Druhé svolání Českého sociálního fóra – taková byla odpověď na výzvu Evropské odborové organizace, která k 29. září vyhlásila Euro-manifestaci proti škrtům, realizovaným v různém měřítku vládami celé Evropy. Program, co se organizací prezentovaných řečníky týče, připomínal fórum, jež se konalo koncem ledna letošního roku, s tím vítaným rozdílem, že kruh zářijového setkání rozšířily nové iniciativy a hnutí. Účastníky semináře a manifestace posilovalo povědomí o konání paralelních akcí odborů a ESF v celoevropském měřítku, o nichž se bylo lze přesvědčit z reportážních záběrů, které byly v zasedací síni pražského magistrátu, kde se česká euro-manifestace konala, promítány.
Úvodem promluvil hlavní organizátor ČSF Marek Hrubec, který konstatuje, že „hospodářská krize v USA a dalších zemích sice zasadila neoliberalismu těžkou ránu a deglobalizovala mnohé aktivity, ale základní struktura ekonomického uspořádání zůstala nedotčena, neoliberální globalizace je stále hlavním prvkem současné ekonomiky: stále se provádějí téměř nekorigované globální finanční operace a realizuje se levná výroba v Číně, Indii a mnoha zemích třetího světa pro konzum v západních zemích, včetně Česka. Provedly se jen keynesiánské korekce a problematická sanace bank.“ Dále připomněl postupující demontáž sociálního státu a doprovodné, krizi ,racionalizující‘ jevy pravicového extremismu, jehož vzmáhání se registrujeme i v České republice. (Hrubec se ohlíží za fórem na Britských listech: http://www.blisty.cz/art/54780.html)
Po Erazimu Kohákovi promluvil Michael Hauser ze Socialistického kruhu, sdružení pro levicovou teorii, aby představil tezi, o jejímž diskutování mohu jako účastník neoficiálního zakončení fóra svědčit. Hauser, jako další řečníci, připomíná odborovou demonstraci z 21. září, dvojnásobný než očekávaný mobilizační potenciál, který předvedla; domnívá se, že česká společnost již přestává mít problém s politizací, je však třeba dát rodícímu se masovému vzepětí konkrétní formu, prevenci před vyšuměním, jíž Hauser rozumí novou politickou stranu, schopnou předčit dosavadní parlamentní levici. Názoru, který nepostrádá podloží trefné sociální analýzy, bylo v průběhu večera mimo seminář vytýkáno, že neukazuje, z čeho by taková strana vznikla. Jan Černý z Masarykovy demokratické akademie pak vyslovil představu těch, kteří sdílejí tuto námitku – německý model Die Linke, tj. přerod existující (post)komunistické strany a části sociální demokracie v nový subjekt.
Mezi dalšími řečníky nechyběla Tereza Stöckelová, představující ProAlt, iniciativu pro kritiku reforem a na podporu alternativ, již lze chápat jako širokou koalici občanského sektoru v opozici k vládě. Ondřej Slačálek pak reprezentoval Freedom not Fear, kterou pamatujeme z někdejšího Týdne nepřizpůsobivých, jímž se iniciativa demonstrativně solidarizovala s pražskými squattery.
Jan Májíček v první část zakončujícím proslovu předejmul nadcházející cíle hnutí Ne základnám, jehož význam po skončení radarové frašky určuje nový záměr americké vlády vystavit protiraketové centrum v Praze; ve svém příspěvku analyzoval mezinárodněpolitickou situaci, její proměny za poslední dva roky.
Druhá polovina semináře přivítala Lindu Sokačovou z Gender Studies a Zuzanu Uhde ze Sociologického ústavu AV ČR, obě připomněly, že nejtvrdší dopady vládních opatření postihnou ženy, neboť ty jsou v rámci svých pracovních poměrů nadále platově oceňovány slaběji než muži.
Náplň české pobočky Social Watch, která fundovaně mapuje mezinárodní situaci v lidsko-právní a sociálně-právní oblasti, pak představil Tomáš Tožička. Slova se ujal také Jiří Silný z Ekumenické akademie nebo Michaela Pixlová z čerstvě vzniklého sdružení Praguewatch, jež napříště bude mapovat, a to i formou představených webových stránek, tolik rozšířené pražské kauzy – lze si představit, o jakou atmosféru její slova obohacovalo prostředí magistrátu, dějiště či zřídlo valné části korupčních a jiných skandálů, jimiž se sdružení hodlá kriticky zaobírat.
Ekonomka Ilona Švihlíková přiblížila činnost Alternativy zdola, sdružení, jež má ve štítu podporu komunitních hnutí v České republice; v té souvislosti pojednala alternativní ekonomiku, kterou komunitní úroveň správy skýtá.
Pořad posledních řečníků připomněl ideové rozpětí účastnících se organizací, neboť promluvil Roman Petrenko za Novou antikapitalistickou levici, já jsem představil Socialistickou solidaritu a následovala Anna Šabatová z Českého helsinského výboru, přičemž posledně jmenovaná seminář uzavřela řečí myšlenkově blízkou úvodnímu proslovu sociálního demokrata prof. Koháka: je třeba zachovat dosavadní, ale nesamozřejmý sociální stát.
Socialistická solidarita
Ve svém Socialistickou solidaritu představujícím příspěvku, který pojednám pro účely Solidarity podrobněji, jsem podtrhl význam bující občanské společnosti na jedné straně, ale potřebu jejího překročení ve společnost mobilizovanou na straně druhé, kterou lze rozumět generální stávku, po níž se na fóru nejednou volalo; samo fórum je možné považovat za určitý předstupeň k překročení občanské společnosti dílčích, společné slovo jinak nenacházejících iniciativ. Celým světem sice obchází strašidlo totalitarismu, nicméně české nebo obecně vzato ^postkomunistické‘ klima má ještě tu ,přednost‘, že vykládá radikálně emancipační požadavky skrze vlastní prsty, které nastavuje ztotožnění minulého režimu s údajnou realizací těchto požadavků; politické podnebí západně od nás je v tomto směru prostší předsudků proti radikální levici, a tak jeho výchozí pozici lze považovat za nadějnější. Tužby, kterými se dnes levice zaštiťuje, charakterizuje parafráze někdejšího požadavku „socialismu s lidskou tváří“, dnes voláme po kapitalismu s lidskou tváří. A právě zde, podobně jako v případě občanské společnosti, bychom z dlouhodobého hlediska měli jako celá levice zvažovat možnosti překročení režimního rámce, nespokojovat se s požadováním pouhého zachování statu quo upadajícího sociálního státu, který snad přichází ,na řadu‘ po státním socialismu, a formulovat naše politické tužby nově, radikálněji.
Reforma, nebo revoluce?
Druhá akce Českého sociálního fóra tedy ukázala na sílící koalici těch, kteří volají po určitých změnách tohoto systému; rozdíly mezi původci těchto požadavků určují dvě polarizované strany: víra nebo nevíra v život věčný tržního hospodářství. Dosud s přehledem dominující skupina první strany, tj. lidé požadující reformy v rámci kapitalismu, pravděpodobně ztratí významnou část své opory až po uskutečnění svých představ; uskutečnění, ohledně kterého si druhá vytčená skupina, jež mluví o
nutnosti překročit rámec stávajícího systému, nedělá žádné iluze. Přiblížíme-li si prvou stranu, shledáváme aktivisty v oblasti lidských práv (mezi nejlepší zastánce patří semináře se zúčastnivší Anna Šabatová), liberály s pozdě nabytým přesvědčením o možnosti zachování rozkládajícího se sociálního státu (vlajkovým textem této skupiny za poslední dobu je Manifest radikálního liberalismu, dále texty Bělohradského). Pomyslná druhá, radikálnější skupina, které je Socialistická solidarita součástí, není s těmito lidmi v kvalitativním, ale kvantitativním rozporu, neboť se prezentuje výše naznačenou ,neskromnou‘ otázkou: jsou požadavky hájení stávajícího dostačující? Marx by mluvil o přeměně kvantity v kvalitu, která je zárukou změny dané společnosti, globálního kapitalismu -s obhajováním jeho starých institucí proto levice nemíří na srdce tohoto režimu.
Výše naznačené vystřízlivění našich přátel z řad sociálních demokratů a liberálů předpokládají i autoři do češtiny přeložené Velké finanční krize, kteří tvrdí:
„Kdyby byl nicméně takový pokus o radikální reformu skutečně proveden a nakonec (podle našeho názoru nevyhnutelně) ve vymýcení nespravedlností a iracionality systému selhal, nebyl by žádný důvod vracet se zpět do bodu nula. V takovém případě by lidé měli plné právo být nadále nespokojení a dožadovat se, aby celý stávající systém byl v souladu s jejich autentickými potřebami a spadal pod jejich demokratickou kontrolu: systém preferující všeobecný blahobyt před privátními zisky. Již dnes národy světa poznávají, že jedinou racionální odpovědí je nahradit nynější prohnilý systém humánnějším řádem uspokojujícím kolektivní potřeby. Již několik století je tato ekonomická alternativa orientovaná na potřeby lidí označována jak svými stoupenci, tak odpůrci jako ,socialismus‘. My bychom pro ni lepší jméno nevymysleli.“
Cyklus seminářů vhodně završilo vystoupení na Mariánsko-mafiánském náměstí, které parodovalo realizovaný obsah vládního prohlášení; následovala manifestace, průvod končící u Strakovy akademie.
Závěrem odkazuji na fóru nepřítomné zájemce na videozáznamy, které pořídila Socialistická solidarita – jsou dostupné na jejích stránkách, popřípadě profilu TV Solidarita na YouTube.
Lukáš Matoška
