Životní úroveň Egypťanů od roku 2000 neustále klesá, zatímco tzv. tisíc rodin nejbohatších a nejmocnějších shromažďuje vskutku pohádková bohatství. Jen majetek Mubarakova klanu se odhaduje na 70 miliard dolarů, což by z něj udělalo nejbohatší osobu planety.
I přes výjimečný stav, který je v platnosti již od roku 1981, vznikne v r. 2006 v průmyslovém městě Mahalla mohutné stávkové hnutí. Následně vznikají první malé odbory nezávislé na oficiální federaci, jejímž předsedou je podnikatel, člen vládnoucí strany.
Chléb je základní potravinou, často lidé již nemají na teplé jídlo. Ve frontách na chléb se v r. 2008 protestuje a občas vypukají hádky – 15 lidí v těchto frontách umírá na následky fyzických konfrontací.
V létě zabili policisté politického bloggera Chálida Saída před zraky návštěvníků internetové kavárny v druhém největším městě Alexandrii. Vražda vedla k bouřlivým protestům poté, co byla založena facebooková stránka „Všichni jsme Chálid Saíd“. Parlamentní volby v listopadu jsou fraškou, jen jeden opoziční kandidát získá mandát.
Mezi lidmi se šušká o odporu, ale protesty bývají malé a policie je tvrdě potírá. Po půlnoční mši v kostele v Alexandrii vybuchla bomba a zabila 23 lidí. Pravděpodobně se jedná o atentát provedený samotným režimem, který z toho obviňuje cizí agenty. Křesťanská menšina však začíná protestovat proti nedostatku ochrany, k protestům se přidávají i muslimové a volají se hesla proti Mubarakovi.
Když pak 14. ledna utekl z Tuniska tamní president Ben Alí, opoziční síly se dohodly na společném protestu proti egyptské vládě v „Den policie“ 25. ledna. Muslimské bratrstvo odmítá účast.
Přestože vláda dočasně zakazuje cizím televizním štábům práci v zemi, lze v podstatě celou následnou revoluci sledovat hlavně na stanici al-Džazíra.
Úterý 25. ledna: Desetitisíce lidí protestují v Káhiře u sídla vládní strany a tisíce další v jiných městech pod heslem „Chléb, svobodu, lidskou důstojnost“. Po několika hodinách zaútočí policie pomocí slzného plynu a vodních děl. Několik demonstrujících umírá.
Během dalších dvou dnů pokračují demonstrace, protestující hází kameny a zápalné lahve na policii, vyndávají baterie z jejich aut a jinak znemožňují jejich provoz.
Pátek 28. ledna: Pátky jsou začátkem víkendu a den na návštěvu mešit. V režimu zakazující veškerou politickou činnost jsou mešity důležitým centrem pro společenskou debatu. Po dnešním vypnutí internetu a mobilních telefonních sítí to platí dvojnásob. Po polední modlitbě se vydávají velké davy směrem do centra Káhiry.
Policie opět střílí slzný plyn do demonstrací, ale v Káhiře nemají proti statisícům demonstrantů šanci. Lidé si protlačí cestu do centra, policejní transportéry jsou v plamenech. V 15 hodin 35 minut je Náměstí Osvobození (Tahrír) v rukou povstalců. Sídlo vládní strany NDP hoří.
Policie mizí z ulic, krátce po půlnoci Mubarak vystupuje s projevem, ve kterém oznamuje vytvoření nové vlády a varuje před „chaosem“. Protesty žádající jeho odstoupení však pokračují.
Jen několik hodin po projevu začíná rabování a vloupačky do bytů. I do Egyptského muzea vtrhnou lidi a ničí nesmírně cenné památky, kupodivu však nic nekradou. Státní televize ukazuje „chaos“.
Později se ukazuje, že policie cíleně pouštěla vězně z vazby. Taktika se však mine účinku – lidé začínají organizovat místní hlídky, které dle očitých svědků fungují lépe než policie.
Po stažení policie se začínají kolem strategických budov objevovat tanky a obrněné transportéry armády, nezakročují však proti protestujícím, kteří je vidí jako své ochránce.
Sobota 29. ledna: Více vojáků, začíná odpolední zákaz vycházení, který desetitisíce protestujících demonstrativně porušují. Mubarak poprvé od nástupu k moci jmenuje vicepresidenta – šéfa své tajné policie, který úzce spolupracuje s USA a Izraelem. Interpretuje se to jako gesto vůči Spojeným státům, aby si udržel jejich přízeň.
Během dalších dvou dnů se protestující ubytují na Náměstí Osvobození. Instaluje se pódium, plátno s projektorem, lidé rozdávají potraviny, pití i cigarety. Od odchodu policie jsou protesty naprosto pokojné.
Po různých částech země i v Káhiře se začínají objevovat malé davy Mubarakových stoupenců.
Úterý 1. února: Na tento den, týden po začátku hnutí, se svolává „Pochod milionu lidí“. V Káhiře demonstrují na dva miliony lidí. Na Náměstí Osvobození nyní visí obrovský transparent „Lidé žádají pád režimu“. Mezi aktivisty se debatuje o další taktice, navrhuje se pochod k prorežimní televizi nebo k prezidentskému paláci, nakonec zůstane demonstrace na náměstí. Další velké datum má být až pátek.
Režim zřejmě cítí šanci. Mubarak opět vystupuje a slibuje, že už nebude v zářijových prezidentských volbách kandidovat. Do voleb však bude trvat ve své funkci a dohlížet na politické reformy s cílem demokratizace. Lidé na Náměstí Osvobození reagují skandováním „Odejdi!“. Od začátku týdne však nefungují banky ani obchody, a tak někteří Egypťané mimo protesty říkají, že presidentovy ústupky stačí.
Už po dobu Mubarakova projevu se koná sezení vládní strany. Během noci pak začínají v odlehlejších částech města konfrontace se stoupenci presidenta.
Středa 2. února: Dopoledne se formují velké davy Mubarakových stoupenců. Napadají protivládní demonstranty, ale i cizince a novináře. Z několika míst se davy blíží k Náměstí Osvobození. Koordinovaně začínají útočit klacky, kameny, noži, mačetami a dokonce koňmi a velbloudy. Armáda se snaží svými vozidly bránit kontaktu mezi oběma tábory, prý však vojákům nerozdali munici.
Během dlouhých hodin pouličních bitev se podaří protivládním demonstrantům instalace obranných barikád. Mnoho chycených útočníků má na sobě doklady policie nebo vládní strany, jiní říkají, že jim slíbili peníze nebo pracovní místa. V noci začínají útočníci střílet i samopaly, armáda jim po více než hodině bere střelné zbraně.
Ráno se mezi protestujícími počítá 7 mrtvých, na 1500 lidí je zraněných. Během noci vznikly na náměstí polní nemocnice a ve vchodu do metra improvizovaná věznice.
Čtvrtek 3. února: Demonstrace opět narůstají, velká část lidí pochopila, že Mubarakovi se věřit nedá, a že jediná šance na přežití je vytrvání v protestech.
Pátek 4. února: Opět se tlačí více než milion lidí na náměstí, muslimské i křesťanské bohoslužby se konají přímo na náměstí. Davy Mubarakových stoupenců kolem náměstí řídnou.
Sobota 5. února: Armádní hlídky sílí, mezi demonstrujícími rostou obavy, že vojáci se budou snažit vyklidit náměstí. Mnoho lidí sedí i spí kolem tanků, aby jim zabránili v pohybu. Ministerstvo zdravotnictví oznamuje, že od začátku protestů umřelo 11 lidí, ale OSN mluví o 300 mrtvých. I další den vytrvají desetitisíce lidí na náměstí.
Neděle 6. února: U bank stojí lidé v dlouhých frontách, aby si konečně vyzvedli peníze. I obchody a podniky jsou opět otevřené. Policie i armáda však systematický pronásledují cizí novináře, aktivisty za lidská práva i Muslimské bratry.
Pondělí 7. února: Na středu vyzívají svobodné odbory ke stávkám. Vláda plošně zvyšuje mzdy a důchody o 15 procent. Náměstí Osvobození mezitím vypadá více jako stanové městečko než jako náměstí. Režim propouští iniciátora facebookové stránky „Všichni jsme Chálid Saíd“, ale zároveň varuje před trvajícími protesty.
Úterý 8. února: Dva týdny po začátku protestů se schází v centru Káhiry zatím největší množství lidí. Nyní se protestuje i před parlamentem.
Středa 9. února: Stávkující se připojují k protestům, stávky po celé zemi volají po lepších platech a pracovních podmínkách, často i po odstoupení presidenta.
Čtvrtek 10. února: Mubarak má večer vystoupit s projevem, z armádních kruhů a z amerických zpravodajských agentur zaznívá, že oznámí svou rezignaci. Zřejmě se dohodlo obětovat Mubaraka v zájmu stability režimu.
Centrum Káhiry, čekající jeho projev, je ve 22 hodin zacpané lidmi. Mubarak vystupuje o 45 minut později, než bylo avizováno, v projevu předává své pravomoci vicepresidentovi, odstoupit z úřadu však nehodlá.
Lidé vřou vztekem, sundávají si boty a mávají jimi na plátno. Někteří vojáci odloží své zbraně a přidávají se ke skandování „Odejdi!“
Velké množství lidí se vydá ke státní televizi a k prezidentskému paláci.
Pátek 4. února: Obrovské protesty probíhají po celé zemi a na mnoha místech Káhiry. Odhady mluví až o 20 milionech lidí z 86 milionů obyvatel.
Večer v 18 hodin vysílá státní televize dvacetivteřinový projev vicepresidenta, ve kterém oznámí Mubarakovo odstoupení a předávání všech jeho pravomocí vojenské radě.
