Evropské odbory proti škrtům

Stávka

Stávka

29. září proběhl Evropský den akcí proti politice vládních škrtů, který zorganizovala Evropská konfederace odborových svazů (ETUC) a ke kterému se přidala řada iniciativ, např. Evropské sociální fórum. Protesty byly namířeny proti škrtům, které prosazují de facto všechny evropské vlády, a proti změnám Paktu stability a růstu z pera Evropské komise. Ta navrhuje daleko těžší postihy za deficity přesahující 3% HDP, další utužení rozpočtové disciplíny a také drakonické změny pro země, jejichž státní dluh přesahuje 60% HDP. Pro většinu zemí EU by to znamenalo mít rozpočet v několika příštích letech v přebytku, což by bylo vykoupeno dalšími škrty v rámci sociálního státu. Je nutné ale také upozornit, že stranou zájmu ETUCu zůstaly změny ve vztazích zaměstnavatel – zaměstnanci, kterým musí čelit celá řada odborových svazů (včetně ČMKOS). Ukazuje se, že zneužívání krize pro oklešťování práv zaměstnanců pokračuje.

Hlavní protesty v rámci dne akcí proběhly v Bruselu (100 tisícová demonstrace organizovaná ETUCem) a ve Španělsku, kde proběhla generální stávka. Španělská huelga general se ale netýkala vládních škrtů, nýbrž změn v zákoníku práce navržené soc.dem. vládou Luise R. Zapatera. Stávky se dle údajů tamních odborových svazů zúčastnilo na 10 miliónů lidí s účastí kolem 80% ve velkém průmyslu, ale s malým dopadem ve státní sféře. Ve zbytku Evropy byly protesty spíše menší (v řádech pár tisíců lidí) a pokrytí kontinentu dosti nesoustavné: v tomto ohledu byla hodně viditelná pasivita německých odborů.

Bilance: jak na Evropskou komisi?

Zasáhnout proti politice Evropské Unie je pro odbory a sociální hnutí dosud velmi obtížné. Napomáhá tomu organizace orgánů EU, která je často otevřená různým vlivným skupinám a ekonomickým elitám, a naopak těžko přístupná všem těm hnutím, které nemají dostatečný společenský a ekonomický kapitál pro vyvíjení soustavného vlivu na tyto struktury. V tomto ohledu je symbolické postavení Evropské komise, která nemůže být odvolána Evropským parlamentem a jejíž jmenování a osud záleží na vládách členských zemích.

Nicméně evropské struktury neřídí neoliberální úředníci. Jejich aktivity totiž mají jedno konkrétní politické zaštítění: jde o velkou koalici mezi evropskými lidovci (konzervativní strany) a evropskými sociálními demokraty. Tato evropská Velká koalici vládne EU od roku 1993 a je zodpovědná za její hospodářskou a měnovou politiku, za prosazování privatizace veřejných statků (viz směrnice Bolkenstein) či za postavení volného pohybu kapitálu nad (a na úkor) práv občanů EU (např. případ Laval). Pokud ETUC chce být důsledná ve svém boji proti neoliberální politice EK, tak by měla připomenout evropským sociálním demokratům, že nelze před volbami do Evropského parlamentu mluvit o “evropském sociálním státu a evropském socialismu” a den po volbách se účastnit koalice s konzervativci, kterou by na státní úrovni těžko mohli zdůvodnit. Navíc je vidět, že evropští sociální demokraté hrají v této koalici tzv. “druhé housle”. Na druhé straně tlak na ně dokáže být i účinný, jak ukazuje zamítnutí směrnice o pracovní době v EU. Je však nanejvýše sporné, zda vrcholní činitelé ETUCu jsou schopni a ochotni postavit se evropským sociálním demokratům, neboť doteď se jim to moc nedaří. A právě vytvoření silné opozice v rámci evropských struktur, opozice, jejíž částí by měli být i sociální demokraté, by mohl být prvním stupněm pro demokratizaci Evropské Unie.

Sociální práva: stále nic

Další bolestnou ránou pro evropské odbory jsou sociální práva na evropské úrovni. O těchto právech se mluví nejméně od dob Maastrichtské dohody, ale výsledky jsou zatím nevalné. Struktury EU se prostě zdají imunní vůči těmto požadavkům. Nicméně situace, kdy v jednotlivých regionech jednoho společného trhu jsou různá práva a velké rozdíly v platech není pro dělnické a odborové hnutí zdaleka novinkou. Industrializace ve velkých evropských zemích totiž často postupovala nerovnoměrně, což společně s dalšími faktory vytvářelo i dost výrazné regionální rozdíly. Jedním z nástrojů pro překonání těchto nerovností a sociálního dumpingu bylo vytvoření celostátních oborových kolektivních smluv, které určovaly platové třídy, pokladny vzájemné pomoci, minimální odměny a práva pro všechny dělníky v odvětví (nezávisle tedy na jejich bydlišti). Vytvoření obdobných kolektivních smluv na evropské úrovni by tak mohlo vytvořit pole působení na evropské úrovni, které by bylo blízké poslání odborů. Na druhé straně by takové smlouvy mohly nahradit neexistující společná sociální práva na evropské úrovni (vzhledem k tomu, že neexistuje politická síla, která by byla s to je účinně prosadit) a prudce zbrzdit sociální dumping mezi regiony EU. Spolupráce mezi odborovými svazy by tak nezávisela na vrtkavém pocitu “solidarity” (a často na osobních vlastnostech jednotlivých předáků) ale na kooperaci s účelem dosažení společného cíle.

Omezené řešení – kolektivní smlouva

Námitka, že “Evropská kolektivní smlouva” je jen velice částečné řešení, je pravděpodobně správná. Evropské odbory jsou v současnosti v nepříznivém poměru sil, které ve velké míře vyplívá z asymetrie ve vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci. Tato asymetrie spočívá v tom, že zaměstnavatel má pozici, ve které může pozbýt jednotlivé zaměstnance a nahradit je jinými, zatímco on sám je de facto nenahraditelným. Globalizace tuto asymetrii jen posílila, a jelikož ona Marxova “rezervní armáda nezaměstnaných” má celosvětový rozsah, mohou být přesunuty jinam (a tudíž pozbýt) celá průmyslová odvětví, jako v případě textilu a dalšího spotřebního zboží. Současně regulace této mocenské asymetrie ve prospěch zaměstnanců, svěřená zákoníkům práce, je pod velkým tlakem a již teď je “děravá”.

Odbory by se tedy měly zamyslet, zda není poněkud krátkozraké svěřit regulaci této asymetrie jen zákoníku práce a kolektivním smlouvám. Tyto dva mechanismy by měly být doplněny dalším, který by zpochybnil postavení zaměstnavatelů. Neboli i oni by měli cítit, že jich lze pozbýt, což jinými slovy znamená výrazně omezit nedotknutelnost vlastnických vztahů a hledání a aktualizace alternativních forem vlastnictví (společenské vlastnictví družstevnictví, znárodnění, atd…), a tím vytvořit ve společnosti prostor pro různé typy vlastnictví (smíšené hospodářství sociálně-demokratického typu) či pro konečné překonání soukromého vlastnictví výrobních prostředků (východisko revoluční levice). Odbory, ať už reformistické či antikapitalistické, by tudíž mohly navrhnout legislativní opatření, které by umožňovalo vyvlastnění v případě, že firma překročí jasně vymezené mantinely společenské odpovědnosti. A právě Evropská Unie, jeden z největších světových hospodářských celků, je vhodným terénem pro tento typ boje, jelikož je jediným dostatečně mocným a významným hospodářským celkem, který by mohl být protiváhou Světové obchodní organizaci (WTO) a jejím neoliberálním pravidlům.

Shrnutím, v tomto období intenzivního boje ekonomických elit proti pracujícím, kdy jsou současně zpochybňována sociální práva, solidární důchodový systém a zákoník práce, je tudíž nutné přejít do ofenzívy a navýšit částku ve hře vytvořením nástrojů, znemožňujících sociální dumping a zmenšující nerovnosti uvnitř EU a zásadně zpochybnit absolutizaci volného kapitálu a zboží – soukromého vlastnictví výrobních prostředků.

Jakub Horňáček

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •