Islamofobie – Nový rasismus postavený na starých předsudcích

 

Muslimky v Londýně

Je opravdu tak nepochopitelné, že se tolik muslimů v Británii cítí jako v obklíčení? Posledních třicet let musí čelit stále rostoucí islamofobii. Bulvární noviny i respektovaný tisk jsou plné senzačních příběhů o islámských teroristech, radikálních duchovních a muslimech, svádějících mladé bílé dívky. Domy muslimských rodin, mešity a dokonce i hřbitovy jsou častým terčem útoků. A nyní se k této štvanici připojil i britský předseda vlády. Útok předsedy konzervativců je součástí mnohem širšího fenoménu – islamofobie jakožto formy rasismu, která tvrdí, že islám je neslučitelný s evropskými „osvícenskými hodnotami“ jako je demokracie, lidská práva či rovnost žen a sexuálních menšin.

Muslimové se zkrátka nedokážou přizpůsobit životu v západních společnostech, říkají tito rasisté. Jsou přirozeně netolerantní k těm, kteří nesdílejí jejich hodnoty, a proto mají sklon separovat se od okolní společnosti, žít v ghettech, nosit zvláštní oděvy (například šátky) a tím dávat najevo svou odlišnost.

Za nárůstem islamofobních projevů stojí především kombinace dvou trendů. Zaprvé státem sponzorovaný rasismus proti muslimům, který staví na starých předsudcích. Politici rádi svalují vinu za svou vlastní neschopnost na někoho jiného, v tomto případě na to, co označují za islámskou kulturu.

Ponížení

Když jsou muslimové nuceni stěhovat se do určitých městských čtvrtí, ať už ze záměru radnice či z nutnosti bránit se před útoky, jsou kritizováni za svou „neschopnost integrovat se“. Když se z důvodu nedostatku státního financování snižuje dostupnost vzdělání, slýcháme, že muslimové nejsou ochotni učit se jazyk svých „hostitelů“.

Od konce studené války je toto osočování kombinováno s ospravedlňováním imperialistických projektů v muslimském světě – procesu, který se dramaticky zintenzivnil s vyhlášením „války proti terorismu“ v roce 2001. A tak nyní nabízí Velká Británie stoupencům islámu dvě možnosti – buď budete „hodnými muslimy“ a budete akceptovat britskou zahraniční politiku na Blízkém východě i jinde, nebo budete považováni za „vnitřního nepřítele“ a budete vystaveni ustavičné perzekuci. Za loňský rok bylo v Británii na sto tisíc lidí vyšetřováno na základě podezření z terorismu, přesto nikdo z nich nebyl za tento trestný čin stíhán.

Druhým trendem je neschopnost liberální levice tomuto fenoménu čelit. Namísto toho často přijímá názor, že islám je ze své podstaty zpátečnický a nekompatibilní s „britskými hodnotami“, ačkoli tyto hodnoty jsou jen zřídkakdy blíže specifikovány. Anti-rasismus lidí hlásících se k liberální levici se proto často nevztahuje na odpor proti islamofobii.

Někteří šli dokonce tak daleko, že srovnávají islám s fašismem. Již od roku 1984 se ve zvýšené míře objevují známky existence nového rasismu, namířeného zejména na muslimy. V tomto roce ředitel základní školy ve městě Bradford Ray Honeyford napsal do konzervativního Salisbury Review dopis, který obsahoval například tvrzení, že špatný prospěch jeho muslimských žáků je dán kulturou, ze které vychází, a islámskými „rodinnými tradicemi“ a že „politická hyperkorektnost“ a „rasová lobby“ brání lidem otevřeně mluvit o problémech s rasovými a etnickými menšinami.

Více než 90 procent rodičů žáků Honeyfordovy školy bylo pákistánského či bangladéšského původu. Ty jeho výrok značně pobouřil a zorganizovali kampaň za jeho odvolání. Konzervativní tisk se za Honeyforda postavil a snažil se z něj udělat hrdinu bojujícího proti multikulturalismu na školách. Tehdy však neuspěl a Honeyford se již do školy nikdy nevrátil. Nicméně zobrazování lidí asijského původu obecně – a Muslimů zejména – jako „pologramotných“ a „zaostalých“ se stalo populárním rasistickým stereotypem.

Tyto předsudky ještě více zakořenily během krize, kterou vyvolalo vydání Rushdieho Satanských veršů v roce 1989. Tato kniha vyvolala mezi muslimy rozhořčení – íránský vůdce Ajatolláh Chomejní za ní Rushdieho dokonce odsoudil k trestu smrti. Pro mnoho muslimů se Satanské verše staly symbolem jejich ponížení a diskriminace – jak v Británii, tak po celém světě. Svůj hněv pak projevovali na demonstracích a pálením knihy. Následoval rasistický protiútok, kterému liberální levice nedokázala efektivně čelit. Někteří liberálové nedokázali oddělit Rushdieho právo vydat svou knihu od nutnosti bránit náboženské menšiny před hanobením.

Když v roce 2001 vypuklo v Bradfordu, Burnley a Oldhamu pouliční rasistické násilí, ukázalo se, že mnohým bývalým anti-rasistům přestal vadit rasismus namířený proti muslimům. Například Julie Burchill, komentátorka Guardianu, se také přidala k výpadům proti islámu. Psala: „máme důvod, proč být vůči islámu podezíraví a k jeho vyznavačům se chovat jinak než ke stoupencům jiných náboženství… Zatímco dějiny jiných náboženství jsou dějinami pokroku utlačovatelského tmářství směrem k toleranci, islám jde zcela opačnou cestou.“

Přirovnání islámského Východu ke středověkému barbarství a křesťanského Západu k pokrokovému osvícenství pak využily některé vlády k ospravedlnění své zahraniční politiky po 11. září 2001. Tento obraz jim posloužil ke snadnému zakrytí pravých důvodů konfliktů v arabském světě. Imperialistická politika Západu je tak prezentována jako osvobozování Blízkého a Středního východu od islamismu a islámského terorismu. Od tohoto okamžiku se začíná v Evropě šířit nová vlna islamofobie.

Mainstream

Projevem této vlny je mimo jiné rapidní nárůst anti-muslimských nálad v Nizozemsku a Dánsku. Spadá do ní však také zákon zakazující muslimským dívkám nosit ve škole šátek, zákazy minaretů ve Švýcarsku či projevy německé kancléřky Merkelové o selhání multikulturalismu.

Ve všech zemích dochází k posunu, kdy mainstreamoví politici postupně přijímají ideje a rétoriku dříve používané výhradně okrajovými fašizujícími skupinami, což zároveň tradiční fašisty povzbuzuje k ještě větší radikalitě. V sázce je tak dnes velice mnoho – a to je velká výzva pro liberální levici.

Yuri Prasad

přeložil Štěpán Lohr

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •