Hypermarket, jeho pán a otrok

Hypermarket

Dokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan natočil dokument nazvaný Hypermarket, jeho pán a otrok, který v rámci cyklu Ta naše povaha česká odvysílala Česká televize. Je k shlédnutí na: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani-jako-driv/311294340110001-ta-nase-povaha-ceska/ Dokument je o pracovních podmínkách v hypermarketech, které často překračují zákoník práce i bezpečnostní předpisy. Zaměstnanci pracují ve velmi stresujících podmínkách a často se stávají objektem šikany ze strany svých nadřízených.

Zákazník je nade vše

V dokumentu pátrajícím po pracovních podmínkách v našich hypermarketech promlouvají přímo jejich pracovníci a také zástupci odborů. Jejich vyprávění ostře kontrastuje s předváděním PR a communications director Ahold Czech Republic, a.s. Danou Dvořákovou, která provází diváka hypermarketem Albert a vychvaluje, jak se starají o zákazníka, vychvaluje zdejší obrat – za týden 15 až 16 milionů Kč, chlubí se pekárničkou v Albertu, vypráví o tom, jak udělat zákazníka co nejspokojenějším, např. čerstvostí, kvalitou zboží, dobrou cenou. Také mu umět dobře a přehledně nabídnout zboží, zákazník nesmí čekat, musí být plné regály, na to chodí i kontroly z ústředí. Na konec se director Dvořáková chlubí tím, že mají u pokladen pugéty květin, jako např. růže z Keni (pozn. v Africe pracují tamní pracovníci pěstující růže a jiné květiny také ve špatných podmínkách, dostávají např. nemoci z pesticidů, jsou špatně placeni a vykořisťováni) a zákazník tak může kromě nákupu donést domů i květiny. Vše pro zákazníka. A pracovník? Že když už nic jiného, i on a jeho rodina je potencionální zákazník a že pokud bude zažívat v obchodě, kde pracuje peklo, nebude tam chtít nakupovat?

Nátlak a šikana

Pracovníci vypráví o tom, jak byli nuceni pracovat často přesčas, až se dlouhé směny, které nebyly součástí jejich pracovních smluv staly něčím automatickým. S docházkou se často manipuluje. Zaměstnanec si po směně odpíchne a jde pracovat znovu bez nějakého záznamu. Pracovník hypermarketu nevykonává jen jednu funkci, ale kromě práce na pokladně musí i vyskladňovat zboží, radit zákazníkům s koupí zboží a musí od pokladny, kde zrovna odbavuje zákazníky, odbíhat i do jiných oddělení, které jsou od pokladny velmi vzdálené. Zaměstnanci jsou pod neustálým tlakem manažerů, kteří je sledují a napomínají i kvůli nevýznamným věcem, jako je např. to, že zboží musí být těsně u krajní lišty regálu (tzv. hranování) a mezi zbožím nesmí být ani mezera, kterou vytvořil zákazník tím, že si zboží koupil. Nakřivo jablko, jogurt, atd. také velký problém, zvlášť u někoho, kdo se stal nepohodlným. Šikana věc běžná. Dostanete vytýkací dopis, a i když se omlouváte a pokorně uznáte chybu, následují velice rychle další 2 dopisy, aby přišel vyhazov a rychle se pracovníka zbavili. Zaměstnanci jsou na prodejně před zákazníky ponižováni manažery, či ředitelem. Stěžovat si na jejich chování nemá smysl, nikdo vám to nedosvědčí, ostatní zaměstnanci mají strach, nezastanou se vás. Bývalá zaměstnankyně Lidlu vypráví např. o tom, že během dne se měřil výkon prodejny- poměr tržby vůči zaměstnancům a jakmile se např. o jednoho člověka výkon překročil, tak se ten člověk propustil domů na ten den ze směny. Zaměstnanci, co zůstali, si museli poradit sami, i když bylo hodně práce. Pokladní jsou nuceni nedodržovat pitný režim, aby nemusely od pokladen chodit na WC.

Pozice na pokladně

Bývalá zaměstnankyně Lidlu mluví o tom, že se sledovalo i projetí zboží pokladnou, rychlost se měřila, bez ohledu na to, že si zákazníci nestíhali zboží uklidit. Pracovník se neměřil dle chování k zákazníku, ale jen rychlostí projetí zboží pokladnou.

O koho stojí

V dokumentu vypráví člověk, který se několikrát ucházel o práci v hypermarketech. Je vyučený, má maturitu i praxi v obchodě. Neměli o něj zájem, podle něj potřebují lidi nevyučené, aby je nemuseli platit a ty, kteří budou poslouchat. A pokud zaměstnanec nebude poslušný, vezmou si někoho z úřadu práce (ÚP) protože tam je lidí dost a nezaměstnaní nabídnutou práci prostřednictvím ÚP nemohou odmítnout.Odbory

Odboráři chodívají do hypermarketů a snaží se oslovovat tamní pracovníky a chtějí jim pomoci v jejich obtížných pracovních podmínkách. Stává se, že pracovníci před nimi utíkají a odmítají se s nimi bavit ze strachu, že by je mohli jejich vedoucí vidět, následně vyslýchat a trestat. Jiří Šafář z Odborového svazu pracovníků v obchodu, hovoří o tom, že se setkal s pracovnicemi, které byly tak psychicky zničené z pracovních podmínek, že už jen když slyší slovo ,,obchod“, tečou jim slzy. Špatné zacházení v práci rozvrací také rodiny, protože ženy nejsou po náročné směně leckdy ani komunikovat s manželem či dětmi. Dle odboráře se nikdo z nadnárodních společností nechce špatným zacházením se zaměstnanci zabývat, pro ně je nejdůležitější ekonomika. A když ,,tlačíte na pilu“, že se s tím přeci něco musí dělat, řeknou, že dobře, tak mi tedy některé obchody zavřeme a zrušíme pracovní místa. Paní, která pracovala v Lidlu vypráví o tom, jak založili s pár kolegy odbory a následovala psychická šikana – stěžování podmínek, kontroly, aby bylo ,,něco“ nelezeno. Ivan Předinský z nezávislých odborů Tesco mluví i o tom, že práci v obchodních řetězcích by přirovnal např. k věznicím – rozkazy a zákazy.

Výpověď

S výpovědí se v hypermarketech také nepářou. V dokumentu popisuje bývalá zaměstnankyně hypermarketu Tesco, jak byla donucena po 5ti letech v práci podepsat výpověď, s tím, že pokud jí nepodepíše, dosáhne ředitel jakoukoliv formou, aby ji z hypermarketu dostal.

Má zkušenost

Pracovala jsem jako prodavačka v hobbymarketu Obi (naštěstí ne u pokladny), v informacích o Obi, které jsem dostala spolu s pracovní smlouvou, bylo psáno o tom, jak je Obi jeden tým. Opak byl pravdou. Pokud jste měli ranní směnu, museli jste chodit na tzv. míting s ředitelem, kde vykládal, jak malý má Obi obrat a že se zákazníkům dostatečně nevěnujeme, a že předešlý den nachytal zaměstnance toho či jiného oddělení, jak nedělá to, co má. Malý obrat Obi byl sváděn na zaměstnance, za to, že bylo zboží drahé, jsme ovšem nemohli. Na pracovišti jsme také byli sledováni a to nejen kamerami, ale mimo jiné i ředitelem. V tzv. prodejních hodinách se muselo všeho nechat (i když bylo potřeba zalít rostliny) a muselo se stát a čekat na zákazníky a jakmile se nějaký objevil, hned jít k němu a dotírat. Když se zákazník zeptal, kde je nějaké zboží, nestačilo mu odpovědět, ale muselo se jít s ním. Pokud zákazník od vás odešel za zbožím a viděl to ředitel, hned vás vyzpovídal, co chtěl a proč jste nešla s ním? Jednou chtěla paní poradit, kde jsou hnojiva, já jí to řekla a ona, že děkuje a že s ní tam chodit nemusím. Jenže já musela, abych neměla průšvih, samozřejmě jsem si připadala vlezle, chtěla jsem situaci objasnit, tak jsem paní řekla pravdu, že mi to dělat musíme, máme to nařízené. Jen se usmála. Proč ze sebe dělat pitomce, když pitomci jsou nadřízení.

Náslechy

Na prodejně se dělají tzv. náslechy. To znamená, že lidé z vedení Obi do nich chodí a předstírají, že jsou zákazníci a sledují parametry chování prodavače, jestli dodržuje nařízený postup v obsluze zákazníka, jestli např. zákazníka oslovuje přesně nařízenou větou:,, Jak vám mohu pomoci?“, ptát se třeba:,, Mohu vám pomoci?“ bylo špatně. Protokoly z náslechů jednotlivých zaměstnanců byly volně k dispozici i ostatním zaměstnancům.

Přestávky

Pokud jsem nestihla polední přestávku na oběd v nařízeném termínu (např. proto, že jsem obsluhovala zákazníky) a odpíchla si jí až po termínu, byla mi ze směny odečtena další půl hodina, protože přestávka na oběd se v systému automaticky odečetla. Tak člověk přicházel o peníze. Když jsem na to přišla, už jsem si po termínu neodpíchávala a na přestávku jsem šla do šatny, mj. aby ředitel, který občas nakukoval do jídelní místnosti nezjistil, že jsem na přestávce, aniž jsem si jí odpíchla.

Prohlídky

Když člověk šel z práce, musel projít Informacemi, které byly hned u vchodu uvnitř Obi a u kterých zákazníci také platili, či si objednávali např. dovoz zboží. Na informacích jste museli sáhnout do pytlíku s kuličkami. Pokud jste si vytáhli jistou barvu, byli všechny vaše věci přímo před zákazníky prohledány. Vypadali jste jako zloděj, bylo to docela ponižující. Naštěstí se mi dařilo onu kuličku nenápadně do pytlíku vracet a vytáhnout si jinou. Jednou jsem však šla na přestávku, setkat se s mámou, která mi nesla oběd. Chtěla jsem ho strávit s ní, mimo Obi. V Informacích byl i ředitel, okamžitě mi nařídil ukázat tašku a začala prohlídka. Chmatání na mé věci a vyptávání se, co je co. Bylo to dost nepříjemné, tvářila jsem se naštvaně a nevrle, poté jsem odešla a začala se bát, aby mě nevyhodil, že jsem se přitom neusmívala.

Rostliny – nezájem

V Obi jsem pracovala v oddělení zahrady. O rostliny ale v Obi nešlo, a ani o vztah pracovníků k nim. Pokud měl člověk rostliny rád a záleželo mu na nich, bylo to na obtíž. Rostliny, pokud byly např. povadlé, se nesměly zachraňovat. Já ze škol věděla, že taková rostlina, se má ponořit do vody a hned se vzpamatuje a to jsem také dělala. Bylo mi řečeno, ať žádnou rostlinu nezachraňuji, že potom mě od vyhazovu taky nikdo nezachrání. Rostliny se v Obi likvidovaly třeba jen proto, že mělo přijít další zboží, tak aby se uvolnily prodejní plochy. Nebo třeba proto, že odkvetly, i když to byly trvalky. Rostliny jsme nesměli moc zlevňovat, prý aby si Češi nezvykli na levné ceny, chtěli by je potom pořád. Rostliny se likvidovaly, a my jsme si je nesměli vzít domů, musely se zabít. Jen s odporem jsem je při odepisování házela do kontejneru. Bylo to proti mému přesvědčení a lásce k přírodě. Jednou jsem si koupila rostliny cca za 500kč, abych je uchránila.

Vyhazov

Přišla jsem ráno do práce a bylo mi řečeno, že mám jít k řediteli. Řekl, že mám výpověď. Ptala jsem se proč, řekl, že mi to nemusí vysvětlovat. Ptala jsem se, jak to, že mi nikdo nedal ani jedno upozornění, že jsem něco udělala. Na pohovoru mi totiž tvrdil, že člověka minimálně 2x upozorní, že dělá něco špatně, než mu dají výpověď. Neodpověděl. Podepsala jsem výpověď. Potom jsem se dozvěděla, že ten samý den, kdy mě vyhodili, přijmuli kamaráda mého spolupracovníka, (bez vzdělání v zahradnickém oboru), že by náhrada místo mě? Jestli ano, nemohli mi říct už po předchozí směně, že mám výpověď?

Závěr

Žijeme v diktatuře, v diktatuře lidí, pro které je nejdůležitější peněžní zisk. Tito lidé tlačí na ty pod nimi a chtějí po nich zisk a ti tlačí na ty co jsou pod nimi a chtějí po nich výkony za účelem zisku, aby uspokojili ty nad sebou a také sebe vyššími odměnami a platem. A aby nedostali vyhazov. A ti, co jsou na těch nejnižších pozicích, jsou na tom nejvíce biti. Pracují pod neustálým tlakem a ten se jím promítá i do života mimo práci. Žijí v neustálém strachu, že přijdou o práci a tak dělají i to, co by jinak nedělali, a co se jim příčí. Za nízkou mzdu a nespravedlivé odměňování se zříkají svých práv. Pokud jste sám, postavit se tomu je těžké a je hodně lidí, co se bojí, nikoho se nezastanou a mlčí. To samozřejmě jen špatné situaci nahrává. Pokud se ale příkořím nepostavíme, nic se nezmění.

Zde najdete rozhovor s autorem dokumentu Hypermarket, jeho sluha a pán, Ivo Bystřičanem.

Možná i Vy máte zkušenosti z práce v hypermarketu, napište nám.

Blanka Bendová

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •