Imigrace

Imigrace představuje téma, o kterém se ve vyspělých zemích často mluví. A to především o problémech, které imigranti údajně způsobují. O přínosech, které přinášejí, se naopak téměř nemluví. Migrace lidí je však především složitý proces, který je generován logikou globálního kapitalismu.

Definice

Dodnes nepanuje jednota v tom, koho vlastně máme za imigranta považovat. Obecně je za imigranta považován člověk, který žije v jiné zemi, než ve které se narodil. Spor se však vede o to, zda je imigrantem i člověk, který již získal občanství, či dítě imigrantů, které se narodilo již v nové zemi.

Budeme-li za imigranta považovat každého člověka, který se narodil v jiné zemi, než ve které žije, bude celkový počet imigrantů na planetě přibližně 190 milionů lidí. To je přibližně 3% světové populace. Z toho 62 milionů lidí se přestěhovalo ze zemí chudého jihu do zemí bohatého severu, 61 milionů lidí se přestěhovalo ze zemí chudého jihu do jiných zemí chudého jihu, 53 milionů lidí přešlo ze zemí severu do jiných zemí severu, 14 milionů lidí ze zemí severu do zemí chudého jihu.

Imigranty můžeme klasifikovat zhruba do pěti skupin:

Přistěhovalci – lidé, jež žijí v nových zemích nastálo. V USA tvoří 70% imigrantů, zatímco v Japonsku a v UK je to jen 1/3 imigrantů. Získat povolení k trvalému pobytu obvykle není snadné. Je nutné mít v zemi příbuzné, mít dostatečnou kvalifikaci, či být dostatečně bohatý (např. máte-li majetek minimálně $800 000 a alespoň $400 000 chcete proinvestovat v USA, dostanete povolení k trvalému pobytu v USA bez problémů).

Dočasní pracovníci – lidé, jež přišli pracovat do nové země jen na přechodnou dobu. Nejvíce těchto imigrantů žije v zemích Perského Zálivu. Např. v Kuwaitu pracuje na 400 000 služebných – převážně ze Srí Lanky a Indie.

Profesionálové – jsou to vysoce vzdělaní a kvalifikovaní pracovníci. Většina vyspělých zemí má těchto lidí nedostatek a snaží se jich do své země přilákat co nejvíce v rámci politiky, která je známa jako „lov mozků.“ Získat povolení k pobytu je proto v tomto případě velmi snadné. USA např. těmto lidem poskytují speciální víza – tzv. H-1B. Do USA každoročně přichází na 65 000 profesionálů.

Ilegální imigranti – lidé, jež jsou na území nového státu bez povolení. Ti sem buďto mohli být propašováni, nebo povolení k pobytu z nějakého důvodu ztratili (nepodařilo se jim prodloužit vízum ap.) Nejvíce je jich v USA – 11 milionů (asi 6 milionů z nich pochází z Mexika). V Evropě tvoří ilegální imigranti kolem 1% celkové populace.

Uprchlíci – lidé, jež byly v zemích svého původu pronásledováni z důvodu rasy, pohlaví, náboženského přesvědčení ap. Teoreticky by měli mít nárok na udělení azylu. Žádostí o azyl je poměrně málo, avšak severské státy zveličují problém zneužívání žádostí o azyl a jeho podmínky stále zpřísňují.

Příčiny emigrace

Globální kapitalistická ekonomika (a zvláště její neoliberální forma) stále prohlubuje ekonomické rozdíly mezi vyspělými a chudými zeměmi. Např. americký průmyslový dělník dostává za stejnou práci 4-krát více než mexický dělník, americký zemědělský dělník dostává 30-krát více než mexický zemědělský dělník. Pracovník, který v Polsku dostává $250 za měsíc, dostane za stejnou práci v Německu $800 – $900. Práci, za niž člověk v Číně dostane $2 za den, může vykonávat v Jižní Koreji za $50 za den.

Již to je určitým stimulem pro to, aby lidé z chudých zemí odcházeli hledat lepší živobytí do bohatších zemí. To se děje navzdory tomu, že imigranti v řadě vyspělých zemí dostávají mnohem méně peněz, než kolik za stejnou práci dostává domácí obyvatelstvo. Např. v Jižní Koreji dostávají imigranti z Tchajwanu, Číny a Pákistánu – oficiálně zaměstnaní ve veřejném sektoru – méně než polovinu příjmu zdejších občanů. Je to však stále více, než kolik by dostali v zemích svého původu.

Pravidlo, že lidé se stěhují z chudých zemí do bohatších, však neplatí vždy. Např. ze země Côte d’Ivoire, která je jednou z nejchudších zemí na světě (HDP je zde $1,6 na osobu za den), neodchází téměř nikdo. Naopak z Norska, které je jednou z nejbohatších zemí na světě, odchází více lidí, než kolik do něho přichází. V procesu migrace je důležitá snadnost dopravy. Tam, kde je lepší dopravní spojení, bývá také vyšší míra migrace. To vysvětluje rozsáhlou migraci z Mexika do USA, z Polska do Německa ap. Avšak i zde jsou výjimky. Proč např. tolik lidí emigruje z Filipín, které jsou velmi izolovány od ostatního světa a proč Řekové neemigrují do Západní Evropy, když k tomu mají výbornou příležitost.

Možnost vydělávat více však jen zřídka kdy vede k masové emigraci. To, co především nutí lidi emigrovat, je bída. To můžeme ilustrovat na celé řadě historických příkladů. Např. z Itálie a Španělska odcházely v 60. a 70. letech miliony lidí do Francie a Západního Německa. Poté, co se v Itálii a ve Španělsku trochu zvýšili platy, se tato emigrace takřka úplně zastavila – a to i přes to, že rozdíl v platech mezi těmito zeměmi se nijak nezmenšil. Stejně tak to bylo s Jižní Koreou a dalšími zeměmi. Z historické zkušenosti vidíme, že drtivá většina lidí vždy dává přednost práci ve své zemi, i když je to velmi nevýhodné. Pro volbu emigrace je rozhodující spíše absolutní velikost výdělku, než rozdíl ve výdělcích mezi jednotlivými zeměmi.

Avšak úplně nejdůležitější příčinou emigrace je proces kapitalistické industrializace, během kterého jsou v konkurenčním boji vytlačováni řemeslníci továrnami a rolníci velkostatky. Probíhá tak masová proletarizace především venkovských mas, kdy jsou rolníci nuceni hromadně opouštět venkov a hledat práci ve městech. Evropa si tímto procesem prošla v 19. století, kdy v letech 1846 – 1890 odešlo z Evropy do USA asi 17 milionů lidí. Tento proces se nyní opakuje v rozvojových zemích, avšak daleko radikálněji. V rozvojových zemích se každoročně přestěhuje z venkova do měst 30 milionů lidí. Poměr lidí žijících ve městech velmi rychle roste: V 60. letech to bylo 22% světové populace, roku 2005 to bylo 49%, dnes je to přes 50%. Tato urbanizace se projevuje také růstem měst, která rostou nejrychleji právě v rozvojových zemích. Zatímco obyvatelstvo Londýna narostlo za posledních 130 let z 1 milionu na 8 milionů, Mexico City narostlo za pouhých 50 let z 1 milionu na 15 milionů. Typické rozvojové město pak má centrum s nejluxusnějšími budovami, které je obklopeno rozsáhlým předměstím tvořeným těmi nejhoršími slamy. Kapitalistická ekonomika však ve své prvotní fázi nedovede vstřebat všechnu pracovní sílu, kterou vytváří a produkuje tak masovou nezaměstnanost. Miliony lidí, kteří nenajdou práci ve městech, jsou pak nuceni odcházet do ciziny. Když např. roku 1994 vstoupilo Mexiko do NAFTA, byly mexičtí rolníci nuceni konkurovat vysoce mechanizovanému a štědře dotovanému americkému zemědělství USA a Kanady. Jen za rok 1996 opustilo Mexiko kolem 750 000 lidí.

Kromě toho musí uprchnout každoročně 12 milionů lidí v důsledku válek a přírodních katastrof. Dalších 10 milionů lidí přichází o svůj domov v důsledku stavby přehrad a průmyslových objektů na obydlených plochách.

Imigrace

Průmysl vyspělých zemí dokáže využít většinu své pracovní síly a ta se proto stává, ve srovnání s chudými zeměmi, mnohem cennější. V dobách ekonomické prosperity dochází ve vyspělých zemích k nedostatku pracovní síly a imigranti jsou zde vítáni. V době krize vzniká naopak relativní nadbytek pracovní síly a státy přijímají různá restriktivní proti-imigrantská opatření.

Poválečná Evropa v 50. a 60. letech prožívala veliký boom. Přestože začala být v tuto dobu masově využívána práce vdaných žen a přestože se mnoho pracovních sil uvolnilo z venkova, trpěl průmysl stále nedostatkem pracovních sil. Do Západního Německa proto přicházeli miliony lidí z Itálie, Jugoslávie a z Turecka. Do Francie se valily imigranti ze Španělska, z Tuniska, Alžírska. Ve Velké Británii pracovalo mnoho Indů, ap.

V 70. letech nastala krize a poptávka po pracovních silách v Evropě rapidně klesla. Místo toho se začaly rychle rozvíjet státy Perského Zálivu. Ty tehdy vyčerpaly pracovní sílu z okolních arabských zemí a začaly využívat dělníky z Indie a ostatních asijských zemí.

Koncem 80. let se hlavní ekonomický rozvoj přesunul do Jihovýchodní Asie – do Hong Kongu, Singapuru, Tchaiwanu, Jižní Koreji, ap. Z těchto zemí během 60. a 70. let odešly miliony lidí na Střední Východ. Od poloviny 80. let se emigrace zastavila a od počátku 90. let začali tyto země naopak mnoho imigrantů přijímat. Korea např. hojně využívá práce imigrantů z Číny (je zde asi 2 miliony etnických Korejců) a z Filipín.

Vybírání cílů

Do vyspělých zemí velmi často přicházejí lidé z jejich dřívějších kolonií či závislých zemí. To se dá vysvětlit tím, že koloniální velmoci již od dob 1. světové války využívaly pracovní sílu ze svých kolonií. Francie od 1. světové války využívala dělníky ze Severní Afriky, UK zase z Karibiku a Indie, USA od 1. poloviny 20. století rekrutovaly dělníky z Mexika.

Tím samy koloniální velmoci iniciovaly vznik národnostních menšin na svém území, které pak poskytovaly podporu dalším imigrantům ze své vlasti. Většina imigrantů totiž volí za svůj cíl tu zemi, ve které mají příbuzné či známé. Ti pak slouží jako hlavní zdroj informací o nové zemi. Než se nově příchozí imigrant osamostatní a najde si práci a byt, je obvykle odkázán na pomoc těch, kteří to již absolvovali.

V tomto procesu však hrají velkou roli také příbuzenské vztahy. Ve většině asijských zemích, kde nikdy neexistoval žádný sociální stát, fungují mnohem pevnější vazby mezi širším příbuzenstvem. To se pak projevuje v tom, že se imigranti z Asie dokáží vzájemně silně podporovat.

USA praktikovaly až do roku 1965 rasistickou regulaci imigrace, kdy 70% víz bylo dáno občanům UK, Irska a Německa, 1% bylo pro celou Afriku a 2% pro celou Asii. Po roce 1965, kdy od této politiky bylo upuštěno, začali v rozporu s očekáváním převažovat imigranti z Vietnamu, Kambodži, Laosu, Filipín, Koreji ap.

Agentury pro imigranty

Imigrace byla zprvu spontánním jevem. Brzy však mnohé státy zjistily, že poskytovat levnou pracovní sílu vyspělým zemím může být výnosná záležitost a začaly zřizovat státní agentury, jež zprostředkovávají cestu za prací. Člověk je pak k této agentuře uvázán a po dlouhá léta ji musí za její služby platit. Takovouto státní institucí bývala např. Korea´s Overseas Development Corporation. Dodnes toto praktikuje Vietnam, jenž zprostředkovává cesty do Východní Evropy. Podobně tak i Filipíny, které dokonce zřizují bankovní systém pro Filipínce v zahraničí a snaží se tak využít jejich úspory.

S nástupem neoliberalismu se této funkce chopily soukromé firmy. Na Tchajwanu například musí člověk zaplatit agentuře $5000 za zprostředkování pracovního místa v zahraničí. Tyto agentury jsou známé svou bezcitností. Když např. indonéská dívka, která byla vyslána jako služka do Indonésie, byla propuštěna a vrátila se domů, agentura ji zajala a za její propuštění požadovala $450. Její matce se podařilo sehnat jen $150, avšak agentura to odmítla.

Pašování

Přísná proti-imigrantská opatření nutí mnoho lidí využívat velmi nebezpečné způsoby jak se do nové země dostat. Pašování lidí např. vzkvétá na mexicko-americké hranici. Využívá se zde plavby přes Rio Grande v provizorních plavidlech, prolézání kanalizačním potrubím, přecházení přes poušť ap. Každoročně umírá dehydratací či utopením kolem 400 Mexičanů. Americká vláda na to reaguje budováním rozsáhlého systému „virtuální zdi“ – systém nočních světel, termovizí, rychlých vozidel, helikoptér ap. Systém má vyjít na $30 miliard.

Časté je také pašování lidí z Karibiku do USA. Např. z Dominikánské Republiky se lidé přeplavují na Porto Rico, odkud se s falešnými doklady dostanou do USA. Lidé často podnikají téměř sebevražedné výpravy přes moře na rybářských loďkách a provizorních plavidlech. Každoročně se desítky lidí utopí nebo jsou sežráni žraloky kvůli ztroskotání, či proto, že je pašeráci shodí do moře, aby nebyly zadrženy přísnými proti-imigrantskými hlídkami. Podobným způsobem překonávají Maročané zrádný Gibraltarský Průliv a lidé z Albánie a Chorvatska jaderské moře.

Na světě existují i vysoce propracované řetězce imigrace, které umožňují přepravit člověka např. z Indie přes Moskvu, Kubu, Eqador, Mexiko až do USA (za $20 000). Podobně je možné přepravit člověka z Číny do USA ($60 000), do UK ($45 000), do Japonska či Východní Evropy ($12 000). Často však dochází např. k tomu, že jsou imigranti ponecháni v půli cestě. Dochází také mnohdy k různým neštěstím – např. roku 2000 se v UK otrávilo 58 Číňanů výfukovými plyny v nákladním prostoru náklaďáku. Lidé, migrující z Asie do Japonska, obvykle využívají vysoce kvalitních padělaných dokladů z Bangkoku.

Obchod s lidmi

Ve 20. století byly poměrně běžné případy únosů lidí, kteří byly následně prodáváni jako otroci. Prosluli tím zejména gangy ze Shanghaje, které často unášeli čínské rolníky, jež sem přicházeli prodávat zeleninu. Dnes je tento obchod kvůli velkému přebytku pracovních sil již vzácný. Je však jedno speciální odvětví, ve kterém stále vzkvétá. Tím je obchod s ženami a dívkami.

Na světě je každoročně uneseno 800 000 lidí, z čehož 80% tvoří dívky a ženy – z více než 50% ještě děti. Nejrozsáhlejší je tento obchod v Thajsku, Kambodži, Laosu, Barmě, Vietnamu a 2 jižních provinciích Číny – Junnan a Guangxi. Je zde každoročně uneseno 200 až 250 tisíc dívek, které jsou z 60% prodávány do velkých měst a zbytek do jiných zemí. Dívky jsou buďto uneseny, častěji jsou však oklamány soukromými agenturami, nabízejícími práci v zahraničí. Mnohdy jsou dívky také prodány chudými rodiči. Dívky jsou pak týráním, drogami a úplatky nuceni vykonávat sexuální služby, čemuž většina z nich podlehne. Je třeba dodat také to, že dívky většinu vydělaných peněz posílají svým rodičům, sourozencům a chudým příbuzným.

Nucená práce se nijak nevymyká logice kapitalismu. Pokud trh vytváří poptávku po zboží, či službách, které nikdo nechce dobrovolně vykonávat, je námezdní práce nahrazena prací nucenou.

Práce pro imigranty

Výrobní proces vyžaduje vykonávat různé práce, z nichž některé jsou fyzicky snadné a jsou vykonávány v čistém, nehlučném, bezpečném a příjemném prostředí – např. práce v kanceláři, práce v klimatizovaných halách ap. Jiné práce jsou naopak fyzicky těžké a jsou vykonávány v hlučném, špinavém, zapáchajícím, nebezpečném prostředí často v mrazu či horku. Tyto špatné práce obvykle nevyžadují větší kvalifikaci a jsou proto obvykle špatně placené. Oba druhy prací je však nutno vykonávat.

Je logické, že všichni lidé chtějí dělat tu dobrou práci. Protože domácí obyvatelstvo má lepší zázemí (mladí dělníci jsou např. často podporováni rodiči), je v tomto boji o dobrou práci úspěšnější. Imigranti naopak vděčně přijmou každou práci, která se jim naskýtá. Vytvářejí se tak specifické druhy práce, jež jsou pro imigranty typické.

Příkladem toho je např. práce ve stavebním průmyslu. Další typickou prací pro imigranty je zemědělství, což je dáno tím, že některé práce nelze dobře mechanizovat. Např. sběr jahod v Kalifornii (asi 1/4 světové produkce jahod) vyžaduje asi 2000 pracovních hodin na akr. Tuto práci dělají výhradně imigranti. Kolem 80% kávy v Dominikánské Republice je sbíráno Haiťany. Čínští dělníci z Madžurie sklízejí vodní melouny v Rusku. Ovoce a zeleninu v jižním Španělsku sbírají především dělníci z Maroka. V západní Evropě jsou využíváni dělníci z východní Evropy, kteří často pracují 12 hodin denně a 7 dnů v týdnu.

Pro imigranty, především pro ženy, jsou typické práce chůvy, vychovatelky, či služky u bohatších lidí. Důležité jsou také práce uklízeček, řidičů, zahradníků ap.

Velmi důležité je také zdravotnictví. Např. v Bitánii je asi 38% všech doktorů tvořeno imigranty (25% z Indie). Velmi silná je poptávka po zdravotních sestrách.

Většina vyspělých zemí má dokonce určitou hierarchii, ve které nejméně oblíbené práce vykonávají lidé z nejméně oblíbených zemí. Např. v Nizozemsku mají nejvyšší pozici imigranti z nizozemských Antil (karibské ostrovy pod nizozemskou nadvládou), kteří mluví holandsky či anglicky a jsou poměrně dobře vzdělaní. Ti mají volný přístup do Nizozemska a vykonávají často stejné práce jako domácí obyvatelstvo. Horší, ale stále poměrně dobré postavení mají dělníci z Indonésie. Pod nimi jsou dělníci ze Suriname (Jižní Amerika) a úplně nejníže dělníci z Turecka a Maroka.

Ve vyspělých zemích se tak prohlubuje kastovní rasistický systém. Práce se dělí na „práci pro bílé“ a „práci pro černé.“

Postavení imigrantů

Kromě toho působí imigrace i jiným způsobem. Dělníci ve vyspělých zemích, kteří si již během minulých desetiletí vydobyli řadu práv a ústupků, jsou nahrazováni novými dělníky, na které se tyto výdobytky již nevztahují. Pracovní doba se opět může natáhnout, mzdy snížit a práva odstranit. To je nejvíce patrné na ilegálních imigrantech o kterých se mluví jako o podvodnících, kriminálnících ap., ale ve skutečnosti jsou to bezprávní dělníci, jež jsou zcela vydáni na milost a nemilost zaměstnavateli, aniž by se před ním mohli bránit. Ilegální imigranti jsou obvykle tolerováni v době konjunktury a pronásledováni během krize.

Přestože se o imigrantech mluví jako o lidech, kteří „nám – vyspělým zemím“ cosi berou, ve skutečnosti je tomu právě naopak. Země s nejvyšší mírou imigrace – USA, Německo, Singapur ap. patří díky levné práci k nejvyspělejším zemím na světě.

Kromě ekonomických výhod slouží imigranti kapitalistům rovněž jako vhodný terč. Imigranti jsou médii líčeni jako lidé, kteří „nám“ berou práci, kteří zneužívají „náš“ sociální systém, kteří jsou příčinou kriminality, kteří zavinili krizi ap. Nejchudší a nejvíce vykořisťovaní lidé s nejmenšími právy jsou tedy příčinou všech problémů kapitalistické společnosti!

Že jsou tato obvinění falešná je nasnadě. O práci nás nepřipravují imigranti, ale zaměstnavatel, který zneužívá jejich krize a zároveň je využívá jako zbraň proti nám. Imigranti navíc v řadě případů umožňují provozovat průmysl, jenž by se bez jejich levné pracovní síly nikdy na trhu neudržel a tím vytvářejí pracovní místa i pro „bílé.“ Tvrzení o zneužívání sociálních služeb jednoduše odporuje statistikám, kteří nic takového nepotvrzují (to však nebrání vládám, aby vydávali zákony, jež omezují právo dětí imigrantů na bezplatnou školní docházku, na lékařskou péči ap.). Kriminalita je vždy nejvyšší u nejchudších lidí a nemá nic společného s národností nebo zemí původu.

Klesající porodnost

Výše popsaný proces vytváření kast je urychlován také tím, že původního obyvatelstva ve vyspělých zemí rychle ubývá (To je způsobeno především diskriminací žen, kterým děti překáží v kariéře). Média často straší s tím, že vymírající evropská civilizace bude nahrazena méněcennými národy (hrozba islamizace evropy), jejichž porodnost je mnohem vyšší než naše. Ve skutečnosti imigranti přebírají styl života lidí v „hostitelských zemích.“ Například u alžírských žen ve Francii je index porodnosti jen 3,7 zatímco v Alžírsku je to 5,9. U marockých žen ve Francii je tento index 4,5 zatímco v Maroku 6,2. Tento jev je tak výrazný, že např. turecké ženy ve Švédsku mají vyšší porodnost než turecké ženy v Německu. Příčina je zřejmá – porodnost švédských žen je vyšší než porodnost německých žen. Imigranti však také představují životně důležitý přísun mladých lidí do stárnoucí populace.

Abychom mohli bojovat proti kapitalismu, je pro nás mimořádně důležité bojovat proti rasismu a budovat co nejužší spojenectví lidí všech národností, jež budou společně bojovat proti útlaku.

Dopady emigrace na chudé země

Odliv obyčejných lidí obvykle problémem není. Horší je však úbytek vysoce vzdělaných lidí, kteří hromadně odcházejí do zahraničí a chudé země tak financují vzdělávání pracovníků bohatých zemí. Mnoho zemí to proto řeší zaváděním školného. Některé země, jako třeba Indie, záměrně produkují přebytek odborníků, jimiž zásobují ostatní země. Vydělávají pak na školném.

Většina emigrantů posílají domů finanční částky a podporují tak své chudé rodiny doma. Tento příjem je velice významným finančním zdrojem pro mnoho chudých zemí. V řadě afrických zemí jsou tyto příjmy využívány jednoduše ke koupi potravin, či k vylepšení podmínek bydlení. Někde však slouží jako zdroj kapitálu k zakládání rodinných firem. Příspěvky od emigrantů tak umožňují alespoň nějaký rozvoj chudých zemí, který však nemusí vždy zlepšovat postavení chudých lidí.
Vítězslav Lamač

Podle knihy International migration (Peter Stalker)

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •