Dobře si pamatuji na obrovský program, který nařídili ke konci 80. let „pro rozvoj venkova“ v Rumunsku. Stovky vesnic se měly srovnat se zemí, aby udělaly místo větším polím a údajně efektivnějšímu zemědělství. Obyvatelé se měli přestěhovat do střediskových vesnic nebo rovnou do velkých měst.
Vlna nevole proti tak bezohlednému režimu prakticky neměla šance projevovat se v Rumunsku samotném, rumunský diktátor Ceauşescu vládnul pomocí politické policie Securitate. Byl svržen až během vánoc roku 1989 v jediné krvavé revoluci ve Východní Evropě té doby a s ním naštěstí skončil i jeho geniální plán. Předtím se obyvatel vesnic, kteří se přes noc měli ocitnout bez svých starých domovů a sociálních sítí, zastávala pouze západní média.
Jenže v čem je tak velký rozdíl mezi Ceauşescovym plánem a dnešním požadavkem, aby lidé hýbali zadkem a stěhovali se, po vzoru Američanů, za prací? Tento argument je naprosto běžným mezi českou pravicí, západními investory a ekonomy EU (viz. např. Ekonomickou předpověď Evropské komise z letošního jara).
Logika i výsledek jsou podobné. V zájmu údajného hospodářského pokroku se jedinci či rodině zpřetrhají sociální vazby a jsou často mnohem zranitelnější. Existují např. studie o podílu prarodičů na výchově dětí. Ten bývá hodně velký, ale pouze pokud nežijí od dítěte dál než 20 kilometrů, nad tuto hranici jejich význam klesá k nule. A mimochodem i Američané reagují zcela opačně na současnou krizi – stěhování z jednoho státu do druhého kleslo v USA v minulém roce na 1,6% obyvatel, nejméně od druhé světové války…
Thomas Franke
