce však v  této kapitole mluvit nebudeme. Budeme se zabývat jen jejich nejextrémnější podobou, tedy prací v táborech, kde pracovní síla není nakupována a prodávána jako zboží, neboť dělník sám nemá vůbec žádnou právní svobodu.


Až do prvního pětiletého plánu nedosahovala práce vězňů takových objemů, aby pro ruskou ekonomiku měla nějaký reálný význam. V roce 1928 bylo ve vězeňských táborech jen 30 000 vězňů a vládní instituce se ještě zdráhaly nucenou práci užívat. V roce 1927 jistý úředník vězeňské správy napsal, že v ruských nápravných zařízeních zcela chybí „využívání vězeňské práce, režim vymačkávání ‘zlatého potu’ z vězňů, či organizace výroby tak, že je zisková i z obchodního hlediska. Všechny tyto jevy – tak typické pro vězení v buržoasních zemích – jsou v ruských věznicích zcela nepřípustné.“ V té době se hodnota celkové produkce všech vězňů rovnala jen malému procentu nákladů, které na ně musel stát vydávat.

Situace se radikálně změnila s počátkem pětiletého plánu. „Kiseljov-Gromov, sám bývalý úředník GPU v severských pracovních táborech, uvádí, že v roce 1928 bylo v táborech drženo jen 30 000 mužů … V roce 1930 už ale v celé síti pracovních táborů bylo celkem 662 257 vězňů.“ Na základě dostupných údajů dospěl profesor Alexandr Dallin k závěru, že v roce 1931 už byly v pracovních táborech téměř dva miliony lidí, v letech 1933-35 to bylo již pět milionů a v roce 1942 osm až 15 milionů! Bývalý vůdce jugoslávské komunistické strany Anton Ciliga, který v sovětských koncentračních táborech strávil řadu let, odhaduje, že počet vězňů na vrcholu čistky ve třicátých letech dosáhl asi deseti milionů.

Rozsah otrocké práce v SSSR lze sledovat ze zpráv publikovaných v sovětském tisku, který informuje i o těžkých trestech za ty nejmenší zločiny, jakým je třeba krádež chleba. Lze ho však odvodit i nepřímo, ze statistik voličů. Každý člověk má po dosažení osmnácti let právo hlasovat ve volbách, což je ale právo, které bylo vězňům pracovních táborů upřeno. Podle sčítání lidu z roku 1939 bylo v té době osmnáct a více let 58,4 procenta obyvatel. Do roku 1946 tento podíl téměř jistě vzrostl. Za prvé proto, že v nových oblastech připojených k SSSR, jako Litva a Lotyšsko, byl menší poměr dětí než v Rusku v roce 1939. A za druhé, válka způsobila nejen větší úmrtnost dětí než dospělých, ale také vedla k prudkému poklesu porodnosti. I za předpokladu, že podíl lidí ve věku osmnáct a více let byl v roce 1946 zhruba stejný jako roku 1939, muselo v této věkové skupině ale být alespoň 112,7 milionu z celkových 193 milionů obyvatel. Přesto mělo v tehdejších volbách právo volit jen 101,7 milionu lidí. Podle této metody výpočtu muselo být nejméně 11 milionů lidí v otrockých pracovních táborech.

O masovém využívání nucené práce existují ale i jiné odkazy. Za druhé světové války byla například pro údajně nedostatečnou loajalitu k režimu zrušena německá Povolžská republika a její obyvatelé byli vyhnáni – se největší pravděpodobností právě do pracovních táborů. V sovětských oblastech dříve obývaných Němci byla rozpuštěna řada republik, o čemž však v tehdejším tisku nepadla ani zmínka. Teprve, když Pravda 17. října 1945 vydala seznam volebních obvodů pro nadcházející všeobecné volby, vyšlo najevo, že mnoho republik zmizelo, aniž by to kdo postřehl. Byly mezi nimi autonomní Krymsko-tatarská republika, Kalmycká republika nebo Čečensko-ingušská republika, stejně jako autonomní Karaševský region. Kabardino-balkarská autonomní republika se zase po vyhnání Balkarů stala Kabardinskou republikou. Řeč je tu o více než dvou milionech lidí, o jejichž osudu nejsou k dispozici žádné oficiální informace. Se vší pravděpodobností přinejmenším většina z nich skončila v pracovních táborech.

Nejjasnější údaje o rozsahu otrocké práce v Rusku lze najít ve Státním plánu rozvoje národního hospodářství SSSR z roku 1941. Podle něho měla hodnota hrubého produktu všech podniků spravovaných NKVD v roce 1941 činit 1 969 milionů rublů, měřeno v cenách z let 1926/27. Jaký to pokrok od roku 1925, kdy celková produkce veškeré nucené práce představovala 3,8 milionu rublů – tedy více než  pěti set násobný nárůst! Pokud byl výkon zaměstnance věznice v roce 1941 stejný jako v roce 1925, bylo otrockých dělníků asi 15 milionů. Produktivita práce v táborech v roce 1941 však byla pravděpodobně podstatně vyšší než v roce 1925 a odhad produkce podniků NKVD v „pevných cenách roku 1926/27“ byl nejspíše poněkud nadsazený. I po provedení nezbytných oprav je ale jasné, že v otrockých táborech pracovaly miliony lidí.

Počet otroků v táborech nelze exaktně vyčíslit, protože o tom neexistují žádné oficiální statistiky. Až do počátku 30. let byla značná část statistických údajů týkajících se soudů, věznic a vězňů zveřejňována, následně ale tato praxe skončila. Je příznačné, že kniha s názvem Soudní Statistiky (A. A. Gertsenzon, Moskva 1948) uvádí podrobné aktuální údaje pro Spojené státy, Velkou Británii, Německo, Kanadu, Indii, Belgii, Dánsko, Finsko, Itálii, Řecko, Nizozemsko, Rakousko, Švédsko , Švýcarsko a Norsko, zatímco pro SSSR podává informace o rocích I, II, atd. – bez uvedení, které roky to jsou – a o regionech I, II, atd. – aniž by ovšem uváděla, o kterých regionech či letech je řeč. Konstatuje pouze, že v těchto regionech žije 4,7 milionu lidí. Vzhledem k tomu, že toto číslo je velmi malým procentem z celkového počtu obyvatel SSSR, nelze z něho vyčíst ani absolutní čísla, ani obecné trendy.

Fakt, že zveřejněné výsledky sčítání lidu z roku 1939 nezahrnují rozložení obyvatelstva podle okresů, je velmi důležitý. Z těchto informací, které jsou v normálních sčítacích tabulkách vždy obsaženy, by bylo možné odhadnout počet lidí v otrockých táborech se značnou přesností, neboť existují i určité kraje, ve kterých žádní svobodní lidé téměř nežijí.

Jasným důkazem přítomnosti dětí, matek, těhotných žen a starších mužů a žen v pracovních táborech v Rusku je amnestie z 27. března 1953. Umožnila propustit z vězení a pracovních táborů „ženy s dětmi do deseti let, muže nad 55 a ženy nad 50 let, a rovněž odsouzené osoby, které trpí vážnými, nevyléčitelnými nemocemi“.

Otrocká práce je obecně velmi neproduktivní. Ruská vláda se k ní uchylovala v takovém obrovském měřítku prostě proto, že velikost jejího kapitálu v poměru k množství pracovní síly byla velmi malá ve srovnání s vyspělými zeměmi západní Evropy a Spojených států. Zároveň, paradoxně, sloužila k překonávání překážek způsobených nedostatkem pracovních sil v některých regionech a odvětvích průmyslu. Vždy, když v dějinách někde nastal nedostatek pracovních sil, stát právně omezil svobodu volného pohybu pracovníků. Tak se to stalo v západní Evropě ve 14. a na počátku 15. století, a pak znovu v 17. století. Otroci ve stalinských táborech byli horší verzí „armády nezaměstnaných“ v tradičním kapitalismu. To znamená, že sloužili k udržování zbylých pracovníků ‘na svém místě’. Kromě toho je třeba připomenout, že v SSSR museli vězni vykonávat mnoho nesmyslně těžkých úkolů (např. práce na Dalekém severu), ke kterým by jinak bylo svobodné a dokonce i částečně svobodné pracovníky nutno přimět jedině velikou pobídkou. Navzdory své extrémně nízké produktivitě byla otrocká práce v takovýchto případech nejlevnějším, ne-li jediným možným řešením. To dobře ilustruje následující výňatek z deníku Izvěstija. Při popisu budování nové železniční trati na Sibiři s použitím nucené práce uvádí, že „až dosud se mělo zato, že stavební sezóna zde netrvá déle než sto dní v roce. Zima je velmi studená – až 50 ° pod nulou. Avšak stavitelé ukázali, že i za takových podmínek je možné pracovat celoročně bez přerušení.“

Není možné zakončit tuto kapitolu lépe než citací Vyšinského: „Pro vytváření pracovní kázně je rozhodující pracovní nadšení, socialistické vědomí a ušlechtilý pocit povinnosti vůči státu, vlasti a sovětskému lidu – nikoli tresty či hrozby jako v kapitalistických zemích.”

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •