Státní kapitalismus v Rusku: Kapitola 3.2.: Dělníci a výrobní prostředky

V Komunistickém manifestu se praví:

V buržoazní společnosti slouží živá práce k akumulaci, tj. k vytváření akumulované práce. V komunistické společnosti slouží akumulovaná práce ke zlepšování, obohacování a podpoře života dělníka.

V buržoazní společnosti takto dominuje minulost nad přítomností, zatímco v komunistické společnosti dominuje současnost nad minulostí. V buržoazní společnosti je kapitál nezávislý a má svou individualitu.

V komunistické společnosti bude akumulace podmíněna potřebami lidí. V kapitalistické společnosti je to naopak akumulace, která určuje rozsah zaměstnanosti a míru mezd – tj. míru spotřeby pracujícího lidu. Dokonce ani pro kapitalistu není hlavním cílem spotřeba, nýbrž akumulace. Ta také dělá kapitalistu kapitalistou. Jak řekl Marx: Akumulace pro akumulaci, výroba pro výrobu: To je vzorec klasické ekonomie, jenž v sobě vyjadřuje historické poslání buržoazie, a který tento proces chápe jako vytváření bohatství.

Protože je dělník ovládán produktem své práce, proces kapitalistické akumulace určuje, limituje a podkopává spotřebu. Až bude dělník ovládat svůj výrobek, bude komunistická spotřeba určovat akumulaci výrobních prostředků.

V každé společnosti, bez ohledu na výrobní vztahy, vede racionalizace výroby ke zvyšování podílu celkové společenské práce, která je věnována výrobě výrobních prostředků. To znamená zvyšování míry “akumulace” vzhledem ke spotřebě. Za komunismu bude toto zvyšování míry ‘akumulace’ oproti míře spotřeby znamenat zároveň i nárůst absolutní výše spotřeby zaměstnanců. Za kapitalismu však, kvůli antagonistickému způsobu distribuce, roste nadhodnota a spolu s tím i míra akumulace, zatímco míra spotřeby mas je tomu podřízena.

Akumulace pro akumulaci za kapitalismu je výsledkem dvou faktorů: Za prvé oddělení dělníků od výrobních prostředků, a za druhé existence konkurence mezi kapitalisty, ať již individuálními, nebo státně monopolními kapitalisty. Socialismus oba tyto aspekty výrobních vztahů ruší. Dělnická kontrola nad výrobou a odstranění státních hranic – to jsou dvě podmínky pro úplné podřízení akumulace spotřebě. Za takovýchto podmínek bude společnost akumulovat proto, aby se zvýšila spotřeba.

Podřízení akumulace spotřebě, zvýšení materiální a kulturní úrovně mas bude zároveň narušovat monopol techniků na “duševní výrobní prostředky”, a tím bude zpětně posilovat dělnickou kontrolu nad výrobou.

Distribuční vztahy v přechodném období

Nejpřesněji a nejstručněji provedl rozbor této otázky Marx ve své Kritice Gothajského programu: Pokud uvažujeme o komunistické společnosti, nesmíme ji chápat jako společnost, jež se vyvinula na svých vlastních základech, ale naopak – jako společnost, která vzešla ze společnosti kapitalistické. To znamená, že v každém ohledu – ekonomicky, morálně a intelektuálně, má na sobě šrámy staré společnosti, z jejíhož lůna se narodila. V komunistické společnosti získává jednotlivý výrobce od společnosti právě tolik, kolik do ní vložil [po odečtení příspěvků, jež odevzdal v zájmu společnosti jako celku]. To, co tu výrobce společnosti poskytuje, je jeho individuální množství práce.

Společenský pracovní den se skládá ze součtu jednotlivých pracovních hodin všech pracovníků. Individuální pracovní doba jednotlivého výrobce je součástí společenského pracovního dne, jímž se výrobce podílí na společenské výrobě. Výrobce získává od společnosti oprávnění poskytovat takové a takové množství práce (po odečtení práce pro společný fond), a spolu s tímto oprávněním pak získává nárok na určité množství z celkového souhrnu životních prostředků, jehož hodnota odpovídá vykonané práci. Stejné množství práce, které poskytl společnosti v jedné formě, získává zpět ve formě jiné.

Z toho je zřejmé, že v nové společnosti funguje stejný princip jako ten, který se uplatňuje při směně zboží – tj. směna stejných hodnot. Avšak obsah i forma této zákonitosti se mění. V nových podmínkách nemůže nikdo nabídnout více, než vlastní pracovní sílu. Na druhé straně platí, že soukromým majetkem jednotlivce se nemůže stát nic jiného, než spotřební výrobek. Pokud však jde o distribuci mezi jednotlivými výrobci, pak skutečně platí stejný princip jako u zbožní výměny, kdy se určité množství práce v jedné formě směňuje za stejné množství práce v jiné formě.

Princip distribuce tak funguje stále na základě buržoazních zákonů, i když princip a praxe už tu nejsou v konfliktu. Je třeba si také uvědomit, že směna hodnot ve zbožní výměně existuje pouze v průměru, a nikoli v jednotlivých případech.

Navzdory tomuto pokroku je rovnost stále ještě poznamenaná buržoazními limity. Fakt, že jsou práva výrobců úměrná jejich pracovnímu výkonu, sice zaručuje, že jsou všichni lidé posuzováni podle stejného měřítka – dle jejich práce. Avšak jeden člověk vykonává fyzickou a druhý duševní práci. Někdo vykoná za stejný čas více práce než jiný, nebo může pracovat delší dobu. Máli práce sloužit jako universální kritérium, musíme brát v úvahu také její trvalost a intenzitu. Jinak funkci kritéria ztrácí.

Tento princip je nerovným měřítkem nerovné práce. Neuznává žádné třídní rozdíly, neboť každý člověk je jen dělníkem jako všichni ostatní. Všechny individuální výhody však mlčky uznává za přirozenou výsadu a v tomto smyslu je nový princip nerovný jako všechny ostatní. Rovnost, již ze své podstaty, musí spočívat v nastolení rovných podmínek pro všechny. Rovnost pak musí být měřena stejným kritériem. Avšak to je rovné jen z určitého úhlu pohledu. V našem případě se na lidi nahlíží jen jako na dělníky a všechno ostatní se ignoruje. Např. to, že jeden dělník je ženatý a jiný není, jeden má více dětí než druhý a tak dále a tak dále. Bude-li spotřeba odpovídat jen pracovnímu výkonu, povede to k tomu, že někteří získají více než jiní, jeden bude bohatší než druhý atd. Aby se těmto vadám předešlo, muselo by být místo rovného práva uplatněno právo nerovné.

Tyto nedostatky jsou však nevyhnutelné v první fázi komunistické společnosti, neboť tehdy ještě společnost trpí nedostatky kapitalistické společnosti. Rovnost nemůže být nikdy vyšší než jak to odpovídá ekonomické struktuře společnosti. Tím je také předurčen kulturní rozvoj společnosti.

Ve vyšší fázi komunistické společnosti, kdy bude překonána otrocká podřízenost jednotlivce dělbě práci, a tím i protiklad mezi duševní a fyzickou prací, již práce nebude jen činností nutnou k životu, ale stane se základní potřebou života. Až po velkém rozvoji výrobních sil spolu s všestranným rozvojem jednotlivců, kdy se rozvine spolupráce a zvýší se bohatství společnosti – teprve poté bude možné zcela opustit úzký horizont buržoazních zákonitostí a společnost si může napsat na transparenty: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“

I když se jednotliví dělníci od sebe liší v dovednostech, v potřebách, svými rodinami, atd., v jedné věci si musí být zcela rovni, aby stejné množství práce, kterou jednotlivý pracovník poskytuje společnosti v jedné formě mohl přijmout zpět v jiné formě – ve vlastnictví výrobních prostředků. Nárůst produkce a zvýšení množství výrobních prostředků které patří celé společnosti (jsou vlastněny rovným dílem všemi dělníky), bude postupně podkopávat princip směny hodnot v distribuci produktů. Tím se bude postupně zvyšovat rovnost mezi lidmi. Buržoazní princip přechodného období tak má v sobě vlastní negaci.

Od chvíle, kdy je nastolena dělnická kontrola nad výrobními prostředky, začíná buržoazní rovnost, v rámci níž získává dělník životní prostředky podle odvedené práce, odumírat.

Tony Cliff: Státní kapitalismus v Rusku, Přeložil Vítězslav Lamač

 

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •