Sarkastické ohlednutí se za volbami a poněkud méně sarkastické hledění do budoucna

http://img9.ct24.cz/multimedia/images/17/1690/middle/168924.jpgEvidentně budeme muset zlepšovat distribuci časopisu Solidarita. Jen třetina voličů, milion 745 tisíc, hlasovalo dle našeho doporučení “volit levici”.

Zvykli jsme si od poloviny 90. let na malý zázrak. Ačkoliv je veškerý veřejný prostor pevně v rukou pravice, ve volbách skončila sociální demokracie vždy první nebo druhá. Taková pravidelná osvěžující facka všemu českému komentariátu. Tak i letos. Situace politické reprezentace levice v Čechách je tak nadále nesmírně lepší než např. v Polsku nebo v Maďarsku, kde se levice nachází kolem prahu volitelnosti, nebo i na Slovensku, kde je Fico sice zatím favoritem voleb, ale s nacionalisty a fašisty předvádí groteskní karikaturu levicové politiky.

 

I letošní zázrak v Čechách však zůstal zázrakem malým a oproti svým očekáváním si ČSSD nesáhla na vládní křesla. Z anketních výsledků kolem 40 procent pro Paroubka na začátku r. 2009 se prognózy propadly na cca. 30 procent, ve volbách se to pak smrsklo na  22 procent odevzdaných hlasů. Proč? Vidím tu tři hlavní důvody, které jsou však v jádru jedním a tímtéž problémem.

Stará garda

Cyril  Svoboda vysvětlil propad své KDU takto: “Já jsem objížděl zemi a… volič vám řekne: byli  jste u toho. Prostě ta poptávka po změně byla tak silná, že lidi říkali: my ty strany už nechceme. A dostala to ODS, ČSSD a my. A  zelení.” Znechucenost dosavadními politiky se krom jiného projevila i masivním preferenčním hlasováním. I Bobo a jezevec z Vysočiny dosáhli  úctyhodných výsledků, takže něco na Cyrilově postřehu bude.

ČSSD je často vnímána, stejně jako ostatní etablované strany, jako s.r.o.čko s mafiánskými sklony. A právem. (Do KSČM se tu trefovat nebudu, neboť platí “o mrtvých jen v dobrém”.)

Francouzský sociolog Maurice Duverger rozlišuje ve své knize “Les Partis politiques” mezi dvěma typy stran. Jeden je masovou stranou s oddanými členy, s posláním a s vlastním financováním z členských příspěvků. Druhý je elitářská strana hrstky mocenských brokerů bez větší loajality a se sponzory. Skutečně levicový politik má šanci pouze v masové straně, což tradiční sociálně demokratické strany bývaly.

ČSSD však nikdy neprojevila skutečný zájem stát se takovou masovou stranou. Dnes má 24 tisíc členů, ODS i KDU po 36 tisících, KSČM pak 67 tisíc. Chybí jí vize společenského vývoje, což se odráží i v jejím nezájmu o občanská práva nebo o ekologii, a soustředí se na jakýsi sociální klientelismus.

Business model socdemáků spočívá ve vazbě na velké státní a polostátní podniky, přičemž kapitálu nabízí zkrocení odborů a své voličské obci určitou paternalistickou ochranu.

Je nabíledni, že se tisk v rukou kapitálu bude s gustem trefovat do rozporů takového špagátu. Bedlivěji než u kterékoli pravicové strany nahlásili korupci.

Důležité bylo pak vedle přebujelé imunity poslanců i to, že na podzim minulého roku voliči zjistili, že se poslanci z vlastních zištných důvodů stále ještě nedohodli na mechanismu řádných předčasných voleb. To všechno jako přídavek k nehorázným platům poslanců (minimálně 59 tisíc kč měsíčně) a systematickému zneužívání náhrad. Jen odstupné ve výši pětiměsíčního platu pro odcházející poslance se tak vyšplhá na neuvěřitelných 300 až  560 tisíc korun a nebyl slyšet ani šepot protestu proti takovým prebendám z řad parlamentní levice.

Ukázalo se, že ČSSD je stejně odtržená od “obyčejných lidí” jako ostatní strany.

Mladí

Je rozšířeným mýtem, že je mládež levicovější než starší lidé. Dle dlouhodobých sociologických průzkumů na západě tomu tak není. Mívají ze školy čerstvě vymyté mozky, mají minimum vlastních životních zkušenosti a  bývají tak ve svých politických názorech mnohem konformističtější než starší.

Mladí mají jen více času a elánu než starší a rychleji se učí, a tak občas nastane dynamika konfrontace se stávající mocí, která  vede k náhlé politizaci velké části mladých.

Pokud byla v posledních letech nějaká subkultura mládeže, která měla názorově blízko k levici  (mimo velice omezenou obci pankáčů), tak to byli bezpochyby technaři se svým jakoby “autonomistickým” přístupem “DIY”.

ČSSD se podařilo takřka nemožné – znepřátelit si technaře a spálit tak mosty k téměř všem  mladým. Zákrokem proti CzechTeku chtěla médiím a maloměšťákům předvést, že je proti “nepřizpůsobivým” stejně tvrdá jako předchozí pravicová  vláda. Jenže média jsou loajální kapitálu, ne státu, natož, když mu velí levice. Najednou média objevila chudáky technaře, různí profesionální antikomunisté se vrhli do akce na obranu proti “kryptobolševické” policii a vládě, a ODS poskytla techniku. Tak se politizace velké části mladých po konfrontaci s mocí rozjela plnou párou – dál doprava.

Je příznačné, že toto socdemáci dodnes nepochopili. V rámci svých praktických aktivit měli členové Socialistické Solidarity opakovaně  kontakt s nejvyššími představiteli ČSSD a opakovaně jsme jim radili omluvit se za zásah proti CzechTeku. Mávli nad tím rukou, že je to prý dávno zapomenuté.

Bankrot

Jak však vysvětlit pád z prognózovaných třiceti procent na konečných 22? Nejdůležitějším důvodem propadu ČSSD bylo, že se v posledních pěti týdnech před volbami stal dominantním tématem společenské debaty bankrot řeckých státních financí a evropská dluhová krize. ČSSD byla s otázkami o Řecku konfrontována takřka na každém předvolebním mítinku. Jenže odpovědi neměla a ani mít nemohla. Jejím receptem vždy bylo převzít kormidlo státu a pomocí něho trochu balancovat mezi kapitálem a “obyčejnými lidmi”. V souladu s  hodnotami sociálního státu, jež podle socdem tvoří základ Evropské unie, do které nás zavedli.

Co však dělat, když je samotný tento stát pod palbou kapitálu zevnitř i ze zahraničí? Když i centrální mocnosti EU prosazují spolu s Mezinárodním měnovým fondem neoliberální škrty, které  jsme zatím viděli pouze v Třetím světě? Co říci, když v Řecku sociálně demokratická vláda snižuje mzdy ve veřejném sektoru o 30 procent a věk odchodu do důchodu zvyšuje o 5 let? Když se podobné škrty chystají v Portugalsku, Španělsku, Irsku, Maďarsku, Francii?

Navíc ve stejnou dobu upustili socdemáci od mítinků na náměstích, protože někdo fyzicky  napadl B. Sobotku (je až hořce komické, že útok byl pomstou za Sobotkovu liberalizaci nájemného, která znamenala frontální útok na desetitisíce nízkopříjmových rodin). Kandidáti tak nemohli ani osobně argumentovat pro nějaký ten malý keynesiánský “prorůstový” balíček, který by mohl sloužit jako náplast na všechnu tu mizérii.

Socdem prostě  vyklidila pole, na kterém už zůstali trčet jen oranžové billboardy slibující  vyplácení 13-tého důchodu a čím dál tím větší otazník “z čeho”. Větrem se roznášely zprávy, že Jan Žižka Paroubek přišel i o druhé oko.

Autoritářské halucinace

Jak tedy ztrestat ty naduté amatéry a mafiány napříč politickým spektrem, ptal se volič. Jak praví klasík – nabídka určuje poptávku. Ve volebním  systému s pětiprocentním prahem mohly projít jen takové nové politické subjekty, které mají silného sponzora. Sponzora si ovšem najdou jen pravicové strany. Výjimkou potvrzující pravidlo je sama sociální demokracie, kterou původně sponzorovaly sesterské strany na západě.

Bylo  tu jednak malé komando ostřílených žoldáků kapitálu pod krycím jménem TOP09. Na vrub této hrstky lidí jde možná více zpronevěřených peněz než na konto celé ČSSD. Jenže o tom méně pozorný volič nevěděl, protože vlastníci médií tyto třídní válečníky prostě zbožňují. Volební klip se  Schwarzenbergem za kormidlem korábu, zřejmě pašujícího halucinogeny, byl naprosto geniální. Žádná hesla, žádné sliby, jen virtuální realita: velké dělo v FPS-perspektivě a i muzika jak z počítačové hry, psychedelické barvy a červené myši. A pak otcovský úsměv a věta (v překladu) “Dyť to bere dnes každý druhý, vše bude oukej, jen to do sebe kopni.” Neoliberální nirvána jako opium vzdělanců, povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Svět se dělí na úspěšné a losery, a když se budu hlásit k těm nahoře, tak jako bych k nim patřil. Sladkému opojení podlehli ti s nejvíce vymydlenými hlavami –  hlavně mezi prvovoliči, vysokoškoláky, konzumenty novin.

Pak tu byl neúprosný bojovník proti vši korupci, se kterým jsme každý z nás strávili tolik  nezapomenutelných hodin v pohodlí svého obýváku. Nyní bojuje za čerstvou krev v politice, která korupčníky bude pronásledovat ohněm a mečem, padni komu padni. Ať už si koupili za zpronevěřené miliardy ostrov v  Karibiku nebo cigarety z přídavků na děti. Mají to promyšlené, vše je transparentní ažaž. Fandové kontrolují své poslance přes internet, poslanci budou kontrolovat ministra. Ten bude kontrolovat sloučené ministerstvo obrany a vnitra, jehož zaměstnanci budou kontrolovat nás. John bude na našich televizních obrazovkách opět, ale napořád, a ty televize budou mít od teď i kameru. Všechny detaily našeho života budou věci veřejné.

Vítěz

Ani pro vlastníky médií a kapitál celkově nepostrádala vize VV určitý půvab. Chtělo by to však ztlumit osvětlení u exponovanějších a nejúspěšnějších jedinců národa a i s těmi fandy by mohly být problémy. Co když náhodou neodkliknou své ožebračení nově vzniklou vládou? To odklikávání si tedy vzal na mušku Reflex a celkem jim utnout tipec se vydaly Hospodářské noviny (HN). Začaly publikovat portréty čerstvé podnikatelské krve, která – již ne tolik transparentně – sponzoruje tu politickou. Noviny si do nich šťouraly jen tak jemně, aby si dali říct (majitel HN Bakala VV zároveň sponzoroval, ale na to nějak nepřišly).

Dostali skoro tolik hlasů jako komunisté a nyní slaví. A dají si říct – jednají s dinosaury, začínají pochybovat o odklikávání, agent provokatér se má nasadit už jen tam, kde se to hodí, firemní daně neporostou.

A nakonec tu  byla varianta nevolit. Zase jednou byla tato frakce suverénním vítězem voleb. Dosáhla zdrcujících 37 procent oprávněných voličů neboli 60 procent všech odevzdaných hlasů! (Anarchisté měli zřejmě lepší propagaci než my.) Z nepochopitelných důvodů se však  koaličních jednání nezúčastní a zjevně proto se média taky nezajímají o politické názory a program nevoličů. Škoda, mě by hodně zajímaly, už jen  proto, že jsem demokrat.

Kam?

V Lidovém domě zjistili po  volebním debaklu se zděšením, že jsou na ně média hnusná. Kdyby se toho  všimli jen o pár měsíců dříve, mohli-by bývali například předložit tiskový zákon, který je již platný ve Španělsku. Tam stále staromódně trvají na tom, že noviny jsou důležité pro fungování demokracie a neměly by  tudíž být odkázány jen na trh. Státní příspěvek vede k tomu, že ve Španělsku není na stáncích ani jeden bulvární deník – úplný opak situace v Česku, kde není k dostání nic jiného. ODS by se býval takový nápad určitě nelíbil, jelikož by přišli o svůj mediální monopol, avšak zeleným, KDU a komunistům by takový návrh po chuti být mohl.

Totéž  platí o německém systému státních příspěvků na stranické nadace, protože Němci zas mají za to, že pro fungování demokratické společnosti je nutné analytické myšlení. Ne všichni se bez něho obejdou tak bravurně jako česká hlava státu.

Nebo aspoň se mohli socdemáci pokoušet o založení stranického tisku. KSČM utáhne deník a ČSSD nemá ani na stálý týdeník?

Vedení ČSSD však přišlo na jiný  nápad, jak si získat přízeň médií. Bude jim zobat z ruky. Říká se tomu “zvýšit  koaliční potenciál”. Zní to trochu záhadně a rozhodně lépe než “stát se oficiální štětkou kapitálu”. Paroubek se odklidil a nyní média radí, koho si mají socdemáci vybrat jako nového  šéfa. K debatě stojí dle HN “Bohuslav Blair a Tony Hašek”, neboť “ČSSD  teď hledá svého Blaira”. Jak se dalo očekávat, panuje dle HN v ČR akutní nedostatek pravicových stran.

Přitom je ČSSD ze své organizační podstaty, v Duvergerově strukturálním smyslu, elitářtější než Blairova labouristická strana. Ta má v poměru k populaci celé země dvakrát tolik členů a odbory s miliony členů se počítají jako členové navíc, které mají podíl na hlasování o programu a vedení strany. Navíc spočívala atraktivnost Blairovy strany pro městské vyšší střední vrstvy v tom, že vsadila na financializaci britské ekonomiky. Vybudoval Londýn jako finanční centrum konkurující New Yorku, aby kompenzoval propad britského průmyslu. Je jasné, že to v současné globální krizi představuje pro Británii velké riziko a že je podobná strategie pro Česko holý nesmysl. Volání HN po českém Blairovi se tak scvrkává na přání, aby ČSSD zcela oficiálně zradila své voliče.

Doleva?

Na internetových fórech jako jsou Britské listy nebo Deník Referendum oproti tomu visí články plny nadějí, že se sociální demokraté poučí ze svých chyb a otočí doleva. Jeden komentátor např. říká: „Pro začátek by stačilo, aby se ČSSD veřejně přihlásila k socialismu.”

Inu, poté, co blairovské New Labour v britských parlamentních volbách 6. května skončilo tak bídně (zpráva zřejmě ještě nedorazila do redakce HN), i např. Roger Liddle, ideologický guru Tonyho Blaira, kormidlo otočil prudce doleva a najednou tvrdí: „Byli jsme příliš zahleděni do trhů… Musíme se zase více stát sociálním hnutím, jakým jsme byli v první polovině 20. století.”

Podobné úvahy jsou slyšet po volebních prohrách sociálních demokratů v Německu a Rakousku i jinde. Novým válečným výkřikem se má stát „spravedlivé přerozdělování”. Že to zní dobře? Marx si z této prázdné fráze utahoval už před 135 lety. A všimněte si slůvka „více” v Liddleově větě o hnutím. Nechce sociální hnutí jako takové, ale pouze o něco šírší stranu.

Nikoliv

Nemějme iluze. Ani Liddleovi, ani Krainerovi, ani Annenové nejde o socialismus. A ani Zaorálkovi, Kavanovi nebo Špidlovi. Jde jim o to zachránit kapitalismus před sebou samým. Což z nich dělá v některých cílech naše krátkodobé spojence, ale nic víc. ČSSD může sáhnout po trochu levicovější rétorice, i když povolební vývoj nevypadá ani na to. Ale aby se stála sociálním hnutím a hlásila se k socialismu? Ani náhodou.

Opět nám vysvětluje Maurice Duverger proč. Dle jeho typizace se vyznačuje elitářská strana loajalitou vůči vůdcům, v masové straně převažuje loajalita k poslání a organizaci. Sobotka a Hašek a celá plejáda dalších břídilů v ČSSD by přišli o flek. Teplá místečka – HN např. na Sobotku bonzly, že si nasyslil jen z neoprávněně pobíraných poslaneckých náhrad 5,5 milionu na byt. A to by se odteď měl živit už jen z platů na dozorčích radách?

Jaká nyní probíhá v ČSSD debata, je vidět i z toho, s jakým defétistickým návrhem přišel Onderka, primátor Brna (Jak se mohl tento obdivovatel Landy včetně jeho kouzelných šutrů dostat na toto místo? A za ČSSD?!). Navrhuje zakázat spolupráci s KSČM nejen na vládní, ale na všech úrovních. Proboha, globální neoliberální věstník The Economist (mimochodem partnerský časopis Respektu) naléhával už v r. 2004 na Grosse, aby si vzal do vlády komunisty (aby se KSČM ukázala jako korupčník, kterým je, a přestala tak strašit v českém politickém systému), a ČSSD se nechává s tímto tématem ochotně vydírat dodnes?

Zkrátka je parlamentní systém v celém společenském kontextu s nedemokraticky řízenými médiemi a nedemokraticky řízenými podniky nastaven tak antidemokraticky a korumpovatelsky, že je cesta od elitářské k masové straně takřka nemožná. I v druhé polovině dvacátého století sice vznikly celkem masové sociálně demokratické strany např. ve Španělsku a Portugalsku. Ale stalo se tak jen v kontextu revoluční situace a v závětří masových hnutí. Tato hnutí měla demokratické požadavky sahající daleko za rámec pozdního kapitalismu a soc.dem. strany vzniklé přes noc fungovaly jakoby nárazník mezi hnutím a kapitalismem.

Koalice poražených

Mrtvola vítěze voleb ani ještě nevystydla a už se na nás slétla koalice poražených jako hejno supů. Důchody, DPH, školné, propuštění, smlouvy na dobu určitou na věčnost, zato kratší výpovědní lhůty, zrušení zákona o významné tržní síle, miliardové státní zakázky, zrušení porodného, snížení sociálních dávek, škrty ve zdravotnictví atd.

Nečas bude zřejmě trvat, ale ne nutně čtyři roky. Jestli si vezmeme pláštěnky a začneme něco dělat, tak nám vysoká voda nevezme vše. Sám Kalousek mluvil ve svém prvním rozhovoru pro noviny po volbách o tom, že počítá s pouličními protesty. Počítejme s nimi i my.

Facebooková skupina „Nechceme školné na veřejných vysokých školách” nabrala za pouhý týden existence tisíc členů. Je jasné, že statisíce dalších lidí je nejen v šoku, ale hodně naštvaných.

A pod pořádným tlakem to pro koalici vůbec nebude lehké. Přece jen se tu tlačí na pravici volebního spektra tři subjekty, které se liší spíš marketingovou příchutí než obsahově. Navíc svědčí vše o tom, že krize světová i evropská bude pokračovat – a jejich recepty budou selhávat, protože problém nadakumulace pouze zostří.

A zakrátko bude vidět, že i nové strany nepřinesou nový styl politiky. Multimiliardář Bakala hned po volbách oznámil, že daroval ODS 15 milionů korun na předvolební boj, TOP09 7,5 milionů a VV 6 milionů.

Zřejmě nejvíce budou problémy doléhat na VV. Kapitál nováčkům nevěří a je znepokojen vlivem členů ve straně. Strana bude muset do podzimních komunálních voleb dokázat, že je voliči vskutku podporují a nestihne je osud zelených, kteří v r. 2006 spoléhali na stejného sponzora jako nyní VV.

TOP09 už čelí útokům ze strany ODS za neprůhledné financování svým sponzorem Hávou. Uvidíme, jestli procitnou jejich voliči, až dopadne přerozdělování zdola nahoru i na ně. ODS je i nadále závislá na plástu na radnicích a na svých kmotrech a čelí tak i stejným problémům. A když zůstane ČSSD v opozici, tak to má pro obranu proti důsledkům krize i své výhody.

Hnutí

ČSSD by ve vládě provedla podobné škrty jako vláda pravicová a neexistovala by proti tomu opozice. Pod tlakem mimoparlamentního hnutí se však bude nechat vést,  jak se nechala i vést iniciativou Ne Základnám. S tím i souvisí, že nebude mít větší zájem držet na uzdě odbory.

Jestli se ČSSD přesto posune doprava, pak v ČR zřejmě vznikne prostor pro volební alternativu nalevo od ČSSD. Teoreticky by se mohli nespokojenci z ČSSD a část zelených dát dohromady s jednotlivci s KSČM, která by pod takovým nárazem rychle klesla ke dnu. Po vzoru Die Linke v Německu by se musela odložit debata, jestli lze dosáhnout alternativního společenského řádu pouze reformami, anebo že k tomu je nutná revoluce.

Pro stranu, která by hlásala rovnost, demokracii, která by podporovala boje pracující většiny společnosti, jasně by se stavěla proti romofóbii a naopak by podporovala romskou menšinu stejně jako jiné utlačované menšiny, která by kladla důraz na rovnováhu ve vztahu k životnímu prostředí, která by se stavěla skepticky vůči NATO a jasně odmítla její zahraniční mise, by si určitě našla své voliče a aktivisty.

Problémem však nejspíš bude, že levice zatím přes slibné počátky není dostatečně silná, aby si navlekla tak těžké boty.

A, jak jsem uvedl výše, levicová parlamentní strana je hlavně výsledkem hnutí, tak ho budujme místo spoléhání se na zázraky. Příležitostí k tomu bude v blízké budoucností dost.

A zlepšujme tu distribuci Solidarity…

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •