Potenciál vypnout Řecko

 Greece_4Cena za takzvanou „záchranu“ Řecka jsou masivní škrty pro pracující lidi. Ty přicházejí i proti odporu nejmilitantnější pracující třídy v Evropě.

Generální stávka 5. května byla velmi důležitá. Řecko je země, kde se generální stávky odehrávají poměrně často – ale toto nebyla pouze dobrá generální stávka. Měla kvality skutečného povstání pracujících.

 

Na náměstí Ústavy v centru Athén konfrontovaly masové davy policejní robocopy a chtěly se dostat do parlamentu. Jejich zápas se dostal za úroveň jednodenní generální stávky nebo za sérii jednodenních generálních stávek, a dostatečně vyjádřil zlobu pracujících.

Šíře útoků – škrty ve veřejných službách, pracích a penzích, a zvýšení věku odchodu do důchodu – je taková, že se úroveň zápasu musí zvýšit, aby byla možné nátlak zastavit. Pouhé navýšení četnosti jednodenních generálních stávek nebude stačit. Zápas se musí posunout směrem k nekonečným stávkám těch skupin pracujících, kteří jsou nejvíce ohroženi. Brzy mohou začít stávkovat pracující v elektrárnách. Pokud by jejich akce přerostla ve stávku všeobecnou, mají potenciál vypnout Řecko.

Ale v tomto zápasu se skrývá i velký problém. Ačkoliv má Řecko největší radikální levici v Evropě, dominantní síly na levici tuto výzvu nepřijímají. Řecká Komunistická strana je masivní, ale velice sektářská, a její strategií je říkat „volte nás, protože my máme odpovědi na krizi“. Koalice radikální levice, Syriza, vždy žila z nejednoznačnosti kombinace oportunistické politiky s revoluční rétorikou. Tato nejednoznačnost se už nemůže udržet. SEK, sesterská organizace Socialistické dělnické strany (a Socialistické Solidarity – poznámka překladatele) je zapojena do antikapitalistické koalice, Antarsya, která přitahuje mocnější síly a má na nynější zápas určitý efekt. Nabízí se tak velice vzrušující situace.

Zranitelné

Pokud poodstoupíme od Řecka, můžeme vidět, jak krize vyvolala úsporná opatření napříč Evropou. Zranitelné vlády adoptovaly zvyšující se měrou programy škrtů, aby uspokojily trhy. Stalo se tak ve Španělsku a Portugalsku a děje se to jasně i zde. Iluze, že krize v zásadě skončila, a že klíčovou ekonomickou otázkou, s níž se naši vůdci potýkají, je jak naložit s oživením, byla rozbita. Trhy reagují na to, jak křehká je situace, a bohatí se bojí možnosti dalšího prohloubení recese.

To je pro kapitalistickou třídu scénář noční můry. Vleklá recese ve třicátých letech trvala deset let a procházela různými fázemi. Současná krize je srovnatelná. Její současné fázi dominuje takzvaný problém suverénního dluhu, dluhu, který akumulovaly vlády, obzvláště v eurozóně. Vlády si půjčovaly a u utrácely v masovém měřítku, aby odvrátily krizi, a navýšily tak svůj dluh.

V eurozóně je tato obecná krize veřejného dluhu zkombinovaná se strukturálními nedostatky eurozóny. Za prvé, euro je založeno čistě na monetární unii, ne na fiskální. Evropská unie nemá autoritu implementovat daně a pravidla utrácení na evropské úrovni, a tak řešení krize padá na národní státy. Za druhé, euro spojuje Německo, ohromnou exportní mašinu, s množstvím slabších ekonomik. Tyto státy dovážejí množství německé produkce a hodně si půjčovaly, aby ji mohly zaplatit, obzvláště pak od německých a francouzských bank.

Tak zvaná záchrana Řecka je esenciálně pokusem zachránit francouzské a německé banky. Jestli Řecko nesplní závazky, uštědří další ránu bankám, které jsou již oslabeny širší krizí. Tyto nedostatky eurozóny vytvářejí toxickou kombinaci.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •