Příběh dvou časopisů
Letos si připomínáme padesáté výročí vzniku New Left Review (NLR). Nebylo náhodou, že roku 1960 začal pravidelně vycházet (po neúspěšném prvním startu o dva roky dříve) také tento časopis, International Socialism.1 V pozadí zrodu obou byl vzestup Nové levice, která se bouřila jak proti západnímu kapitalismu, tak proti východnímu stalinismu, přičemž International Socialism a NLR představují dvě protikladné trajektorie časopisů zabývajících se socialistickou teorií. Není pochyb, že od roku 1962, kdy se šéfredaktorem NLR stal poprvé Perry Anderson, si tento časopis vcelku udržoval opatrný odstup od politické praxe, přičemž pěstoval přísně intelektuální styl, který mu díky talentu řady jeho přispěvatelů vynesl zasloužený mezinárodní prestiž.
Neméně seriózně analytický International Socialism byl od samého začátku také časopisem revoluční marxistické organizace, dnešní Socialistické dělnické strany (Socialist Workers Party). Proto se vždy snažil, aby byl jeho obsah co nejpřístupnější a soustřeďoval se na otázky, jejichž vyjasnění může napomoci k účinnější socialistické praxi. Jak prohlásil úvodník našeho prvního čísla, „klademe si za úkol, aby International Socialism přinášel původní aktuální sociální a politickou analýzu, jež bude mít zvláštní význam pro vedení třídního boje a prohlubování uvědomění dělnické třídy“.2
I když se tyto dva časopisy navzájem liší, jsou si také příbuzné. Oba se snaží vysvětlovat pomocí marxistické teorie tentýž svět a vycházejí přitom z britského hlediska, ovšem s internacionalistickým přístupem. Dokladem toho je číslo NLR k 50. výročí uvedené obsáhlým článkem šéfredaktorky Susan Watkinsové, který se snaží formulovat stanovisko časopisu v kontextu globální ekonomické a finanční krize. Watkinsová nemá žádné pochybnosti o hloubce krize a omezenosti „oživení“. Popisuje ho jako „očividně nestabilní: Severní Atlantik bez pracovních míst a s ochromeným úvěrovým systémem ve svém nitru; bublající Východ, který se musí přizpůsobovat zmenšování trhu pro své zboží; hora stále nevypořádaných dluhů; spekulativní fondy volně působící v systému a způsobující prudké vzestupy cen komodit. Finance pořád ještě uvázlé v minovém poli, přičemž neklid se šíří východním a jižním směrem”.3
Přes možnou potenciální závažnost této ekonomické prognózy pro globální kapitalismus je Watkinsová přesvědčena, že politická dohra krize ve srovnání s dřívějšími finančními haváriemi např. v letech 1873 a 1929 dokazuje přetrvávající sílu neoliberalismu:
Snad nejnápadnějším rysem krize z roku 2008 je zatím její kombinace ekonomického zmatku a politické nehybnosti. Po bankovních a finančních haváriích roku 1931 padaly vlády po celé Evropě – v Británii, Francii, Španělsku, Německu; dokonce i roku 1873 byla v USA Grantova administrativa paralyzována korupčními skandály následujícími po železničním krachu a v Británii padlo Gladstoneovo ministerstvo. Jedinými politickými oběťmi roku 2008 byly Haardův režim na Islandu a správní orgány Kajmanských ostrovů. Růst nezaměstnanosti a omezování veřejných výdajů, doufejme, vyvolá rozhodnější protesty; prozatím se ale obsazování továren nebo zadržování šéfů ve svých požadavcích omezovalo na přiměřené odstupné. Že může být krize neoliberalismu tak přízračně nekonfliktní, v kontrastu k rozhořčeným bojům o jeho zavádění, je vystřízlivujícím dokladem jeho triumfu.4
Takže „neoliberální program po celou krizi nenarazil na opozici a ve skutečnosti pokročil dál, protože sanace bank jim umožnila, aby vyvlastňovaly ve větším rozsahu než kdykoli předtím”.5 Příklon ke keynesiánství na vrcholu krize nevedl k reálné změně režimu hospodářské politiky, ale k posílení „regulačního liberalismu“, který je pouze variantou šířeji pojímaného neoliberalismu. Tato analýza podle Watkinsové potvrzuje správnost stanoviska, které sama chápe jako „jasného uvědomění si porážky“ a které vyslovil Anderson roku 2000, když bylo obnoveno vydávání NLR: „poprvé od Reformace neexistuje v myšlenkovém světě Západu žádná významná opozice – tj. systematický soupeřící pohled“.6 Watkinsová sympatizuje s údělem dnešních mladých radikálních intelektuálů: „Vzplanutí protestů bylo pokaždé pomíjivé; všechny mobilizace, které zažili – alterglobalizace, změna klimatu, pochody proti vpádu do Iráku – skončily porážkou.“ Článek končí hloubáním o nejisté budoucnosti samotné NLR: „Může levicový intelektuální projekt doufat v úspěch, když chybí politické hnutí? To se teprve ukáže.“7
Článek Watkinsové je zajímavý z toho důvodu, že zvlášť systematickým a pečlivým způsobem vyjadřuje značně rozšířený názor, podle něhož si radikální levice při konfrontaci se skutečnou krizí globálního kapitalismu, k jaké (podle slov Alana Greenspana) dochází jednou za století, počínala neobratně a zmařila velkou politickou šanci.8 Tento názor zazněl mimo radikální levici, ale byl také jednou z otázek, které byly v sázce při nedávných debatách v SWP.
Jednou z nejdůležitějších proměnných v politice je čas. Odpověď na otázku, jestli radikální levice zmeškala vlak, závisí rozhodujícím způsobem na trvání krize. Takzvaná Velká deprese trvala od roku 1929 do roku 1939. Watkinsová má pravdu v tom, že bezprostředním důsledkem finančních havárií let 1929 a 1931 byla zvýšená nestabilita vlád (i když v Británii vedl pád menšinové labouristické vlády Ramsaye MacDonalda k vytvoření koalice vedené toryovci, která ovládala britskou politiku po zbytek desetiletí). Tato nestabilita byla nejen odrazem krutosti krize, ale také značného oslabení struktur buržoasního panství způsobeného už první světovou válkou a následnými sociálními a politickými zvraty. Obecně přinesly tyto vládní krize posun oficiální politiky doprava – sociální demokracie byla vyhnána z vlády jak v Německu, tak v Británii.
Jak ale deprese pokračovala, rozvinul se intenzivní třídní boj, jehož výraznými událostmi bylo vítězství nacionálního socialismu v Německu v lednu 1933 a zničení rakouského dělnického hnutí v únoru 1934, ale také vzestup levice – lidové fronty ve Francii a Španělsku, New Deal a protestní stávky v USA, masové stávky a obsazování továren ve Francii v červnu 1936, Španělská revoluce v letech 1936-1937. Porážka levice ve Francii a Španělsku přišla teprve ke konci desetiletí, přičemž rozhodující úlohu v ní sehrálo omezování bojovnosti dělníků, které v politice lidové fronty prosazovaly komunistické strany.
V protikladu k tomu udeřila současná ekonomická krize v době, kdy se buržoasní demokracie v pokročilých kapitalistických státech těšila po zvratech 60. a 70. let několika desetiletím poměrné stability. A k tomu se liberální demokracie obrovsky zeměpisně rozšířila – do jižní Evropy koncem 70. let a v 80. letech, do střední a východní Evropy, na jih Afriky a do Latinské Ameriky v 90. letech, do Jižní Koreje a na Tchaj-wan v první dekádě tohoto století. Navíc se terén buržoasní politiky zúžil vzestupem sociálního liberalismu a přijetím neoliberalismu předními sociálně demokratickými stranami. Samozřejmě, s buržoasní demokracií to vůbec nevypadá dobře – sbližování politických špiček, eroze životní úrovně a sociálního státu, rozkladný účinek peněz na oficiální politiku způsobuje rozsáhlé znechucení lidových vrstev. Nicméně krize narazila na poměrně robustní struktury kapitalistického panství, které ponechávaly málo prostoru pro formulování alternativ k neoliberalismu nebo dokonce vůbec ke kapitalismu.
Takže pokud by krize byla pouze poměrně krátkým, i když prudkým otřesem, jehož účinky by byly do značné míry utlumeny sanacemi, pak by diagnóza „ekonomického zmatku a politické strnulosti“, kterou vyslovuje Watkinsová, byla vcelku správná. I když ale Watkinsová probírá různé scénáře, sama podle všeho neočekává rychlý návrat k ekonomické „normalitě“. Dlouhodobější ekonomická krize ovšem bude vyvolávat tlak na buržoasní politické struktury a obnažovat jejich trhliny. Takže se podívejme blíže na vývoj krize.
Jednotlivé fáze krize
Jedno z poučení z Velké deprese říká, že velká hospodářská krize je sama o sobě historickým jevem procházejícím různými fázemi – v tomto případě ještě před zhroucením trhu cenných papírů došlo ke zpomalení průmyslové aktivity, pak přišel samotný burzovní krach, počáteční hospodářský pokles, bankovní krize roku 1931, další hospodářský pokles spojený se zhroucením mezinárodního obchodu, částečné oživení v polovině desetiletí a pak návrat recese v letech 1937-1938 až do obnovy zbrojení a válečné výroby, která zvedla celkovou produkci a zaměstnanost. Podobně současná krize už prošla řadou fází – nejdřív to bylo uváznutí úvěru v letech 2007-2008, po němž přišel podzimní finanční krach roku 2008, velmi ostrý a všeobecný hospodářský pokles v zimě 2008-2009 a pak „oživení“ nebo přesněji stabilizace díky obrovskému množství peněz, které napumpovaly přední kapitalistické země do svých finančních systémů a širších ekonomik.
Tento proces je navíc nerovnoměrný. Za Velké deprese se státy, které byly připraveny rychle upustit od volného obchodu (Británie po roce 1931) nebo znovu zbrojit (Německo po roce 1933), se vzpamatovaly rychleji než ostatní, zejména USA. Dnes opět rychle roste Čína díky gigantickému programu státem financovaných investic, ku prospěchu ekonomik, které se reorientovaly tak, aby se staly jejími dodavateli, buď průmyslových výrobků (Jižní Korea) nebo surovin (Brazílie, Jižní Afrika).
Do jakého stadia jsme tedy dospěli v současné krizi? V jejích začátcích ležel obrovský nárůst soukromé zadluženosti, který živil bublinu z poloviny nultých let. Následná dluhová krize se přesunula ze soukromého sektoru do veřejného. V hlavních ekonomikách enormně vzrostl objem vládních půjček –nejen kvůli sanacím, ale také v důsledku snížení výnosu daní a nárůstu výdajů na sociální stát vynuceného Velkou recesí. To plně odpovídá historické zkušenosti, jak zdůrazňují Carmen Reinhardtová a Kenneth Rogoff ve významné ekonometrické studii finančních krizí:
„K následkům bankovních krizí patří hluboké poklesy objemu produkce a zaměstnanosti… hodnota vládních dluhů má sklon k explozím: za hlavních epizod, k nimž došlo po II. světové válce, vzrostla v průměru o 86 procent (v reálných hodnotách, ve srovnání s dluhem před krizí)… hlavní příčinou exploze dluhů nejsou všeobecně uváděné náklady na sanaci a rekapitalizaci bankovního systému… Ve skutečnosti je největší hnací silou vzrůstu zadluženosti nevyhnutelný kolaps daňových výnosů, kterému čelí vlády v důsledku hlubokých a vleklých poklesů objemu produkce.“9
Jak se vypořádat s nárůstem veřejné zadluženosti je v podstatě politická otázka – jinými slovy, řešení je odrazem převládajícího poměru třídních sil. Obrovské vládní dluhy, jež bylo třeba zaplatit za II. světovou válku, byly zvládány postupně kombinací hospodářského růstu a inflace (která snižovala reálnou hodnotu dluhu). V současné situaci, kdy je rámcem pro tvorbu politik nadále neoliberalismus a kdy se přeživší banky opět postavily na nohy díky státním podporám a odstranění řady soupeřů, je růst rozpočtových deficitů definován jako významná krize, kterou je třeba řešit okamžitě masivním krácením veřejných výdajů.
Tak například v Británii toryové se značnou podporou médií a velkého byznysu využili deficit k tomu, aby v kampani před všeobecnými volbami nastolili politickou agendu, jež by v době vydání tohoto čísla už měla probíhat. Zapadá to do širší analýzy, která označuje za zdroj problémů Británie přebujelý veřejný sektor. Slibování „drastických řezů“ ovšem už tak populární nebylo. Navíc probíhá ve vedoucích buržoazních kruzích široká debata (odrážející se v sérii názorových výměn mezi ekonomy na dopisové straně Financial Times) o načasování veškerých škrtů, jež je projevem obav, že předčasné zrušení státní podpory světové ekonomice by způsobilo „dvojpropadovou“ recesi, kterou obsedantně očekávají komentátoři stejně jako tvůrci politiky.
Rozlomená eurozóna
Že je nutné omezit veřejné výdaje, se dnes nicméně považuje ve všech pokročilých kapitalistických ekonomikách za samozřejmost. Co víc, slabší kapitalistické státy si nemohou dovolit přepych aspoň částečné volby načasování škrtů. To je zřejmé v eurozóně, kde se předmětem pozornosti finančních trhů, Evropské komise a předních států Evropské unie pro svou finanční rozmařilost stalo Řecko a na sociálně demokratické vládě Georgiose Papandrea byly vynuceny obrovské škrty.
Řecká krize ale odhalila strukturální vády v samotné konstrukci eurozóny. Tím, že Evropská hospodářská a měnová unie (EMU) nahradila národní měny účastnických států eurem a svěřila kontrolu nad úrokovými sazbami nikým nevolené a nikomu se nezodpovídající Evropské centrální bance, zablokovala směnné kurzy mezi těmito zeměmi. Pro perifernější členy mělo toto uspořádání velkou výhodu v tom, že se prudce zmenšilo rozpětí mezi úrokovými sazbami jejich dluhopisů a dluhopisů nejsilnější evropské ekonomiky, Německa. Za podmínek celkově nízkých úrokových sazeb, jež převládaly za úvěrové konjunktury v polovině nultých let, to umožnilo prudký nárůst zadluženosti domácností v menších ekonomikách eurozóny (až ke 100 procentům národního důchodu v Řecku, Portugalsku a jižním Irsku) a vznik bytové bubliny v Irsku a Španělsku.
Zvýšená spotřeba, kterou umožnily větší výpůjčky v jižní Evropě, pomáhala vytvářet trh pro německé exporty (z nichž dvě třetiny směřují do eurozóny). Německo, které se vyhnulo dluhové explozi zaznamenávané na jiných místech eurozóny, tak v roce 2005 znovu mohlo získat postavení největšího světového exportéra přiškrcováním nákladů na pracovní sílu v podmínkách vysoké nezaměstnanosti, „reformy“ podpor v nezaměstnanosti Hartz IV prosazené rudozelenou koalicí let 1998-2005 a přesunů produkce nebo (častou stejně účinnými) pohrůžkami jejího přesunu dál na východ. Na jiných místech eurozóny v té době náklady na pracovní sílu rostly mnohem rychleji. Slabší ekonomiky nabraly obrovské deficity platební bilance, jež byly rubem bobtnajícího přebytku Německa. Jak zdůrazňuje důležitá studie krize eurozóny, kterou zpracovala expertní síť Research on Money and Finance:
„Euro se svou obslužnou politickou strukturou se stalo mechanismem zajišťujícím přebytky běžného účtu Německa, které se vytvářejí většinou v eurozóně. Periferní země se začlenily do měnového systému, který o sobě tvrdil, že vytváří světovou měnu, a tím se vzdaly části svých komparativních výhod, přičemž přijaly politiky, jež dál prohlubovaly rozdíly v konkurenceschopnosti. Prospěch z tohoto procesu mělo Německo, protože má větší ekonomiku s vyšší úrovní produktivity a protože dokázalo zmáčknout své dělníky tvrději než ostatní země. Strukturální přebytky běžného účtu byly jediným zdrojem růstu německé ekonomiky v posledních dvou desetiletích. Euro je pro Německo politikou ve stylu „ožebrač svého souseda“ za podmínky, že nejdřív ožebračí své vlastní pracující.“10
Podle sítě Research on Money and Finance spočívá bezprostřední příčina krize eurozóny v celkové odezvě členských zemí na finanční havárii, zejména (s výjimkou Německa) v podstatném zvýšení výdajů a výpůjček. Nárůst vládního dluhu je donutil jít na peněžní trhy, aby tam prodávaly své dluhopisy. Slabší státy eurozóny ale zjistily, že se prudce zvětšilo rozpětí mezi úroky, které měly platit ze svých dluhopisů, a úroky z německých vládních dluhopisů. Když se na Papandreuovu vládu zaměřili spekulanti a náklady na její výpůjčky dál rostly, ocitla se v začarovaném kruhu. „Strukturální slabiny měnové unie jsou z tohoto hlediska zcela zřejmé. Všechny země mají stejný přístup na peněžní trhy, ale nemají stejný přístup k úvěru, který každá země získává za rozdílnou cenu.“11
Hlubší vada EMU spočívá v tom, že je pouze měnovou unií. Fiskální politika – závislá na moci zdaňovat a vydávat – zůstává pevně v rukou národních států. V dobách krize, kdy musí stát vstoupit do hry, aby zachránil trh, nabývá fiskální politika ústřední význam: sanace a stimuly byly podloženy schopností předních kapitalistických států vyždímat ze svých ekonomik odpovídající zdroje a díky této schopnosti si půjčovat. Tudíž v reakci EU na finanční havárii dominovaly akce národních vlád na záchranu svých bank a dotace domácím firmám.12
Toto uspořádání volá po otázce co se stane, když členskému státu eurozóny hrozí bankrot. Finanční trhy nejenže vyhnaly vzhůru úroky z dluhopisů slabších ekonomik eurozóny, ale stlačily také dolů euro. To udělalo z řecké krize problém celé eurozóny. Rozhodující kontinentální státy, Francie a Německo, se různily v názoru, jak reagovat. Francie chtěla koordinovanou půjčku, která by udržela Řecko nad vodou, Německo odporovalo. Řecko vyhrožovalo, že se obrátí o pomoc k Mezinárodnímu měnovému fondu (IMF) a tím zostudí EU – bluf, na který Německo nenaletělo.
Nakonec byla dohodnuta společná záchranná akce IMF a eurozóny odrážející fakt, že řecká insolvence by nebyla v zájmu německých bank, které poskytly rozsáhlé půjčky Řecku a jiným slabším ekonomikám eurozóny. Debata probíhající v Berlíně uvnitř chronicky slabé konzervativně liberální koalice Angely Merkelové (doprovázená prudkými nacionalistickými střety německých a řeckých médií) se ale přikláněla k tvrdé linii, kterou prosazoval ministr financí Wolfgang Schäuble.
Ten navrhnul vytvoření evropského měnového fondu, který by mohl přispěchat na pomoc členům eurozóny, jež jsou na tom jako Řecko, výměnou za zpřísnění Paktu růstu a stability, podle něhož státy EU nesmí mít rozpočtové deficity přesahující tři procenta národního důchodu. Zejména by měly být zavedeny sankce umožňující, aby státům, které porušily pravidla, bylo zakázáno čerpání prostředků z fondů soudržnosti EU nebo aby byly dokonce na čas zbaveny hlasovacích práv. Státy by také měly možnost vystoupit z eurozóny při zachování členství v EU.
Jal to hodnotí ekonomický komentátor Wolfgang Munchau:
„To neznamená pomoc zemím, které mají potíže. Znamená to pomoci jim odejít.
Politické poselství obsažené v Schäubleho plánu zní, že Řecko bude poslední zemí, která bude kdy sanována. Jak postupují přípravy na sanaci dál, reakce německé veřejnosti jsou stále nepřátelštější. Kdyby Schäubleho plán platil už nyní, Řecko už by bylo na odchodu. Je obtížné představit si situaci, kdy by nějaká země splňovala kritéria stanovená plánem pro poskytnutí pomoci, a současně pomoc potřebuje.
Schäubleho plán také neobsahuje žádná ustanovení, která by kdy mohla zavazovat Německo. Umožnil by Německu dál prosazovat bez zábran svoji jednostrannou hospodářskou strategii likvidace rozpočtového deficitu do roku 2016. I kdyby se jihoevropské vlády dokázaly probudit a uznat potřebu hlubokých reforem, velmi těžko by odstraňovaly odstup v produktivitě, který se pořád zvětšuje ve prospěch Německa. Nevidím tedy, jak by se plán mohl vůbec stát politicky přijatelný.“13
Německá vládní třída fakticky hájí za každou cenu svou hospodářskou strategii udržení exportního prvenství (které Německo ztratilo roku 2010 ve prospěch Číny) na základě stlačování mezd. Doma byla zakotvena loni přijatým dodatkem k ústavě, který požaduje, aby federální vláda snížila do roku 2016 svůj rozpočtový deficit na 0,35 procent národního důchodu: to znemožňuje jakýkoliv posun k alternativní strategii založené na stimulaci domácího trhu. Schäubleho plán je projevem rozhodné snahy Berlína prosadit tuto strategii také v eurozóně. Jestliže jsou ostatní státy eurozóny příliš slabé, aby omezily veřejné výdaje a náklady na práci a pokusily se držet krok s Německem, budou hozeny přes palubu.
Globální dilemata
Krize eurozóny je evropskou verzí globálního konfliktu. Světová obchodní organizace si sama nedávno pogratulovala za to, že počáteční vzestup vládních dotací a jiných forem protekcionismu, jenž byl reakcí na recesi let 2008-2009, se nevyvinul v nic, co by rozsahem připomínalo snahu imperialistických mocnosti o uzavření svých trhů soupeřům v 30. letech. To ale opomíjí skutečnost, že dnes se nejdůležitější obchodní konflikt týká měn.
Je už otřepanou frází, že nejdůležitějším hospodářským vztahem je dnes vztah mezi USA a Čínou: Amerika představuje obrovský trh pro čínské průmyslové výrobky a pak si zpětně půjčuje dolary vydané za toto zboží, aby tak pomohla financovat svůj deficit platební bilance. Oba státy ale reagovaly na recesi tím, že dovolily, aby hodnota jejich měn klesala ve srovnání s ostatními, aby se tak zlevnily jejich exporty. Čínský jüan je od léta 2008 pevně vázán na dolar, který sám až donedávna na měnových trzích postupně klesal.
To se stalo zdrojem narůstajícího konfliktu mezi Pekingem a Washingtonem. Obamova administrativa bojující se stagnující ekonomikou a desetiprocentní nezaměstnaností stále silněji tlačí na Čínu, aby zrušila pevný kurz jüanu a umožnila jeho zhodnocení vůči dolaru. Obama řekl, že to v Americe vytvoří statisíce pracovních míst. Čínský premiér Wen Jiabao řekl na závěrečném zasedání Národního lidového shromáždění: „Čemu nerozumím, je snižovat hodnotu vlastní měny a pokoušet se nutit jiné, aby hodnotu své vlastní měny zvyšovali za účelem zvýšení exportu. Podle mě je to protekcionismus.“ Wen také zopakoval obavy o bezpečnost čínských investic v USA, které vyjádřil minulý rok: „Nestabilita amerického dolaru nám dělá velké starosti. Byl jsem znepokojen loni… a jsem znepokojen i letos.“14
Sto třicet členů Kongresu USA reagovalo dopisem ministru financí Timovi Geitherovi požadujícím, aby Geithner ve zprávě, která měla být předložena v dubnu, označil Čínu za „měnového manipulátora“. Měnový spor dál vyhrotil třenice mezi Washingtonem a Pekingem v řadě otázek, což nepochybně odráží rostoucí napětí mezi dominantní imperialistickou mocností a jejím nejvážnějším potenciálním vyzyvatelem. Zvlášť agresivní kampaň za to, aby USA jednostranně zatížily čínské importy přirážkou 25 procent, vede ekonom Paul Krugman blízký Demokratické straně. Tento krok by pravděpodobně vyvolal opravdovou obchodní válku.15
Čína ve skutečnosti umožnila mezi lety 2005 a 2008 zhodnocení jüanu v poměru k dolaru a může to udělat znovu, pravděpodobně v reakci na obavy ze stoupající inflace způsobené mamutím ekonomickým stimulem, které Wen také vyjádřil ve svém projevu. Ekonomové se domnívají, že posílení jüanu by příliš nepoškodilo exportní výkonnost Číny. Povyk kolem něj ale ukázal, že čínské vedení podobně jako německé je nadále přívržencem strategie rozsáhlých exportů, i když je založena na mnohem nižších mzdách a mnohem vyšší míře akumulace. Podobnosti zdůraznil Martin Wolf ve Financial Times:
„Čína a Německo se navzájem samozřejmě velmi liší. Ovšem přes všechny rozdíly mají tyto země některé společné rysy: jsou největšími exportéry průmyslového zboží, přičemž Čína teď předběhla Německo, mají masivní přebytky úspor nad investicemi a obrovské obchodní přebytky… Obě jsou také přesvědčeny, že by jejich zákazníci měli dál nakupovat, ale přestat s nezodpovědným vypůjčováním. Jelikož jejich přebytky mají za důsledek deficity ostatních, je toto stanovisko rozporné… Začínám si klást otázku, jestli otevřená globální ekonomika přežije tuto krizi.
Země s přebytky trvají na tom, že budou pokračovat tak jako dosud. Odmítají ale připustit, že spoléhání na přebytky exportu se nutně obrátí proti nim samotným, jakmile jejich zákazníci zkrachují. A právě to se teď děje. Země, které v minulosti hospodařily s velkými vnějšími deficity, mohou zmenšit masivní fiskální deficity, které jim zůstaly po prasknutí bublin a omezení výpůjček soukromými sektory (po „odpákování“, deleveraging) pouze prostřednictvím velkého vzestupu svých čistých exportů. Jestliže země s přebytky nedokáží vyvážit tento posun zvětšením agregátní poptávky, svět nevyhnutelně upadne do bitvy ve stylu „ožebrač svého souseda“: každý se bude zoufale snažit vnutit přebytečnou nabídku svým obchodním partnerům. Také to bylo podstatnou součástí katastrofy 30. let.“16
Vládnoucí čínské a německé třídy samozřejmě mají pohotově odpověď, že problém je v marnotratnosti Řeků a Američanů, kteří svým bezstarostným vypůjčováním a utrácením spějí ke katastrofě. Platí ale pořád základní věc: každý stát se snaží dostat z krize omezováním výdajů a výpůjček a exportováním, což vyvolává otázku, kdo bude tyto exporty kupovat. Wolf zcela právem vede paralelu s 30. léty. V té době marxistický ekonom John Strachey upozornil na okolnost, kterou nazval “dilema zisků a hojnosti“: „Opatření maximalizující zisky budou minimalizovat hojnost; opatření maximalizující hojnost budou minimalizovat zisky.“17 Jinými slovy, snižování mezd v zájmu zvyšování zisků omezuje poptávku po zboží a službách. Jedním východiskem z tohoto dilematu je exportování, ale pokud se o ně budou snažit všichni, výsledkem bude příliš mnoho zboží pachtícího se po příliš malém množství peněz.
Tato napětí nejenže jasně ukazují, že „druhá velká kontrakce“, jak dnešní krizi nazývají Reinhart a Rogoff, zdaleka není u konce. Potvrzují také, že důležitou překážkou “oživení“ jsou konflikty mezi předními kapitalistickými mocnostmi. To se také ukázal loni v prosinci na kodaňském summitu o změně klimatu, který v tomto čísle časopisu podrobně analyzuje John Neale. Přes vznik skupiny G20 jako fóra zahrnujícího velké ekonomiky Jihu a přes vstřícnější Obamovu rétoriku zůstává mezinárodní kapitalistická třída houfem navzájem znepřátelených bratrů.
Etapy boje
Ať jsou tato napětí jakákoli, je už jasné, kdo byl vybrán za oběť. Účet za krizi mají zaplatit pracující a chudí, kteří jsou tlačeni do kouta nezaměstnaností a snižováním mezd a veřejných výdajů. To samozřejmě předpokládá, že přijmou tuto přidělenou roli. Jedním z důvodů tak velké závažnosti řecké krize je odpor, který vyvolala u nejbojovnějšího dělnického hnutí Evropy. Při generálních stávkách zorganizovaných proti Papandreuovým úsporným balíčkům se spojila bojovnost organizované dělnické třídy se vzbouřeneckým duchem revolty mládeže, která zachvátila Řecko v prosinci 2008.
Nemůžeme se zde zabývat podrobnou analýzou reakce mezinárodního dělnického hnutí na krizi. Bude ale dobré zmínit se krátce o Británii. Také zde lze ve vývoji třídního boje od srpna 2007 rozlišit několik fází. Za první z nich v letech 2007-2008 převládal jev, který se při zpětném pohledu jeví jako jeden z dodatečných důsledků úvěrové konjunktury – prudký vzestup míry inflace, který vyvolal na celém světě značný tlak na životní úroveň. V Británii vyvolal vzpouru proti nízkým platům ve veřejném sektoru, která vyvrcholila na jaře 2008.
Tato fáze rázem skončila po pádu banky Lehman Brothers v září 2008. Levicová vedení hlavních odborových organizací účastnících se konfliktu – PCS, NUT a UCU – reagovaly na finanční krach tím, že zabily veškeré mzdové boje v podnicích. Odborová byrokracie ve skutečnosti utekla z bojiště. To způsobilo vakuum, které v první polovině roku 2009 vyplnila série bojů – zejména stávky stavebních dělníků v rafinérii Linsey Oil a obsazení podniků Visteon, Vestas a Prime –při nichž převzali iniciativu řadoví zaměstnanci a použili přitom metody boje, které byly od 70. let vzácností. Nehledě na určitou politickou dvojznačnost – především na heslo „britská pracovní místa pro britské dělníky“, jež dominovalo při první stávce v Lindsey –znamenaly tyto boje, i když rozsahem poměrně malé, kvalitativní posun.
Na podzim 2009 začala třetí fáze charakterizovaná návratem byrokracie na bojiště. Do značné míry to byla reakce na tlaky managementu, který hledal východisko z krize v reorganizaci produkce zvyšující míru vykořisťování. Tento vzorec jednání je zcela zřejmý u velkých konfrontací v Královské poště, British Airways a v železničních společnostech. Ve vyšším školství a vzdělávání dospělých propukly spory vyvolané faktem, že v těchto sektorech začalo škrtání dlouho před volbami. Celkový obraz je zatím smíšený – vážný politický výprodej v Královské poště, nejistý výsledek v British Airways, vítězství v Tower Hamlets College a na univerzitě v Leedsu – ale odpor má dostatečně velký rozsah na to, aby se toryové odvážili hlásat, že Británii čeká „nepokojné jaro“.
V každém případě se odpor v Británii svým vývojem velmi liší od pasivního rezignovaného přijímání, jak je popisuje Watkinsová. Úkolem revolucionářů v této situaci je dělat vše, co je v jejich silách, k posílení schopnosti řadových pracujících vzdorovat. To zejména znamená budovat sítě solidarity, které pomohou udržet na nohou konkrétní skupinu pracujících vedoucí boj. Důležitým krokem v tomto směru je vznik kampaně Právo na práci (Right to Work Campaign), která v lednu uspořádala konferenci za účasti přibližně 900 delegátů.
Obtížná situace radikální levice
Zapotřebí je ovšem víc než prostý odpor a solidarita, ať jsou jakkoli důležité. Je třeba způsobit trhlinu v politické nadvládě neoliberalismu. Na začátku předchozího desetiletí se po celé Evropě začaly objevovat radikální levicové strany jako významní vyzývatelé ve volbách. Umožnily to dva faktory – sociální liberalismus, tj. posun sociální demokracie doprava, který vytvořil vakuum na levici, a vzestup protikapitalistických a protiválečných hnutí pod vlivem Seattle, Janova a Florencie.
Povaha a strategie těchto stran se staly předmětem rozsáhlé diskuse na stránkách tohoto časopisu. Je ale jasné, že v posledních třech nebo čtyřech letech došlo k oslabení, jež bylo zvlášť brutální v Itálii v důsledku prohry Rifondazione Comunista a v Británii, kde jak Respect tak Skotská socialistická strana (SPP) prošly ničivým štěpením. Jaký to má vztah ke dvěma podmínkám, jež umožnily vzestup radikálních levicových stran? První z nich – sociální liberalismus – nezmizel, ale úspěch Pasoku v řeckých volbách v říjnu 2009 a francouzské socialistické strany v regionálních volbách v březnu 2010 potvrzuje, že přijetí neoliberalismu neznamená, že by sociálně demokratické strany přestaly manévrovat, aby získávaly kapitál z nespokojenosti pracující třídy (i když následný osud Papandreuovy vlády ukazuje, že zůstávají jako vždy neschopné čelit kapitálu).
Jak je tomu s druhou podmínkou, vzestupem hnutí? Řádné posouzení této otázky by také vyžadovalo delší diskusi, než jaká je možná na tomto místě. Watkinsová se ale prostě mýlí, když suše konstatuje, že „skončila porážkou“ – zejména v případě klimatických změn, kde byl kodaňský summit svědkem prvních větších demonstrací v této věci, jednak v Kodani a také v Londýně, a kde summit svolaný bolivijským prezidentem Evo Moralesem na duben do Cochabamby se může stát ohniskem dalších mobilizací. Je pravda, že po pádu Bagdádu došlo ve většině evropských zemí k rychlému úpadku mírových hnutí, i když v Británii přetrvávalo na poměrně vysoké úrovni ještě několik dalších let. Slepá ulička, do níž se dostalo antikapitalistické hnutí, se už v tomto časopise diskutovala: jako vždy platí, že pokud není politická radikalizace představovaná tímto hnutím doprovázena srovnatelným vzestupem třídního boje, sama se sotva dokáže udržet.18
Ale i když je celkový obraz hnutí takto nejednoznačný – protiválečné a antikapitalistické nepopiratelně v úpadku, hnutí ke klimatickým změnám jen v začátcích -, nevytratila se ideologická radikalizace, kterou tato hnutí vyjadřovala a také posilovala. Příznakem toho je obnovená intelektuální vitalita patrná v různých marxistických teoretických debatách. Navíc radikální levicové formace, které přetrvaly, představují svého druhu politický vklad zanechaný vzestupem z první poloviny nultých let. Takže jsme neuvázli v nulovém politickém bodu, v němž jsme se podle Andersona nacházeli v roce 2000.
Lze identifikovat dvě hlavní osy evropské radikální levice. Na první z nich se nacházejí Die Linke v Německu, Front de Gauche ve Francii, SYRIZA (koalice radikální levice) v Řecku a Bloco de Esquerda v Portugalsku. Jejich hlavním společným rysem je levicový reformismus, i když přesahující v různém stupni výrazněji doleva. Druhou osu definuje Nouveau Parti Anticapitaliste (NPA) ve Francii, což je projekt, jehož prostřednictvím začala Ligue Communiste Révolutionnaire (LCR) vytvářet širší stranu s revolučním programem.
Všechny tyto formace představují reálnou sílu a ovlivňují volební politiku ve svých zemích. To je významná prasklina v neoliberálním konsenzu. Je to ale jen začátek. Navíc se rovnováha mezi levicí a pravicí uvnitř radikální levice a časem mění jak v evropském, tak v domácím měřítku. Ve Francii tak Front de Gauche – koalice Komunistické strany a levicové sociálně demokratické Parti de Gauche vedené Jean-Luc Mélenchonem značně předstihl v březnových regionálních volbách NPA.
Jednou ze závěrečných nitek v této tapisérii je, že NPA a SWP, dvě hlavní strany evropské revoluční levice, se nedávno rozštěpily. V obou případech bylo otázkou, zda pokračovat v projektu budování revoluční strany nebo ne. V případě Francie to byl výsledek dlouhého boje mezi pravicí a levicí uvnitř LCR, přičemž menšinová frakce vedená Christianem Piquetem, pro něhož je hlavním vztažným bodem francouzská republikánská tradice a nikoli revoluční marxismus, opustila LCR a přidala se ke koalici Front de Gauche.19
Štěpení uvnitř SWP bylo mnohem pozdějšího data. Začalo za krize v Respectu, ale vyvinulo se ve spor o perspektivu. Malá menšinová skupina, k níž patřilo několik dřívějších členů vedení (mezi jinými také bývalý šéfredaktor časopisu International Socialism John Rees), odmítla vzít na vědomí úpadek protiválečného a antikapitalistického hnutí. Opakovala převládající tvrzení, že radikální levice zmeškala vlak, přičemž odmítla argumenty většiny ve prospěch změny taktiky jako odpovědi na hospodářskou krizi, a později vystoupila ze SWP.
Tyto epizody jsou dokladem obtíží změny orientace ve složité a rychle se měnící situaci. Přinejmenším pro SWP je hlavním politickým závěrem to, že budování revoluční organizace není v žádném případě v rozporu s pokračující podporou a ani iniciováním širších jednotných front v různých oblastech boje. Neobtížnější z nich je oblast voleb. Po zhroucení Respectu a SWP představuje důležitý pokus o opětovné sdružení rozptýlených sil radikální levice Trade Unionist and Socialist Coalition. Kampaně jejích kandidátů mohou pomoci vytvořit základ pro budoucí mnohem silnější levicovou alternativu sociálního liberalismu. Vzhledem k posilování fašistické pravice – jejíž širší pozadí zkoumá Richard Seymour ve svém článku o soudobém rasismu -, je rozvíjení této iniciativy naléhavým úkolem, a to nejen v Británii, jak ukazuje opětovný vzestup strany Front National ve francouzských regionálních volbách.
Síly radikální levice v Británii jsou ale příliš slabé na to, aby revolucionáři mohli ignorovat miliony organizovaných pracujících, kteří se nadále orientují, i když s výhradami a zdráhavě, na labouristy. Heslo „Volte levici kde můžete, volte labouristy, jestli musíte“ neznamená žádnou iluzi, že pokud se Gordonu Brownovi nějak podaří udržet v úřadě, bude jeho politika kvalitativně lepší něž politika administrativy, kterou povede David Cameron. Je to spíš prostředek, jak vést politický dialog s obrovským počtem angažovaných lidí, kteří se ještě nerozešli s labourismem. Tento dialog bude ještě významnější, jestliže, jak se dnes zdá nejpravděpodobnější, vytvoří příští vládu toryové a budou ještě intenzivněji pokračovat v útocích, s nimiž začala už New Labour.
Poznámky
1: Birchall, 2008.
2: Citováno v Callinicos, 1977.
3: Watkins, 2010, p12.
4: Watkins, 2010, p20.
5: Watkins, 2010, p21.
6: Watkins, 2010, p23; Anderson, 2000, p17.
7: Watkins, 2010, p27.
8: Viz např. článek Andy Becketta v Guardianu a moje odpověď: Beckett, 2009 a Callinicos, 2009.
9: Reinhart and Rogoff, 2009, p224.
10: Lapavitsas and others, 2010, p28.
11: Lapavitsas and others, 2010, p46.
12: Callinicos, 2010, pp97-101.
13: Munchau, 2010.
14: Financial Times, 14 March 2010.
15: Viz Drezner, 2010 a debata, kterou tento text vyvolal; z odlišného marxistického hlediska viz Hart-Landsberg, 2010.
16: Wolf, 2010.
17: Strachey, 1935, p101.
18: Callinicos and Nineham, 2007.
19: Smrtí Daniela Bensaïda v lednu 2010 přišla NPA o svého čelného marxistického teoretika. Bensaïdovo dílo zhodnotí Sebastian Budgen v příštím čísle našeho časopisu.
Odkazy na literaturu
, II/1 (January/February), http://newleftreview.org/?view=2092
Beckett, Andy, 2009, “Has the Left Blown Its Big Chance?”, Guardian (17 August 2009)
www.guardian.co.uk/politics/2009/aug/17/left-politics-capitalism-recession
Birchall, Ian, 2008, “A Fiftieth Birthday for Marxist Theory”, International Socialism 120 (autumn 2008), www.isj.org.uk/?id=487
Callinicos, Alex, 1977, “Editorial”, International Socialism, series 1, 100 (July 1977),
www.marxists.org/history/etol/newspape/isj/1977/no100/editorial.htm
Callinicos, Alex, 2009, “Yes, the Left Faces Many Challenges—but It’s Not All Doom and Gloom”, Guardian (21 August 2009) www.guardian.co.uk/commentisfree/2009/aug/21/marx-politics-left-future
Callinicos, Alex, 2010, Bonfire of Illusions (Polity)
Callinicos, Alex, and Chris Nineham, 2007, “At an Impasse? Anti-Capitalism and the Social Forums Today”, International Socialism 115 (summer 2007).
Drezner, Daniel W, 2010, “Paul Krugman, Neoconservative”, (15 March 2010) http://drezner.foreignpolicy.com/posts/2010/03/15/i_think_ive_found_a_purpose_for_the_g_8
61:9 (February 2010), http://monthlyreview.org/100201hart-landsberg.php
Lapavitsas, Costas, A Kaltenbrunner, D Lindo, J Michell, JP Painceira, E Pires, J Powell, A Stenfors, N Teles, 2010, “Eurozone Crisis: Beggar Thyself and Thy Neighbour”, Research on Money and Finance (March 2010), http://researchonmoneyandfinance.org/media/reports/eurocrisis/fullreport.pdf
Munchau, Wolfgang, 2010, “Shrink the Eurozone, or Create a Fiscal Union”, Financial Times, (14 March 2010).
Reinhart, Carmen R, and Kenneth S Rogoff, 2009, This Time is Different: Eight Centuries of Financial Folly (Princeton University Press).
Strachey, John, 1935, The Nature of Capitalist Crisis (Gollancz).
, II/61 (January/February 2010), http://newleftreview.org/?page=article&view=2817
Wolf, Martin, 2010, “China and Germany Unite to Impose Global Deflation”, Financial Times (16 March 2010).