Daniel Bensaïd: heterodoxní revolucionář a organický intelektuál

12. ledna zemřel v 63 letech jedna z nejdůležitějších postav evropské radikální levice a jeden z klíčových myslitelů současného marxismu, Daniel Bensaïd. Daniel sice již několik let trpěl vážnými nemocemi, přesto ale jeho smrt byla v určitém smyslu rána z čistého nebe. Po jeho smrti vyšly nekrology  v mnoha mezinárodních a francouzských novinách, kde se psalo o filozofovi, marxistovi, zakladateli Ligue communiste révolutionaire, důležité postavě IV. Internacionály, revolucionářovi. Nepochybně by bylo možné vyjmenovat ještě mnoho dalších kategorií, které by bylo možné vztáhnout na bohatou a nadanou osobnost Daniela Bensaïda. Jedna kategorie zůstala poněkud schovaná: dokázal totiž být tím organickým intelektuálem revoluční a komunistické strany, ukázat že ten koncept lze opravdu praktikovat, a že to není jen chiméra. Než se ale dostanu k této klíčové kategorii, chtěl bych jen krátce shrnout biografii Daniela Bensaïda, který je v České republice téměř neznámým myslitelem.

Bensaïd se narodil 25. března 1948 v Toulouse v dosti chudé rodině. Mládí strávil v lidových čtvrtí tohoto města a v Café de Amis, kde pracovali jeho rodiče. V Café se scházeli italští antifašisté, francouzští komunisté, a starší interbrigadisté. Svoji politickou pouť Daniel začal v mládežnických a studentských organizacích Francouzské komunistické strany, ale klíčovým momentem jeho politického života byl Máj ´68. Ze ´68 roku si vzal pozornost vůči novým politickým tématům, jako protest proti neo-kolonialismu, feministickou kritiku, pozornost na vykořisťování přírody kapitálem či tematizaci problematiky kontroly a moci. Tyto témata se po celý život snažil skloubit s dalšími “tradičními” tématy komunistických stran, jako jsou ta sociální. Skloubení, které se podle něho projevilo v roce 1968 vztahem mezi studentským hnutím a generální stávkou dělníků. Uvědomoval si, že tato integrace je nutná, aby marxismus zůstal živou kritickou teorií a praxí, a hlavně, aby bylo možné vytvořit novou revoluční strategii, která by byla schopna svrhnout kapitalismus a jeho společnost. Bensaïd byl “heterodoxním marxistou”, který se zabýval mnoho mysliteli, jako byl Walter Benjamin, a který rád debatoval s dalšími současnými marxistickými mysliteli, jako Zizek, Negri, Badiou či Harman.

Dalším hlubokým přesvědčením, které si vzal z praxe Května ´68, je nutnost organizace a revoluční strany. V této oblasti se často střetával i s dalšími kritickými filozofy a aktivity alter-globalizačního hnutí: Daniel považoval revoluční organizaci za klíčovou v rámci strategie bojů. Strana byla podle něj pevným bodem, ke kterému se mohou vztahovat různá hnutí, kde mohou vytvářet programovou syntézu a společnou strategii. Proto také založil v roce 1969 s Alaine Krivinem a dalšími členy Jeunesse communiste révolutionaire francouzskou sekci IV. Internacionály, Ligue communiste. Bensaïd byl také internacionalista. V ´70. letech přispěl  k založení sekce IV: Internacionály ve Španělsku, které bylo ještě v područí Frankovy fašistické vlády, a jeho příspěvek byl důležitý i pro vznik sekce IV.Internacionály v Brazílii. Dalším zlomovým bodem v jeho životě byla ´80. a ´90. léta, kdy jasně vnímal hegemonii, kterou získal neo-liberalismus a pravice. Pro něho osobně to byla doba hořkosti, už protože mnoho aktivistů a lídrů hnutí z roku ´68 a ze ´70. let zanechali radikální levici a snažili se integrovat do systémových politických stran a hnutí. V knize 1968, fines et suites, napsané s Alainem Krivinem k 20. výročí událostí roku ´68, se jich takto ptal: “Jak je možné, že kacíři se tak rychle obrátili na novou víru? Zdá se skoro, že jejich kacířství bylo jen snobismem”. I přes všechna zklamání těch let, pokračoval v dennodenním aktivismu a účasti na aktivitě LCR a ve své filozofické aktivitě v rámci organizace a na akademickém poli.

Nové století přineslo pro všechny nové otázky a nové praxe. Alterglobalizační hnutí, hodnocení revoluční teorie a praxe 20. století, nová témata a nové výzvy. Tyto léta byly pro Daniela Bensaïda momentem velké intelektuální a politické aktivity, ačkoliv ho začalo zrazovat zdraví. Ohledně praxe revolučního a trockistického hnutí ve 20. století říkal: “Naše specifické dědictví boje proti stalinismu a despotickému byrokratismu zůstává ještě v mnoha částí aktuální, i přes mnoho nových situacích, které se objevily na světě v posledních 15ti letech”. Ohledně dědictví 20.století, tvrdil také, že “Nezačínáme od ničeho a z ničeho. 20.století tady jednoduše bylo. A bylo by velice nerozvážné na něj zapomenout”. Dalším klíčovým momentem byl přerod LCR na Novou anti-kapitalistickou stranu (NPA), což dalo nový impulz francouzské anti-kapitalistické a revoluční scéně. Nová strana dokázala zaujmout daleko širší vrstvy, než toho byla schopna LCR, a Bensaïd tuto změnu podporoval. Uvědomoval si také, že je nutné vytvořit prostor pro nové členy, dát jim slovo, možnost rozhodovat a řídit stranu bez mentorství “starých revolucionářů ze ´68 roku”.

Mnozí političtí komentátoři a politologové si všimli, že NPA, ačkoliv zůstává plně anti-kapitalistickou stranou, nemá zakotveno ve stanovách ani v programu východisko z marxismu a trockismus. Bensaïd si toho byl dobře vědom, a situace ho ale vůbec neznepokojovala. Ačkoliv trval na teoretické přípravě členů, tak aby měli vědomosti a praxi díky které formulovat a praktikovat revoluční strategii,  nepokládal zásadní, aby strana deklarovala svá východiska dekretem, ve stanovách. “Nejde o to, aby jsme podrobili zkoušce nové členy budoucí strany a chtěli od nich slyšet úryvky z Manifestu komunistického programu nebo z Přechodného programu z roku 1938, ale aby jsme našli shodu na způsobu jak čelit velkým výzvám budoucnosti…Strategické definice se budou vytvářet při praxi,  v živé zkušenosti, způsobem, kterým byly artikulovány strategické debaty v dělnickém hnutím v XIX. a XX. století, v Pařížské komuně, během revolucí v roce 1848, při ruské a čínské revoluce, nebo při Španělské občanské válce či v Odboji proti nacistům”. Na podzim svého života tudíž vytvořil nadaci Louis Michel a obnovil revue Contretemps, pro vytvoření teoretického zázemí NPA.

Tam se naposled projevilo jeho bytí kacířského revolucionáře a organického intelektuála. Bensaïd se nikdy nevzdal cíle sjednotit kritickou teorii a revoluční praxi. To se projevovalo nejen v zaměření jeho intelektuálních děl a prací, ale také v tom, že trávil mnoho času a nešetřil energie pro aktivismus v rámci LCR nebo NPA. Neměl přístup univerzitního profesora nebo vysokého intelektuála, ale aktivně se účastnil letákování, volebních kampaní, demonstrací. Byl to jeden ze způsobů jak se nezavřít do věže ze slonoviny akademické půdy. Byl to také způsob jak vzdorovat stále vynuconovanější “depolitizaci” univerzit a vědění, nadvládě jediného (neoliberálního) myšlení. Navíc osobnost organického intelektuála se od ´80.let proměnila a musela se vypořádat s novými situacemi. Jakým způsobem se vyhnout dvou protipólům stalinistické minulosti, kde organický intelektuál byl často jen převodovou pákou stranické byrokracie v boji o vliv, a neo-liberální současnosti společnosti spektáklu, kde typickým organickým intelektuálem může Alistair Campbell, spin-doctors různých politiků, nebo i velice kvalitní sociální teoretikové jako Anthony Giddens nebe Ulrich Beck? Aniž by bylo možné zodpovědět tuto otázku nějakou šablonovitou odpovědí, mnoho Bensaïdových děl se snaží zabývat tímto problémem. Jde o to mít schopnost rozhořčit se nad stavem společnosti, “žít v odboji vůči současnosti”, hledat způsoby jak podrýt současnost a její mocenské schématy. Organický intelektuál je tak součástí organizace a hnutí, ve kterém nemá mocenská nebo stranická privilegia, ale který sdílí své vědomosti, vědění a talent s dalšími členy těchto hnutí, aniž by čekal materiální či mocenské výhody.

Jak připomíná Michael Löwy, Daniel Bensaïd se snažil uchopit revoluci způsobem,který byl nový vůči “ortodoxnímu marxismu”. Píše Löwy v Bensaïdově nekrologu: “Jeho nahlížení na Marxovo dílo skrz příspěvky Blanquiho, Waltera Benjamina, a Charlese Péguyho, ho dovedlo k názoru, že historie je souborem křižovatek a zlomových bodů, je to pole možného, kde je výsledek nejistý. Třídní boj má v tomto poli zásadní postavení, ale jeho výsledek je nejistý a obsahuje prvek nahodilosti.V jeho asi nejhezčí knize La pari melanconique (Fayard 1997), se vrací k jedné formulaci od Pascala, když tvrdí že emancipační akce je “prací pro nejistotu”, neboli výzvou k budoucnosti.”. Löwy par uzavírá téma následujícími slovy: “Revoluce tak přestává být nutným výsledkem zákonů historie nebo ekonomických rozporů uvnitř kapitálu, a stává se strategickou možností, etický horizont “bez kterého se ztrácí vůle, vůle k vzdoru kapituluje, věrnost krachuje a tradice bojů se ztrácí”. Smutek nad ztrátou tak důležitého myslitele, organického intelektuála a kacířského komunisty, který zásadně odmítal redukci myšlenky komunismu na stalinismus, je v Čechách prohlouben i faktem, že žádné z jeho děl nebylo přeloženo do češtiny. Nejméně knihy jako La pari melanconique, Une lente impatience, Marx l’intempestif: Grandeurs et misères d’une aventure critique , či Éloge de la résistance et l’air du temps, by si to zasloužily. Není v naší síle přeložit některou z těchto knih, ale zavazujeme se, že v příštích číslech přinese shrnutí, abstrakty či kritické recenze, které se jich týkají. Je to asi nejlepším způsobem, jak si Daniela připomenout.
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •