Francouzské protesty: síla v ulicích, slabost předáků

Protesty ve Francii

Francie od začátku října zažívá nejintenzivnější protesty a stávky od roku 2006, kdy studenti vyšli do ulic proti novým formám prekarizovaných smluv – určených těm, kteří přicházeli na trh práce (tzv. CPE smlouvy). Tentokrát jsou důvody protestů věkově opačné: Francouzi demonstrují proti reformě důchodů, kterou prosazuje prezident Nicolas Sarkozy a která by měla být schválena počátkem listopadu.

Protestní hnutí má ve francouzské veřejnosti v současnosti silnou pozici. V uplynulém měsíci proběhlo 8 dnů akcí a stávek, které svolaly všechny francouzské odborové centrály a které měly hojnou účast. Ve druhé polovině října se každého dne akcí účastnilo na demonstracích od 3 do 3,5 milionu lidí (dle údajů odborů, policie mluví o 0,8 až 1,2 milionu lidí), a i stávky v jednotlivých odvětvích (např. městská a příměstská doprava na Ile-de-France, na železnici či ve školství) zaregistrovaly dobrou účast zaměstnanců. Je nutné ale připomenout, že obdobné dny akcí a stávek na podzim roku 2009 a letos na jaře proti hospodářské politice Sarkozyho vlády měly mizivý dopad, a ke konci i mizivou účast.

Tentokrát tomu ale tak není. Protestní a stávkové hnutí totiž dokázalo sáhnout na několik neuralgických bodů současné společnosti. V první řadě jde o zapojení mladých a studentů do odborářských protestů: samozřejmě bylo by nemístné mluvit o obrodě roku 1968, demonstranti však dokázali přemostit několik rozdělujících faktorů najednou (věk, povolání) a vytvořit koordinovanou akci. Francouzské odbory tentokrát zvolily i novou taktiku stávek; jelikož nemohou kvůli nízkému stupni odborové angažovanosti v soukromém sektoru pomyslit na svolání úspěšné generální stávky (o tom mluví jen odborový svaz Force ouvriére), rozhodly se zaměřit stávkovou činnost na několik klíčových odvětví. Od 12. října je v časově neomezené stávce doprava v Ile-de-France a na železnici (de facto nejede průměrně třetina spojů), ale co je zásadnější, masové stávky rafinérií a blokády skladů pohonných hmot vyústily do problémů zásobování benzinových pump (na konci října, v období velkých přesunů na svátky Všech svatých, byla bez pohonných hmot zhruba 25% až 35% benzinových pump, jejichž rozložení bylo však regionálně dost nerovnoměrné – velké problémy v zásobování byly především na severozápadu země a v okolí Paříže). Odbory tak dokázaly zkomplikovat nejen veřejnou, ale i osobní dopravu. Avšak ani to nezastavilo hlasovací mašiny v zákonodárných sborech: Senát schválil reformu v sobotu 23.října a konec legislativního procesu je předpokládán na začátek listopadu. To ovlivnilo i masovost mobilizace, jelikož na konci října odvolalo stávku 6 z 12 rafinérií (ale pracuje se jen na minimum kvůli stávce ropných přístavů v Marseille a Le Havre), stávkové účasti v ostatních odvětvích jsou jen symbolické, a demonstrace 28. října se po celé Francii zúčastnilo jen na “dva miliony” lidí (dle odborů, odhad policie zhruba 600 tisíc lidí)

Reforma: ano ale nikoliv takhle

Zatvrzelost vlády na jedné straně, vzdor odborů a nesympatie populace týkající se důchodové reformy ve Francii mohou v zahraničním pozorovateli vzbudit údiv: Shrňme základné údaje: nejnižší věk odchodu do důchodu bude postupně zvýšen ze 60 na 62 let. Věk, kdy vzniká nárok na plný důchod, bude zvýšen ze 65 na 67 let, mění se taky způsob započítávání roků (zvýšení povinnosti odvodů z 80 na 86 semestrů) a příjmů pro dosažení důchodu. Průměrný věk odchodu do důchodu byl ve Francii v roce 2009 61,36 let a průměrný věk odchodu do důchodů s plnou penzí byl něco nad 66 let. Na obhospodaření důchodového systému Francie v roce 2009 vynaložila zhruba 13,6% HDP, neboli circa o 1,2% více než je průměr všech zemí EU. Nicméně podle předpovědí OECD by náklady na důchodový systém neměly růst příliš rychle: v roce 2040 by na důchody mělo padnout circa 14-14,5% HDP. Francouzské penze pak v průměru zaručují zhruba 54% průměrné mzdy, ale přitom 62% lidí dostává méně než polovinu průměrné mzdy a průměrný důchod je kolem 1100 eur . Celkově francouzská důchodová pokladna hospodařila v roce 2009 se schodkem 7,2 miliardy eur (data Eurostat, OECD a francouzského statistického ústavu INSEE).

Současně, dle sociologického výzkumu z roku 2009, který byl vypracován pro Francouzskou důchodovou pokladnu (CNAV, důchodová část francouzské správy sociálního zabezpečení, Securité sociale) si většina lidí nemyslí, že současný důchodový systém jim bude garantovat přiměřený příjem (64% odpovědí), a nedůvěra je velmi silná mezi respondenty mladšími 49 let (průměr “nedůvěřivých” odpovědí je 78%), mezi voliči levice (69%) a ženami (68%). Celkově 54% respondentů mají jen malou či žádnou důvěru ve francouzský důchodový systém, a 64% si myslí, že je nutné ho reformovat (jen 23% žádá jeho zachování ve stávající podobě). Téměř většina lidí by chtěla jít do důchodu mezi 56. a 60. rokem svého života (48%) a jen 11% později. Avšak 64% lidí si myslí, že nebudou moci jít do důchody dříve než po dosažení 61 let. Průzkum se však stává problematičtější v případě prostředků, kterými reformovat důchodový systém: badatelé navrhli jen tři možné odpovědi, a to platit vyšší důchodové pojištění (pro 47%, proti 48%), jít později do důchodu (pro 42%, proti 52%), mít menší důchody (pro 18%, proti 80%).

Na první pohled by se dalo říct, že Sarkozyho reforma odpovídá na rozšířenou poptávku po reformě důchodového systému. Nicméně k této reformě využívá nástrojů, s nimiž panuje jen vlažná shoda nebo je vůči nim rovnou odpor. Zvýšení důchodového věku by pravděpodobně změnilo plány jen menšině budoucích důchodců, ačkoliv jakékoliv navýšení tohoto věku je hodně nepříjemné především pro dělníky ve fordistických továrnách, jejichž těla jsou systematicky ničena rychlým tempem výroby a vysokým rytmem opakování úkonů. Daleko záludnější je však změna systému započítání odpracovaných semestrů (čímž se ztíží odchod do důchodu těm, kteří dlouhou dobu měli nejisté zaměstnání) a také změny výpočtů bonusů (např. za dítě, poškození zdraví, úmrtí člena domácnosti), které ve Francii představují často i třetinu celkového důchodu. Sarkozy se tak rozhodl použít dvě nejméně oblíbená (a také nejméně perspektivní) řešení, aniž by zvýšil odvody do důchodové pokladny: jedinou výjimkou je zvýšení důchodového pojištění ze 7,58% platu na 10,88% ve státní sféře, a to navzdory tomu, že největší nerovnováha mezi příjmy a výdaji je právě u zaměstnanců privátního sektoru.

Boj o další existenci

Nicméně současné francouzské protesty se netýkají jen obsahu reformy jako takové, ale spíše jejího symbolického postavení v rámci sociálních vztahů. Je nevyvratitelné, že v posledních dvaceti letech francouzské odbory dokázaly vybojovat některá částečná zlepšení pracovních podmínek (např. 35tihodinovou pracovní dobu) celkově ale nedokázaly zamezit šíření negativních trendů na trhu práce (znejišťování, stagnování mezd, sociální vyloučení, vysoká nezaměstnanost mladých, a tak dále a tak podobně). Nedokázaly ani zesílit svoje postavení v soukromém sektoru a dochází k pomalé erozi pozic v sektoru státním. I přes to všechno odbory našly v uplynulých letech jednu klíčovou raison d’ etre: nedovolíme zhoršení podmínek odchodu do důchodu, dušovaly se. Právě důchody jsou jedna z posledních La Rochelle, kterou odbory ještě drží.

Na druhé straně máme Nicolase Sarkozyho a jeho plány. Sarkozyho reforma je vcelku nesmělá a pravděpodobně jen skryje náklady na důchody. Jeden z důvodů protestů studentů je i ten, že si dobře uvědomují, že zpožděný odchod do důchodu budoucích penzistů učiní těžším jejich již tak obtížný vstup na trh práce. V mnoha případech totiž lidé na začátku a na konci pracovní kariéry “bojují” o podobně hodnocená místa, nehledě na to, že pro mladé, v rámci stop-stavu přijímání nových pracovních sil v neprivátním (ale současně i v tom privátním) sektoru, je generační obměna na pracovišti jedinou možností pro zisk průměrně ohodnoceného zaměstnání se stabilní pracovní smlouvou. Prodloužení produktivního věku kvazi-penzistů se tak pravděpodobně projeví ve větší (či delší) nezaměstnanosti těch nejmladších.

Avšak Sarkozy potřebuje tuto reformu nutně prosadit, nikoliv kvůli důchodovému fondu, ale kvůli svým mocným podporovatelům z řad francouzské buržoazie, sdružené v asociaci Medef (francouzský svaz zaměstnavatelů). Těm před prezidentskými volbami v roce 2007 slíbil zeštíhlení sociálního státu, další zpružnění pracovního trhu či privatizaci univerzit. Z těchto slibů dokázal splnit “jen” daňové úlevy, tzv. bouclier fiscale, a oktrojovanou reformu důchodů. Schválení důchodové reformy a úspěšná konfrontace s odbory má Sarkozymu zaručit, že jeho sponzoři si v rámci prezidentských dostihů (rok pořádání 2012) nevsadí na jiné chrty. A že jich není málo: na startovní pásce by se mohl objevit gaullistický politik Dominique de Villepine či někdo z dalších oponentů Sarkozyho v lůně pravicové strany Ump, kteří jen vyčkávají na vhodný okamžik pro spáchání Březnových id na prezidenta. Na druhé straně bipolární demokracie pak nacházíme socialistu (či lépe člena Francouzské socialistické strany) a současného předsedu MMF Dominique Strausse-Kauhna, hejtmanku Ségolene Royalovou, či nějakého představitele zelených z řad pařižských Bobos. Ti také chtějí reformy a větší konkurenceschopnost, trvají však na větším zapojení odborů.

Co teď?

Odbory dokázaly zmobilizovat v ulicích a v rámci veřejného mínění (70% až 75% Francouzů je proti Sarkozyho reformě) širokou frontu proti důchodové reformě. Ukázaly také, že jsou schopny (alespoň krátkodobě) podstatně narušit chod hospodářství a celé země (podle Medefu protesty a stávky způsobily škody v rozpětí 2,5 až 4 miliard eur). Na druhé straně Sarkozy a jeho parlamentní většina se těmito okolnostmi nenechali příliš ovlivnit. Na konci října však demonstrace trochu ubraly na síle, část rafinérií a skladů pohonných hmot přestaly stávkovat a stávková účast na železnici má také klesající tendenci. Odpor Francouzů se ale příliš nezměnil.

Otázkou je nakolik odbory dokážou téma důchodové reformy zužitkovat. Sarkozy počítá s tím, že do roku 2012 (prezidentské volby) se na reformu zapomene, což je posíleno i jejím částečným zaváděním: celá reforma v plné šíři vstoupí v platnost až kolem roku 2017-18. Tato časová prodleva však může být užitečná i pro odbory, jelikož budou mít čas na to, aby formulovaly za účasti svých členů alternativní návrhy, a aby postavily politické strany před jasné požadavky zrušení Sarkozyho reformy a prosazení odborových požadavků. Sílu na to mají, je ovšem otázkou, zda odborové špičky se dokázali takto jasně postavit i Francouzské socialistické straně, nehledíc na její vnitřní rozpory a vzájemné vztahy.

Důchodový systém je také testem pro současný kapitalismus: dokáže zaručit odchod ze zaměstnání, aniž by docházelo k velkým výpadkům příjmů a aniž by dotyční museli pracovat do hlubokého stáří, kdy již stejně budou nemocní a ekonomicky nepoužitelní? Nesmíme totiž zapomenout, že již v současnosti celé vrstvy pracujících (především těch pod 30 let), kteří mají flexibilní smlouvy, dosáhnou na důchody podstatně později než jejich rodiče a budou mít velký výpadek příjmu. Nicméně i ostatní pracující nemají moc důvodů k radosti: odchod do důchodu je jedno z největších nebezpečí, co se týče chudoby a sociálního vyloučení. A to je podstatnější problém, než nějaká ta desetina procenta rozpočtových schodků.

Jakub Horňáček

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •