Záviš Kalandra (10.11.1902 – 27.6.1950)

Svým zjevem, vyhublostí, barvou pleti, stavbou lebky a vyčnívajícími lícními kostmi připomínal údajně spíše amerického indiána. Svým nezvyklým vzhledem a hlubokýma očima měl velký úspěch u žen, i jeho přátelé o něm hovořili jako o charismatickém člověku. Svou osobností získával lidi pro stranu, která s ním v roce 1950 zúčtovala…

Záviš Kalandra byl jedním z obviněných ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou a spol. Stejně jako většina dalších obviněných, byl Kalandra představitelem levicově smýšlejících kritiků  tehdejšího režimu. Na hlavní skupinu byly navázány desítky dalších následných procesů po celé republice a počet obžalovaných dosáhl čísla 639. Všechny tyto procesy tvořily dohromady jeden celek. Včetně následných procesů bylo v ČR popraveno pro politické trestné činy  celkem 242 lidí.

Záviš Kalandra se narodil  ve Frenštátu pod Radhoštěm v rodině  praktického lékaře MUDr. Břetislava Kalandry.Jeho otec byl blízkým spolupracovníkem T.G.Masaryka na Valašsku, kde byl Masaryk  roku 1907 v prvních volbách konaných na základě  všeobecného a rovného hlasovacího práva  zvolen poslancem říšské rady. Tedy není divu, že již na klasickém gymnáziu se Záviš začal zajímat o veřejné záležitosti, přičemž tíhl k levicovým myšlenkám. Na gymnáziu vydával studentský, levicově zaměřený časopis, na tomto spolupracoval se spolužákem O. Peclem, s nímž se později jako se spoluobviněným setkal před komunistickým tribunálem.

V roce 1921 vzniká „Komunistická strana Československa“. Mladá inteligence tíhne ke komunismu, ani Záviš není výjimkou. V roce 1923 vstoupil do KSČ, pracoval ve vedení „Komunistické Studentské Frakce – Kostufra“, a patřil k předním redaktorům komunistického tisku. V letech 1922-1927 zároveň studoval filosofii a klasickou filologii na FF UK v Praze. Studia sice dokončil, disertaci, kterou napsal ( Parmenides – logický paradox), ale z neznámých důvodů  nikdy neodevzdal a neobhájil, a tak se objevila teprve po 70 letech , když koncem 20. století vyšla tiskem.

V letech 1928 – 1930 pokračoval ve studiu filosofie na universitě v Berlíně, ale už zároveň pracoval jako publicista. V roce 1928 byl jako perspektivní kádr zaměstnán ve stranickém tisku, nejprve jako redaktor „Československé komunistické korespondence“ pak byl roku 1928 jmenován šéfredaktorem „Rudého večerníku“, rok poté se přesunul ve stejné funkci do „Rudého práva“. Od roku 1929 též publikoval v „Dělnické rovnosti“ v „Haló novinách“ a v „Tvorbě“, kterou společně s J. Fučíkem a K. Konrádem v letech 1930–36 řídil. Kromě toho Kalandra v těchto letech publikoval v „Levé frontě“, „Světu práce, “Volných směrech”, „Světozoru“, „Přítomnosti“, „Českém časopise historickém“, „Dnešku“ atd. Zároveň Kalandra, ovládající řadu jazyků, překládal. Jeho kariéra publicisty vypadala velmi nadějně.

Ve třicátých letech začal hlasitě kritizovat stalinské monstr-procesy. Rozeslal  podle adresáře odběratelů „Rudého práva“ nepodepsaný leták s kritikou procesů. V srpnu 1936 pak vydal společně s bývalým kolegou z „Rudého práva“ J. Guttmannem brožurku „Odhalené tajemství moskevského procesu“ , kde protestoval proti Stalinovým inscenovaným procesům. Za svoji kritiku byl  označen za trockistu a vyloučen z KSČM.

Rozchod se stranou přivedl Záviše v r. 1937 do obrázkového časopisu „Světozor“. Dále přispíval do Peroutkovy „Přítomnosti“ a působil v nakladatelství Mazač jako redaktor Encyklopedie aktualit. Zároveň se ale dále věnoval žurnalistice – kromě publikování v mnoha periodikách vydal v roce 1937 list komunistické opozice  „Proletář“. Kromě politiky se v 30. letech zabýval i psychoanalýzou a Schopenhauerovou filozofií, byl členem „Surrealistické skupiny“, kterou založil jeho přítel Vítězslav Nezval, přátelil se s K. Teigem a propagoval francouzské surrealisty ve sborníku „Surrealismus v diskusi“. S Kalandrovým surrealistickým obdobím souviselo i jeho poslední dílo, nedokončená studie o analýze snů „Skutečnost snu“.

Cítil nacistickou hrozbu, nedokázal však po okupaci opustit svou ženu, výtvarnici Ludmilu Rambouskou, a okruh intelektuálních přátel. Podle pozdějších Kalandrových přiznání společně s M. Jesenskou působili v odbojové skupině „V boj“, která měla za úkol organizovat přechody hranic do Polska. Po obsazení republiky sice gestapo o této činnosti nevědělo, přesto Kalandru zatklo již v září 1939 na základě jeho komunistické minulosti. Až do 30.5. 1945 byl vězněn v nacistických vězeních a koncentračních táborech Ravensbrück a Sachsenhausen. Po návratu z koncentračního tábora v poválečné radostné atmosféře  si jistě nemyslel, že by ho ještě v životě mohlo potkat něco tak strašlivého, jako v uplynulých 6 letech.

Po válce vstoupil do „Sociálně demokratické strany“ a věnoval se publicistice a historii, psal př. pro národně socialistický odborářský časopis „Slovo pracujících“, přispíval několika úvodníky i do renomovaných amerických deníků jako př. New York Times. Po osvobození se již nechtěl politicky angažovat, nýbrž se chtěl věnovat výhradně vědecké a spisovatelské tvorbě. Obnovil styky s přáteli ze studií: s literátem L. Novomeským i s O. Peclem. Tím se dostal do okruhu osob, v němž StB začala po únoru 1948 „slídit“ při přípravě politického „vzorového procesu“, který měl zastrašit všechny kritiky nově nastolených pořádků, jak bylo přikázáno přímo z Kremlu.

V roce 1949 bylo Kalandrovi nabídnuto jeho přítelem L.Novomestským místo ve Slovenské akademii věd – v listopadu téhož roku byl ale zatčen za zvláštních okolností, jakoby náhodou. Dne 7. 11. 1949 si StB přišla pro MUDr. A. Ungára, Kalandrova přítele a příbuzného (první manželka A. Ungára a manželka Kalandrova byly sestry). Oba bydleli ve stejném domě a právě v okamžiku zatčení si Kalandra přišel zatelefonovat do švagrova bytu.

Na přípravě procesu se významně podíleli sovětští poradci, kteří prosadili speciální přípravu obžalovaných, kteří se museli svá vystoupení před soudem donekonečna učit, nevyspalí, vyčerpaní, většina obžalovaných se pod tíhou fyzického nátlaku přiznala k činům dle předem připravených scénářů.

Ústřední motivy Kalandrových výslechů byly trojího druhu: „trockistická“ minulost, styky s L. Novomeským a s O. Peclem. Tento starý přítel se stal pojítkem mezi Kalandrou a „ilegální skupinou národních socialistů“, která v představách strůjců procesu organizovala „rozsáhlou prozápadní špionáž“. Kalandra se díky svým poválečným článkům pro zahraniční tisk poznal s Mary Bakerovou, anglickou tlumočnicí americké tiskové agentury United Press a seznámil s ní též Pecla, který chtěl získat pravidelné odběratele tiskových zpráv tak, aby zahraniční tisk měl k dispozici nezkreslené informace o situaci v zemi. V Československu už v té době bylo všechno tajné i př. běžné zprávy o potížích v dopravě. Vyvrcholením přiznání dosažených vyčerpávajícími výslechy, kdy Kalandra musel odpovídat vestoje desítky hodin beze spánku, zatímco vyšetřovatelé se střídali, bylo obvinění, že Kalandra sabotoval základní zájmy průmyslu. Měl to provést tak, že předal M. Bakerové ke zveřejnění v americkém tisku seznam švýcarských firem, jejichž jejichž prostřednictvím obcházelo Československo americké embargo na strategické zboží.

Proces byl výjimečný i svým ohlasem. Po prvních třech dnech byl soud doslova zaplaven rezolucemi z továren, úřadů a obcí. Všechny volaly po přísném potrestání, většina po trestu smrti. Byl to důsledek instrukce aparátu strany, v níž mimo jiné stálo: „Nechť promluví hlas lidového hněvu. V usneseních nechť je žádáno spravedlivé a přísné potrestání rozvratných zločinů.“ Občané této žádosti vyhověli. Soud obdržel na 6300 rezolucí, žádajících smrt a plných výrazů jako „zlotřilá chamraď“, „zavilí zločinci“, „krvaví psi“.

Kalandra byl jeden z mála, kdo si ve skupině třinácti obviněných již na počátku vyšetřování jasně uvědomoval, že o jeho vině bylo rozhodnuto předem. Vzpomínky jeho obhájce JUDr. Vízka potvrzují, že Záviš očekával trest smrti. Z dochovaného zvukového záznamu procesu je patrné, že zůstal nezlomen a k absurdním obviněním přistupoval s ironií a sarkasmem. Společně s M. Horákovou, přítelem O. Peclem a J. Buchalem byl obviněn z velezrady a špionáže a odsouzen k trestu smrti jakožto hlava smyšlené trockistické skupiny. Žaloba je vinila z toho, že z nenávisti k lidově demokratickému režimu připravovali protistátní puč a různé teroristické akce, a to v žoldu špionážních služeb USA a dalších …

Všichni čtyři se ihned odvolali, poslali žádost o milost k prezidentu republiky Gottwaldovi, Kalandrova manželka prezidentovi též poslala velmi dojemný dopis se žádostí o milost. Světová veřejnost včetně známých vědců (Einstein, Russell, Bernal) a umělců protestovala. V západní Evropě se zvedla bouře odporu, v jehož čele stáli Kalandrovi přátelé, francouzský básník A.Breton a spisovatel, pozdější laureát Nobelovy ceny za literaturu, Albert Camus.

Gottwald milost neudělil. Před popravou vykonanou brzy ráno dne 27. 6. 1950  bylo Závišovi dovoleno naposledy hovořit s manželkou a předat jí rukopis „Skutečnosti snu“, na kterém pracoval i ve vazbě. Poprava všech 4 odsouzených k smrti byla vykonána oběšením na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 po 5:00 ráno, přičemž byla používaná primitivní forma oběšení dlouho trvajícím škrcením. Ostatky byly zpopelněny a dosud se nenalezly. Krátce poté se konaly tzv. následné procesy, které probíhaly i v dalších městech ČSR.

Rozsudek nad Závišem Kalandrou byl zrušen v roce 1969, plně rehabilitován byl   v roce 1990. V roce 1991 prezident václav Havel udělil Záviši Kalandrovi in memoriam řád T. G. Masaryka I. třídy.„Intelektuál a revoluce“, výbor připravený k vydání již v roce 1969, z jeho rozsáhlého díla doporučuji jako politickou studii právě zmíněné dílo.  V roce 1994 je pak vydán výbor z Kalandrova díla nazvaný

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •