Od roku 2001 se v souvislosti s nastupující militaristickou zahraniční politikou administrativy George Bushe II. začala na levici znovu oživovat debata o imperialismu, která zejména po roce 1990 ustoupila do pozadí zájmu. Začátkem roku 2003 v očekávání přicházející americké invaze do Iráku přednesl David Harvey v Oxfordu sérii přednášek o podobě moderního imperialismu, na jejichž základě vznikla ještě téhož roku kniha The New Imperialism. Z živé debaty, kterou tento Harveyho počin inicioval, vám přinášíme shrnutí textu Roberta Brennera What Is, and What Is Not, Imperialism?, který je zajímavou polemikou s Harveho knihou.
Dvě logiky moci
David Harvey zakládá svoji analýzu imperialismu na vymezení dvou oddělených i když úzce provázaných logik moci – kapitalistické a teritoriální. Činitelem té první je kapitál, je manifestovaná procesem jeho akumulace a právě „nekončící akumulace“, „akumulace sama pro sebe“ je hlavním imperativem této logiky a konečným cílem jejích aktérů. Logika teritoriální je naproti tomu logikou států, je z podstaty územně vázaná, založená na zvyšování moci nad daným územím a jejím rozšiřováním na území nová. Hlavním principem této logiky je dle Harveyho „akumulace kontroly nad teritoriem sama pro sebe“. Harvey vidí tyto dvě logiky jako sice provázané, ale nezávislé – žádná z nich není plně nadřazena druhé.
S tímto tvrzením, které je v rozporu s klasickou marxistickou koncepcí, podle níž je stát ve své domácí i zahraniční politice plně závislý na (národním) kapitálu, Brenner nesouhlasí. Harveyem uváděné historické příklady rozporu mezi jednáním států a objektivními zájmy kapitálu vysvětluje existencí mnohosti nezávislých států a jejich národních kapitálů. Žádný aktér na mezinárodním poli nemá plnou kontrolu nad svým jednáním – to je do značné míry vynucováno akcemi ostatních. Výsledné směřování vývoje, které interferencí všech dílčích vlivů, pak nemusí být v zájmu žádného ze států ani jejich národních kapitálů.
Harvey rozděluje období imperialismu na dvě odlišné etapy, první z nich je období imperialismu klasického mezi lety 1884 a 1945, druhou pak období druhé poloviny 20. století. Počátky období klasického imperialismu vidí již v hospodářské krizi 40. let 19. století, po níž velké státní investice do infrastruktury zapříčinily nebývalý boom. Rychle akumulovaný kapitál byl však „prostorovo-časově fixován“ („spatio-temporally fixed“) v nejrozvinutějších kapitalistických zemích, což vedlo k dramatickému nadbytku kapitálu, snížení míry zisku a v důsledku ke krizi roku 1873. V důsledku této krize z nadbytku kapitálu na malém prostoru začal kapitál volat po „prostorovo-časové záplatě“ („spatio-temporal fix“), tj. expanzi do neevropských destinací, státem chráněných (proti domácímu obyvatelstvu i vlivu cizího kapitálu) kolonií. Vzniklý protekcionismus znamenal však další prostorovo-časovou fixaci pro kapitál (jen na území pod správou domovského státu), která po čase vedla k opakování scénáře z před roku 1873 v ještě větším měřítku a v důsledku až k první světové válce a velké krizi v meziválečné době.
Brenner považuje tento Harveyho výklad za inkonzistentní s jeho teorií dvou rovnocenných logik: „(…) evropská teritoriální expanze a její geopolitické důsledky jsou (u Harveyho) chápány plně v logice imperativu akumulace kapitálu.“
Americká poválečná hegemonie v rozvinutém kapitalistickém světě
Při popisu logiky imperialismu z let 1884-1945 vychází Harvey z Arendtové: „Nikdy nekončící akumulace vlastnictí musí být založena na nikdy nekončící akumulaci moci“. Tento citát velmi dobře vystihuje právě období klasického imperialismu, kdy stále mocnější impéria chránila stále větší národní kapitál, což vedlo až ke dvěma (téměř) světovým meziimperiálním střetům v první polovině dvacátého století. Po roce 1945 však postupně v Evorpě impéria mizí (s postupující dekolonizací), stejně tak Japonsko ztrácí svůj imperiální charakter. Arendtová vyslovila hypotézu, že studená válka není nic jiného než kulminace dlouhého období imperialismu, kdy postupné zvětšování moci impérií vedlo až ke konstituci pouhých dvou světových supervelmocí – USA a SSSR. Pokud by tomu bylo skutečně tak, Arendtová předpovídá, že svět se ocitl na stejném kurzu, který vedl k první světové válce, ovšem tentokrát v mnohonásobně větším měřítku. Není třeba zdůrazňovat, že Arendtové hypotéza byla historickým vývojem (nekonáním třetí světové války) vyvrácena.
Harvey si všímá, že americká politika vůči vyspělému kapitalistickému světu po roce 1945 je zcela opačná oproti obvyklé politice impérií v období klasického imperialismu. Protekcionismus národního kapitálu vystřídala ideologie liberalismu (institucionálně vyjádřená Bretton Woodským systémem) založená na myšlence „svobodného trhu“ a „rovných pravidlech pro všechny (vyspělé kapitalistické země)“. Americký stát nejenže nevyužívá svoji teritoriální (vojenskou) moc k ochraně svého národního kapitálu, naopak brání cizí (evropský) kapitál před nebezpečím, které mu hrozí z existence Sovětského svazu a domácí radikální levice. Přesto však válkou povzbuzený americký průmysl v letech 1945-1948 svou konkurenceschopností válcuje vzpamatovávající se průmysl evropský. Aby Spojené státy zabránily ekonomickému (a tím i politickému) izolacionismu, který v Evropě hrozí, povzbuzují naopak evropské státy k zavádění ochranářských opatření jdoucích (na první pohled) proti americkému kapitálu.
Navzdory tomuto pozorování rozdílu v chování amerického impéria vůči dalším rozvinutým kapitalistickým státům před a po roce 1945 Harvey tuto fundamentální odlišnost nevysvětluje. Brenner podává dvě „obvyklá“ vysvětlení. Prvním je hrozba ze strany SSSR, která jednak donutila kapitalistický svět neoslabovat se vnitřními rozbroji a druhak motivovala Spojené státy k udržování silné Západní Evropy jako nárazníku právě proti Sovětskému svazu. Druhé zdůvodnění říká, že vzhledem k americké převaze v konkurenceschopností byla ekonomická otevřenost vůči Evropě a Japonsku v nejlepším zájmu amerického kapitálu, neboť dynamicky rostoucí Evropa vytvořila velký prostor pro americké zboží a zahraniční investice. S rokem 1990 však obě tyto příčiny pozbývají na účinnosti – sovětská hrozba zcela mizí a konkurenceschopnost zejména Německa a Japonska se stává vážnou hrozbou pro americký kapitál – přesto však až do současnosti nic nenaznačuje, že by docházelo k obnovování imperiální rivality mezi západními státy. Jako zdůvodnění tohoto jevu Brenner navrhuje vznik nadnárodního kapitálu, v jehož zájmu již nejsou vojenské konflikty mezi rozvinutými kapitalistickými zeměmi, neboť mu vyhovuje otevřenost a propojenost světového trhu.
Imperialismus amerického stylu
Ve vztahu ke třetímu světu se však USA po roce 1945 chovají zcela odlišně než ke světu rozvinutému. Typickým rysem americké politiky druhé poloviny dvacátého století je téměř permanentní intervencionismus. Standardní pohled levice na americký intervencionismus (reprezentovaný například Chomským) ho považuje za „zabezpečování třetího světa pro kapitalismus“ pomocí použití (vojenské) domince. To je zcela v protikladu k chování vůči rozvinutým kapitalistickým zemím, kde je pozice USA nikoli dominantní ale spíše hegemonní. Dle Harveyho však toto klasické vysvětlení je pravdivé jen napůl. Podle něj Spojené státy vzhledem k rozvojovým zemím prosazovaly kromě dominantního také hegemonní přístup skrze instituce Bretton Woodského systému (zejména MMF a Světovou banku), které měly sloužit nejen ke „koordinaci růstu mezi rozvinutými kapitalistickými státy“, ale také k „šíření kapitalistického stylu ekonomického rozvoje do zbytku nekomunistického světa“. Přitom poměr mezi použitím dominantních a hegemonistických metod dle Harveyho se liší v různých obdobích a v různých administrativách.
Brenner toto Harveyho tvrzení neuznává, rozdělení dominantních a hegemonistických metod je podle něj dáno čistě regionálně – dominance ve třetím světě, hegemonie ve vyspělém.
Ekonomické kořeny nového imperialismu
Harvey k vysvětlení ekonomických příčin nového imperialismu (po roce 1973) neužívá stejnou logiku, kterou aplikoval na popis kořenů počátku imperialismu klasického. Namísto krize 60. let, která by vedla k nutnosti provést „prostorově-časovou záplatu“ („spatio-temporal fix“) Harvey rámuje svůj přístup do logiky „stlačení zisků“. Dlouhodobý pokles ziskovosti počínající v 70. letech považuje za důsledek působení tří faktorů. Prvním jsou náklady na vietnamskou válku, které vedly k fiskální krizi. Dále rostoucí síla dělnictva vedla ke zvyšování nákladů na práci a na udržování sociálního státu. Nakonec rostoucí konkurenceschopnost Německa a Japonska tlačila na snižování cen.
Brenner s tímto zdůvodněním poklesu ziskovosti nesouhlasí. Tvrdí, že zaprvé pokles ziskovosti se netýkal pouze Spojených států, a i pokud by všechny uvedené příčiny byly zodpovědné za snížení zisků v USA, pak by tento pokles byl pouze dočasný. Vietnamská válka totiž skončila v roce 1975 a s tím se projevil i ohromný pokles státních výdajů (navíc tyto výdaje nerostly již od roku 1965). Síla dělnické třídy v době, kdy došlo k prvotnímu propadu ziskovosti, nerostla, naopak v průběhu 70. let mzdy reálně klesaly. Nakonec mezi lety 1969 a 1973 v reakci na mezinárodní měnovou krizi hodnota dolaru prudce klesla, což výrazně zvýšilo konkurenceschopnost amerických firem. Přesto však se ziskovost neobnovila a hospodářský růst zpomaloval až do konce století nikoli jen v USA ale v celém rozvinutém kapitalistickém světě.
Akumulace vyvlastněním (Accumulation by dispossession)
Dlouhodobý pokles ziskovosti počínající v 70. letech je výchozím bodem k Harveyho vysvětlení nového imperialismu. Snaha kapitálu po zvýšení míry zisku vede k touze po objevování nových oblastí pro investice. Harvey vidí nový imperialismus jako přímý důsledek snahy států vyhovět této žádosti kapitálu. Za typický rys považuje americkou kontrolu (skrze MMF) nad alokací mezinárodního dluhu a využívání této kontroly k neoliberálnímu otevírání dosud kapitálu uzavřených zemí (odpouštění dluhů výměnou za neoliberální reformy). Dalším jevem je podle něj snaha přesouvat důsledky vytvářejícího se nadbytku kapitálu do míst daleko od centra kapitalistického světa (např. krize ve Východní Asii v 90. letech). V souhrnu pak Harvey definuje nový imperialismus jako „zavádění externích a mezinárodních instituciálních uspořádání skrze které mohou asymetrie výměnných vztahů fungovat ve prospěch hegemonní moci“.
Harvey přitom zavádí jeden z nejzajímavějších pojmů celého Nového imperialismu – pojem „akumulace vyvlastněním“ („accumulation by dispossession“). Tato akumulace je analogická (a zobecňující) k Marxovu termínu prvotní akumulace. Harvey ji popisuje jako reakci kapitalismu na opakující se nadbytek kapitálu. Akumulace vyvlastněním podle něj prochází celou historií kapitalismu a řeší nadbytek kapitálu tím, že zabírá pro kapitalismus oblasti dosud mu vzdorující – celé země fungující v prekapitalistickém či nekapitalistickém uspořádání, části ekonomiky ovládané prekapitalistickými (často komunitními) způsoby spravování. Patří sem i komodifikace dosud společensky vlastněných zdrojů (např. vody, lesů), privatizace státně kapitalistických ekonomik bývalého sovětského bloku i privatizace různých státem ovládaných segmentů v převážně kapitalistických ekonomikách.
Brenner upozorňuje, že (stejně jako u Marxovy prvotní akumulace) i Harveyova akumulace vyvlastněním je založená na rozbití původního „splynutí“ půdy, práce a nástrojů, které konstituuje nějakou prekapitalistickou společnost (či analogicky jinou kapitálu uzavřenou oblast). Nekapitalistická společnost je však ve svém splynutí imunní vůči kapitálu, je odstíněna od vlivů trhu, chráněna před konkurencí. To dává jejím členům svobodu prosazovat jiné ekonomické cíle než maximalizaci zisku. Navíc vládnoucí třída v takovéto ekonomice je existenčně závislá na vykořisťování, které je součástí tohoto systému, a nemá tedy zájem na jeho změně. V důsledku je tedy pro kapitál velmi obtížné až nemožné získat přístup do takovéto ekonomiky.
Pro vytvoření podmínek, za kterých se daná společnost otevře akumulaci vyvlastněním, je tedy nutná politická akce (nejčastěji prováděná státem). Je však nutné přísně odlišovat tuto politickou akci od samotné akumulace. Dle Brennera spočívá důležitost pojmů prvotní akumulace i akumulace vyvlastněním v poznání toho, že kapitál je z hlediska moci omezený ve smyslu, že nedokáže vytvářet podmínky pro vlastní expanzi. To vrhá světlo na odpověď na otázky, kdy, proč a jak státy a další političtí aktéři vytvářejí tyto podmínky.
Již Rosa Luxemburgová popisovala, jak imperialismus její doby pomocí vojenské přítomnosti v koloniích násilně rozbíjí původní společenské uspořádání a ekonomické vztahy domorodců, aby připravil podmínky pro příchod a prosazení kapitálu pomocí prvotní akumulace. Zcela analogicky Harvey popisuje spojitost mezi poklesem míry zisku v jádře kapitalistického světa na konci 60. let, následným nadbytkem kapitálu a zintenzivněním imperialistického tlaku kapitalistických zemí na provádění společenských transformací po celém světě jako příprav podmínek pro akumulaci vyvlastněním (rozbíjení mexických ejidos – zemědělských komunit, privatizace v Brazílii a Argentině, transformace ekonomik bývalého sovětského bloku a Číny, neoliberální reformy prosazované MMF,…).
Harvey se však nespokojuje jen s uvedeným výčtem příkladů a dále rozšiřuje pojem akumulace vyvlastněním i na další metody akumulace – likvidace rodinných podniků velkými korporacemi, krachy firem, které připraví zaměstnance o penze, …. Po tomto rozšíření si dovolí tvrdit, že „akumulace vyvlastněním (…) se stala dominantní formou akumulace (…)“.
Toto pojetí však Brenner ostře kritizuje. Podle něj tyto způsoby akumulace probíhají v rámci již kapitalismem zabraného systému, např. vykořisťováním pracujících, a neleží tedy za hranicemi moci kapitálu, jenž pro jejich provádění nepotřebuje pomoc státu. Harveyho pojem akumulace vyvlastněním je tak podle Brennera „nafouknut až mimo existenci“, udrží-li se však pouze v rámci stanoveném základním požadavkem, že jde o akumulaci expanzí za hranice dosavadní moci kapitálu, jde ze strany Harveyho o „obdivuhodnou práci v oživení Marxovy prvotní akumulace, přizpůsobení tohoto pojmu dnešní době a ukázku jeho hodnoty pro porozumění současnému neoliberálnímu imperialismu“.
Podle textu z konference Historical Materialism zpracoval Petr Glivický
