Rozhovor s Evou Novákovou II

Mohla bys české veřejnosti přiblížit, kdo to byla Rachel Corrie?

Rachel Corrie, byla aktivistka která působila v rámci ISM v Gaze. Žila zde s palestinskými rodinami a snažila se zabránit tomu, aby jejich dům srovnala izraelská armáda se zemí. V té době aktivisté ISM často chodili na různá místa bránit izraelským buldozerům v bourání domů Palestinců. Aktivisté ISM měli vždy žluté vesty a megafony, takže o nich izraelská armáda věděla. I přesto jeden z buldozerů Rachel Corrie přejel. A i když byla převezena do nemocnice, svým zraněním podlehla. Izraelská armáda dodnes odmítá přijmout odpovědnost za tuto vraždu a řidič buldozeru nebyl potrestán. Výročí její smrti připadá na 16. březen.

Víš o dalších podobných případech?

Z mezinárodních aktivistů a novinářů v Gaze zahynuli ještě Tom Hurndall britský aktivista a fotograf, který byl střelen izraelskou armádou do hlavy a britský producent a režisér James Miller, který byl střelen do krku poslední den natáčení dokumentu Death in Gaza. Den potom, co jsem přijela do Palestiny byl pak na Západním břehu Jordánu, během demonstrace v Ni’ilinu velmi vážně zraněn americký aktivista Tristan Anderson. Ni’ilin je vesnice, ve které již více jak rok probíhají protesty proti stavbě izraelské zdi, která prochází přes její území a zabírá zemědělskou půdu patřící obyvatelům vesnice. Tristan, který byl 13.3.2009 zasažen do hlavy projektilem se slzným plynem (izraelští vojáci střílejí tyto granáty přímo do lidí, v Bil’inu byl tímto způsobem zavražděn aktivista Bassem Abu Rahmah), utrpěl frakturu lebky a poranění mozku. Už deset měsíců leží v nemocnici a nikdo neví, jaké pro něj bude mít zranění dlouhodobé následky.

Ve vesnicích, kde palestinci nenásilnou cestou, beze zbraní, pravidelně protestují proti výstavbě nelegálních osad a zdi izraelská armáda kromě těchto projektilů stříli i ostrými náboji nebo neméně nebezpečnými pogumovanými ocelovými náboji (rubber-coated steel bullets – podobné ostrým nábojům, kulka je potažena tenkou vrstvou gumy). Armáda má v této souvislosti na svědomí již 17 palestinských životů. Přes polovinu z nich tvoří děti pod 18 let, nejmladší oběti bylo deset let. Čtrnáctiletý Ehab Fadel Beir Ghouthi, který byl 5. března 2010 postřelen pogumovaným nábojem do hlavy, je stále v kritickém stavu a v komatu.

Jaký oficiální důvod Izrael ke stavbě zdi uvádí?

Izrael tvrdí, že tato zeď pomáhá zvyšovat jeho bezpečnost a že zastavila sebevražedné útoky. Pravým důvodem však je snaha zabrat co nejvíce území, které je buď kolem nelegálních osad, nebo kolem území, na kterém je další výstavba osad plánována. Dalším důvodem je zabírání zdrojů vody, úrodné půdy a oddělování Palestinců od jejich sousedů či rodin. Například ve Východním Jeruzalémě jde stavbou zdi o to zajistit v tomto městě izraelskou většinu. Zeď se tak snaží jak zabrat co nejvíce půdy, tak oddělit co nejvíce Palestinců od Jeruzaléma. Obecně, když se podíváte na délku této zdi, tak je mnohem delší než takzvaná zelená linie, hranice z roku 1967 a zabíhá hluboko do palestinských území.

Liší se nějak obraz Palestiny v západních mediích od reality, kterou jsi zažila?

To, co máme většinou možnost vidět v mediích, jsou záběry z nějakých násilností. Často je to popisováno tak, že izraelská armáda musela zasáhnout proti násilí ze strany Palestinců. Když tam ale člověk je, tak vidí, že v 99% případů to násilí vzejde ze strany izraelské armády. Jakmile se například. demonstranti přiblíží k té zdi, proti které protestují, tak na ně začne armáda střílet slzný plyn, gumové a někdy i ostré náboje. Teprve v tu chvíli začnou mladí lidé házet kameny na tu zeď apod.

Palestinská společnost je prezentovaná tak, jako by se jednalo o nějakou fanatickou, fundamentalistickou společnost. Vůbec se neukazuje její kultura. Když tam člověk přijede, tak vidí, že většina lidí chce žít v míru a chtějí ho dosáhnout nenásilnou cestou a mají stejné starosti, jako máme my tady.

Izrael často argumentuje porušováním zákona…

Na Západním břehu včetně Východního Jeruzaléma jsou lidé tím, jak žijí donuceni Izraelem dělat něco nelegálního. Často se jedná o nejrůznější arbitrárně vydávaná vojenská nařízení, která ti lidé ani nemají šanci všechna znát. Často jsou uvaleny zákazy vycházení na několik dnů i týdnů, a to nejen v noci, ale i přes den. Totéž platí o Východním Jeruzalémě.

Izrael tvrdí, že demoluje domy jen těm, kteří je postavili bez povolení. Ale pravda je taková, že Palestinci povolení ke stavbě nikdy nedostanou. Palestinské pozemky, na kterých by teoreticky bylo možné stavět, jsou Jeruzalémskou radnicí, spravovanou Izraelem, označovány za takzvané ‘zelené zóny’, na kterých není možno vydávat stavební povolení. Tato místa jsou oficiálně určena pro budování parků a podobně. To ale není problém změnit, v případě, že se izraelské autority rozhodnou zde postavit osadu. Ve Východním Jeruzalémě je možné vidět rozšiřující se izraelské osady, často slyšíme v tisku o nových plánech, Palestinci však ve velké většině případů povolení ke stavbě nedostanou.

Podobné je to když chtějí cizinci studovat na Západním břehu. Izrael nedává studentská víza těm, kdo chtějí studovat na palestinských územích. Ti pak na hranicích musí lhát o tom, co jedou do Izraele dělat. Pokud by chtěli studovat na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, dostanou víceméně automaticky víza na šest měsíců. Podobných situací, kdy jsou lidé dotlačováni k tomu žít v rozporu se zákony Izraele je mnoho.

Izraelské úřady nikdy nevysvětlí důvod, proč byl někdo zatčen. Mnoho Palestinců po celé týdny i měsíce neví, proč jsou zavření, existuje instituce tajných důkazů, ke kterým nemají přístup ani obhájci zadržených. Palestinci jsou často zadržováni několik dní i týdnů bez možnosti mluvit se svým právním zástupcem. Většina Palestinců skončí před vojenským soudem. Právníci, kteří pocházejí ze Západního břehu ne vždy dostanou povolení navštívit klienty, kteří jsou v rozporu s mezinárodním právem drženi na na izraelském území. Stejně tak je to s rodinnými příslušníky. Ti také nemají šanci své příbuzné vidět, třeba i několik let. Korespondence je omezená, často zadržovaná po několik týdnů a cenzurovaná.

Izrael používá praktiky, které by na Západě byly považovány za mučení, jako je odpírání spánku a držení vězňů v bolestivých pozicích apod.

A co platí pro lidi ze Západního břehu, platí stejně tak o lidech z Gazy.

Nejde ale jen o vězně. Problém se týká i lidí, kteří potřebují lékařskou péči. Znám člověka, jehož čtyřletý syn má leukemii a potřebuje zdravotní péči v Jeruzalémě. Chlapec povolení dostal, ale jeho otec ne. Tím vlastně znemožní přístup i tomu chlapci, protože kdo by poslal čtyřletého kluka samotného do města?

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •