Řeč před frankfurtskou trestní komorou
20. února 1914
Moji obhájci tu s právního hlediska dostatečně osvětlili nicotnost známek skutkové podstaty, uváděných obžalobou. Chtěla bych proto osvětlit obžalobu z jiné stránky. V dnešním ústním výkladu pana státního návladního i v jeho písemné obžalobě má velkou úlohu nejen doslovné znění mých závadných výroků, nýbrž výklad a tendence, obsažené prý v těchto slovech. Znovu a znovu a velice rozhodně zdůrazňoval pan státní návladní, co jsem podle jeho pojetí věděla a chtěla, když jsem na oněch schůzích pronesla své výroky. Jenže pokud jde o tento vnitřní psychologický moment mé řeči, o mé vědomí, není jistě nikoho kompetentnějšího než já sama a nikdo není více schopen podat plné a důkladné objasnění.
A chtěla bych předem poznamenat: jsem s radostí ochotna podat panu státnímu návladnímu a vám, vážení páni soudcové, úplné objasnění. Abych začala tím, co je hlavní, chtěla bych prohlásit, že to, co zde pan státní návladní, opíraje se o výpovědi svých korunních svědků, vylíčil jako mé myšlenkové pochody a mé pocity, nebylo nic jiného než čirá, bezduchá karikatura mé řeči i vůbec způsobu sociálně demokratické agitace. Když jsem naslouchala těmto výkladům státního návladního, musela jsem se v duchu smát a pomyslet si: Zde je opět klasický příklad, jak málo postačuje klasické vzdělání, když jde o pochopení sociálně demokratického postupu myšlení, o pochopení světa našich idejí v celé jejich složitosti, vědecké odstíněnosti a historické hloubce, stojí-li těmto okolnostem v cestě sociální třídní příslušnost. Kdybyste se byli, páni soudcové, zeptali nejprostšího nevzdělaného dělníka z těch tisíců, které se účastnily mých schůzí, byl by vám podal docela jiný obraz, docela jiný dojem z mých výkladů. Ano, prostí muži a ženy pracujícího lidu docela dobře dovedou vstřebat náš myšlenkový svět, který se v mozku nějakého pruského státního návladního odráží jako v křivém zrcadle v podobě karikatury. Chtěla bych to nyní doložit v několika bodech.
Pan státní návladní několikrát opakoval, že ještě předtím, než byly vyřčeny závadné výroky, jimiž prý vyvrcholila moje řeč, jsem prý „krajně poštvala“ tisíce mých posluchačů. K tomu prohlašuju: Pane státní návladní, my, sociální demokraté, vůbec neštveme! Vždyť co to znamená „štvát“? Cožpak sem se snad snažila vštípit shromážděným: Přijdete-li za války jako Němci do nepřátelské země, na příklad do Číny, pak si tam počínejte tak, aby se ani za sto let jediný Číňan neodvážil křivě pohledět na Němce?[1] Kdybych byla mluvila takto, bylo by to ovšem štvaní. Anebo jsem se snad v masách shromážděných snažila podněcovat národnostní vypínavost, šovinismus, pohrdání a nenávist vůči jiným rasám a národům? To by ovšem bývalo štvaní.
Ale tak jsem ovšem nemluvila a nikdy tak nemluví uvědomělý sociální demokrat. Co jsem učinila na oněch frankfurtských schůzích a co my, sociální demokraté, činíme vždy slovem i písmem, je toto: rozšiřujeme osvětu, vnášíme mezi masy pracujících uvědomění o jejich třídních zájmech a o jejich historických úkolech, ukazujeme jim velké linie historického vývoje, tendence hospodářských, politických a sociálních převratů, k nimž dochází v lůně naší dnešní společnosti a jež s železnou nutností vedou k tomu, že na určité výši vývoje musí být stávající společenský řád odstraněn a na jeho místo musí být nastolen vyšší socialistický společenský řád. Tak agitujeme , tak zušlechťujícím působením historických perspektiv, na jejichž půdě stavíme, povznášíme i mravní život mas. S těchž velkých hledisek – protože pro nás, sociální demokraty, se všechno spojuje v harmonický, ucelený, vědecky založený světový názor – vedeme i svou agitaci proti válce a militarismu. A chápe-li pan stání návladní se svým ubohým korunním svědkem to všechno jako štvavou činnost, pak primitivnost a bláhovost tohoto pojetí záleží jedině a pouze v neschopnosti státního návladního myslit po způsobu sociálních demokratů.
Dále se pan státní návladní nejednou zabýval tím, jak jsem prý nabádala k „vraždě představených“. Toto skryté, ale každému srozumitelné nabádání k vraždě důstojníka prý obzvláště odhaluje moji černou duši a krajní nebezpečnost mých úmyslů. Ale i když, prosím, předpokládáte na chvilku dokonce správnost výroku, který je mi tu přisuzován, musíte si říct po troše úvahy, že státní návladní zde vlastně – v chvalitebném úsilí vylíčit mne co nejčerněji – úplně vypadl z konceptu. Neboť kdy a proti kterým představeným jsem vyzývala k vraždě? Sama obžaloba tvrdí, že jsem prý vytyčila požadavek, aby byl v Německu zaveden systém milic, že prý jsem za podstatnou věc v tomto systému označila to, že mužstvo si může brát domů ručnice, jako je tomu ve Švýcarsku. A k tomu – opakuji: k tomu – jsem prý dodala, že zbraň by také jednou mohla spustit jiným směrem než je milé těm, kdo vládnou. Je tedy jasné: pan státní mě obviňuje, že jsem podněcovala ne k vraždění představených dnešního systému německého vojska, nýbrž – k vraždění představených budoucích německých miličních vojsk! Proti našemu propagování systému milic se co nejostřeji bojuje a v žalobě se mi právě tato propaganda přičítá jako zločin. A součastně pokládá pan státní návladní za potřebné zastat se důstojníků tohoto zakázaného systému milic, jejichž životy prý ohrožuji. Ještě krůček, a pan státní návladní vznese proti mně v zápalu boje žalobu, že jsem podněcovala k atentátům na presidenta budoucí německé republiky.
Co jsem však ve skutečnosti řekla o té tak zvané vraždě představených? Něco naprosto jiného! Poukázala jsem ve své řeči na to, že oficiální obhájci jej obvykle odůvodňují frází o nutnosti obrany vlasti. Kdyby to vládnoucí třídy myslely poctivě a upřímně s tímto zájmem vlasti – pravila jsem – pak by potřebovaly učinit nic jiného než uskutečnit starý požadavek programu sociální demokracie, systém milic. Neboť jen takový systém je jedinou bezpečnou zárukou obranou vlasti, protože pouze svobodný lid, který jde do boje proti nepříteli z vlastního rozhodnutí, je dostatečnou a spolehlivou baštou svobody a nezávislosti vlasti. Jen pak je možno říci: Buď, vlasti milá, klidna jen![2] Proč tedy, tázala jsem se, nechtějí oficiální obránci vlasti ani slyšet o tomto jediném systému obrany? Právě jedině proto, že jim ani v první, ani v druhé řadě nejde o obranu vlasti, nýbrž o imperialistické dobyvačné války, k nimž se arciť milice nehodí. A dále se ovšem vládnoucí třídy bojí vtisknout zbraně do ruky pracujícímu lidu, protože zlé svědomí vykořisťovatelů jim nahání strach, že zbraň by mohla také jednou spustit jiným směrem, než je milé těm, kdo vládnou.
Tedy to, co jsem formulovala jako obavu vládnoucích tříd, imputuje mi nyní státní návladní s odvoláním na svého nešikovného korunního svědka jako mou vlastní výzvu! Zde máte opět důkaz, jaký zmatek natropila v jeho mozku naprostá neschopnost myslet po způsobu sociálních demokratů.
Právě tak je od základu nesprávné i tvrzení obžaloby, že prý jsem doporučovala holandský příklad, podle něhož voják v koloniálním vojsku může zabít představeného, který ho týrá. Ve skutečnosti jsem tehdy v souvislosti s militarismem a týráním vojáků mluvila o našem nezapomenutelném vůdci Bebelovi a upozornila jsem, že jednou z nejdůležitějších kapitol jeho životního díla byl boj v říšském sněmu proti trýznitelů vojáků, a přitom jsem pro ilustraci citovala některé Bebelovy projevy ze stenografické zprávy o jednání říšského sněmu – a tyto zprávy, pokud vím, zákon nezakazuje – mimo jiné i výklady z roku 1893 o zvyklostech v holandském koloniálním vojsku. Vidíte, vážení pánové, že i zde se pan státní návladní v zápalu dopustil přehmatu: rozhodně neměl svou žalobu vznést proti mně, nýbrž proti někomu jinému.
Přicházím však k hlavnímu bodu obžaloby. Svůj hlavní útok: tvrzení, že prý jsem svým trestným výrokem vyzývala vojáky, aby v případě války nestříleli na nepřítele, i když k tomu dostanou rozkaz, vyvozuje pan státní návladní z úvahy . která má zřejmě podle jeho mínění nevyvratitelnou průkaznost a železnou logiku. Usuzuje takto: Protože jsem agitovala proti militarismu, protože jsem chtěla zabránit válce, nemohla jsem mít očividně na zřeteli žádnou jinou cestu, žádný jiný účinný prostředek než přímou výzvu k vojákům: Jestliže vám rozkáží, abyste stříleli – nestřílejte! Jaký to přesvědčivý úsudek, jaká to nevyvratitelná logika, není-liž pravda, vážení páni soudcové! A přece mi dovolte, abych prohlásila: Tato logika a tento úsudek vyplývají z pojetí pana státního návladního, ne z mého pojetí, ne z pojetí sociální demokracie. Prosím, abyste mi věnovali obzvláštní pozornost. Pravím: usuzovat, že jediný účinný prostředek, jak zabránit válkám, je obrátit se přímo k vojákům a vyzvat je, aby nestříleli – tento způsob usuzování je jen druhá strana onoho pojetí, podle něhož be ve státě všechno v pořádku, dokud voják poslouchá rozkazů svých představených, podle něhož – stručně řečeno – je základem státní moci a militarismu slepá poslušnost vojáka. Tomuto pojetí pana státního návladního se také dostává harmonického doplnění na příklad v onom úředně uveřejněném výroku vrchního velitele, podle něhož císař, když vítal řeckého krále při jeho návštěvě v Postupimi 6. Listopadu minulého roku, řekl, že úspěch řeckých vojsk dokazuje, jak „zásady, jimiž se řídí náš generální štáb a naše oddíly, zaručují vždy vítězství, jsou-li správně uplatňovány“. Generální štáb se svými „zásadami“ a slepá poslušnost vojáka – to jsou základy válčení a záruka vítězství. Jenže toto právě není pojetí sociální demokracie. Myslíme naopak, že o tom, zda dojde k válce a jaký bude její výsledek, nerozhoduje pouze armáda, „rozkazy“ shora a slepá „poslušnost“ zdola, nýbrž o tom rozhoduje a musí rozhodovat veliká masa pracujícího lidu. Jsme toho názoru, že války lze vést jen tak dlouho, dokud se jich masa pracujících buď nadšeně účastní, protože je považuje za spravedlivou a nutnou věc, anebo je alespoň trpně snáší. Jestliže naopak velká většina pracujících dojde k přesvědčení – a probouzet v nich toto přesvědčení, toto vědomí je právě úkol, který jsme si vytkli my, sociální demokraté – jestliže, pravím, většina lidu dojde k přesvědčení, že války jsou barbarský, hluboce nemravný, reakční a lidu nepřátelský zjev, pak se staly války nemožné – i když třeba na začátku ještě poslouchá voják rozkazů vrchnosti! Podle pojetí pana státního návladního je armáda stranou, která vede válku, podle našeho pojetí je jí všechen lid. Ten musí rozhodovat, zda dojde k válce či ne; rozhodnutí o bytí či nebytí dnešního militarismu náleží mase pracujících mužů i žen, starých i mladých – a ne malé částečce národa, která nosí tak zvaný císařský kabát.
A jestliže jsem toto vyložila, pak mám zároveň v ruce klasické svědectví o tom, že to je vskutku moje, naše pojetí.
Náhodou mohu odpovědět na otázku frankfurtského státního návladního: koho jsem měla na mysli, když jsem v jednom svém frankfurtském projevu řekla, že „my to neučiníme“. 17. Dubna 1910 jsem zde v Schumannově cirku mluvila asi před šesti tisíci osob o boji za volební právo v Prusku – jak víte, tehdy náš boj byl právě na vrcholu – a v stenografickém záznamu této řeči nacházím na straně 10 tento obrat: „Vážení přítomní! Pravím: v nynějším boji za volební právo, tak jako ve všech důležitých otázkách pokroku v Německu, jsme plně odkázáni jen sami na sebe. Ale kdo jsme „my“? „My“, to jsou přece miliony proletářů a proletářek Pruska i Německa, aby jednou nastala chvíle, kdy vládnoucí reakce v Prusku bude poučena, že svět se sice může obejít bez východopruských junkerů a bez hrabat z Centra, bez tajných radů a konec konců i bez státních návladních, ale že nedokáže existovat ani čtyřiadvacet hodin, když jednou dělníci založí ruce.
Vidíte, zde jasně říkám, kde spatřujeme dějiště politického života a osudů státu: V uvědomění, v jasně formulované vůli, v odhodlanosti veliké masy pracujících. A stejně chápeme i otázku militarismu. Dospěje-li dělnická třída k poznání a rozhodnutí, že nedopustí, aby byly války, pak už války nebudou možné.
Ale mám ještě více důkazů, že agitaci proti militarismu chápeme takto a ne jinak. Musím se vůbec divit: pan státní návladní se ze všech sil namáhá, aby náznaky, dohady, svévolnými dedukcemi vydestiloval z mých slov, jakým způsobem jsem asi měla v úmyslu postupovat proti válce. A zatím měl před sebou spousty a spousty průkazného materiálu. Vždyť my neagitujeme proti militarismu v nějakém tajemném příšeří, skrytě; nikoli, my agitujeme na plném světle veřejnosti. Již desítky let je boj proti militarismu jedním z hlavních předmětů naší agitace.Již od dob staré Internacionály je předmětem diskuzí a usnesení téměř všech kongresů i všech sjezdů německé strany. Stačilo, aby tu pan státní návladní sáhl do plného lidského života, a kam by hmátl, všude by našel zajímavé věci. Nemohu vám zde pohříchu předložit celý dotyčný rozsáhlý materiál, ale dovolte, abych zde uvedla alespoň to nejdůležitější.
Již bruselský kongres Internacionály roku 1868 poukazuje na praktická opatření k zabránění válce. Ve své resoluci říká mimo jiné: „že národy již nyní mohou omezit počet válek tím, že se postaví proti těm, kdo války dělají a vyhlašují;
že toto právo přísluší především pracujícím třídám, které takřka jediné jsou odváděny k vojenské službě, a proto jedině ony se k ní mohou vyslovit;
že k tomuto účelu mají možnost použít účinného, zákonného a okamžitě uskutečnitelného prostředku;
že společnost by vskutku nemohla žít, kdyby se na nějakou dobu zastavila výroba, proto stačí, když výrobci přestanou pracovat, aby despotickým vládám, jednajícím v zájmech jednotlivců, znemožnili jejich počínání;
kongres Mezinárodního sdružení dělníků v Bruselu prohlašuje, že jednomyslně co nejrozhodněji protestuje proti válce, a vyzývá všechny sekce sdružení v rozličných zemích i všechny dělnické spolky a dělnické organizace bez rozdílu, aby co nejhorlivěji působily k zabránění válce národa proti národu, neboť by bylo nutno pokládat zároveň válku za občanskou, neboť by to byla válka mezi těmi, kdo vyrábějí, tedy válka bratrovražedná.
Kongres doporučuje dělníkům zejména zastavit práci, vypukne-li válka v jejich zemi.“
Nechám stranou četné jiné rezoluce staré Internacionály a přejdu rovnou ke kongresům nové Internacionály. Curyšský kongres roku 1893 prohlašuje: „Postoj dělníků k válce je přesně vytčen usnesením bruselského kongresu o militarismu. Mezinárodní revoluční sociální demokracie je povinna vzepřít se choutkám vládnoucí třídy, stále pevněji utužovat pouto solidarity mezi dělníky všech zemí a neochvějně vyvíjet činnost na odstranění kapitalismu, který rozdělil lidstvo na dva nepřátelské vojenské tábory a štve jeden národ proti druhému. Odstraněním třídního panství skončí i válka. Svržení kapitalismu znamená světový mír.“
Londýnský kongres roku 1896 prohlašuje:ů Jen dělnická třída může vážně usilovat o světový mír a vydobýt si moc k jeho uskuteční. Proto požaduje:
1. Aby byly odstraněny stálé armády ve všech státech současně a aby byly zavedeny lidové milice.
2. Aby byl zřízen mezinárodní smírčí soud, jehož usnesení by měla platnost zákona.
3. Aby o válce či míru s konečnou platností rozhodoval přímo lid v případě, že vlády nepřijmou rozhodnutí smírčího soudu.“
Pařížský kongres roku 1900 doporučuje jako praktický prostředek boje proti militarismu: „socialistické strany jsou všude povinny zahájit a co nejhorlivěji provádět výchovu a organizování mládeže za účelem boje proti militarismu.“
Dovolte, abych ještě důležité místo z rezoluce stuttgartského kongresu z roku 1907, kde je již velmi výrazně shrnuta řada praktických činů sociální demokracie v boji proti válce. Praví se zde: „Ve svém neúnavném boji proti militarismu, odpíraje povolovat prostředky na pozemní i námořní zbrojení a usiluje o demokratizaci vojenských organizací, používal proletariát od mezinárodního kongresu v Brusele skutečně stále důrazněji a úspěšněji nejrůznějších forem akce, aby zabránil vypuknutí válek, nebo aby jim učinil konec, a rovněž využíval k osvobození dělnické třídy toho, že válka vždy vzburcuje celou společnost: byla to na příklad zejména dohoda anglických a francouzských odborů po událostech ve Fašodě, směřující k zajištění míru a obnově přátelských vztahů mezi Anglií a Francií; dále postup socialistických stran v německém a francouzském parlamentu za krize v Maroku; rovněž manifestace, které ke stejnému účelu uspořádali němečtí a francouzští socialisté; dále společná akce socialistů Rakouska a Itálie, kteří se shromáždili v Terstu, aby odvrátili konflikt těchto dvou států; dále důrazné zásahy socialistického dělnictva ve Švédsku, aby bylo zabráněno útoku na Norsko; konečně hrdinné oběti a masové boje dělníků v Rusku a Polsku, jejichž účelem bylo vzepřít se proti válce rozpoutané carismem, ukončit ji a využít krize k osvobození země a pracujících tříd. Všechny tyto snahy jsou svědectvím rostoucí moci proletariátu a jeho rostoucího úsilí zajisti odhodlanými akcemi udržení míru“.
A tu se ptám: Nacházíte, vážení pánové, ve všech těchto rezolucích a usneseních třeba jedinou výzvu směřující k tomu, že bychom se postavili před vojáky a zvolali k nim: Nestřílejte! A proč? Snad ne proto, že se bojíme následků takové agitace, že máme strach z trestních zákonů? Ach, byli bychom ubozí zbabělci, kdybychom ze strachu neučinili něco, o čem jsme poznali, že je to nutné a prospěšné. Nikoliv, nečiníme to proto, že si říkáme: ti, kdo vězí v tak zvaném císařském kabátě, jsou přeci pouze část pracujícího lidu, a až tento lid dojde k potřebnému poznání, že války jsou ohavné a nepřátelské lidu, pak i vojáci sami budou vědět, aniž bychom je vyzývali, co mají dělat v daném případě.
Vidíte, vážení pánové, naše agitace proti militarismu není tak ubohá a prostoduchá, jak si to představuje pan státní návladní. Máme tolik rozmanitých prostředků působení: výchovu mládeže – a provádíme jí horlivě a s trvalým úspěchem, přes všechny těžkosti, které se nám kladou do cesty – propagování systému milic, masové schůze, pouliční demonstrace… Pohlédněte konečně na Itálii. Jak tam třídně uvědomělí dělníci odpověděli na válečné dobrodružství v Tripolisku? Demonstrační masovou stávkou, která byla velmi skvěle provedena. A jak na to reagovala německá sociální demokracie? 12. Listopadu přijali berlínští dělníci na dvanácti schůzích rezoluci, v níž děkovali italským soudruhům za masovou stávku.
Ano, masová stávka! – říká státní návladní. Domnívá se, že právě zde mě zase přistihl při jednom z mých nejnebezpečnějších úmyslů, nejvíce ohrožující stát. Státní návladní založil dnes svou obžalobu obzvláště na tom, že poukázal na mou agitaci pro masovou stávku, a s touto agitací spojil nejstrašlivější vyhlídky násilného převratu, jaké se mohou zrodit jen ve fantasii nějakého pruského státního návladního. Pane státní návladní, kdybych u vás mohla předpokládat sebemenší schopnost ztotožnit se s myšlenkovým postupem sociální demokracie, s nějakým duchaplnějším pojetím dějin, pak bych vám vyložila to, co úspěšně vykládám na každé lidové schůzi, že masové stávky jakožto určité období ve vývoji dnešních poměrů nelze „udělat“, stejně jako nelze „udělat“ ani revoluce. Masové stávky jsou etapa třídního boje, k níž ovšem s přirozenou nutností vede náš dnešní vývoj. Celá naše úloha, úloha sociální demokracie vůči vám, záleží v tom, abychom tuto tendenci vštípili dělnické třídě, tak aby dělníci byli na výši svých úkolů, jako uvědomělá, ukázněná, vyspělá, odhodlaná a činorodá masa lidu.
Vidíte: státní návladní, předváděje v žalobě strašidlo masové stávky, tak jak on ji chápe, chce mne také zde zase potrestat za své a ne za mé myšlenky.
Zde skončím. Jen jedno bych ještě ráda poznamenala. Pan státní návladní věnoval ve svých výkladech obzvláště mnoho pozornosti mé nepatrné osobě. Vylíčil mne jako veliké nebezpečí pro bezpečnost pořádku ve státě, nerozpakoval se ani klesnout na úroveň Kladderadatsche a nazval mne „rudou Rosou“. Ba odvážil se dokonce podezřívat mou osobní čest, neboť vyslovil podezření, že se pokusím o útěk, bude-li vyhověno jeho trestnímu návrhu.
Pane státní návladní, za svou osobu odmítám odpovědět na všechny vaše útoky. Ale jedno vám chci říci: Neznáte sociální demokracii! (Předseda ji přerušuje: „Nemůžeme tu poslouchat politické projevy.“) Pouze roku 1913 dosáhlo mnoho vašich kolegů v potu tváře, že náš tisk obdařili tresty vězení v celkovém výměru šedesáti měsíců. Slyšel jste snad, že by se jeden z těch provinilců dal na útěk ze strachu před trestem? Cožpak myslíte, že tato přemíra trestů třeba jen jednoho jediného sociálního demokrata zviklala nebo že mu zabránila splnit jeho povinnost? Ó ne, naše dílo je výsměchem všem zákrutům vašich paragrafů, roste a vzkvétá navzdory všem státním návladním!
Nakonec jen ještě slovo k nepojmenovanému útoku, který se obrací proti svému původci.
Státní návladní řekl doslova – zapamatovala jsem si to: že žádá, abych byla okamžitě zatčena, neboť by prý bylo „nepochopitelné, kdyby se obžalovaná nepokusila uprchnout“. To znamená jinými slovy: Kdybych si já, státní návladní, měl odsedět rok vězení, pak bych utekl. Pane státní návladní, věřím, že vy byste utekl. Sociální demokrat neutíká. Stojí za svými činy a směje se vašim trestům.
A nyní mne tedy suďte!
