Válka vedená bohatými

Uznávaný geograf David Harvey hovořil s Josephem Choonarou o vzestupu neoliberalismu a o tom, proč by měl být neoliberalismus chápán jako projekt vládnoucí třídy.

 

Na veřejné lekci v lednu 2006 hovořil David Harvey v londýnské School of Economics před zaplněnou halou. Představil svou knihu Stručná historie neoliberalismu (byl dokončen český překlad této knihy a brzy se snad objeví v knihkupectvích – pozn. red.). V této knize mapuje tři dekády útoků vedených globální vládnoucí třídou. Tyto útoky prováděné ve jménu neoliberalismu způsobily rostoucí sociální polarizaci, vzestup nových elit a ochuzení mnoha lidí na dně společnosti. Svou řeč skončil větou: „Pokud to vypadá jako třídní boj a cítíme to jako třídní boj, měly bychom to nazývat třídním bojem. A měli bychom tento třídní boj bojovat.“ Tato vize neoliberalismu a potřeby bojovat proti němu prochází celou Harveyho knihou. Když jsme se druhý den ráno potkali, zeptal jsem se ho, proč ji napsal.

„Dvě věci jsou pro mou práci charakteristické práci jsou charakteristické. Za prvé, historicko-geografický důraz, který dávám vzestupu neoliberalismu – jeho nerovnému rozvoji na světě. Nejedná se o jednolitou historickou změnu. Neoliberalismus pracuje různě na různých místech a v různých dobách. Druhou věcí je teoretický rámec, který je založený na třídě, mechanismu odebírání nadhodnoty pracujícím v tom, co je dnes globálním kapitalistickým systémem.“
V duchu Karla Marxe Harvey vidí vykořisťování pracujících jako centrální fakt kapitalistické společnosti. Marx argumentoval, že když pracující pracují celý den, pouze část tohoto času generují hodnotu, která je vyjádřena v jejich mzdě. Zbytek času pracující vytvářejí nadhodnotu, která plyne do rukou kapitalistů a je zdrojem zisku.

Část tohoto zisku pak může být vložena zpět do produkce a umožňuje tak kapitalistům shromažďovat stále větší koncentrace strojů, materiálu a pracujících. Marx tomuto procesu říkal akumulace. Vymačkávání pracujících za účelem vytváření zisku, který je potom využit k akumulaci a budoucím ziskům ve zjevně nekonečném cyklu, je centrální řídící silou kapitalismu.

Neoliberalismu je podle Harveyho odpovědí na dvojí krizi, která se objevila v polovině 70. let. Na jedné straně kapitalisté čelili „krizi akumulace“ – kapitalistický systém stagnoval a zisky se v poměru k letům těsně po druhé světové válce snižovaly. Na druhé straně jde o velmi silný boj pracujících, který byl v 60. a 70. letech velkou hrozbou pro politickou moc vládnoucí třídy.

Ideje neoliberalismu, tedy politik, které Harvey označuje jako „deregulace, privatizace a ústup státu z mnoha oblastí sociální provize“, existovaly na okraji intelektuálního života po desetiletí. V 70. letech se však dostaly do centra dění jako odpověď na dvojí krizi. Harvey přesvědčivě argumentuje, že neoliberalismus dramaticky neuspěl při řešení krize akumulace. Přispěl ale k velkému přesunu třídní moci ve prospěch malé elity. „Mnoho popisů neoliberalismu mluví o jeho vztahu k akumulaci, ale velice málo z nich ho jasně vidí jako třídní projekt.“

Jeden z klíčových momentů vzestupu neoliberalismu, ke kterému se Harvey často vrací, se odehrál v New Yorku. Řekl mi: „Město nabylo mnoho dluhů a to z různých důvodů. Jeden z nich byla odpověď na městskou krizi v USA 60. let. Peníze byly federální vládou nality do financování vnitřních částí měst za účelem vypořádání se s rasovými problémy, nezaměstnaností atd. Z toho vzešly posílené odbory a zvýšená zaměstnanost ve veřejném sektoru.“

Ale když ekonomická krize zasáhla v 70. letech USA, zdroje federální vlády vyschly: „V tomto bodě mohlo město buď propustit mnoho pracujících, nebo si mohlo půjčit. V krátkodobém horizontu si půjčilo a bylo v tom podpořeno bankami.“ Toto půjčování bylo založeno zejména na boomu v trhu s nemovitostmi v raných 70. letech, ve kterém byla městská administrativa hodně zapojena. „Když tento trh v roce 1973 padl, město se ocitlo zranitelné vzhledem k bankéřům. To bankéři viděli jako příležitost k odstartování úderu proti městu – k jeho přetvoření podle velmi odlišného modelu. Bylo to trochu jako válka v Iráku. Do Iráku chtěli už na začátku 90. let, ale nemohli to udělat. 11. září jim pak dalo příležitost, kterou potřebovali.“

Bankéři chtěli v 60. a na začátku 70. let disciplinovat New York. Krize let 1973-75 jim dala příležitost. Zavedli průkopnický „program strukturální úpravy“ (structural adjustment programme, SAP), zbavili se řady veřejných služeb a znovuvyjednali kontrakty. Byl to plný frontální útok na obyvatele města. Potom město museli rekonstruovat, měly obrovské zájmy v hodnotách nemovitostí, zejména na Manhattanu. Toto je doba, kdy začali využívat veřejné prostředky k přestavění města podle jejich projektu.

Taktika využívání příležitostí vytvořených ekonomickými krizemi k prosazení politik volného trhu se od té doby stala vzorcem. „Titíž lidé – newyorkští investiční bankéři – byli zapojeni v krizi dluhu která zasáhla latinskou Ameriku v osmdesátých letech. Tentokrát však potřebovali federální vládu aby se za ně zaručila.“ Americká vláda, nyní vedená Ronaldem Reaganem, tak našla využití pro Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund, IMF), ke kterému se předtím mnozí neo-liberálové stavěli podezřívavě. Spolu se Světovou bankou pak IMF silou prosadil programy strukturálních úprav výměnou za odpuštění dluhu.

Harvey však poukazuje, že americká vládnoucí třída není jediným kdo neliberalismus prosazuje či z něj těží. „Je velmi ojedinelé aby USA intervenovali bez vnitřní podpory. Vezměte si puč vedený Augustem Pinochetem v Chile v roce 1973. Byli to vrchní chilské třídy, které doopravdy vedly převrat, a to s podporou CIA, amerických korporací a Henryho Kissingera. Když Pinochet převzal moc, byla to chilská vládnoucí třída, která ve skutečnosti protlačila neoliberální agendu.
„Nejsou to jenom Spojené státy vysávající bohatství ze zbytku světa – jsou to vládnoucí elity, které mají spolu navzájem volné vztahy a které shromažďují přebytky samy pro sebe. Někteří z nejbohatších lidí žijí v Mexiku či východní Asii.“

Ideje neoliberalismu se od roku 1970 rozšířily jako lesní požár. „Jedním z hlavolamů je, jak se tak velké množství lidí stalo přesvědčenými, že neoliberalismus je dobrá věc, když ve skutečnosti příliš nefunguje. Domnívám se, že odpověď leží v tom, že byl velmi úspěšný pro určité skupiny lidí. A to včetně těch, které kontrolují média a různé ideologické aparáty. Druhá věc je, že vždy můžete ukázat na kousek světa, kde se zdá, že se neoliberálnímu řádu daří – například na dnešní Čínu.“

Ironií ale je, že ekonomický růst obvykle přichází tam, kde vlády ignorují neoliberální doktrínu. „Máme tu tedy perverzní formu neoliberalismu, protože vlastní zájem dominuje nad teorií.“ Teorie neoliberalismu říká, že státní zásahy do ekonomiky by měly být minimalizovány, ale v praxi stát pokračuje ve hraní centrální role v ekonomikách jako je Čína či USA.

Spojené státy financují svůj ekonomický růst děláním velkých dluhů založených na přítoku kapitálu o objemu větším než dvě miliardy dolarů denně. Deficit rozpočtu a individuální dluhy domácností prudce stoupají. Jde tady o ekonomiku financovanou z dluhu. Veřiteli jsou zejména banky z východní a jihovýchodní Asie. Dokonce i válka v Iráku je financována penězi vypůjčenými z Číny a Japonska.

Čínský boom je také financován z dluhu: „Čínské banky půjčují peníze. Vláda vlastní většinový podíl ve všech bankách. Může použít některé ze svých kapitálových rezerv, aby je udržela na hladině. Ale tak jako tak je tento boom financovaný z dluhu. Na rozdíl od USA je Čína dramaticky přetvarovávána. I zde však růst přináší nové nestability. V Číně je obrovské přeinvestování. Například v deltě Perlové řeky je pět mezinárodních letišť, které soupeří mezi sebou navzájem o to, které bude středem obchodu v Pacifiku. Všechna nemohou vydržet. Když se podívate na automobilový průmysl, i zde je masivní nadkapacita. A krize v Číně bude mít hluboký dopad.“

Nestabilní růst, kterého jsme svědky v USA a Číně, neobnovil bohatství světového kapitalismu. Graf v Harveyho knize ukazuje, že se růst snižoval každou dekádu od šedesátých let minulého století. Z tehdejších tří procent ročně na dnešní 1 procento. „Původní krize 70. let byla krizí přílíšné akumulace,“ řekl Harvey. „Vládnoucí třída má obrovské problémy s nalezením dostatečně výdělečných možností investice. Tento problém ve skutečnosti nikdy nevyřešily.“

Z tohoto důvodu dnes vedle tradičních forem akumulace hraje velkou roli to, co Harvey nazývá „akumulací vyvlastněním“. Akumulace vyvlastněním znamená otevírání nových polí pro kapitalisty – například oblast zdravotnictví, státního bydlení či rušení důchodových práv, které byly dříve brány za samozřejmé. „Ale není to o zvyšování skutečného celkového objemu jmění ve společnosti. Když privatizujete bydlení, neznamená to, že reálně zvýšíte celkový počet bytů. Neoliberalismus není velmi dobrý v rozvoji zboží a služeb.“

Selhání neoliberalismu nemají pouze ekonomické dopady. Podle Harveyho vedou také k politické a vojenské nestabilitě. Jeho dřívější kniha The New Imerialism (Nový imperialismus) mapovala dlouhodobý úpadek americké ekonomické moci. Z toho plyne vzestup neokonzervativců, pravicových myslitelů okolo Bushe, kteří chtějí udržet americkou moc nad potenciálními rivaly.

Jeho nová kniha si bere na mušku neokonzervativce a zdůrazňuje jejich projekt uvnitř samotných USA. Harvey to vidí jako odpověd na likvidaci společenské solidarity prostřednictvím neoliberalismu. Neokonzervativci se snažili obnovit sociální kohezi prostřednictvím náboženského moralismu, autoritářských opatření a strachu. „Domnívám se, že něco podobného se odehrává v řadě oblastí. Když se podívate na Francii, máte zde Nikolase Sarkozyho, který je ve své filozofii velice blízký neokonům. Nebo se podívejte na některé věci, které udělal Tony Blair. Neokonzervatismus je globálním jevem.“

Zatímco neokonzervatismus je odpovědí vládnoucí třídy na sociální nestabilitu neoliberalismu, vzestup antikapitalistického hnutí je odpovědí těch ve spodní části společnosti. Harvey je rád, že nevladní neziskové organizace (non-governmental organizations, NGOs), které často hrály hlavní roli v setkáních jako Světové sociální fórum (World Social Forum), nejsou chápány jako „oficiální opozice“ k neoliberalismu: „Růst fenoménu NGO v neoliberálním období byl ohromující. Mezi těmi dvěma je jasné propojení. Jednotlive neziskovky se mezi sebou ohromně liší a některé z nich velmi obdivuji. Často jsou ale Trójskými koni pro privatizaci.“ Neziskovky mohou vstoupit do vakua vytvořeného ústupem státu z poskytovaní určitých služeb. Harvey argumentuje, že kritický přístup je nutný a že různé neziskovky mohou hrát pozitivní i negativní role. Ale obnovení třídního boje je skutečným klíčem k porážce neoliberalismu.

Nový třídní boj nebude jednoduše opakováním toho z 60tých a 70tých let, protože struktura společnosti se od té doby změnila. Podle Harveyho musí být třída vnímána jako „tekutý“ koncept: „Musíme se znovu podívat na koncepty třídní formace a reformace. Když ve své knize hovořím o obnovení třídní moc ve prospěch vládnoucí třídy, nemluvím nutně o navrácení moci do rukou stejné skupiny lidí. Dnes se jedná o jinou konfiguraci, daleko více zaměřenou na finance a služby.”

„Jedna z velkých změn oproti 70tým letům je, že propast mezi vlastníky a manažery se uzavřela. Dříve byli dvěma různými kategoriemi, ale potom začali manažery platit podíly na majetku a to změnilo celou jejich psychologii. Třídní formace je nedokončený, dynamický proces.“

Harvey věří, že existují pozitivní známky zvyšující se organizce mezi zaměstnaci služeb v USA. Cituje příklady zdravotnických pracovníků v Los Angeles a dopravních pracovníků v New Yorku. Tyto boje mohou dát formu nové pracující třídě vytvořené neoliberalismem. Harvey se zajímá zejména o to, jak by se „boje ohledně akumulace vyvlastněním mohly propojit s boji více tradičního levicového druhu.“ Hnutí požadující znárodnění plynu Bolívii vidí jako jeko jeden ze zdrojů naděje.

Není zde nebezpečí nostalgie po dřívějších formách kapitalismu? „V 70tých letech zde byla silná kritika sociálního státu – jeho třídních a genderových sklonů atd. Pokud chceme zkonstruovat nový sociální systém, musíme si být vědomi jeho omezení. Další problém, kterému čelíme je celá rekonstrukce významů sociální solidarity. Margaret Thatcher argumentovala, že chce změnit duši. Musíme konfrontovat fakt, že solidarity jsou dnes daleko mělčí než dříve. To jsme mohli vidět v USA. Pravičáci jako Thomas Friedman neustále hovoří o přednostech neoliberalismu, ale když udeří hurikán Katrina ptají se, „co se stalo se solidaritou?“ Odpověď je, že solidarita je pryč kvůli tomu, že kreténi jako jako on tohle kázali. To musíme konfrontovat – jedná se o dlouhodobý projekt.“

Harvey věří, že pracující třída potřebuje svůj vlastní politický projekt aby mohla začít obnovovat svoji moc. Na otázku jak by takový projekt mohl vypadat odpovídá: „Nemohu teoreticky vyvodit jak by měl politický projekt pracující třídy vypadat. Mohou o tom mít nějaké názory, ale zakladní věcí je pro mě zapojení se do konverzace a učení se o možnostech. Musím dát svoje myšlenky do dialogu s hnutími a poslouchat co říkají.“

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •