Státní kapitalismus v Rusku: Kapitola 1.8: Akumulace kapitálu na jedné straně a chudoby na straně druhé

Pokračování knihy Státní kapitalismus v Rusku od Tonyho Cliffa.

Jak ukazuje následující tabulka, až do roku 1928, bez ohledu na rostoucí byrokratizaci, nezpůsobovala pomalá akumulace bohatství ve státní ekonomice růst chudoby:  

Proto i podle výpočtů profesora Prokopoviče, ex-ministra Kerenského vlády, kterého nikdo nemůže podezírat z jakékoli předpojatosti vůči bolševikům, byly reálné mzdy ruských dělníků v letech 1928-29 o 15,6 procenta vyšší než před válkou. Pracovní doba se přitom za stejnou dobu snížila o 22,3 procent. Pokud vezmeme v úvahu také výrazné zkvalitnění sociálních služeb, bude růst životní úrovně ještě výraznější. Další skutečností, která vyplývá z této tabulky, je, že posledních několik let před uvedením pětiletého plánu, přestaly reálné mzdy, rovnoměrně s tím jak sílila byrokracie, téměř úplně růst a míra růstu začla zaostávat za mírou akumulace.

Situace se radikálně změnila s nástupem plánu. Od této chvíle poskočila akumulace výrazně dopředu, zatímco životní úroveň mas, nejen že zaostávala za akumulací, ale dokonce se ve srovnání s rokem 1928 absolutně snížila. Následující tabulka uvádí údaje o rychlosti akumulace [97]:

I s ohledem na pokles hodnoty rublu v těchto letech, je z pohledu na tuto tabulku zřejmé, že došlo k obrovské akumulaci kapitálu. Roku 1928 činila hodnota fixního kapitálu ruského průmyslu 10,3 mld. rublů (měřeno v cenách z roku 1933). Do roku 1932 vzrostla na 22,6 mld. rublů a v roce 1937 až na 59,9 mld. rublů. [98]

Od roku 1928 zastavily ruské orgány vydávání seznamů reálných mezd a životních nákladů a od roku 1931 seznami velkoobchodních a maloobchodních cen. Je proto velmi obtížné vypočítat změny úrovně reálných mezd. Všechny dostupné evidence však ukazují, že od nástupu pětiletého plánu velikost mezd nijak nevzrostla. Tak například, měřeno spotřebou potravin se kupní síla průměrné mzdy vyvíjela takto [99]:

Tento vývoj kupní síly mezd, vyjádřený v potravinách, potvrzují také statistické údaje o spotřebě jednotlivých potravin, vztaženo na hlavu populace.

Roční spotřeba mléka a masa na jednoho obyvatele (v kilogramech) [100]

 Porovnáme-li spotřebu, řekněme masa, v SSSR v roce 1937 se spotřebou v Německu a ve Francii během posledního desetiletí devatenáctého století, zjistíme, jak strašlivý je pokles úrovně spotřeby potravin v SSSR. V roce 1898 se roční spotřeba masa v Berlíně pohybovala mezi 130 a 150 librami (61 a 68 kg) na hlavu. Ve Vratislavi v letech 1880-89 to bylo průměrně 86 liber (39 kg) na hlavu. Ve Francii roku 1852 jsou čísla takováto: v Paříži byla spotřeba 79,31 kg, v ostatních městech 58,87 kg, na venkově 21,89 kg, a spotřeba celé Francie na jednoho obyvatele 33,05 kg. [101]

Co se týče spotřeby některých průmyslových výrobků, budeme nyní pracovat s informacemi pocházejícími ze sovětských zdrojů.

Jasny, která své výpočty opírala o oficiální údaje, týkající se produkce bavlněného zboží a obuvi, a o tvrzení Voznessenskeho o tom, jaká část produkce byla určena pro armádu, pracovní oděvy, a tak dále [102],dospěla k následujícímu závěru:

„Množství bavlněného zboží určeného pro soukromou spotřebu se snížil z 15,2 m na obyvatele v roce 1927-28, na méně než 10 metrů, v roce 1940.“ [103] Ačkoli počet vyrobených bot na osobu vzrostl z 0,40 párů v roce 1927-28 na 0,83 párů v roce 1940, nastalo v tomto období „velké zhoršení kvality obuvi z důvodu nedostatku kůže“.[104] Spotřeba vlněného zboží na obyvatele, odečteme-li od ni část určenou pro armádu, pracovní oděvy, atd., byla v roce 1929 – 0,66 metru, kdežto roku 1937 jen 0,65 m; co se týče cukru (surového), činila jeho spotřeba v roce 1929 – 14,7 kg a v roce 1937 8,5 kg v r.[105]

Jak nízká tato čísla jsou můžeme vidět, srovnáme-li je s hodnotami v ostatních zemích: Např. v Británii, v roce 1937 to bylo 60 čtverečních metrů bavlněného zboží, 7,4 metrů vlněného zboží a 2,2 párů kožené obuvi na jednoho obyvatele. Ve světle těchto faktů by si člověk mohl myslet, že Kujbyšev – poslední předseda Gosplanu, měl dobrý smysl pro humor, když na 17. sjezdu strany (leden 1932) prohlásil:

[Myslíme si, že je naprosto nezbytné zajistit, aby během druhého pětiletého plánu došlo k takovému zvýšení produkce potravinářského průmyslu, lehkého průmyslu a zemědělství, aby bylo zajištěno zvýšení úrovně spotřeby nejméně 2-3 krát .. . Přibližné výpočty úrovně spotřeby v roce 1937 nám dovoluje tvrdit, že v tomto roce bude Sovětský Svaz, pokud jde o úroveň spotřeby, nejvyspělejší zemí na světě. [106]

Ale nejextrémnější projev podřízení životní úrovně dělníků potřebám akumulace kapitálu, je patrná z podmínek bydlení ruského lidu.

Vládní a družstevní plány bytové výstavby nebyly během pětiletých plánů nikdy realizovány – jak ukazuje následující tabulka [107]:               

Třetí pětiletý plán byl přerušen válkou, a tak je těžké odhadnout, do jaké míry byly cíle bydlení realizovány.

Počet městského obyvatelstva v tuto dobu velmi rychle rostl. Neschopnost splnit cíle bytové výstavby nevyhnutelně vedla k tomu, že se zmenšil prostor pro bydlení na osobu ve srovnání s již tak malou úrovní v roce 1928. [108]:

V době zaznamenané touto tabulkou byla obytná plocha na osobu mnohem menší, než bylo oficiálně stanovené hygienické minimum z roku 1947. To znamená 8,25 čtverečních metrů. [109]

Obytná plocha na osobu v roce 1949 v některých jiných zemích byla: Dánsko – 21 metrů čtverečních, Irsko – 17, Švédsko – 23, Belgie – 15, Francie – 23, Řecko (odhad) – 16, Itálie – 12. [110]

Určitou představu o životním prostoru se čtyřmi metry čtverečními získáme, když uvážíme, že minimální sazby na bydlení u nových budov v Británii jsou od 550 do 950 čtverečních stop [111], neboli 51-88 metrů čtverečních.

Pokles průměrné obytné plochy na osobu je výraznější v Moskvě, v Leningradě a v nově zřízených průmyslových centrech, než jinde.

Článek v Sovětském Tisku, vychvalující sovětské bytové poměry, říká o Moskvě: „Idea pokroku Sovětského svazu v oblasti bydlení je vidět například v Moskvě, která se stala modelem rozvoje moderního města pro všechna ostatní hlavní města na světě.Od příchodu sovětské moci bylo v Moskvě vybudováno 6 milionů čtverečních metrů obytných prostorů – zhruba polovina toho, co zde bylo postaveno za celou její předchozí existenci před revolucí. Rozsah výstavby Moskvy se přitom každoročně zvyšuje. “ [112] Co je zde však absolutně ignorováno je nárůst počtu obyvatel Moskvy. Ten totiž vzrůstal ještě daleko větší měrou než bytové příležitosti. V roce 1912 zde žilo 1 600 000 obyvatel a bylo zde 11 900 000 čtverečních metrů obytných prostor – v průměru 7,4 metrů čtverečních na osobu. V roce 1939 zde žilo 4 137 000 obyvatel a bylo zde 17 400 000 metrů čtverečních obytných prostor. V průměru jen 4,2 metrů čtverečních na osobu a v roce 1950 se počet obyvatel zvýšil na 5 100 000, zatímco prostor k bydlení pouze na 18 600 000 čtverečních metrů – v průměru pouhých 3,65 metrů čtverečních na osobu.

Domy postavené v rámci pětiletých plánů byly nejprimitivnější. Například 32 % ze všech městských domů postavených v roce 1935 nemělo vodovod, 39 % domů nemá zavedenou kanalizaci, 92,7 % nemá zabudován přívod plynu, a 54,7 % domů nemá žádné ústřední topení. [113] I z nejnovějších domů v RSFR, kontrolovaných městskými sověty (které zahrnovaly i většinu nejlepších residentních budov), mělo jen 60,5 % z nich zásobování vodou, 43,7 % mělo zavedenou kanalizaci, 17,5 % mělo ústřední topení, 93,8 % elektrické osvětlení, 11,7 % mělo vanu. [114] Celým městům zchází i to nejzákladnější vybavení. Šokující může být zjištění, že čtvrtý pětiletý plán se teprvé chystá zavést kanalizaci ve třinácti městech, mezi nimiž jsou i města jako Archangelsk (s počtem obyvatel 281 091 v roce 1939), Tomsk (s počtem obyvatel 141 215 v témže roce) , Irkutsk (s 243 380), Cherson (s 97 186). [115] Z 2 354 měst a dělnických osad pouze 460 mělo svůj rozvod vody, 140 mělo svou kanalizaci a 6 z nich rozvod zemního plynu.[116]

Oficiální prohlášení však zní takto: „Tempo a rozsah bytové výstavby v Sovětském svazu nemá obdoby nikde jinde na světě.“ Nebo, jak uvedl jeden člověk o patnáct let později, „podmínky bydlení dělníků v Sovětském svazu, jsou nesrovnatelně lepší než v kterémkoliv kapitalistickém státě. „ [117]

Tvrzení, že bytová výstavba v Rusku předstihla všechny ostatní země je dosti směšná – jak ukazují následující čísla.Za šestnáct let od 1923 do 1939 vzrostla v ruských městech zastavěná plocha o pouhých 106,6 milionu metrů čtverečních, zatímco v Anglii a Walesu vzrostla zastavěná plocha za pouhé čtyři roky 1925-1928 minimálně o 70 milionů čtverečních metrů. [118]

Je nutné podávat ještě další důkaz toho, že hromadění bohatství na jedné straně znamená akumulaci chudoby na straně druhé?